OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 25.

08.07.2015 (14:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 520×

Skrze keře lemující zahradu jsem pohlédl na dům přede mnou, pak jsem se otočil na Matta vedle sebe. Mlčel a prostě se díval dopředu. Už celou věčnost. Stočil jsem pohled zpátky k domu, marně se snažil přijít na to, co se tam jako snaží vykoukat. A zase zpět na něj.

„Předpokládám, že nemáš rentgenový vidění, takže pochybuju, že zíráním na omítku na něco přijdeš,“ upozornil jsem ho, když už jsem to nevydržel.

„Ticho,“ napomenul mě.

„Uvědomuješ si, že já už jsem byl vevnitř? Nenapadlo tě se mě třeba zeptat, jak to tam vypadá? Kam se to máš vlastně přenášet?“ nedal jsem se.

„To by mi bylo k ničemu vzhledem k tomu, že ti nevěřím ani nos mezi očima,“ odsekl.

„Jelikož Jessice na tobě záleží, tak bych byl docela rád, kdyby ses vrátil v jednom kuse,“ namítl jsem. „A já taky. Pokud možno aniž by mě mohl někdo napráskat za to, co zrovna dělám. Takže mám snad docela dobrý důvod ti nekecat a navést tě na správné místo, místo toho, abych tě nechal prostě tipovat, nemyslíš?“ Nejspíš ne. S povzdechem jsem protočil oči. „Anne je ve sklepě tlumícím zvuk, od hlavních dveří napravo. Vím o jednom démonovi, co to tu hlídá, ale pochybuju, že by byl jediný.“

„Vlastně tam jsou ještě dva, dle toho, co jsem zahlédl za oknem,“ informoval mě. A pak že já neumím slušně poděkovat. No, aspoň už jsem věděl, co to dělal. Dal si říct a zjišťoval přinejmenším počet možných protivníků, kdyby se něco pokazilo. Upřímně jsem doufal, že se tak nestane. Přesto, že mi tohle všechno přišlo na hlavu a očekával jsem spíš opak. Ale vysvětlujte si té horké hlavě vedle mě, že jeho plán má tolik trhlin, že stěží drží pohromadě a spíš se to ani plánem nazývat nedá. Zbývalo mi zkrátka jen doufat, že to nějakým zázrakem vyjde. Nepotřeboval jsem, aby někdo z démonů zjistil, co to provádím. Že spolupracuju s nepřítelem. Jo, i já jsem chtěl odsud co nejrychleji zmizet. To jediné jsme nejspíš měli společné.

Po chvíli se ke mně otočil. Byl čas.

---

Objevili jsme se ve sklepě. A já se okamžitě zarazil, když jsem pohledem přelétl k místu, které bylo dokonale prázdné. Jak to sakra?!

Anne prostě zmizela. Nebyla tam. Vždyť uplynulo sotva něco přes hodinu!

„Tak kde je?!“ otočil se ke mně Matt, v očích blesky.

„Nevím, kruci,“ sykl jsem.

„Jo ty nevíš.“ Očividně mi ani za mák nevěřil. Myslel si, že jsem mu lhal. Ne, že bych se mu divil. „Co má tohle krucinál znamenat?!“ V jeho hlase jasně zazněla výhrůžka směrem k mojí osobě.

„Taky bych rád věděl,“ odsekl jsem.

Právě se nadechoval k tomu, aby na mě nejspíš vypálil, že tohohle budu litovat, když jsem za jeho zády zaregistroval čísi přenos. Démonský přenos. Neptal jsem se ho na svolení, prostě jsem ho rychle chytil a odsunul stranou. Energie místo jím projela mnou, tím pádem nezanechala žádné škody. Odstrčil jsem útočníka od sebe. Raul o pár kroků couvl, pak se mu na tváři objevilo zlověstné pousmání.

„No vida, ty se dokonce paktuješ s anděly,“ prohodil směrem ke mně. „Tohle je lepší, než jsem myslel. Až se o tom dozví Raffael,“ zavrtěl hlavou a nespokojeně zamlaskal, „nechtěl bych být v tvojí kůži.“ Krucinál! Přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout!

Jak o nás věděl?! Viděl nás někdo? To všechno bylo vlastně jedno, protože to věděl on. A to, že byl tenhle sklep zvukotěsný a v případě, že o tom jinak nikdo neměl ponětí, by se tu nikdo jiný objevit neměl, mě vážně ani trochu neuklidňovalo.

„Kde je Anne?“ zavrčel Matt, který se už mezitím vzpamatoval a vstal z podlahy, kam dopadl, když jsem ho pro jeho vlastní dobro odstranil z cesty. Zase zapomněl poděkovat. Ne, že bych se teď soustředil zrovna na takovou pitomost.

„Nechci ti do toho kecat, ale on ten povýšený výraz nemá pro nic za nic,“ upozornil jsem ho, že tohle není jen průměrný démon. Byl nejspíš na stejné úrovni jako on, ale právě proto bylo třeba si dávat pozor, když síly byly vyrovnané.

„Fajn, beru na vědomí,“ odpověděl, aniž by ho přestal bedlivě pozorovat. Jenže Raul se očividně nechystal ho vyzvat na čestný souboj. Nebo jakýkoliv.

„No, rád jsem si s vámi popovídal,“ ušklíbl se totiž po chvíli a začal se přenášet pryč. Tak jo, definitivně jsem byl nahranej.

Anebo bych mohl přehodnotit svoji důvěru v Mattovy schopnosti, alespoň co se snahy najít jeho sestru týče, protože zrovna udělal něco, co jsem ani netušil, že jde. Skočil k němu, než úplně zmizel, chytil se ho, aby se mu neztratil, a využil vlastní přenos, aby je oba dostal zpátky sem, aniž by tohle místo vůbec opravdu zcela opustili. Byl zatraceně rychlej. A Raul to očividně nečekal.

„Není dvakrát slušné neodpovědět na otázku,“ procedil Matt mezi zuby, když si krátkým vysláním energie na správné místo v jeho těle zajistil, že už mu neuteče a přidal další dávku, aby ho i trochu oslabil.

Na to Raul udělal něco naprosto nelogického. Rozesmál se. Prostě se normálně začal smát, i když právě vězel v nepřátelském sevření, bez kterého by se navíc nejspíš už pomalu hroutil k zemi.

„Co je tady sakra k smíchu?“ sykl Matt.

„Ty ani nemáš ponětí, v jakým jsi srabu,“ oznámil mi, aniž by si ho všímal. „Myslíš, že když tvůj kamarádíček odstraní mě, budeš v pohodě? Omyl. Nejsem slepej, abych si nevšiml, že tu od toho útoku na tebe něco nesedí. Tím spíš, když jsi ho nedokázal pořádně vysvětlit. Upřímně, to sis myslel, že jsme idioti?“ Nelíbilo se mi, kam tohle směřuje. „Nejsi dvakrát dobrý herec,“ pokračoval, „a ještě horší lhář. Řekl jsem o svém podezření Raffaelovi, a jestli máš vážně za to, že jsi něco zakryl před ním, tak jsi asi padlej na hlavu. Stejně, jako jsi naivní, jestli si myslíš, že jsem tu dnešní ranní příhodu neprokoukl.“ Když viděl, jak jsem ztuhl, usmál se. „Neznámá ženská u tebe v bytě, která u tebe hledá oporu a je vyděšená, když na ni sahá někdo cizí, aby lezla do postele za peníze? Vážně mě máš za takovýho pitomce?“

On předstíral, že nic neví, schválně...

„Musím uznat, že máš dobrý vkus,“ oznámil mi s úšklebkem. Sevřel jsem ruce do pěstí, musel jsem se držet, abych na něj neskočil. Nebo spíš neřekl Mattovi, ať to udělá za mě, protože to by bylo o hodně účinnější.

„Na něco jsem se tě ptal,“ přitlačil ho Matt ke zdi, u které ho držel, o něco silněji. „Kde je moje sestra?!“

„Evidentně ne tady,“ odpověděl s klidem a lehce se pousmál. „Raffael možná nedal příkaz k jejímu přesunu, ale já jo. Sice jsem netušil, že sem přiklušeš ty, ale on,“ kývl hlavou mým směrem, „vypadal, že se mu její stav moc nelíbí.“ S chladným úšklebkem pokračoval se slovy mířenými ke mně. „Byl na tebe moc hodnej. Měl to s tebou vyřídit hned na místě a nerozmýšlet, co s tebou dál. Neptat se a zjistit si odpovědi v tvojí hlavě sám. Jenže si říkal, že to, že zmatkuješ, ještě neznamená, že budeš dělat blbosti. Že přeci nejsi až takový idiot, aby sis dovolil něco provést, a jde jen o chvilkovou rozhozenost, kterou případně zarazí, když se prokáže být nebezpečnou. Že ti dá šanci se vzpamatovat bez jeho pomoci. Nejspíš jsi právě propadl ze zkoušky. Nebo snad myslíš, že si teď nedá dvě a dvě dohromady?“ V duchu jsem nadával, ale jinak jsem byl schopný tam jen zaraženě stát, beze slova, a nechat se propichovat jeho posměšným pohledem, kterým mi jasně dával najevo, že z tohohle se nedostanu. Ať už bude mít možnost mu cokoliv říct, nebo ne.

Nedokázal jsem reagovat, dokonce ani když se Raul nečekaně zapřel a pokusil se i přes své oslabení zmizet, ani to, jak ho Matt po chvíli zpacifikoval, přimáčkl ho k zemi a vyslal do něj energii. Jen tak, aby ho omráčil. Nezabil ho, zatím.

„Vezmu ho k andělům, třeba z něj někdo něco vytáhne,“ prohodil poté, co krátce zanadával. Po chvíli ticha se otočil ke mně a pátravě si mě prohlédl. „Jsi v pohodě?“ zeptal se se zřejmým sebezapřením. Krátce jsem se nadechl, než jsem odpověděl.

„No, evidentně jsem spíš totálně v háji...“

---

„Jste zpátky!“ vyhrkla Jessica, sotva jsme vešli do dveří a rozeběhla se směrem ke mně. Těsně přede mnou se však náhle zarazila, když si všimla mého výrazu. „Co se stalo? A kde… kde je Cathleen?“ Došlo jí, že se něco zvrtlo, a teď na mě vyděšeně hleděla. Když jsem podle ní příliš dlouho přemýšlel jak odpovědět, otočila se na Matta, s pohledem, kterým dávala najevo, že když už mě do toho namočil, ať se neopovažuje jí neodpovědět.

„Nebyla tam,“ oznámil jí tedy, nešťastně rozhodil rukama.

„Co tím chceš říct, že tam nebyla? Kde by tedy byla?“ nechápala.

„Přesunuli ji,“ vysvětlil jsem. „Raul… očividně něco tušil.“ Zamrkala, snažila se plně pochopit, co tohle znamená, co tím naznačuju. „Nezdálo se mu, že jsem přežil útok anděla, i když mě měl na lopatkách, a zřejmě si na mě začal dávat větší pozor. To dneska ráno pro něj byla nejspíš poslední kapka, aby mi už ani za mák nevěřil, i když předstíral, že mu nic nedošlo.“ Ztěžka vydechla, několikrát rychle zavrtěla hlavou. Nadávky jí jedna za druhou kroužily jen v hlavě, byla tak ochromená, že ani ty ze sebe momentálně nedokázala dostat.

„A co… co se stalo, dostali jste ho?“ vysoukala ze sebe nakonec po chvíli.

„Jo,“ přikývl Matt, „oslabili jsme ho, teď je u nás, zkusíme z něj něco dostat…“ Už se chtěla radovat, ale jeho výraz jí v tom zabránil.

„Tak co je špatně?“ nechápala. Bylo mi jasné, v co doufá. Že odstraněním jeho z cesty se problém sám vyřešil. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ví to i Raffael,“ řekl jsem. „Raul mu o tom podezření, že je se mnou něco jinak, řekl, a on si ho tím, co se stalo, právě potvrdil.“ Nejenom. Doteď si mohl z mého nedostatku alibi domyslet nejspíš jen to, že jsem na čas zběhl, nic víc. Možná to bral jako vysvětlení mého předchozího zmizení, to, že jsem se prostě jen někam na čas schválně vypařil, abych si užil. Možná vzal můj návrat jako pochopení toho, že tohle nemůžu, a proto byl tak shovívavý. Aspoň než zjistí podrobnosti... Teď jsem měl průšvih nejen proto, že jsem se zapletl s Jess, o čemž ho Raul dost možná taky už informoval.

Bylo jasné, že Raula dostali andělé. Stejně tak to, že jsem v tom měl prsty. A já si mohl sotva představit, nakolik naštvaný musel Raffael být. Vyzrazení toho místa mu v ničem neuškodilo, nebylo tam nic důležitého, a přesunem Anne se stalo naprosto bezcenným. Ale Raul… Co tam vlastně krucinál dělal?! Určitě chtěl vidět provalení mojí zrady na vlastní oči a vychutnat si, až mi dojde, co to znamená, z první řady. To byl celý on. Jenže tohle byl opravdu průšvih. Už bez toho faktu, že o něj tak Raffael přišel, jsem byl nahranej, ale takhle… To bylo ještě milionkrát horší. Protože on byl nejspíš jediný, koho dokázal mít i svým způsobem rád.

Jessica zděšeně vydechla. Několikrát za sebou.

„Do háje!“ Ne, neměla ponětí, co přesně to znamenalo, to ostatně ani já ne. Ale snad o to víc mě to děsilo. „Co budeme dělat?! Matte, zatraceně, co máme teď dělat?!“ obrátila se na něj s nevyřčenou poznámkou, že to on mě do tohohle dostal, tak ať kouká přijít na řešení téhle situace. Jenže on mlčel. Neměl nejmenší ponětí, stejně jako já.

Frustrovaně vydechla, pak několika rychlými kroky začala přecházet po pokoji sem a tam. Náhle se zastavila a prudce se otočila směrem ke mně.

„Ale… to možná sebou nese i něco dobrého,“ vydechla váhavě. Nechápal jsem, co je dobrého na tom, že můj šéf, někdo o tolik silnější než já, dokonce silnější než Matt, nejspíš právě vymýšlí krutou pomstu, jsem v podstatě vyhnanec a budu v pořádným maléru, až mě najde. Ne, dokud mi to sama nevysvětlila. „Nesmějí tě najít,“ řekla. „Ale co když ani nemůžou jen tak? Danieli, po tom útoku jsi u mě byl týden a nikdo z nich se neobjevil. Co když to něco znamená? Co když i oni kontrolují ostatní jen díky vysledování stopy přenosu? Celou dobu máš za to, že se nemůžeš rozhodovat sám za sebe, zvolit si jinou cestu... Co když se jen snaží vyvolat ten dojem? Co když stačí prostě jen přestat s tímhle vším? Přestat se přenášet, přestat... Zabíjet. To chceš i ty sám, ne?“ Samozřejmě, že jsem to chtěl. Tak moc... Ale znělo to až příliš neuvěřitelně.

„Myslíš, že je něco takového možné?“ zaváhal jsem.

„Za pokus to stojí,“ vydechla.

Tohle by bylo řešení. Na všechno. Nemusela by se užírat tím, co dělám, protože už bych nedělal nic, já bych nemusel řešit to, jak... jak se u toho cítím. Nemusela by to vědět, protože by bylo po všem, už nikdy by se to nestalo. Nedokázal jsem zabránit těm pocitům, ale pokud s tím nepřijdu do styku... Znělo to snad až příliš dobře, aby to mohla být pravda. A věděl jsem, že vyhnout se tomu všemu se mi už jednou nepovedlo. Celých těch sedmnáct let jako člověk jsem se o to snažil marně. Jenže to na mě ta energie působila přeci jen trochu jinak. Teď jsem byl plnohodnotný démon... Teď to mohlo být všechno jiné.

Věnoval jsem Mattovi tázavý pohled, ten nepatrně pokrčil rameny. „S něčím takovým jsem se nikdy nesetkal, ale... Mohlo by to fungovat. Bez přenášení jsem tě najít dost dobře nedokázal. Pokud má Jess pravdu a kontrolují tě jen takhle, třeba by přestat se přenášet a nechodit na místa, kde jsi se zdržoval a o kterých ví, opravdu pomohlo...“

„Stejně se zdá, že nemáš dvakrát na výběr,“ podotkla Trisha. To bylo nejspíš poprvé, co jsem neměl na výběr a jediná možnost byla sama o sobě to, po čem jsem toužil. A jakkoliv šíleně to znělo... Za pokus to opravdu stálo.

Stočil jsem pohled k Jessice a s úsměvem ji políbil. Nedokázal jsem zabránit váhavému štěstí, které se mi rozprostřelo v nitru. Ta představa, možnost přeci jen získat to všechno, po čem jsme tolik toužili... Bylo to zkrátka jako sen. Sen, který jsem chtěl přijímat jako realitu, jakkoliv nemožný se zdál.

Jenže ze snu se příliš snadno může stát noční můra…

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 25.: