OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 23. kapitola



Duše v zemi - 23. kapitolaPro čtenáře nad 15 let!

Vítám Tě ve třetím pokračování Upířích Živlů. Prošla sis prvním dílem - Hra s ohněm. I druhým, neméně divokým, Světem bez krve. Nyní nastupuje Duše v zemi s tvými oblíbenými hrdiny. Jsou nostalgičtí, přátelští, krvelační a násilní. Plní elánu i touhy, která nemá obdoby. Užij si Duši v zemi a prožívej to nadšení i hrůzu společně s nimi.(Předělávka základní spolupráce s Wish)

Diana: Ztrácím se, lásko, s tím, jak ty se vracíš do života... Jsi zas sám sebou a já se tolik bojím, že nepřežiju...

EDIT:Článek neprošel korekcí.

23. kapitola - „Jsem tu pro tebe, Di…“

 

Diana

Urychleně otevřu dveře ložnice a běžím k postýlkám, kde hnedka začnu balit dvojčátka do deky, abychom mohli co nejrychleji odejít. Být od něj alespoň na chvíli, třeba ho to ještě přejde… Třeba pozná, že to přehání!

„Co si myslíš, že děláš?!“ po zádech mi přejede mráz a div se nezalknu, když seskočí z parapetu, kde byl schovaný. Evidentně na mě čekal. Odstupuju od něj, zatímco on ke mně jde agresivně blíž.

„Chci pryč. Chci je vzít sebou. Jsou to moje děti.“ Dostanu ze sebe a do očí se mi nahrnou bezpáteřní slzy. Bojím se tak moc, že to malý pociťuje jako přepadení a začíná mi do těla vysílat S. O. S. v podobě bolestných křečí.

„Vzít kam?!“ štěkne ostře. „Řekl jsem ti snad dost jasně, že ty už nemáš na výběr. Ty mi patříš! Chceš snad zabít naše dítě? Ano? Vážně ho chceš mít na svědomí? Chceš žít s tím, že jsi mu nedopřála to, co potřebovalo a vzala mu tak šanci na život? Tohle vážně chceš?"

Výčitky se na mě nakupí a já zuboženě klesnu na zem a rozbrečím se v panickém záchvatu a strachu. „Nechci! Nechci!"

„Tak proč odcházíš?!" Ožene se po mně zlostně, až se schoulím do sebe.

„Protože se tě bojím!"

„Přece jsem ti řekl, že nemáš důvod se mě bát," řekne o poznání klidněji a přiklekne si ke mně. „Chci, abys byla v klidu. Nikoliv, aby ses klepala strachy. Pojď ke mně…“ Natáhne ke mně dlaně a čeká.

„Chazzy, prosím!“ Plačtivě a rozklepaně ho jemně vezmu za ruku. Podbřišek v jednom ohni. Tohle je na mě moc. Jako domácí zvířátko to tu prostě nezvládám. Bojím se cokoliv říct. Cokoliv udělat! „Neubližuj dětem. Neubližuj mně…" Schoulím se mu v ledovém náručí. „Já už to nikdy neudělám, slibuju!“

Zarazí se. „Nikdy bych vám neublížil… Copak nevíš, co jsem říkal? Uklidni se, začínáš krvácet,“ hlesne klidně a setře mi palcem krev, která mi stéká po krku.

„Nevím, jestli ti to můžu věřit…“ vydechnu zmoženě a roztírám si slzy po tvářích. Jak by mě mohl on chránit před sebou samým, když se stal tím největším strašákem?

„Díky vlivu tvé drahé sestřičky jistě ne," ušklíbne se a pomůže mi na nohy. „Lehni si…“ zabalí mě do deky, jako to dělával dříve. Trochu se uklidním, když mě přitáhne k sobě. Jsem prokřehlá a ta jeho péče mi opět pomáhá. Získává si mě tím. Zadívám se mu hluboko do očí a hledám něco, co mi pomůže zabít tu obavu, která mi klíčí v hrudi.

„Slib mi, že dětem … našim dětem nikdy neublížíš. Nedovolíš, aby jim někdo ublížil…" Tahat z něj slib, aby neublížil mně, na to nějak nemám odvahu.

„Nikdy jsem žádnému dítěti neublížil. Už jsem ti řekl, že nejsem jako … ON!" vysloví to zájmeno s největším odporem, jaký v sobě najde a pustí mě. Stoupne si k oknu a prohlíží si poklidnou krajinu pokrytou tmou. „A kdyby jim chtěl ublížit někdo jiný, tak ho zabiju."

Řekne tak násilným stylem, že se mi znovu sevře nitro a já tupě zavřu víčka. „Hrozně mi ho teď připomínáš…" zašeptám. ,,Tím klidem a skrytou mocí, majetností a brutalitou, která z tebe září… „Ale jeho jsem dokázala přemoct, ale tebe …" Zavrtím hlavou. Nedokázala bych Chesterovi způsobovat stejnou bolest jako Oskarovi. Ničit ho zas a znova a nakonec ho nechat zemřít…

„Dělám to kvůli tobě… Kvůli nám.“

Zpytavě se na něj zadívám. Nerozumím tomu. Kvůli mně? Kvůli nám? „Miluju tě... Vždycky budu, ať budeš jakýkoliv, ale jestli se jednou utrhneš a ublížíš mi víc než snesu, už nebudeš mít, pro koho bys to dělal..." Zabodnu se mu do očí. Necítím se s ním v bezpečí, jako kdysi. Něco v něm mě děsí… „Jsem ráda, že si našel sám sebe. Že jsi zpátky v nejlepší formě… Ale má to na mě dopad, na který si budu muset zvyknout. Musíš mi dát čas, abych … se smířila s myšlenkou, že jsem jenom tvoje kořist.“ Tohle říct je pro mě skutečně utrpení. Byla jsem nadšená, že mu jsem rovna. Nikdy jsem nebyla jeho skutečnou kořistí. Ale teď si tak vážně připadám…

Neznatelně zavrtí hlavou. „Nejsi jen kořist. Sama to dobře víš…" dostane ze sebe se sebezapřením. „Budu dole, kdyby něco," oznámí mi. „Prospi se a … neboj se. Nic se nebude dít."

Nechám ho jít. Potřebuje čas a já taky. Jsem vyřízená. Nakrmím děti, ale nejdu do postele. Nemám náladu se ukolíbat prostoduchým spánkem. Nedůvěra je hmatatelná. Místo toho se nacpu k Desire do pokoje. Dick sedí nakvašeně na okně a dívá se na Des, která si tiše špitá s Lilien. Další kořist. Začínám notně pociťovat hlad po krvi. Nedostala jsem do sebe nic od příchodu Chestera. Potřebuju krev. Lidskou krev!

Lehce si přisednu k nim, abych měla Lilien zády k sobě. Jen si trochu kousnout… Maličko zabořit špičáky do hebké kůže a napít se. Nic vražedného. Nic, co by jí ublížilo. Jen nakrmím svůj hlad…

„Di, co to děláš?!" vyprskne Des a šmahem ode mě Lilien odtáhne. Snažím se svůj krvelačný výraz trochu zmírnit, ale dělá mi to problémy. Především, když mám před sebou tu notně tepající krev… Desire vyšiluje tak hlasitě, že se ji snažíme s Dickem bez výsledku tišit. Když se snažím zapojit i já, její hlas nabere ještě vyšší oktávy, div mi neprasknou bubínky. Vysvětlit jí, že si chci pouze cucnout, je téměř nemožné.

Klid zavládne teprve, když pokojem proletí chlad a Chester stojí vážně a nebezpečně ve dveřích s křivým úsměvem na rtech a očima pulzujícíma násilím. Mimo Dicka se všichni rozklepou, protože můj kamarád je za jeho příchod dokonce … rád.

„Tak mám pocit, že tady někdo zkouší moji trpělivost," přejede přítomné pohledem a když mezi nimi spatří mě, jak sedím kousek od Lilien a v očích mám hladový odlesk, usměje se. „Máš hlad?“ zaševelí medově a já přikývnu. Hlavu mám podřadně skloněnou, ale vzhlížím mu rošťácky do očí, zatímco pořád těkám k čerstvé krvi. Nemohu si pomoct!

„Dicku, vezmi si Desire k sobě… My si tu s Lilien na chvilku popovídáme.“

Na tváři mi bezostyšně vyrazí ďábelský úsměv a nemohu ho smazat, ani když uvidím Desire, jak se panicky rozbrečí. Hrozně moc se na čerstvou krev těším!

„Ne!“ vyjekne mé dvojče bezradně a neví, komu se postavit, protože se k ní ze všech stran scházíme jako ke kořisti. Ze strany od okna blonďatý upír s milosrdným úsměvem a vřelýma očima. Zprostředka já s chtivostí a lačností ve tváři. A ode dveří ledově klidný Chester s vážným úsměvem na tváři. „Dianko, prosím!“ Brání dívku vedle sebe a ta se propadá do stejné paniky a přitom nemusí! Skutečně jí neublížím, jen…

„No, no, holčičko…“ pohladí Chazzy Lilien po tváři poté, co se Dickovi podaří ukořistit Desire do náruče a odchází s ní z pokoje.

„Zabije jí?“ Nakloní se k němu a Chester pokrčí rameny.

„Netuším… Jak bude chtít Di.“

„Neublížím ti…“ hlesnu rozjařeně s naprosto nezvladatelnou touhou v těle a divoce vyceněnými špičáky. „Ani to neucítíš… Věř mi. Jsem jako Desire, nedokážu ubližovat lidem.“ K uklidnění mi pomáhá fakt, že vypadám jako moje šlechetná sestra.

„Já chci žít!“ zaskučí zoufale a pohledem těká do mých očí a zpět ke dveřím, ke kterým nemá šanci se dostat, protože je u nich Chester. Dal mi prostor, abych si pohrála podle svého

„Budeš žít, věř mi. Jen mi dej napít…" zašeptám chtivě a tiše dojdu až k ní. Stále se chvěje. „Lili…" Oslovím ji tak, jak jí říká Des a obejmu ji. Padne mi kolem krku, nejdřív se stále klepe, ale když nic nedělám a jen ji přátelsky objímám, uvěří mi. „Nemusím tě kousat do krku… Bude mi stačit i zápěstí."

Lehce přikývne a stírá si z očí slzy. Je mi jí trochu líto. Připomíná mi svým vzezřením Dicka. Má dlouhé blonďaté vlasy, které dotváří její nevinnost a neskutečně sladce modré oči. Tak průsvitnou modř jsem neviděla nikde jinde než v jeho nebeských očích.

„Sedneme si na to." Stáhnu ji vedle sebe na zem a chytím ji za ruku. Když vycením tesáky, ucukne. Bezelstně se jí zadívám do očí. „Prosím…" zašeptám tiše a rozklepe se. „Jsem jako Desire. Nemáš se čeho bát." Pohled mám stále upřený do jejích očí, protože díky té barvě toliko podobné Dickově, jsem schopná si udržet lidskou tvář, i přesto, že mě dítě stahuje do zrádné hlubiny násilí a upíří chtivosti.

Naženu si do myšlenek veškerý soucit, který v sobě mám, aby ji mé kousnutí nebolelo a než stačí znovu ucuknout, zakousnu se jí jemně do zápěstí, až vyděšeně vyjekne. Její dech se ztlumí spolu s poznáním, že skutečně nepociťuje žádnou bolest. Obě se uvolníme a já si konečně začnu užívat lidskou krev, kterou už jsem v ústech necítila tak dlouho! Je to bravurná chuť, nepopsatelně vynikající. Nedá se tomu odolat…

„Už dost…“ zakňourá a začne se mi cukat. Otevřu rozzuřené oči a chytím ji druhou rukou pod krkem a stisknu. Drápy ji jemně zabodávám do pokožky, aby se mi necukala. Sotva bych ji teď přemluvila. Je to jen nevinné opatření… Je vedlejší, že mi to v podbřišku rozlévá radost. Teprve, když ji pustím, se panicky rozbrečí a lehne si na ledovou podlahu. Zahojím jí ránu a odtáhnu se od ní tak tiše, jako jsem se jí vkradla do života.

„Díky…“ zašeptám. „A omlouvám se, ale nešlo to jinak.“ Pevně ji obejmu a stoupnu si, otočím se směrem ke dveřím a ihned se nabodnu na Chesterův pohled. Se zájmem mě celou dobu pozoroval a evidentně se mu líbí mé chování. Už nejsem tak útlocitná jako dříve, ale zároveň ani bezcitná jako jsem bývala… Jako je ke svým obětem nyní on.

„Šikovná," pochválí mě a očima se usměje. Hned mi to do těla nažene sebevědomí, že přeci jen můžeme fungovat jako normální pár a já ho přesvědčím, že nejsem nic podřadného, ale mám stejná práva jako on. Projdu kolem něj a otevřu dveře.

„Desire, už je to…“ Nestačím ani dopovědět a schytám do obličeje takovou ránu, až se sesypu k zemi. Nechápavě pohlédnu vzhůru a vidím ji, jak neochvějně stojí s napřaženou dlaní, zatnutou v pěst. „Des…“ Nos mi bolestně tepe a krev se mísí se slzami hořkosti. Nic dalšího Desire udělat nestihne, jelikož jí silně drapne pod krkem, až zalapá po dechu.

„Chazzy!" zavrčí nejistě Dick.

„Odveď si ji pryč nebo jí zakroutím krkem," zavrčí naštvaně a pustí ji. Kdyby ji Dick nezachytil do náruče, vyválela by se nejspíš na zemi. Chester mi pomůže vstát a dovede mě do koupelny, kde mě posadí na vanu a snaží se zastavit krvácení. Zachmuřeně se od něj nechávám opečovávat, přestože bych se nejraději rozbrečela. Jenže nechci ty slabosti dávat tolik najevo.

„Sakra, au!" Cuknu sebou, když se dotkne citlivého místa. S dlouhým povzdechem zavřu oči. „Netušila jsem, že … mi dá sestřička přes hubu,“ zašklebím se s usyknutím. Co to mělo znamenat? Se mnou přece nebude takhle zametat! Já jsem její krev a ona mě raději napadne, aby zachránila někoho cizího?! Zatínám vztekle zuby. Půjdu si to s ní nejspíš vyřešit teď hned a tentokrát už budu připravená.

„Pokud to takhle bude pokračovat, budu nucený zapomenout na fakt, že to je tvoje sestra," zavrčí chladně. „Je na čase, aby mi přestala pít krev a začal jsem jí ji pít já."

Žárlivě přivřu oči. „Nebudeš jí pít krev!“

„Snad nežárlíš?“ zasměje se mé prudké reakci a donutí mě zaklonit hlavu, aby mi mohl dát na nos studený obklad.

„Prostě nechci, abys z ní pil nebo jí nějak ublížil."

„Jak jinak…“ zamumlá s tím svým poklidným úsměvem. „Před ránem tady nebudu," oznámí mi, i když by vlastně vůbec nic říkat nemusel… Ale já si toho vážím.

„Nebudeš?“ Do očí mi proti mé vůli vniknou slzy. „Kam … Kam sakra půjdeš? Chci jít s tebou!“

„Myslím, že tohle by se ti to zrovna dvakrát líbilo."

„Já chci být s tebou! Prosím!“

„Vrátím se. Ty si mezitím hezky lehneš, prospíš se a večer už budu zase zpátky," hlesne nadšeně. Myšlenka, že bude přes slunečný den někde pryč, se mi zrovna nelíbí! „Nebo máš snad něco proti?" zadívá se na mě výhružně, když spatří můj nesouhlasný výraz. „Přece se mě bojíš, tak můžeš být ráda, že vypadnu."

Skloním hlavu. Víc mě děsí, že už se nikdy nevrátí a já bez něj pojdu, ať už potřebou jeho jedu nebo jeho samotného. „Můžu vědět, kam půjdeš?"

„Proletím se a tak… Tenhle dům mi začíná být nějak malý.“ Neosobním pohledem probodne okolní stěny a zhnuseně se oklepe. Zalapám po dechu. Takže možnost, že už se nevrátí, tu je. Musím mu dát důvod se vrátit! Překonám ten strach a stoupnu si, abych se k němu, co nejvíc přitiskla. Vyčkávavě a trochu zděšeně se mu zadívám do očí. Co jiného by mohlo být důvodem než jeho děti a … tělesné slasti plus šťastnou krev. To je přece pro upíra to pravé!

Pobaveně a trochu překvapeně povytáhne obočí. „Copak bys ráda? Snad ne trochu lásky?" popíchnu mne.

Rozechvělými prsty ho jemně hladím po tvářích, zajíždím mu až do vlasů, než ho obejmu kolem krku a postavím se na špičky, abych ho mohla políbit na rty. Ani se nehne. Neudělá nic, aby mi v tom zabránil. Něžně se strachem v zádech se svými rty otřu o ty jeho a přivřu víčka v náhlé roztouženosti. Ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi tohle scházelo. Přitisknu se k němu ještě víc a odvážněji ho začnu líbat. Prsty se mu dostanu pod tričko a začnu ho hladit po bocích a zádech, zatímco ho k sobě silně tisknu. Začínám se tomu propadat. Podbřiškem se mi line blaho, které ještě umocňuje správnost mého konání. Je to přece Chester. I když už není můj, já vždycky budu jeho. Jakmile však zabloudím k zapínání jeho kalhot, chytí mě s posměšným vrtěním hlavy za ruce.

„Tohle ne, maličká!“ usykne a podívá se na mě svrchu. „Ty se dneska vážně překonáváš, ale už to stačí. Budu muset jít." Věnuju mi jeden hrubý polibek a zmizí oknem do sychravého počasí dřív, než původně řekl.

Tohle mě naštve. Až bude chtít on, tak ho taky odmítnu. Zatnu ruce v pěst a jdu vyřešit svůj problém s mým chorobně šíleným dvojčetem. Sedí, jak jinak, s Lilien na posteli a choulí se k sobě, zatímco Dick na okně sedí jako by byl tak nějak na víc.

„Desire?!“

„Ty se ještě odvažuješ?!“ zajiskří očima a okamžitě začne prskat.

„Drž hubu!“ vyjedu po ní. „Nic se jí nestalo! Je jí fajn! Je živá!“ zahřmím drze a po očku pozoruju Dicka, který se pro jistotu postavil vedle nás, aby nás v případě bouřlivosti mohl od sebe odervat.

„Nemáš právo z ní pít!" Zatíná pěsti stejně jako já a náhle jsme si podobné dříve, než kdy předtím. Stejný hlas. Stejné surové choutky po krvi té druhé. Stejně zachmuřené obličeje, možná až na to, že ta moje tvář je zasažená ironií tak říčně, že už se jí nikdy nezbavím. V šedých očích nám bouřlivě blýskají blesky, jako by se v našich myslích odehrávala bouře.

„Je v mým domě, sakra! Mám právo se krmit kýmkoliv!"

Desire se naproti mě jen ušklíbne. „Už to není tvůj ani můj dům. Přivlastnil si ho zase Chester a ty jsi ho nechala! Jsi stejně podřízená jako my a nemůžeš vůbec nic!" Vmete mi do tváře, až proti ní vystartuju a chytím ji pod krkem, zatímco mě ona šeredně podrápe po obličeji.

„Au! Sakra, Desire!" Pustím ji, zatímco ona mě cupuje. Nikdy jsem se neuměla prát… Nakopala mi zadek i Angela, i když mi to Chester nevěřil. A nyní mi dává na frak vlastní mírumilovnější dvojče.

„Tak dost!" Chytí mě Dick za ramena a odtáhne mě od ní.

„Díky," vzdychnu, když se díky němu ocitnu na bezpečné chodbě.

„Di … Nesmíš ji provokovat, víš, že je teď pod parou…"

„A já snad nejsem," syknu jízlivě a zadívám se mu do andělského obličeje. Chtěla bych mu toho tolik povědět! Svěřit se mu, protože jemu věřím, ale … drží při Chesterovi. Nemá cenu s ním něco rozebírat. Nepochopil by to…

„Jsem tu pro tebe, Di…“ zašeptá vřele a zadívá se na mě tak, jako dříve, když … mě ještě měl rád víc, než cokoliv na světě. „Víš přece, jak moc pro mě znamenáš." Zajede mi prsty do vlasů a mazlí se s nimi. Zavřu oči a blahodárně vnímám ten vřelý dotek, tu lásku a něhu, kterou mi nabízí. „Pořád tě mám moc rád a nechci, aby bylo ublíženo ani tobě nebo Des." Povzdechne si a pustí mě. „Běž se vyspat, princezno… Potřebuješ to." Políbí mě na čelo a mě bolestí vyhrknou slzy z očí, ale tenhle dotek si chci zapamatovat. Než odejde, zadívá se mi do očí se vší láskou a se sevře hruď. Děkuju, Dicku… Zašeptám v duchu a on se usměje, jako by mne slyšel.

Miluju tě… Vždycky budu. Protne mě nepřirozené blaho a teplo, jako kdyby ke mně tohle vroucné objetí seslal. Přivřu víčka a s příjemným pocitem v těle se dívám, jak jde zpět do nepřátelského prostředí, kde … vlastně není vítán. Kde si musí připadat jako páté kolo u vozu. Mrzí mě, že to dopadlo takhle… On si to nezaslouží. Vejdu do ložnice a rovnou padnu do postele, protože jsem vážně unavená. Jak psychicky, tak i fyzicky. Za okny už nejspíš vylézá slunce, ale mně to nevadí. Jako něco mezi upírem a člověkem to tak notně nepociťuju a ta tíha mě nedusí. Nesetřu si ani podrápaný obličej a usnu s hřejivým pocitem Dickovi náruče.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 23. kapitola:

2. Chensie přispěvatel
29.10.2011 [0:27]

ChensieZdá se, že už to v sobě probudit nechce... Příliš se bojí, že by mohla ublížit ostatním a zejména svým dětem. Asi proto bude raději trpět, než by byla opět dravcem.

28.10.2011 [23:54]

FaireMůže v sobě Di probudit ještě to dědictví po Oskarovi? Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!