OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 1.

13.05.2015 (10:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 911×

V tichu noci se ozývaly jen prudké dopady podrážek na tvrdý asfalt. Nádechy a výdechy prodrané skrze stažené hrdlo. Zvuky zoufalé snahy uniknout svému konci…

Slyšel jsem zrychlené bití jeho srdce. Pach strachu, který ho obklopoval a lepil se na něj jako hustá černá mazlavá hmota, do které se stále více propadal. Panikařil. Snažil se utéct před vlastním osudem. 

Věděl, že neuteče. 

Bylo mu jasné, že tohle přijde. Od samého počátku. Nikdy se to ale nezdálo tak děsivě nevyhnutelné, jako právě teď. Ušklíbl jsem se. Stejný případ se opakoval tak často, že už to jednoho začínalo nudit. Nikomu nedojde, že tenhle den jednou přijde, jakkoliv daleko se zdá být. Všichni tuhle podmínku odmítají vidět, i když je jasně stanovena. Dokud poslední vteřiny dané lhůty nezačnou vyprchávat a propadat se do prázdna jako drobná zrnka písku mizící na dně propasti. Naše strana ale byla čistá. V tomhle ohledu. Dobře věděli, do čeho jdou. Na pozdější protesty nebyl brán zřetel.

Jeho dech vytvářel v chladném nočním vzduchu obláčky páry. Čas od času ještě zkusil zavolat o pomoc. Nemělo to cenu. I kdyby ho někdo slyšel, nepřišla žádná reakce. Přesně, jak jsem předpokládal. V téhle nechvalně známé čtvrti byl každý zvyklý starat se jen o sebe, do ničeho se nemotat. Ignorovat cizí křik. Panoval tu zákon džungle. Přežije ten nejsilnější. Nebo ten, kdo nechá silnější dělat jejich práci a nebude se jim plést do cesty. Všichni tady k sobě byli lhostejní. A to jsem jim schvaloval. Už jen proto, že to značně ulehčovalo práci. Každý byl z obavy, aby se do něčeho sám nepřipletl, raději slepý. Vlastně se to nijak zvlášť nelišilo od situace všude na světě. Jen tady se lidé ani nesnažili tvářit, že jim cizí osud není ukradený, pokud by jejich zájem byl na úkor vlastního pohodlí.

Nakonec to vzdal. Nakonec pochopil, že jestli má do něčeho vložit všechny své síly, bude to útěk a ne snaha hledat pomoc jinde. A já mu byl v patách, celou tu dobu. Jeho nejhorší noční můra už po několik měsíců, jak se tenhle den pomalu blížil. Noční můra, která konečně nabyla konkrétní podoby.

Nespěchal jsem. Nechal jsem ho v iluzi, že právě bojuje o svůj život. Ve skutečnosti prohrál už dávno. Nebylo nic, co by mi bránilo skoncovat to s ním hned teď. Ale jednoduché úkoly brzy omrzí. Tak proč si to jednou neudělat trochu zábavnější? Proč ho nenechat v domněnce, že má sebemenší naději? On se tak aspoň nebude cítit jen jako zvíře na porážce. Zemře s pocitem, že pro své přežití udělal maximum. Že se nenechal jen postavit do rohu a bez jakéhokoliv boje nečekal, až ho na místě odpraví jako prašivé štěně. Pochyboval jsem, že by si tuhle výsadu vůbec zasloužil. Být to jen o tomhle, mohlo by mi to být taky úplně jedno. Neohlížel jsem se na něj, ale na sebe. Vždycky jen na sebe...

Tohle nemělo co dělat s dobrosrdečností. Tady šlo jednoduše o to, že takhle to bylo o moc uspokojivější. Pro mě. Lovec má vždycky raději, pokud mu kořist vzdoruje, jakkoliv bezvýznamná ona snaha je. A tyhle chvíle pro mě byly vytrhnutím ze zatuchlé nehybnosti všeho kolem. Jeho strach a beznaděj byly téměř hmatatelné. Moje tělo na to reagovalo jako na přímou pozvánku. Slastný pocit se rozšířil do mých žil.

Ohlédl se, a když mě uviděl daleko za sebou, v jeho očích byla i na tu dálku znát lehká úleva. Vymazal jsem ji jen krátce na to.

Sotva stočil oči zpět na cestu před sebou, stál jsem před ním. Ztuhl, prudce se zastavil, v očích děs a hrůzu. Pohledem přebíhal po mojí tváři stažené v kamenné masce. Polkl. Nebyl schopen se hnout. Pochopil, že prohrál. Utíkat už dál nemělo smysl.

Obemkl jsem prsty kolem jeho krku a vyzvedl ho pár centimetrů nad zem. Hrdlo se mu stáhlo, sípavě se snažil dostat do plic alespoň nepatrné množství kyslíku. Jeho oči na mě úpěnlivě hleděly s odleskem smrtelného zděšení. Bojovnost byla pryč. Doslova mě pohledem prosil, abych to nedělal. Pohledem i myšlenkami. Těsně před smrtí se z každého náhle stává největší kajícník a nejpobožnější z lidí.

„Bože, odpusť mi. Daruju všechny peníze, které jsem úpisem získal, nechci je, udělám cokoliv…“ Jak horlivě se snažil na poslední chvíli vykoupit. Tak jako každý.

Smrt přišla lidem strašlivá. O to děsivější při představě, že po ní už možná opravdu není nic. Že neexistuje nebe, peklo, že je to definitivní konec všeho. Jenže v tomhle případě ho mnohem víc mučilo právě vědomí, že tohle konec není. Že věčné zatracení existuje. A on sám si od něj před lety dobrovolně otevřel bránu.

Aura jeho duše slábla, jak se blížil ke svému konci. Jeho prsty se marně snažily oddálit mou ruku a tím i jeho zkázu. Pohlédl jsem mu do očí a přemýšlel o tom, jak jsem před staletími stál na stejném místě. A zároveň, v jak podstatném detailu to bylo v mém případě jiné.

„Je to povinnost. Je mi líto,“ řekl jsem. Záhy nato jsem nepatrně pozvedl pravý koutek úst. „No, i když popravdě… vlastně ani ne.“ Lehké trhnutí a měl zlomený vaz. Na místě mrtev.

Jen ze zvyku jsem se rozhlédl kolem a pak jsem ho bez známek zájmu překročil. Jeho tělo mohou klidně najít tak, jak je. Tady to nikdo příliš řešit nebude…

---

Odbíjela jedna, když jsem se dostal domů. Do teď jsem nepochopil, proč někteří jedinci musí sepisovat smlouvy v tak brzkých ranních hodinách. Nebo čemu by tak vadilo, kdyby splacení proběhlo o pár hodin déle, než na přesné výročí jejich podpisu. Klížily se mi oči, byl jsem zralý na to jít do postele. V podstatě jsem jen skopl boty a lehl si, abych nabral alespoň trochu energie, než budu muset zase vstávat. Jenže to jsem ještě netušil, že to mi nebude dopřáno tak jako tak.

Spal jsem asi dvě hodiny. Necelé. Zhruba ve tři ráno mě totiž probudilo tříštění skla a křik odkudsi z jednoho bytu pode mnou. Ta ženská byla hysterická, řvala na celou ulici, jako by ji zabíjeli. Přetočil jsem se na bok a pomyslel si, že v tom případě by s tím mohli pohnout.

Přijela policie.

Zbytek noci se to vyšetřovalo.

Nikdo nic nestihl ukrást (vážně se tomu zloději nedivím, že radši zmizel hned, jak spustila), nikdo nikoho nezabil, v podstatě se nic nestalo, až na rozbité okno. Věc, kterou dokáže způsobit i malé dítě, když omylem kopne míč špatným směrem, zaměstnala snad celou policejní jednotku a dala podněty k vzrušujícím dohadům všem lidem z domu, kterým bylo zřejmě úplně jedno, že zítra musí do práce.

Díky. Vážně díky.

Viděl jsem něco? Ne. Slyšel jsem něco? Zrovna teď jsem slyšel směsici různých zvuků, které mi upřímně lezly na nervy. Stejně jako tyhle otázky. Měl jsem sto chutí přibouchnout panu policajtovi dveře před nosem. Proč otravuje mě? Hned přes chodbu stál manželský pár, který by určitě jeho zájem uvítal. Na to jsem ani nepotřeboval číst jejich myšlenky. Ona nahlas litovala tu chudinku vykradenou, přitom byla vlastně hlavně vděčná, že to nepotkalo je. On měl za to, že se tu konečně něco děje. Oba by se rádi také na chvíli ocitli ve středu pozornosti. Podobné to bylo jistě i u všech ostatních. Jen to neříkali nahlas. Slušné vychování? Ne, přetvářka.

Už jsem neusnul. Když mi zazvonil budík, sotva jsem se udržel, abych ho nevyhodil oknem. Zabránilo mi v tom jen vědomí, že bych si tím zbytečně způsobil problémy při shánění nového. A vzhledem k tomu, jak jsou zdejší obyvatelé dychtiví každého depresivního zážitku, by se to ještě mohlo začít vyšetřovat jako vražda. Označilo by se místo jeho dopadu na tvrdou zem a za pár dní by se konal pohřeb, kde by všichni oplakali jeho tragicky rozbité součástky.

Marně jsem se pokusil potlačit zívnutí, násilím jsem se donutil k tomu, abych vstal. Jaký to krásný začátek nového týdne.

---

Nejradši bych zůstal doma. Měl jsem pocit, že dneska v práci asi usnu. Zajímavá představa, nejspíš ji brzy vyzkouším v praxi.

Alespoň jsem si tedy zkrátil cestu a namísto tramvaje či jiného zdejšího prostředku hromadné dopravy jsem použil vlastní způsob přepravy. Přenesl jsem se do jedné uličky, kudy skoro nikdo nechodil a která byla jen kousek cesty od malé právnické firmy, v níž jsem pracoval. Schopnost přenosu jsem si cenil asi nejvíc, i když bylo nutné si dávat pozor, aby nikdo z lidí neviděl, jak mizím nebo se naopak zčistajasna objevuju. Ale jeden se mohl snadno během vteřiny dostat na jakékoliv místo na světě. A, například, netrmácet se do kopce, kterými bylo San Francisco vyhlášené.

Chtěl jsem otevřít dveře a vejít do budovy, ale tak tak jsem uskočil, aby mě nepraštily do čela, když je někdo prudce rozrazil z druhé strany. Byly skleněné. Tu dotyčnou bych viděl nebýt duchem mimo. Ne, vážně jsem nebyl ve své kůži.

„Pardon,“ utrousila, ale ani se nezastavila a stejně pádným krokem, jako nakráčela do dveří, pokračovala v cestě. Neřekla to hrubě. Ne směrem ke mně. Spíš jako zdvořilost uprostřed rozčilení, která jím prostě jenom nasákla. Zamrkal jsem a otočil se za ní. Zajímalo mě, co ji tak rozhodilo. Ale už se pomalu ztrácela v davu, klapot jejích lodiček v okolním ruchu postupně zanikal. Než jsem se nadál, byla mimo můj dosah, abych to nahlédnutím do její hlavy zjistil. No co. To stejně nebylo důležité.

Konečně jsem vstoupil dovnitř a zamířil k výtahu. „Danieli!“ uslyšel jsem za sebou náhle až příliš známý hlas. Vzdychl jsem. To snad ne. „Zatím ahoj, miláčku,“ rozloučil se Patrick rychlou pusou se svojí ženou, která tu pracovala jako sekretářka, a pár kroky mě doběhl. Snažil jsem se dělat, že ho nevidím.

Ten pitomý výtah se zavíral moc pomalu. Protlačil se do něj těsně před tím, než se uzavřel, a já neměl ani takové štěstí, aby uvíznul mezi dveřmi.

„Fajn, že jsem tě stihnul,“ poznamenal se širokým úsměvem.

„Jasně, protože ono je ohromná zábava a životně důležitý, abychom vyjeli nahoru spolu,“ okomentoval jsem to. Tím to naneštěstí nekončilo. Pracoval ve stejném oddělení jako já, takže jsem byl odsouzen k tomu trávit dny s ním v jedné kanceláři. Patrick Roberts, sluníčko firmy. Kdyby se tu dobrou náladu alespoň nesnažil přenést i na mě. Ten jeho optimismus mi lezl na nervy.

„Jaký byl víkend?“ zeptal se, moji předchozí poznámku se zřejmě rozhodl ignorovat.

Krátký. Produktivní.

„Takovou dobu tě nevidět bylo k nevydržení,“ ucedil jsem ironicky a vyšel ven, když výtah zastavil ve správném patře.

„Měl jsem na mysli spíš to, jestli ses nějak odreagoval,“ upozornil mě, zatímco spolu se mnou zamířil ke dveřím od personálního oddělení. Počítá se ten chlápek včera? „Nebo jsi byl zase celou dobu jenom doma?“ dodal. Doma? Ne, na druhém konci světa. A tohle ironie nebyla. „Měl by sis někdy někam vyrazit, vážně. Kdy naposledy jsi šel mezi lidi a žil trochu společenským životem?“

„Zrovna teď se bavím s tebou,“ upozornil jsem ho.

„Já se nepočítám.“

„Ale, nepodceňuj se tak.“ Vzdychl a zavrtěl nade mnou hlavou.

Sedl jsem si za svůj stůl. Patrick se zrovna dostával k tomu, že příští sobotu bych k nim mohl zajít na oběd. Hannah, jeho žena, si prý myslí, že je to dobrý nápad. Tenhle názor jsem nesdílel. Proč jsem ho vlastně ještě vůbec poslouchal?

Neubránil jsem se zívnutí. Patrick lehce nadzvedl obočí. „Co jsi včera vyváděl?“ zeptal se.

„Ale nic. Nemohl jsem spát, někdo se pokusil vykrást jeden z bytů pode mnou.“

„Cože?“ vyhrkl. „A… jsi v pořádku?“

„Proč bych neměl? Vloupali se do bytu nějaký ženský, co ani neznám jménem, ne ke mně. Štve mě akorát tak to, že zbytek noci nebyl klid.“ Nemusel jsem číst jeho myšlenky – pro zachování duševního zdraví jsem se už dávno rozhodl, že to u něj dělat nebudu, pokud nenastanou okolnosti, za kterých to bude nezbytně nutné – aby mi došlo, co si o tom myslí. Normálních lidí by se to dotklo. Nějak. Záhada vyřešena, já člověk dávno nebyl.

Jeho modrošedé oči se na mě chvíli dívaly tím známým pohledem, ke kterému nakonec pokaždé dospěl. Pohledem dávajícím najevo myšlenku, že je to se mnou snad beznadějné. Věděl jsem, že i tak to zítra zkusí znovu. Byl nepoučitelný. Samaritán, co si usmyslel, že jsem smutný, osamělý, a jeho povinností je mě z toho stavu vytáhnout. Snaha o to mě „zachránit“ mu tragicky nevycházela, přesto to zřejmě nehodlal vzdát. Pro dnešek mu to ale už nejspíš stačilo.

„Jdu to okopírovat,“ zamával složkou v ruce a vyšel ze dveří. Ani se neobtěžoval za sebou zavřít.

Položil jsem ruce na desku stolu, opřel si o ně hlavu a zavřel oči, alespoň na chvíli. Kdo by mi asi tak mohl vynadat? Nikdo, kromě Patricka, sem normálně nechodil. A i když on byl oficiálně můj nadřízený, hádal jsem, že mi to případně klidně promine. Jo, alespoň v nějakém ohledu byl fajn. Za další měsíc, dva, až pochopí, že jsem takový pořád a není to jen přechodný stav trvající necelého čtvrt roku, co jsem tady, mi možná dá pokoj i v jiných ohledech a přestane se chtít kamarádíčkovat. Nemohl jsem se dočkat.

„Zajímavý způsob práce,“ ozval se najednou z místa kousek ode dveří posměšný hlas jiného otrapy. Cukl jsem sebou a rychle zvedl hlavu. Kdybych vzhlédl dřív, určitě bych ještě viděl, jak je kolem Raulova těla lehce rozvířený vzduch po přenosu. Bylo mi jasné, že sem nepřišel po svých.

„Magore,“ ulevil jsem si a vystřelil směrem ke dveřím, abych je zavřel a zamkl. Jasně, nikdo kromě Patricka sem normálně nechodil. Jenže Raul nebyl normální. A to i co se našich standardů týče. „Kolikrát jsem ti říkal, že se sem přenášet nemáš,“ vyčetl jsem mu. „Vždyť tě mohl někdo vidět. Chceš snad být na obálce zítřejších novin? Šéf by tě moc nepochválil.“

„Právě Raffael mě sem poslal.“

„Jo, ale hádám, že ne s dodatkem ´vyvolej paniku a všem prozraď naši existenci´, nebo se pletu?“ Uchechtl se, zřejmě mu to bylo úplně jedno.

„Nedramatizuj to,“ napomenul mě. Přešel o pár kroků dál, sedl si na moje místo, opřel se zády o židli a s naprostým klidem si položil nohy na můj stůl. „Snad se nic nestalo, ne?“

Štěstí, že bez dovolení se dá nabourat jen do nechráněné lidské mysli, jinak by ho moje nevyřčené nadávky na jeho osobu určitě nepotěšily. Tenhle lehkomyslný idiot měl, prosím, lepší postavení než já. I když vlastně nebylo divu. Neupsal se, vydláždil si cestu sem jen vlastními činy. Vraždy, únosy… na to jeden nepotřebuje mozek. Byl předurčený k tomu být démonem už jako člověk, takže si tuhle existenci náramně užíval.

Navíc byl díky tomu mezi námi dvěma ještě jeden rozdíl kromě toho, že já dokázal používat rozum. Sice oficiálně spadal pod Raffaelovo vedení, protože jako každý jemu podobný se prostě náhodně přiřadil k démonům na vyšší pozici, ale vlastně si mohl dělat, co chtěl. Tedy skoro. Stále se mu musel zodpovídat a stále od něj dostával rozkazy. Ale rozhodně měl větší volnost než ti, jejichž duše Raffael získal úpisem. Být za život trochu produktivnější, on sám by jako jeden z nejvyšších komandoval vlastní poskoky. K jeho smůle byl ve dvaceti dvou letech zastřelen a nestihl napáchat tolik zlého, aby dosáhl na takovou úroveň. Ale jemu to nejspíš bylo jedno. Raffael se k němu jako k podřízenému dvakrát nechoval. Vlastně byl jeho oblíbenec. Přesný opak mě. Já nemohl stát hlouběji.

„Co tu vlastně děláš?“ zeptal jsem se otráveně.

„Mám práci.“

„To máš,“ přikývl, „ale ne tuhle.“ Znechuceně přejel pohledem po papírech na stole. „Jak můžeš dělat zrovna něco takového,“ nechápavě zavrtěl hlavou.

„Promiň, že když mají naše těla normální lidské potřeby, musím se nějak živit způsobem, kterým bych nepřitáhl pozornost, a nemám vlastní firmu, co bych vysával.“ Stejně to byla blbost. Nutnost jíst, spát… Zrovna tuhle nesmyslnou pozůstalost z lidského života bych mít nemusel. Tím spíš, když ke spaní se zřejmě v nejbližší době nedostanu!

Zase se mu na tváři objevil ten jeho povýšený úsměv. Jasně. Jeho tyhle věci netrápily. On byl dost důležitý, aby mu potřebné pohodlí zajistili jiní.

„Tak co tam máš?“ zeptal jsem se přímo. „Anděl, co se před námi špatně skrýval? Někdo, kdo se upsal a nastal mu den zúčtování?“ Natáhl jsem ruku, aby mi podal fotku mojí budoucí oběti a mohl vypadnout z mého dosahu. Sáhl do kapsy saka a hodil mi ji místo toho na stůl.

„Brittany Addisonová,“ oznámil mi, zatímco já ji otočil směrem k sobě, abych si ji prohlédl. Na fotce byla drobná, asi dvacetiletá černovláska ostříhaná nakrátko. Výstřižek z novin, zrovna přebírala jakousi menší oblastní cenu. „Anglie, městečko Folkestone,“ pokračoval, „i když se tam moc často neohřeje. Ale zrovna teď je doma.“

„Příliš pilná dobrodějka,“ došla mi třetí možnost. Přikývl.

„Pořádá sbírky, sama dává peníze charitě, za pár měsíců se chystá jet pomáhat do Afriky… s takovouhle má slušně našlápnuto na to stát se po smrti jedním z andělů,“ pronesl to slovo s nepředstíraným odporem. „Vlastně má tuhle budoucnost možná už zajištěnou tak jako tak, ale to je vedlejší. Je třeba ji zlikvidovat co nejdřív, než se to zhorší. Ne že by andělů bylo víc než nás, spíš právě naopak, ale dalšího ´super anděla´ na jejich straně nepotřebujeme. Průměrná nicka stačí až až.“ Znovu sáhl do kapsy a vedle fotky hodil kus papíru s její adresou, nejspíš. „Zvládneš to, doufám?“ zeptal se posměšně. Odfrkl jsem si. Co tohle bylo za otázku?

„Obyčejné ženské se zbavím během vteřiny.“ Pokrčil rameny, v jeho tmavě hnědých očích se pobaveně zablesklo.

„Jen aby.“ Nestihl jsem začít řešit, co tím myslel, protože se ozvalo ťukání.

„Mohl bys mi laskavě otevřít?“ zazněl z druhé strany Patrickův hlas. Strčil jsem si fotku s adresou do kapsy a vydal se ke dveřím.

„Jestli je to taková hračka, můžeš to vyřídit hned,“ poznamenal Raul.

„Ona neuteče,“ mínil jsem. „A vypadni už.“ Nepříjemně se zamračil, ale poslechl. Když konečně zmizel, otočil jsem klíčem a otevřel dveře.

„Dopr…“ ozvalo se ve stejnou chvíli a o vteřinu později se mi naskytl výhled na Patricka, který se marně snažil udržet v náruči zbytek papírů, co mu ještě nevypadl a neválel se po zemi. „Víš, když někdo nechá otevřený dveře, má k tomu možná důvod,“ upozornil mě a sklonil se k nim. „Co jsi tu vůbec prováděl?“

„To je fuk.“

„Jasně. Jak jinak…“ Když jsem o tom tak přemýšlel, trochu se nejdřív odreagovat před zavrtáním se do téhle práce se vlastně nezdálo jako špatný nápad… „Mohl bys...“ zvedl ke mně po chvíli oči, když jsem se neměl k pomoci sám, a nechápavě zamrkal, jakmile si díky tomu všiml, že jsem papíry překročil a mířím pryč. „Kam jdeš?!“ zavolal za mnou.

„Hned jsem zpátky.“

„Sotva jsi přišel do práce, a pochybuju, že bys něco udělal,“ protestoval, „pauza na oběd zdaleka není. Jestli se hodláš jenom flákat, tak tě nechám vyrazit.“

Ještě tak kdyby tomu sám věřil.

„Hned jsem zpátky,“ zopakoval jsem a pokračoval v cestě k výtahu. Po chvíli vzdychl.

„Fajn. Dvacet minut.“ Usmál jsem se. „Ale pak budeš pracovat dvakrát tolik,“ dodal ve snaze udržet si alespoň trochu autority.

„Jasně, šéfe,“ pronesl jsem ironicky, než se za mnou dveře výtahu zavřely.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 1.: