OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 26.

09.07.2015 (14:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 348×

Zdálo se to jako naprostý ideál. Všechno, co jsme kdy chtěli, konečně přímo v našich rukách. A stačilo k tomu tak málo. Nepřenášet se. Nechat svůj byt ležet ladem, stejně tam nebylo nic, co by mi scházelo. Pro jistotu se zbavit i svého mobilu, kdyby mě mohli nějak vysledovat podle něj. Při mém zmizení tenkrát se tak nestalo, jenže teď by jim, vzhledem k tomu, co jsem provedl, nejspíš nevadilo se s tím obtěžovat. O Jess se mohl Raul bez větších informací těžko nějak výrazně zmínit, takže o ní ostatní sotva věděli něco podstatného. Její vzhled byl vlastně jediným, co z té chvíle mohl vyčíst, a ten popis seděl na spoustu žen. Tím pádem i její byt zůstával mimo nebezpečí a mohl se dál využívat. Práci jsem stejně ztratil tak jako tak, takže výpověď jsem ani řešit nemusel. To bylo všechno, nic víc. Tak jednoduché... Ale fungovalo to.

Zůstal jsem u Jessicy. A Trisha, Cleo, dokonce ani Matt proti tomu nakonec neprotestovali tak, jak jsme čekali. Prostě to přijmuli jako fakt. To, že jsem nehodlal někoho zabít v momentě, kdy se otočí zády, bylo nejspíš minimálně pro ty dva pádným argumentem proto, aby se to alespoň pokusili skousnout.

Matt se dál snažil přijít na to, jak najít a zachránit svou sestru, zatím marně. Raul neměl v úmyslu jim cokoliv říct. Sotva proto, že by měl tak pevnou vůli, tím spíš, když mu snad muselo být jasné, že je Anne démonům už v podstatě k ničemu, protože Matt mezitím informoval ostatní o tom, co od ní chtěli zjistit. Spíš si svým způsobem užíval jeho zoufalství, způsobené tím, že šlo o jeho sestru. Skutečností, že se každou chvíli mohou rozhodnout ji zlikvidovat, tím spíš, pokud si sami řeknou, že se pro ně stala bezcennou. Neviděl jsem sice andělské vyzvídání v akci, ale hádal jsem, že ani oni s ním nezacházeli v rukavičkách. Dokázal jsem si ale představit Raulův povýšený úsměv a potěšení z toho, jak se Matt marně snažil z něj něco dostat. O to by se určitě jen tak nepřipravil. Nehledě na to, že jen to ho nejspíš drželo naživu. A tak Cathleen zůstávala v nepřátelském zajetí. To byla dlouhou dobu jediná věc, co narušovala jinak klidné, šťastné dny...

---

Jessica

S úsměvem jsem sledovala Daniela, který právě u kuchyňské linky krájel rajčata, aby je mohl přihodit k salátu, který měl doplňovat hlavní jídlo. Několika drobnými krůčky jsem pomalu přistoupila k jeho zádům, ovinula ruce kolem jeho boků a přitiskla jemný polibek na kůži na jeho krku, těsně nad okrajem trička.

„Už jsem ti někdy říkala, jak miluju chlapy, co umí vařit?“ zeptala jsem se a položila si hlavu na jeho šíji ve snaze být mu co nejblíž. Vnímala jsem jeho tělesné teplo, jak prostupovalo mými buňkami. Nepatrné zachvění jeho těla, když se krátce zasmál. Bože, milovala jsem ten prostý zvuk. Milovala jsem dotek jeho kůže na své, jeho blízkost. Do háje s vařením, milovala jsem jeho.

„To je dost. Už jsem skoro uvažoval nad tím, jestli nemám začít žárlit na ty chlápky v televizních pořadech o vaření,“ poznamenal škádlivě. Milovala jsem i jeho lehce pokřivený úsměv, nadzvednutí jen jednoho koutku rtů, jiskřičky v očích. Zatoužila jsem to právě v tuhle chvíli vidět před sebou, a tak jsem lehce povolila stisk a naklonila se k němu. Odložil nůž a sám se začal otáčet ke mně, takže jsme se sešli na půli cesty. Vyměnili jsme si letmé úsměvy a pak se jeho měkké, hebké rty dotkly mých. A znovu. Aniž by se vlastně někdy opravdu oddělily. Oplácela jsem mu polibky a němě zaúpěla při zjištění, jaké reakce ve mně i ten vlastně nevinný dotek vyvolával. Zatím nevinný...

Zřejmě jsem v tom nebyla sama, protože po chvíli rukou odstrčil prkýnko i s rozkrájenými ingrediencemi a něžně mě nasměroval k okraji pultu. „Neměl jsi něco rozdělanýho?“ podotkla jsem ztěžka, když jsem za zády ucítila dotek dřeva. V té krátké chvíli pro nádech, než mi další polibek opět vzal slova i kyslík.

„To počká,“ zhodnotil to o pár vteřin později při podobné příležitosti on sám. Takhle bude ten oběd kdovíkdy.

„Budeme mít hlad,“ vzdychla jsem po chvíli poslední námitku. Netuším proč. Nechtěla jsem přestat. Nepatrně se odtáhl, oči zastřené závojem touhy.

„Hladový už jsem,“ sdělil mi s lehkým uličnickým úsměvem, zatímco si mě důkladně prohlížel, jako by do sebe chtěl vsát, vdechnout každou jednotlivou moji částečku. Příjemné mrazení mi přeběhlo po zádech. A když se jeho rty opět spojily s mými, definitivně jsem všechno ostatní vytěsnila z hlavy.

Doteky jeho horkých rtů rozproudily v mém těle směs emocí, které mě vynesly do závratných výšek. Vdechovala jsem jeho přítomnost, přehodila ruce kolem jeho ramen a spojila je za nimi, abych k němu byla blíž. Aniž by mě přestal přivádět svými doteky k šílenství, tím nejkrásnějším způsobem, využil téhle mojí pozice a jemně mě vyzdvihl nahoru na linku. Teď jsem se k němu musela nepatrně sklánět. A snažila se nezapomínat dýchat. Moje tělo začínalo předbíhat tuhle chvíli, cítila jsem reakci vlastního klína, a to bylo frustrující vzhledem k tomu, že jsme na sobě stále měli spoustu nepotřebného oblečení. Naklonila jsem se ještě o kousek víc, dlaněmi sjela k jeho bokům a prsty nadzvedla okraj trička, abych s tímhle problémem začala něco dělat. Když jsem přetáhla látku přes jeho hlavu, v rychlosti, abych nebránila v bloudění jeho rtů po mých ani o vteřinu déle, než bylo nutné, prudce jsem ho odhodila na linku vedle sebe a přitáhla se zpátky k němu.

A v tu chvíli nás oba zasáhla sprška ledové vody.

Vyjekla jsem, on nepatrně uskočil – a když zjistil, co to způsobilo, přiskočil ke kohoutku a vodu zase zastavil. Netuším, proč jsem okraj trička celou dobu držela v jedné ruce. Ale o to zřejmě šlo. Nějak se mi povedlo ho namotat na pákovou baterii a trhnout s ní mimo jiné směrem nahoru, takže voda okamžitě vytryskla a prudce se odrazila od nádobí ve dřezu. Je tohle vůbec možný? To se může stát vážně jenom mně!

Navzájem jsme se podívali na toho druhého – a vyprskli jsme smíchy. Tím bylo počínající nutkání přesunout se k něčemu důkladnějšímu než líbání, opět potlačeno. I když by se dalo znovu snadno navodit, pomyslela jsem si, když jsme se dosmáli, a skousla rty. Stále neměl tričko. A na jeho holé hrudi se skvělo pár čerstvých kapek vody. Nebezpečná kombinace. Tímhle stylem ten oběd vyjde na zítřejší večeři.

Když se ozval zvonek, lehce jsem zatřepala hlavou, abych se vzpamatovala. „Půjdu tam,“ oznámila jsem. Byla jsem sice z jedné strany zmáčená, ale to snad tomu někomu za dveřmi vadit nebude. A jestli jo, tak se měl ozvat předem, nikoho jsem nečekala.

Zaregistrovala jsem, že Daniel pro změnu zamířil do ložnice, aby si našel suché oblečení. Došla jsem ke dveřím, otevřela je – a šokovaně vykulila oči. Stála tam totiž moje máma. A Cleo. Ale hlavně máma.

„A-ahoj,“ dostala jsem ze sebe po chvíli přidušeně a vyčítavě střelila pohledem ke své mladší sestřičce, která mě určitě jen nějakým nedopatřením zapomněla obeznámit, že se mě tu máma chystá navštívit. Ta rozhodila ruce v obranném gestu.

„Pro mě to byla stejná přepadovka jako pro tebe.“ Chtěla jsem zrovna namítnout, že mi ale mohla alespoň cestou sem poslat esemesku, když se mamka lehce pousmála.

„To je nadšení, že mě vidíte, jen, co je pravda.“

„Prosím tě, mami,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a přišla blíž, abych ji mohla obejmout. „Samozřejmě, že tě vidím ráda, ale… nečekala jsem tě tu,“ osvětlila jsem, zatímco jsem se k ní tiskla. Sice bydlela ve stejném městě, ale až na druhém konci a kvůli její práci jsme se moc často neviděly.

„To vidím,“ okomentovala to a nepatrně se oddálila, prsty přejela po mokrých stopách na mém tričku. „Co jsi, prosím tě, vyváděla?“ zeptala se a lehce se zamračila. Nestihla jsem odpovědět, protože v tu chvíli se ozvalo otevírání dveří – a mně došlo, že mě asi čeká pořádné vysvětlování.

Daniel se zarazil na místě, napůl navlíknutý v košili, a zhruba po vteřině ke mně vyslal pohled, zřejmě s prosbou o radu, co má jako teď dělat. Moje máma překvapeně zamrkala.

„Ehm… ahoj?“ reagovala po chvíli. A nemohla jsem si nevšimnout, že zírá na jeho stále jasně viditelnou odhalenou hruď, a snaží se přijít na to, co má na to říct ona. Asi se zblázním. Otočila se na mě a ani se nemusela ptát, protože bylo naprosto zřejmé, co má na jazyku. Nervózně jsem se pousmála.

„Hádám, že bych vás asi měla představit…“

---

Mamka s povzdechem zavrtěla hlavou. „Proč já se všechno dozvídám jako poslední?“ postěžovala si. „Nebýt Cleo, tak tě ani nenajdu, protože nevím, že ses přestěhovala, ten důvod se nedozvím ani od ní… Vždyť já nevím vůbec nic o tak obrovských změnách v tvém životě! Stěhování, to s Victorem, nový přítel… Jess… proč jsi mi o tom neřekla?“ Překvapilo mě, jak klidně to vzala. Ne, že by normálně nedokázala mírně a bez křiku zvládnout úplně všechno, tedy téměř. V tomhle jsme měly s Cleo výhodu, že jsme za ní mohly přijít s čímkoliv, a ona se to snažila probrat v klidu. Za což si, minimálně co se týče Cleo, a minimálně co se týče pubertálního období, vážně zasloužila obdiv. Přesto mě ale překvapilo, jak v pohodě vzala tohle.

„Myslela jsem, že tě zklamu,“ přiznala jsem.

„Jak jsi na to přišla?“ nechápala. „Jess, pro mě je důležité jen to, abys byla šťastná, copak to nevíš? Je mi jedno jak, kde, s kým, ale šťastná. A teď to tak zřejmě je… Takže nevím, na co bych si měla stěžovat.“

„Jen jsem měla za to, že si možná budeš říkat, že…“ začala jsem a ona mi věnovala vyčkávavý pohled. Unikl mi povzdech. „Že i moje manželství dopadlo katastrofálně…“ Pochopila a zavrtěla hlavou.

„Jess, já ti přece nic nevyčítám.“

„Spíš jsem se bála toho, že si to budeš vyčítat ty,“ přiznala jsem nerozvážně a pak jsem skousla rty. „A teď jsem tě k tomu navedla, že jo?“ odhadla jsem z jejího výrazu. „Do háje, měla jsem být ticho.“

„Jess,“ šeptla a přisedla si na gauči o trochu blíž, jemně stiskla moji dlaň, aby mě přiměla ji vnímat. „Ovšem, že mě to mrzí. To, že to nevyšlo, jak sis přála. Ale zůstávat v nešťastném manželství, zvlášť když máš všechny důvody odejít a žádný to neudělat, to by přece nedávalo smysl. Jsi ještě mladá. Je jen dobře, že jsi ho opustila, dokud jsi nepromarnila až příliš času. A upřímně, dle toho, jak se díváš na…“

„Daniela,“ připomněla jsem, když jsem viděla její zaváhání.

„Dlouho jsem tě neviděla se takhle usmívat,“ pokračovala na to. „Myslím, že ses rozhodla jen správně.“ Vděčně jsem se na ni pousmála a ona mě objala. Najednou jsem vůbec nechápala, proč jsem se tolik bála jí o tom říct. A ve stejnou chvíli mi došlo, jak moc jsem to vlastně potřebovala. To, aby schválila moje rozhodnutí. Přesně tohle.

„Oběd!“ Vykoukla náhle z kuchyně hlava Cleo. Odklidila se tam chvíli po tom, co přišly, aby nám spolu s Danielem nechali trochu soukromí.

„Tak já už půjdu, nebudu vás zdržovat,“ zvedla se mamka.

„Nemusíš, Daniel přidal do přípravy porce i pro nás,“ oznámila Cleo s úsměvem. „Sám od sebe,“ podotkla pak důležitě a otočila se ke mně. „Nevím, jak jsi to dokázala, ale můžeš se o ten návod na převýchovu podělit?“ zeptala se naprosto vážně. „To by se někdy dost hodilo... Hej,“ ohradila se, když jí jako odpověď přistála na zádech utěrka. Zvedla ji ze země, kam dopadla, a teatrálně si povzdechla, zatímco pokrčila rameny. „No... Nic nikdy není dokonalé.“
---
„Tak tohle je výborný!“ zhodnotila Cleo, když ochutnala první sousto. Nejspíš poprvé byl v jejím hlase slyšet opravdový obdiv, alespoň co se čehokoliv společného s Danielem týče. „Měl by sis normálně otevřít restauraci,“ dodala. Zasmál se.

„Díky. Ale já vařím málokdy. Většinou v případě nouze, a i tak by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky.“

„Vaříš málokdy a vaříš takhle?“ nevěřila. „A někdo se snaží celý život a moc mu to nejde.“ Otočila se ke mně. „Vidíš, Jess, to je zase druhej extrém.“

„Budeš mi to připomínat pořád?“ povzdechla jsem si. „Doby, kdy jsem byla schopná zařídit, aby se mi brambory rozpadaly pod rukama a přitom byly nedovařený, už mám za sebou.“

„Já jen říkám, že vy dva jste se vážně hledali,“ rozhodila rukama v obraně.

„A jestli s tím hodláš pokračovat, tak mu příště zakážu ti dát ochutnat,“ sdělila jsem jí s milým úsměvem.

„Už mlčím,“ stáhla se okamžitě a já se rozesmála.

I mamce chutnalo, což ho zřejmě potěšilo ještě víc. Když jsme dojedli, rozhodla se, že teď už opravdu půjde, i když jsem namítala, že to nemusí.

„Chci ještě doma poklidit, dokud mám na to čas,“ vysvětlila. „Čímž se dostávám k ještě jedné věci. Doufám, že ve čtvrtek přijdete.“ Nechápavě jsem zamrkala a ona si povzdechla. „Je Den díkůvzdání,“ připomněla. „Není moc příležitostí k tomu, abychom se sešli jako rodina a strávili spolu nějaký čas. Doufám, že si nemyslíš, že dnešek to vynahradil a máme zase na nějakou dobu vystaráno,“ nadzvedla obočí. „A Daniela zvu samozřejmě taky,“ dodala vzápětí. Toho tahle poznámka zřejmě překvapila.

„Sama jste říkala, že jde o rodinné setkání, nechci se vám do toho vměšovat,“ namítl.

„Ale kdež, budu jenom ráda. Zdáš se být milý, a co je hlavní, Jessica vedle tebe jenom září. Pro někoho takového jsou dveře mého domu vždy otevřené dokořán,“ usmála se. „A nemusíš mi říkat tak formálně. Jsem Mary.“

„Daniel,“ prohodil a jemně stiskl její nabídnutou ruku.

„Fajn,“ mrkla a vzala si kabelku, než zamířila ke dveřím. „Doufám, že dorazíte,“ podotkla, když se ještě krátce otočila k nám a vyslala naším směrem významný pohled.

„Počkej, mami, půjdu s tebou,“ rozhodla se Cleo a postavila se.

„Že ty se chceš vyhnout mytí nádobí?“ uchechtla jsem se.

„To mě máš tak prokouklou?“ zašklebila se, ale pak lehce zvážněla a krátce zavrtěla hlavou. „Musím ještě do práce, slíbila jsem jedné známé, že to odpoledne vezmu za ni,“ vysvětlila. Krátce mě objala, pak s nepatrným zaváháním zamávala směrem k Danielovi. „Mějte se, ahoj.“

„Uvidíme se ve čtvrtek,“ usmála se mamka, zatímco otevírala dveře.

Když obě zmizely za nimi, zhluboka jsem se nadechla a přelétla pátravým pohledem k Danielovi, abych zjistila, jak na to všechno zareaguje.

„Tvoje máma je milá,“ podotkl, když si toho všiml, „nechápu, proč má většina lidí na tchýně tak negativní názor.“ Úlevně jsem se pousmála.

„Technicky to tvoje tchýně není,“ podotkla jsem.

„Technicky se to dá brát jako zatím,“ sdělil mi usměvavě. Překvapeně jsem zamrkala. Tím mířil snad k tomu, že...? „To záleží na tom, jestli to v budoucnu budeš chtít,“ poznamenal a jemně mě pohladil po vlasech. Pochopila jsem, jak to myslí. Ať se mi to sebevíc nelíbilo, oficiálně jsem byla stále ještě vdaná. I když já sama se v životě posunula dál, a toho muže zavrhla, nechtěla jsem ho už nikdy vidět. A hlavně... V době, kdy se Daniel narodil, byla svatba v podstatě nutnost, na rozdíl ode dneška, kdy se nikdo na nesezdaný pár nedíval skrz prsty. Šlo koneckonců jen o list papíru, nic neměnil na vztahu mezi námi. A on chápal, že po mých zkušenostech s manželstvím, nejen mým, ale i máminým, už se do něj možná nebudu chtít pouštět. Takže na mě netlačil, jen mi naznačil tu možnost, i když pro něj samotného byla odpověď jasná. Usmála jsem se a vděčně ho políbila.

„Miluju tě,“ šeptla jsem pak. „A i když to možná zní šíleně, tak...“ Toužila jsem s ním být propojená, všemi možnými způsoby. Být jeho a on mým. Napořád. A s ním, s ním se to zdálo tak jednoduše správné. S ním jako by na ničem z toho, co bylo předtím, zkrátka nezáleželo. „Moc ráda,“ vydechla jsem. Tentokrát to byl on, kdo něžně přitiskl své rty na mé.

---

Daniel

„Podáš mi, prosím, sůl?“ Tohle byla jen jedna ze žádostí, které v ten den v Maryině kuchyni zazněly. Prý jsme přišli brzy. Takže jí můžeme pomoct s přípravou jídla.

„Ale Jess teď do kuchyně přece nemusí,“ namítla na tenhle poznatek Cleo a kývla hlavou směrem ke mně na znamení, že za ni mají k dispozici lepší náhradu.

„Co jsem ti říkala o tom provokování?“ Nadzvedla Jessica obočí.

„Dneska jídlo dostanu, mamka mě o hladu nenechá,“ zašvitořila a vyplázla na ni jazyk. Jessica si teatrálně povzdechla.

„Vážně si příště rozmyslím, jestli vám ho půjčím,“ upozornila ji.

„Jak vám? Já jsem celou dobu ticho,“ zasmála se Mary od kuchyňské linky, kde právě krájela brambory, „může někdo, prosím, přepnout sporák?“

Ano, byl tu ruch a zmatek, ale… přišlo mi skoro jako bych byl součástí jejich rodiny. A byl to úžasný pocit. Až právě tady jsem si uvědomil, jak mi to chybělo. Rodina. A teď, teď jsem se cítil, jako bych opět do jedné patřil, jakkoliv nemožné se to zdálo ještě před několika týdny, jakkoliv neskutečné se to zdálo i právě teď.

Jenže ta idylka neměla trvat dlouho. Když bylo jídlo téměř hotové, náhle zazvonil zvonek. „Jdu tam,“ oznámila Jessica. O chvíli později se z chodby ozval její rozhořčený výkřik. „Co tady sakra děláš?!“ Okamžitě jsme všichni všeho nechali a šli se podívat, co se děje.

„To je velice milé přivítání,“ poznamenal Victor s úšklebkem právě, když jsem vyšel zpoza rohu. Na to si všiml mojí přítomnosti a přelétl mě pohrdavým pohledem.

„Co má tohle znamenat?“ zeptala se Cleo a založila si ruce na prsou, zatímco její oči k němu vysílaly blesky. Ležérně pokrčil rameny.

„Byl jsem pozvaný.“ Obě se okamžitě nevěřícně otočily na Mary. Ta se nervózně ošila.

„Když mi nikdo neřekl, jak se věci mají, jak jsem asi měla vědět, že nemám?“ bránila se. „Nechápu, jak někdo tvojí inteligence může nepostřehnout, že vzhledem k situaci tu ale nejsi vítaný,“ dodala pak směrem k němu.

„Jeho inteligence,“ ucedil jsem a dával jasně najevo, co si o jeho inteligenci myslím. Střelil ke mně pohledem.

„Jsem úspěšný právník, zatímco ty už jsi pro svoji neschopnost přišel i o tu podřadnou práci, kterou jsi měl, myslím, že je jasné, kdo je tady nula,“ upozornil mě. „Nebo ses nechal vyhodit schválně, protože ses mě bál?“ dodal a já si odfrkl. Jo, to určitě.

Mary se vzdálila, protože odmítala, abychom kvůli němu přišli o večeři a Jessica mu věnovala pohled přimhouřených očí.

„Co tu vlastně chceš?“ procedila mezi zuby.

„To mě ani nepozveš dál?“ otázal se klidně. Stále stál v otevřených dveřích. Právě jsem se divil, že ještě bez dovolení nevešel dovnitř, když přesně to udělal.

„Ven!“ nařídila Cleo, sotva za sebou zavřel.

„Ale no tak, mám snad právo mluvit se svou manželkou,“ prohodil a na poslední slovo dal zvláštní důraz. Jessica se zhluboka nadechla ve snaze se uklidnit.

Přešel jsem blíž k ní, položil ruku kolem jejích ramen a jemně si ji k sobě přitiskl, abych jí poskytl oporu. Na můj nepřátelský pohled směrem k němu nijak zvlášť nereagoval.

„Jsme pořád manželé, Jessico, ať se ti to líbí, nebo ne,“ připomněl klidně.

„Jo, ale to jen proto, že ty jsi idiot,“ odsekla, když po krátkém vděčném pousmání směrem ke mně opět střelila pohledem k němu. Hlas se jí nepatrně třásl, snažila se pláč zadržet v sobě.

„Jsi moje žena,“ zopakoval, jako by ji snad neslyšel, pomalu a s důrazem. „Uvědomuješ si, jakou mi děláš pověst, když se taháš s ním?“ Ztěžka zalapala po dechu.

„Já tobě jakou dělám pověst?! Tak to je teda dobrý!“

„On je pořád ještě tady?“ ozvala se Mary, která se opět vrátila k nám.

„Bohužel. Ale taky hned teď odchází, že ano,“ Cleo ho propálila zamračeným pohledem a přišla o pár kroků blíž, aby mu zatarasila cestu dál do domu, kdyby ho náhodou napadlo otravovat vzduch i v dalších místnostech.

„Ne, vlastně se mi ani nechce,“ reagoval. Jessica pevně stiskla víčka k sobě, nasála do plic o něco prudčí nádech. To už jsem toho měl vážně dost.

„Neslyšel jsi? Vypadni,“ sykl jsem výhrůžně.

„Nebo?“ usmál se. Sevřel jsem ruce v pěst, semkl rty do pevné linky. A on se jen pohrdavě pousmál. „No, cítím tady dost nepřátelskou atmosféru,“ prohodil po chvíli. „Dobře, nevadí. Půjdu. Uvidíme se jindy,“ mrkl na Jessicu a konečně vypadl za dveře. To bylo jeho jediné štěstí. Krev se mi vařila v žilách a já se taktak držel na místě. Nejradši bych ho zabil.

Přesto mnou projelo zděšení, když jsem si uvědomil, že tohle nebyla jen metafora. Ztěžka jsem vydechl a mírně povolil sevření vlastních dlaní. Jessica zavrtěla hlavou, nejspíš i jí dalo práci se s předchozí scénou vyrovnat. Po chvíli přelétla pohledem ke mně, v jejích očích se zableskla omluva, smutek a vděk, že jsem se jí zastal. Kdyby tušila, k čemu tu málem mohlo dojít… Promnul jsem prsty.

„No, tak půjdeme jíst?“ ozvala se po několika vteřinách ticha Mary nejistě, ve snaze přimět nás na tu věc zapomenout. Nezkazit si večer. Jenže to už bylo sotva proveditelné. I když o tom už nikdo z nás nemluvil, i když se všichni snažili bavit jako předtím, ve vzduchu zůstala viset tíživá atmosféra. A já nemohl nemyslet na ten pocit, co ve mně Victorovo jednání vyvolalo. Byl to pitomec. A nebylo divu, že jsem se třásl touhou mu jednu vrazit. Jenže… jenže tím to nekončilo, kruci. Doslova jsem přemýšlel o té možnosti odstranit ho z cesty, nadobro. Moje touha směřovala k tomu. Kdybych se neudržel… Prudce jsem zavrtěl hlavou ve snaze zbavit se těch myšlenek. O nic nešlo. Nic se nestalo, navíc zrovna jeho určitě denně toužila zaškrtit spousta dalších lidí.

Jenže v jejich případě šlo jen o nadsázku.

Ano, všem by bez něj bylo líp. Jenže já s tímhle už nechtěl mít nic společného. Ne, nechtěl. I když reakce mého těla vypovídala o něčem jiném…

---

„Jsi v pohodě?“ zeptala se mě Jessica, když jsme dorazili zpátky do jejího bytu. „Přišel jsi mi… rozhozený,“ vysvětlila posléze.

„To jsme byli, myslím, my všichni,“ poznamenal jsem po krátkém zaváhání, ve snaze to zamluvit. Pokývala hlavou, nepatrně propletla prsty.

„Jo… dnešek se dvakrát nepovedl,“ zhodnotila to se smutným pousmáním. V duchu jsem si vynadal. Za to, že jsem se celou dobu staral v podstatě jen o sebe. Ona se musela cítit mizerně. To jsem odhadl jen z jejího postoje, ani jsem proto nemusel číst její myšlenky.

„Pojď sem,“ vydechl jsem a jemně si ji přitiskl k sobě do náruče. Oplatila mi objetí, stisk. A po chvíli jsem na kůži ucítil vlhko, jak její slzy prosákly skrze látku na mé hrudi. „Jess,“ vydechl jsem starostlivě. Zavrtěla hlavou, stále v mém náručí.

„To bude dobrý,“ vzlykla do mého trička. „Já jen… Proč mě nemůže prostě nechat na pokoji?! Proč se musí pokaždé objevit, připomenout mi celou tu nedořešenou minulost, zkazit mi i krátký záblesk štěstí, přimět mě se zase se cítit tak bezmocně?! Snažím se ho vytěsnit ze svého života, chci toho snad tak moc? Proč mě musí neustále táhnout zpátky do toho, co se snažím nechat za sebou?!“ Kruci, vzalo ji to víc, než jsem myslel. I když se snažila být silná, právě teď povolily její zábrany. V mém objetí.

Připadal jsem si neuvěřitelně nemotorný, neschopný. Chtěl jsem ji ukonejšit, nějak odehnat její smutky pryč, ale v podobných situacích jsem nikdy dost dobře nevěděl, co bych měl říct, a staletí mimo lidské vztahy tomu příliš neprospěla. Ale rozhodně jsem se chtěl alespoň pokusit…

Políbil jsem ji do vlasů, párkrát jemně přejel dlaní po jejích zádech, pevně a přitom něžně ji stiskl. „Už na něj nemysli, nezaslouží si to.“

„Já vím,“ škytla.

„A je to idiot.“

„Já vím.“

„A jestli mu až teď došlo, jak jsi úžasná, tak má smůlu, protože to za prvé projevuje dost zvláštně a za druhé, já tě nikomu nenechám.“ Skrze slzy se krátce zasmála. „Netrap se, prosím,“ šeptl jsem po chvíli a trochu se odtáhl, abych jí mohl pohlédnout do očí. Když jsem palcem setřel jednu z jejích slz, váhavé pousmání se rozlilo po jejích rtech.

„Vedle tebe to dost dobře nejde,“ oznámila mi.

„To je dobře,“ zkonstatoval jsem a něžně přejel bříšky prstů po její tváři. „Protože je spousta lepších věcí než přemýšlet o něm. Jako tohle,“ sklonil jsem se k ní a políbil ji. Její rty byly ještě slané od pláče. „Nebo tohle,“ pokračoval jsem a další polibek na sebe nenechal dlouho čekat. „Anebo tohle…“

„Není to náhodou to samé?“ poznamenala poté, co jsme se od sebe znovu odtáhli, a já si s potěšením všiml, že se u toho jemně škádlivě usmívá.

„Možná,“ zamumlal jsem naoko zamyšleně. „Ale taky je to o hodně lepší. Asi tak milionkrát lepší.“ V dalším spojení rtů už zanikl její smích. Hluboký polibek téměř zanechal nás oba bez dechu. Až po celé věčnosti jsme se oddálili, ale stále jsme zůstali blízko sebe. Přehodila ruce přes má ramena, nepatrně skousla rty, než se mi zadívala do očí.

„Už jsem ti někdy řekla, že jsi naprosto úžasnej?“

„Přesně takhle, nebo máš na mysli všechny ty varianty s podobným závěrem, co ti proběhly hlavou?“ Zacukaly jí koutky.

„Já říkala řekla, ne co sis sám přečetl. To se nepočítá,“ upozornila mě.

„Hm, tak to máš co dohánět.“ Znovu jsem ji rozesmál. A slzy náhle byly pryč. Ta skutečnost mě neuvěřitelně hřála u srdce.

„Děkuju,“ šeptla, když se ke mně opět přitiskla. „Nevím, co bych dělala, kdybys tu nebyl…“ Přitom právě já bych byl bez ní ztracený. Ale stála tady, cítil jsem její dotek. A všechno ostatní se proti tomu náhle zdálo tak nepodstatné. Vytěsnil jsem to z hlavy. Bylo to nakonec docela snadné. Tak snadné odmítat si připouštět cokoliv, co by ty chvíle vedle ní mělo narušit.

Alespoň než se to začalo ozývat o něco hlasitěji…

---

Déšť. Chladné, ledové kapky tříštící se o zem. Téměř jsem se divil, že se při jejich dopadu na mou kůži neozvalo zasyčení, jak by se vypařily. Protože ten pocit, co mnou probíhal, byl jako oheň. Žhavý oheň, láva putující žilami. Extáze nejvyššího druhu.

Pousmál jsem se, zpoza zavřených víček mi uniklo slastné vydechnutí. Ta chvíle byla dokonalá. Možná až na to, že skončila příliš brzy. Energie anděla přede mnou přestala proudit do mého nitra, když jsem vysál její poslední částečku.

Otevřel jsem oči a oddálil dlaň od jeho hrudi. Krátce jsem ho přelétl pohledem, jeho nehybnou tvář, bláto ulpělé na jeho oblečení, které kapky deště dál vytrvale bičovaly a měnily v promáčený dotek ledu, který jeho už ale chladit nebude. Byl čas zamaskovat jeho smrt za něco, kvůli čemu nebudou lidé vyšilovat. Možná tu byl někde v blízkosti vhodný útes, nebo tak něco.

Bez zájmu jsem se otočil, abych šel za tím účelem trochu prozkoumat okolí. A v prstech jsem při tom dál cítil to příjemné spalující teplo…

---

Vylítl jsem do sedu a několikrát ztěžka zalapal po dechu. Sen. Byl to jen sen. Ale proč se mi zdál? Proč teď?!

Uvědomil jsem si nepatrný pohyb na druhé straně postele. Jessica se zavrtěla, ospale zamžourala směrem ke mně.

„Co je? Děje se něco?“ zajímala se.

„To nic,“ vydechl jsem, „jen se mi něco zdálo, klidně dál spi.“

„Hmm,“ souhlasila, aniž by vůbec nějak protestovala, a znovu zavřela oči. Pomalu jsem položil hlavu zpátky na polštář. A snažil se usměrnit splašené myšlenky. Byl to jen sen. Jen sen, nic víc.

To už jsem si kdysi říkal taky.

Ale to bylo tenkrát, když se hlásila ke slovu možnost opět milovat, cítit, to… K něčemu takovému teď přece nebyl důvod!

Taky že ne. Tenhle sen mi totiž ukazoval něco úplně jiného. Potěšení. Bezvýhradné, nezředěné potěšení ze zmaření cizího života, nepropojené s jediným zábleskem pocitu viny. Naplnění, které ta chvíle přinášela…

Krucinál! To přeci ne. Ne… Tohle jsem odmítl. Tohle už přeci bylo za mnou…

Nasucho jsem polkl. Mohlo za to to vypětí ohledně Victora. Určitě. Nebyl k tomu jiný důvod. Byla to reakce na to dnešní setkání s ním. Něco, co se nemá opakovat.

Protože jiný závěr byl jednoduše nemyslitelný. Protože cokoliv jiného jsem nedokázal přijmout.

A když se pár dalších dnů nic nestalo, myslel jsem… Myslel jsem, že alespoň tentokrát jsem se s tímhle závěrem nespletl.

Jenže se ukázalo, že ta odmlka nastala nejspíš jen proto, aby to příště bylo o to ničivější.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 26.: