OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dům na pobřeží 2

23.02.2021 (12:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 598×

Čas ubíhal líně. Rychle jsem si zvykla na to příjemně horké ovzduší a slaný vzduch, který vítr přinášel od moře. Lehce jsem se začínala opalovat. Znovu jsem se učila nosit šaty a sukně. Tady to šlo snadno. Po tom, co mi tolikrát říkal Michal odporné věci, jsem tak trochu zapomněla být ženou. To jsem teď chtěla změnit. Pomalu mi docházelo jídlo, ale to ještě pár dní počká. Rozhodla jsem se, že se trochu porozhlédnu po nejbližším městě. K tomu jsem ale potřebovala průvodce a nikoho kromě docenta Chaloupeckého jsem neznala. Navíc tu žije léta a určitě zná město jako své boty.

Na kuchyňské lince jsem našla papírek s telefonním číslem, které jsem vytočila. Chvíli to vyzvánělo. „Kalí méra,“ uslyšela jsem jeho lehce chraplavý hlas.

„Dobrý den, pane docente. To jsem já. Chtěla jsem vás poprosit...“

Zase, už jako kolikrát předtím, mi skočil do řeči: „Tak už jste v domě něco rozbila? Měl jsem si vsadit na první výhru, kdy se to stane. Ženský vždycky jenom všechno zničí.“

Už jsem těch jeho poznámek začínala mít dost. „Ne, nerozbila a mohl byste mě nechat jednou domluvit?!“ vyhrkla jsem asi trochu víc zhurta, než jsem původně zamýšlela. Opravdu mi šel jeho tón na nervy. A neměl k němu žádný důvod.

Chvíli bylo na druhé straně ticho, až jsem si myslela, že zavěsil. „Tak mluvte.“

„Děkuju. Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste mě mohl provést po městě? Neznám to tady a určitě bych ocenila váš výklad řeckých dějin a ukázku nějakých památek.“

Opět se na chvíli odmlčel. Potom odmítavým, ale o něco smířlivým tónem vysvětlil: „Už jsem vám přece říkal, že odborník na historii je spíš moje sestra a že to nemám rád. Tak si asi budete muset najít jinýho průvodce.“

„Ale já tu nikoho jiného kromě vás neznám,“ opáčila jsem. „Prosím, přece mě nenecháte pobíhat po městě, když to tady neznám. Copak byste si mohl vzít na svědomí, kdyby se mi něco stalo?“ zkusila jsem na něho promluvit jemným tónem. Někdy to na muže zabíralo. Chtěli se cítit jako hrdinové, ochránci slabšího pohlaví.

Na druhé straně bylo nejdelší ticho od začátku hovoru. Nakonec přece jen odpověděl. Morous jeden morousovitej. „Tak dobře. Přijdu pro vás za hodinu a půl. Do města to není úplně nejblíž, ale můžeme se projít.“

„Moc děkuju. Budu se těšit.“ Chtěla jsem, aby má odpověď zněla přesně tak, jak jsem ji myslela. Opravdu vděčně. Ale telefon už byl hluchý.

Měla jsem necelou hodinu a půl na přípravu. Zvolila jsem světle modré šaty, které měly téměř holá záda. V podstatě byly od půli zad až k ramenům různě překřížené proužky látky, které pak přešly v ramínka šatů. Bylo stále velké horko. Chtěla jsem co nejlehčí oblečení. Pevné sandály s malým podpatkem by mohly být snad do města vhodné a k šatům se hodily. Malá praktická kabelka přes rameno a decentní líčení. Nikdy jsem neměla ráda přílišnou vyzývavost, ale bylo příjemné cítit se žensky. Vlasy jsem si upravila sponou do volnějšího drdolu a dva pramínky si nechala splývat z každé strany obličeje. Sluneční brýle nesměly chybět.

Dole u dveří se ozval zvonek. Podívala jsem se na tikající ručičky na zdi. Opravdu tu byl přesně za hodinu a půl od telefonátu. Samozřejmě - matematik. Seběhla jsem dolů po schodech a otevřela mu. „Dobrý den, jste tu právě včas.“

„Zdravím, a co jste čekala?“

„Vlastně právě tohle,“ usmála jsem se a vytáhla klíč ze zámku a zvenku dveře zamkla. „Matematici přece chodí vždycky přesně.“

„A historičky?“ zeptal se tajemně a s pozvednutým obočím si mě prohlížel. Zase to dělal. To s tím obočím.

„Ty se tak vyznají v čase, že chodí skoro pořád pozdě.“ Poprvé jsem viděla jeho úsměv. Vrásky kolem očí se mu zvýraznily. Proč se neusmívá častěji? Konečně jsem si ho mohla lépe a zblízka prohlédnout, aniž bych vypadala jakkoliv podezřele, že ho neslušně pozoruji. Musel být určitě o několik let mladší než profesorka Čechová. Přinejmenším o deset let. Tmavě hnědé oči mu zvýrazňovalo husté obočí, větší nos a plné rty se k jeho tvaru obličeje hodily. Prošedivělé měl obočí i vousy. Ve dříve černých nebo tmavě hnědých kudrnatých vlasech prosvítaly také stříbrné prameny. Šediny se mi na starších mužích vždy líbily. Nevím proč, ale bylo na nich něco přitažlivého. Možná, že to znamenalo nabyté zkušenosti? Moudrost? Netuším.

Měl na sobě bílou košili s rozhalenkou a rukávy měl ohrnuté až k loktům. Jeho ruce dávaly najevo, že dříve pravděpodobně hodně cvičil. Pod košilí měl určitě také svaly. Všimla jsem si jeho dlaní. Byly velmi hrubé. Vypadalo to, jako by těžce pracoval. Za pár nehty měl špínu. Nechápala jsem to. Paní profesorka mi říkala, že její bratr přednášel nějaký čas matematiku na univerzitě v Athénách.

„Ale já už dávno nejsem matematik,“ prolomil ticho.

„Jak to?“

„Ten obor jsem miloval. Jedině matematika mi dává smysl na tomhle světě. Ale nesnášel jsem to prostředí. Tu soutěživost. Učit studenty mě naplňovalo, ale to všechno okolo mě ničilo... Granty, konkurence, honíte se za vyššími vědeckými příčkami, to nenávidím. Tak jsem odešel z univerzity.“

„Netušila jsem, že to na řeckých univerzitách funguje podobně jako například na západě Evropy nebo v Americe.“

„To ne,“ zasmál se. „Teď popisuju Čechy. Tam to bylo nesnesitelný. A taky potom...“ na chvíli se opět odmlčel. „No, každopádně to vás taky nemusí zajímat.“ Jeho hlas zase zhrubl a jeho výraz se zachmuřil jako před pár dny, když jsme se potkali poprvé. „Zkrátka jsem potřeboval trochu vypnout a odjel jsem do Řecka, prvně přednášet a pak jsem si našel jinou práci. A už ten výslech o mně stačil.“ Jeho příkrý tón byl zpět. Co se stalo?

„Omlouvám se. Nechtěla jsem vyzvídat.“

Mávl rukou. Pomalu jsme se mlčky blížili do města. Horko sálalo z ulic. „Chtěla jste poznat krásy Řecka. Tak jako první bych vám ukázal místní kostel.“ Následoval skvělý historický výklad o historii města i několika památkách.

„Musím přiznat, že jsem unešená. Teď už vám budu těžko věřit, že nesnášíte historii.“ Zastavili jsme se uprostřed jedné uličky. Nad námi viselo mezi domy z okna do okna vyprané prádlo. Kolem chodily pohublé pouliční kočky. Pár z nich se uvelebilo na vyhřátém zápraží domů. Už po několikáté jsem si všimla, jak mi kouká na záda a na nohy. Teplý vzduch mu lepil košili na hrudník. Zaujalo mě jeho vyrýsované tělo, které si musel od mládí udržovat. Možná za to taky mohla těžká práce. Vlastně se velmi podobal místním mužům, i když ne docela. Jeho tvář byla ošlehaná větrem, i když ne tolik jako tváře místních rybářů. Bylo na něm něco zvláštního. Ještě jsem nepřišla na to, co. Jako by sem patřil. Měl v sobě něco z řeckého prostředí.

„Když máte za sestru historičku, tak na vás nějaké informace ulpí.“

Zakroutila jsem hlavou s úsměvem. „Tohle jste si musel nastudovat sám. Navíc ty technické informace o stavbě budov do takových podrobností historik prvoplánově neví.“

„Jste na mě až příliš laskavá.“

„Děkuju za krásný výklad. Můžu se vás ještě zeptat na něco?“ Pokýval hlavou.

„Nezačali jsme před pár dny moc dobře.“ Po mých slovech se zastavil a pozorně mě sledoval. „Co se změnilo teď?“

„Omlouvám se.“

„Je to vlastně asi v pořádku. Jen jsem to nechápala.“

„Byl jsem...“ Nedokončil, protože mu zazvonil telefon. Podíval se, kdo mu volá a rychle to zvedl. Následoval překotný rozhovor v řečtině, kterému jsem nerozuměla. Asi nějaká špatná zpráva? Se „sakra“ hovor položil.

„Co se stalo?“

„Nic. To není vaše věc, Magdaléno.“ Sice mi poprvé řekl jménem, ale jeho nepříjemný tón tu byl v plné síle.

Zamračila jsem se. To snad není pravda! „Co to má znamenat?“ Po tak hezké procházce...

„Netrapte si tím vaši pěknou hlavinku.“

„Zbláznil jste se? Je vaše psychika v pořádku, že takhle měníte nálady z minuty na minutu?!“

„Prosím?! Co si to dovolujete!“ utrhl se na mě a vzteky přistoupil blíž ke mně. „Víte, co... já končím, běžte si nazpátek sama. Tohle nebudu poslouchat!“

„Jak je libo! Příště si rozmyslím vás žádat o nějakou pomoc. Sbohem!“ Otočila jsem se na podpatku a svižným krokem odcházela pryč.

„Magdaléno!“ volal za mnou. Několik lidí, kteří seděli pod střechou kavárny během odpoledního odpočinku, se na nás otočilo.

„Dejte mi pokoj!“ Morous starej! Ať mě nechá být. Doběhla jsem na hranici města a pak zamířila přímo k domu. Tam, kde začínala pláž, jsem si sundala boty a běžela bosá. Odemkla jsem dveře a dodupala do kuchyně. Sandály jsem švihla o zem do koutu místnosti. To se mi snad jen zdá! Srdce mi bušilo až v krku. Z běhu, ale i z rozzlobení. Vtom mi zazvonil telefon. Zatraceně!

Rychle jsem prohrabala kabelku a zvedla hovor. „Prosím?!“

„Magdaléno, promiňte. Mně volali z-“

„Řekla jsem vám, ať mi dáte pokoj! Rozumíte česky? Mám vás plný zuby. Už s vámi nechci mluvit.“ Zavěsila jsem mu to. Ten člověk má nějaký problém. To mi nikdo nevymluví. Co se to s ním děje? Už dávno jsem si slíbila, že mě už nikdy žádný muž neurazí. A že se budu za sebe bít jako lvice.

Další dny asi taky volal, ale nezvedala jsem mu telefon. Proč taky? Nechápala jsem, že se ke mně choval tak hrubě. Nic jsem mu neudělala. Chodila jsem se koupat, četla knihy, vařila si, připravovala se na psaní doktorské práce a procházela se po plážích. Byla jsem si i nakoupit ve městě.

Jednoho dne se objevil ve dveřích. „Chtěl bych vám to vysvětlit,“ říkal omluvně.

„Nepotřebuji nic vysvětlovat a ani mě to nezajímá. Můžete zase jít.“

„Dejte mi pět minut.“

Otevřel dveře a vstoupil do kuchyně. Zrovna jsem si vařila oběd. Těstoviny na sporáku jsem odstavila, zamíchala omáčku a utěrku si přehodila přes rameno. Zamračeně jsem ho pozorovala. Jeho oči byly upřímné a chtěly se omlouvat. „Tak dobře,“ dovolila jsem nakonec. „Posaďte se.“ Kývla jsem směrem ke stolu. „Nechcete něco k pití?“

„Jenom vodu. Díky.“ Postavila jsem před něj džbán s vychlazenou tekutinou s citrónem a mátou a opřela se o kuchyňskou linku. Dlouze se napil a pak začal mluvit.

„Víte, to je kvůli mému synovi. Je těžce a dlouhodobě nemocný.“ Nepřirozeně odděloval slova od sebe a mezi věty vkládal mezery, jako by musel hledat sílu pro každé další slovo. „Staral jsem se o něj, ale nezvládal jsem to. Musel jsem ho dát do ústavu.“ Odmlčel se a znovu se napil. „Chodím za ním skoro každý den. Pomáhám se tam o něj pár hodin denně starat a být s ním.“ Jeho oči byly jako dvě studny, temné a hluboké. Něco mě přinutilo si sednout naproti němu ke stolu. „Nevím, jestli mě poznává. Jediný, co mu můžu dát, je můj čas.“

„To je mi moc líto.“ Zvedl oči od stolu a podíval se na mě. Chvíli zkoumal můj výraz.

„Děkuju,“ řekl nakonec. „A to před pár dny... Volali mi z toho ústavu, že měl Nicholas další záchvat. Jeho stav se tím zhoršuje.“

„Kolik mu je? Vašemu synovi.“

„Patnáct. Už je to takovej velkej kluk. Když vidím ostatní kluky, jak třeba jezdí na kole, nebo jak na pláži hrajou volejbal, tak se na ně ani nemůžu dívat. Ještě víc si uvědomím, že tohle Nicho nikdy nebude moct dělat.“ Pokývala jsem hlavou, jakože rozumím. Nevěděla jsem to. Zamrzelo mě, že jsem k němu byla nespravedlivá. Myslela jsem, že je to nepříjemnej chlap, kterej si potřebuje zchladit ego. A teď si k tomu vybral mě.

„Mrzí mě to. Nevěděla jsem...“

„Ani jste nemohla.“ Znovu se na mě podíval. „To neomlouvá moje chování. Ten den, co jste přijela, měl Nicholas taky záchvat. Já jsem z toho vždycky špatnej. To jsou takový věci v životě, který...“ Díval se chvíli dolů na svoje ruce a pak zakroutil hlavou. „Myslel jsem si ale, že jste jedna z těch, co si přijedou užít skvělou destinaci. Vytřískat z ní, co se dá, a pak odjet. Poznal jsem hodně takových lidí.“

„Třeba jsem,“ pokrčila jsem rameny.

„Ne, to nejste,“ usmál se smutně. „Asi bych už měl jít. Stmívá se. Ještě jednou se omlouvám.“

„Omluva se přijímá,“ věnovala jsem mu taky úsměv. „A mrzí mě to s vaším synem. Kdybyste někdy potřeboval pomoc, tak mi řekněte.“

„Děkuju, ale to není třeba.“ Podal mi ruku. „Mějte se zatím dobře.“ Stiskla jsem jeho pravačku. „Kdyby vám cokoliv chybělo, zase mi zavolejte.“

„Budu si to pamatovat. Díky.“ Sledovala jsem, jak odchází, a bylo mi ho líto. Přemýšlela jsem o něm předtím nespravedlivě. Ale nemohla jsem samozřejmě nic vědět. Dívala jsem se za ním a v zapadajícím slunci jsem viděla stárnoucího muže. Otce, který už ale nemá tolik sil jako před lety, aby se mohl o svého syna postarat. Určitě by ale s ním hrál fotbal, kdyby byl zdravý. Věkem už by ale skoro mohl mít vnoučata. Sledovala jsem ho, než mi zmizel z dohledu.

Vrátila jsem se dovnitř a najedla se. Po velice pozdním obědě jsem si sedla na verandu s notebookem a snažila se vymyslet název mé doktorské práce. Chtěla jsem psát o Řecku ve spojitosti s Československem, ale ještě jsem úplně přesně nevěděla, jakým směrem se vydám a jaké historické prameny pro svůj výzkum získám. Chvíli jsem se s tím trápila, ale nakonec jsem odnesla notebook do kuchyně a šla se znovu projít po pláži. Slunce už bylo téměř za obzorem, skoro jsem ho ani neviděla, ale ještě bylo teplo. Brouzdala jsem se v písku a přemýšlela nad Richardem Chaloupeckým. Byl to svým způsobem zvláštní člověk. Teď už jsem věděla, čím to bylo. Nejspíš musíte nabýt během svého života jistou dávku zvláštnosti, když je váš úděl tak složitý.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dům na pobřeží 2: