OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - Epilog



Duše v zemi - EpilogPro čtenáře nad 15 let!

Vítám Tě ve třetím pokračování Upířích Živlů. Prošla sis prvním dílem - Hra s ohněm. I druhým, neméně divokým, Světem bez krve. Nyní nastupuje Duše v zemi s tvými oblíbenými hrdiny. Jsou nostalgičtí, přátelští, krvelační a násilní. Plní elánu i touhy, která nemá obdoby. Užij si Duši v zemi a prožívej to nadšení i hrůzu společně s nimi.(Předělávka základní spolupráce s Wish)

Epilog, který má na svém kontě spoluautorka WISH. :o) Tímto bych chtěla poděkovat všem čtenářkám, které spolu s námi prožívaly náš příběh... Žily s Duší v zemi. Jmenovitě děkuji čtenářkám Maye, AnysP, Feuerfestmary, Faire, které mi svými komentáři pomáhaly jít dál a psát tak, abych nevybočovala do extrému. ,o) Snad bude příjemným překvapením, že jsme se čtenářkami Faire a Feuerfestmary udělaly rozhovor a zapracovaly je do Epilogu. ,o)

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Duše v zemi - Epilog


Wish

Prodírám se divokou květenou, zamotávám se do bodláčí, zakopávám o klacky, které jako by mi někdo naschvál házel pod nohy, stejně jako jsme je až do téhle doby házely s Chensie našim hrdinům my, a pokouším se dostat k bráně oddělující neudržovanou zahradu od zbytku tohohle zapomenutého - lidskou rukou nedotčeného - kousku světa.

Nemůžu říct, že bych se cítila klidná. Z celého tohohle prostředí mi přechází mráz po zádech. Stmívá se, na obloze se honí těžké bouřkové mraky, a já co chvíli poskočím s infarktem na krku, to když cosi někde zašustí nebo se neočekávaně pohne v trávě. Na horory se v televizi kouknu ráda, ale… být součástí jednoho z nich? Ne děkuju, nemám zas takovou potřebu zažívat podobné dobrodružství v reálu; čekající na chvíli, kdy se stanu další chutnou svačinkou pro jednoho z nemrtvých… Jen při té myšlence se oklepu a musím si sakra dodávat odvahy, abych nevzala do zaječích.

Když se konečně dopachtím k cíli - k velkému rozlehlému sídlu děsivě se tyčícímu do výšky uprostřed mrtvolně vyhlížející zahrady – nejsem si jistá, jestli mě smrt nečeká právě tam. Krkavci sedící na větvích uschlého stromu neklidně čechrající svoje peří mi způsobují lehkou srdeční arytmii. Naprázdno polknu. Chensie věděla, proč si tenhle výlet nechce zopakovat.

S očima přilepenýma na početném hejnu s pocitem, že jsem se právě ocitla v hororu Ptáci, kde jsou ovšem místo milých lidí jen krvelační upíři, se pomalu přemístím až k velkým těžkým dveřím. Chvíli přemítám, jestli je vůbec otevřu, ale když za sebou zaslechnu podezřelé šustění, dojde mi, že jinou možnost ani nemám. Stisknu velkou kliku, nalehnu na dveře celou svou vahou a malou škvírou nakouknu dovnitř.

Uvnitř vstupní haly a obýváku v jednom se sice svítí, ale nikdo tam není. Protáhnu se škvírou mezi dveřmi celá, a co nejtišeji je zase zavřu, abych se po tom zvědavě rozhlédla kolem a konečně si mohla prohlédnout dům, který jsem tolikrát popisovala, ale ještě neměla možnost vidět ho na vlastní oči.

Kombinace černé a bílé. Jak jinak. Kontrastné barvy řezající mě do očí. Nejradši bych si prošla celý dům, ale je mi jasné, že za tímhle účelem tady nejsem. Nehledě na to, že pro mě tu není moc bezpečno. Taky bych tu prohlídku nemusela přežít, i když… přece by mě neoddělali mé vlastní postavy…

Zhluboka se nadechnu, vydám se ke schodišti a už už chci začít hledat Chazovu ložnici, když se zarazím v půli kroku a stočím pohled zpátky do obýváku. V Chazově ložnici bude nejspíš Diana a tu bych zrovna potkat nemusela. Já musím jít jinam. Do Chazova útočiště. Tam kam chodí pokaždé, když ho něco trápí. Do knihovny. Změním směr a po špičkách dojdu až ke dveřím, za nimiž tuším místnost, do které se Chester zavírá před celým světem.  Dlaní přejedu přes tmavé dveře, když v tom okamžiku se vedle mě ze stínu nečekaně vyloupne blonďatý upír a já mám co dělat, abych nevyjekla na celý dům.

„Sakra Dicku, tys mě vyděsil!“ chytím se za srdce, zatímco lustruju pohledem toho – podle Chens dokonalého upíra – od hlavy až k patě. Musím uznat, že za hřích by stál, ale já mám stejně větší slabost pro jeho kamaráda.

„A ty jsi…?“ vytrhne mě z nemravných myšlenek.

„Wish,“ zazubím se na něj. Podivné, ale v jeho přítomnosti mě ten sžírající strach přešel. Jasně, je to taky upír, ale… nevím – pohled na něj mě neděsí, spíš naplňuje určitým klidem.

„Tak to mě těší,“ podává mi jako „džentlas“ ruku.

Přijmu ji s nejistým úsměvem, jelikož mě trochu vyvádějí z míry ty jeho nebezpečně vyhlížející drápy.

„Mě taky,“ řeknu a oklepu se zimou, která se mi zahryzne až do morků kostí. Sakra, netušila jsem, že jsou až tak ledoví!

„Je tam?“ zadrkotám ještě trochu zuby, když pohledem ukazuju na zavřené dveře. Jsem zmrzlík od přírody. Málokdy mi je teplo a tohle… tohle mi fakt nepřidalo. Nechápu, jak s nimi může někdo být v jedné posteli. Brr.

Dick je podle všeho rychle chápající. Dojde mu, koho asi tak můžu hledat.

„Je, ale…“ zarazí se, „nemá zrovna nejlepší náladu. To ale musíš vědět líp než já.“

„Hm… To vím…“ řeknu spíš pro sebe.

„Jenže já s ním potřebuju mluvit. Mohl bys… mohl bys mu říct, že jsem tady?“ zadívám se na něj. Nerada někoho o něco žádám, nejradši se spoléhám sama na sebe, ale… v tomhle případě budu radši. Nerada bych Chestera rozzuřila hned na začátku. Sama nejlíp vím, co dokáže…

Dick je naštěstí ochotný vždy pomoci, a tak mou žádost bez delšího váhání odkýve a po lehkém zaťukání otevře dveře do knihovny, aby za nimi v další vteřině zmizel.

Jakmile mi zmizí z dohledu, přemůže mě opět nervozita a já se kolem sebe ostražitě rozhlížím. Co kdyby se ke mně náhodou blížil další obyvatel tohohle domu a nebyla to neškodná Desire. No, i když… o její neškodnosti by se dalo s úspěchem pochybovat. Teď v těhotenství je dost od rány.

„Tak můžeš jít dál,“ objeví se náhle Dick ve dveřích, až se málem leknu podruhé.

„Jo. Díky. A Dicku…“ otočím se na něj ještě. V očekávání se mi zadívá do obličeje.

Trochu se ošiju: „Nezakousne mě?“

Dicka moje obavy podle všeho pobaví. „Neboj, myslím, že tě vezme na milost,“ zazubí se na mě. Svraštím čelo. Sakra, to nebylo moc uklidňující! Radši se už na nic dalšího nevyptávám a váhavě vklouznu do místnosti.

Chvíli mi trvá, než si mé oči přivyknou na šero, které tu panuje. Teprve potom jsem schopná začít rozeznávat jednotlivé obrysy nábytku a stohů knih. Mám pocit, jako bych přišla do jiného světa. Vždycky mě fascinovaly knihovny zařízené ve starodávném stylu, s knihami vyrovnanými od podlahy až ke stropu. Pocit úniku do jiné dimenze umocňoval masivní stůl, velký glóbus a tikot starožitných hodin, který na mě vždycky působil uklidňujícím dojmem. Místo glóbu tu sice stojí velká kožená pohovka, na které si Chester tak moc zakládá, ale ani to neubírá na mém hodnocení. Musím uznat, že ať už byl Oskar jakýkoliv parchant, tuhle místnost uměl sakra dobře zařídit. Vůbec se nedivím, že tu Chaz tak rád vegetuje. Dělala bych to samé.

Jmenovaného spatřím sedět v křesle za stolem. Místo tikotu hodin protíná ticho jeho dech. Je sice šero, ale naštěstí ne natolik, abych si ho nemohla prohlídnout. Jenže… pohled na něj mi nepodlomí kolena, jak jsem původně čekala. Právě naopak. Bolestivě se mi z něj sevře hrudník. Vypadá totiž… tak zbědovaně. Tváře propadlé, porostlé několikadenním strništěm, tmavé oči vystupující z nepřirozeně bledého obličeje. Takhle bledý nebyl ani Dick. Ztěžka polknu, když si uvědomím, že na tom, jak teď vypadá, mám značný podíl viny…

„Tak jsi přece jen přišla…“ vytrhne mě z přemítání o tom, do jaké míry má vůbec autor právo ničit svoji literární postavu.

„Posaď se,“ vybídne mě, když pořád stojím jako solný sloup. Jeho hlas nezní naštvaně, spíš… unaveně… tak nějak odevzdaně. Přijmu jeho nabídku a posadím se do křesla naproti němu. Stále nás ještě dělí stůl. Těším naivně sama sebe v duchu, jako bych snad nevěděla, že pokud by chtěl, dokázal by se ke mně dostat během jediné vteřiny rychlostí blesku.

„Čekal jsem spíš Chens…“ sjede mě pohledem.

„No ta sem po tom minulým epilogu už moc nechtěla…“ a proto poslala mě. Dodám v duchu.

„Slibovala mi lepší konec…“ pokračuje klidně dál, aniž by mě přestal propalovat očima. Znovu polknu. Kolik minut mi asi ještě zbývá, než ten stůl přeskočí a zakroutí mi krkem?

„Ale Chazzy, přece ještě není konec… Věr mi, že všechno, co se děje, má nějaký důvod, i když… ho teď nevidíš,“ snažím se odpoutat od myšlenky, že sedím naproti upírovi.

„Podělal jsem to… Absolutně…“ vzdychne náhle a promne si unavené oči.

„Já vím… Ale taky vím, žes to myslel dobře, jen… jsi to… Prostě jsi to přehnal,“ přestanu si hrát na schovávanou a řeknu narovinu, co si myslím.

„A co bude teď?“ zajímá se, ale já neodpovídám. Copak mu můžu říct, co ho čeká??

„Bude ho těžký?“ doluje ze mě informace, když zarytě mlčím.

Přikývnu.

„Hodně?“

Nemáš potuchy. Chce se mi říct, ale mlčím, což je vlastně taky odpověď.

„Do hajzlu!“ bouchne náhle pěstí do stolu, až nadskočím.

„Chazzy, vím, že to teď vyzní absurdně, ale věř, že ve vašem případě vážně platí pravidlo, že všechno zlý, je k něčemu dobrý…“

„Myslíš i to, že jste ze mě udělaly vraha jejích rodičů?“ odfrkne.

Zarazím se a nevím, co mu na tohle říct.

„To… zrovna nebyl ten nejlepší příklad…“ dostanu potom ze sebe.

Jen mávne rukou, abych to dál neřešila, a znovu si promne oči.

„Jak to skončí?“ řekne po chvíli ticha.

Jedna otázka vážně lepší než druhá. Jak to mám sakra vědět?! Vždyť já nemám nejmenší potuchy, jak to celé dopadne!

„Není… není to ještě dopsaný…“

Náhle ke mně zvedne oči a já v nich spatřím cosi jako naději.

„Takže vy ještě nevíte, jak…?“

Zavrtím hlavou.

„Všechno vyplývá tak nějak… samo,“ usměju se na něj omluvně.  Bože můj, po téhle návštěvě abych si šla snad radši hodit mašli!

„V tom případě mi něco slib. Jestli ten konec nebude směřovat k tomu, abych byl s ní, tak… mě nech zmizet stejně, jako jste nechaly zmizet Oskara.“

Vytřeštím na něj oči. Co to po mně sakra chce?! To nemůže myslet vážně! Je to moje hlavní postava, přece nemůže chtít, abych ho…

„Ale…“ snažím se protestovat, jenže vypadá, že je vážně rozhodnutý.

„Slib mi to!“ naléhá.

„Dobře… Slibuju,“ kapituluju nakonec, když vidím jeho výraz. A podle všeho ho tím vážně uklidním. Čekala jsem různý věci, od slov útěchy až po výhružky, ale že ho z deprese dostane fakt, že ho z příběhu prostě vymažu, že ho jednoduše zabiju… to mi vážně vyrazilo dech. Na pokračování v tomhle rozhovoru už nějak nemám…

„Mohl bys mě odnést zpátky mezi lidi?“ požádám ho tak nějak sklesle.

„Určitě,“ odpoví a poprvé za tu celou dobu se usměje. On je vážně spokojený! Jenže já jsem v háji! To jeho přání mě úplně odrovnalo. A ještě víc to, že jsem mu to doopravdy slíbila… Jsem tak mimo, že když mě vezme do náruče, vůbec si tu jeho blízkost nedokážu užít.

„Přece někoho nenechám, aby tě cestou sežral. Chci, aby ten příběh pro mě dopadl co nejlíp,“ dodá, ve tváři stále tu spokojenost, ze které mám husí kůži.

„Hm…“ odpovím a chytím se ho kolem krku. Jen jestli TO – pro něj údajně nejlepší, nebude pro mě tou nejhorší částí…


*


Stojím u okna a trochu nervózně si okusuju nehty. Nevím totiž, jestli byl nejlepší nápad posílat naše dvě čtenářky Upířích Živlů do upířího světa. Pokud pominu nebezpečnou cestu, kterou musejí absolvovat, nejsem si jistá, jak moc bezpečné pro mě bude setkání se samotným Chazzem, protože právě toho si vybraly, aby zodpověděl jejich otázky. Znám svou postavu za tu celou dobu až moc dobře na to, abych zůstávala v klidu. Budu muset doufat, že jsem mu vštěpila alespoň natolik lidskosti, aby z nevinných rozhovorů neudělal jatka, a naše dvě odvážné čtenářky (Feuerfestmary a Faire) se vrátí v pořádku zpátky bez jakékoliv újmy, aby si mohly přečíst poslední závěrečnou část ÚŽ – Láska ve větru.

 



 

Rozhovor s Feuerfestmary

 

Chester

Celý dům je podivně tichý a prázdný, jako by v něm snad nikdy nikdo nežil. Ovšem pravdou je, že téměř opuštěný je pouze jeden pokoj, ve kterém zděšeně stojí člověk a ztrácí se ve stínech a mocnosti této situace.

V těch ostatních jsou nebezpeční predátoři. Upíři, kteří svou chamtivost po krvi nejenže neschovávají, ale přímo jí žijí. V ložnici je neskutečný chlad a ledový vzduch jen podtrhuje netečnost, která zde vládne. Ze stěn svítí krvavě rudé skvrny. Výkřiky do noci. Trofeje, za které někdo zaplatil tou nejvyšší cenou; životem.

Z otevřeného okna do místnosti proniká svěží noční vzduch i rozjitřené paprsky měsíce. Občas to nepřítomné ticho protne zděšený bolestný výkřik, který utichne tak náhle, jako by se nikdy neozval. Vytí hladových vlků umocňuje tu čarovnost noci a nutí bezvěrce věřit na hrůzné příšery, které se pohybují ve stínech a chorobně snovají plány, jak se dostat k té životadárné tekutině, chutné krvi.

 

*

 

Cestu z podvečerní návštěvy okolí si zkrátím kolem domu a do své ložnice vletím oknem. Příjemná změna po době, kdy jsem jako lidská rasa, používal pouze dveře. Je na čase vrátit se k určitým upířím výhodám.

Skočím na parapet a teprve v okamžiku, kdy odhrnu záclonu, si všimnu, že místnost není prázdná. Po pokoji se zvědavě prochází blondýnka menšího vzrůstu. V očích mi blýskne a špičáky se mi objeví v širokém úsměvu. Seskočím z okna tak nečekaně, že ji tím vyděsím.

Tváří mi prolétne další úsměv. „Čím jsem si zasloužil takovou návštěvu?“ promluvím do ticha a mlsně ji pozoruju. Di tu není a já … mám zas chuť si trochu hrát.

Bezmocně se na mě otočí a v očích jí plane zděšení. „Já… Pozvaly mě sem Wish a Chensie na rozhovor s tebou,“ vykoktá stěží.

Zatvářím se nadmíru potěšeně. Copak Wish a Chens, ty vědí, jak polechtat upíří ego.

„Tak se posaď,“ usměju se na ni a pohledem ukážu na svou postel. Když však vidím, jak polekaným pohledem přejede černé povlečení, uchechtnu se: „Přece se nebudeš bát. Nemusíš mít strach, nebudu se na tebe vrhat.“

Trochu se uvolní a sjede po mně mírně rozechvělým pohledem. „Ne, že bych chtěla nějak podcenit tušení, že se tě bojím, ale popravdě řečeno se spíš bojím, že sem vlítne Di…“ Lehce se zasměje a mně tvář protne křivý škleb.

„Tak tohle mi tedy sebevědomí moc nezvedá. Snad se nebojíš mé drahé polovičky více než mě.“

„Budeš se divit, ale ano…“ zasměje se. „Nenašlo by se něco jiného než zrovna … postel?“ Se zájmem se rozhlédne po místnosti a ihned se pohledem vrátí ke mně, jako by se bála, že bych ji mezitím mohl sežrat.

„Co třeba rakev?“ zkřivím rty, protože mě její odpověď mírně vytočí. Holčička zjevně neví, s kým si zahrává. Slečny autorky zřejmě nedomyslely následky, když mi sem poslaly zrovna takovéhle poupátko. Nějak rychle se okoukala. Asi jí budu muset dát lekci, aby pochopila jisté věci.

„Teda, tak to by mě nenapadlo, že mě budeš chtít hned pohřbívat,“ hlesne nejistě.

Neodpovím, zúžím oči a udělám směrem k ní dva rychlé kroky. Podle očekávání přede mnou couvne dozadu. Pohrdavě povytáhnu koutek úst a přiblížím se až těsně k ní.

„To, co se bude dít, záleží čistě na tobě,“ řeknu klidně a omotám si na dráp jeden z jejích pramenů. „Když budeš hodná, budu hodný i já, ale pokud ne…“ odmlčím se a druhou rukou jí stisknu pod krkem. „Bude zle…“ blýsknu bělmem a mírně stisk zesílím, na rtech typický upíří úsměv.

Těžce polkne a v očích jí zahoří strach. „Asi jsme spolu nezačali zrovna nejlíp,“ vykoktá zoufale. „Ale nemůžeš po mně chtít, abych se tě děsila… po tom, co jsem četla, jak ses změnil.“

To mě rozesměje. „Podle všeho jsi se čtením dost pozadu, princezno. Počkej si na pár dalších kapitol, potom poznáš, jak moc jsem změnil. Ovšem úplně jinak, než si ty myslíš!"

„No, spíš se mi nechce věřit, že by ses z ničeho nic stal zase tím krvelačným upírem. Neříkej mi, že v tobě není aspoň trocha toho, co v tobě Di probudila…“ Zdá se, že svá slova volí velmi pečlivě a tomu se musím ušklíbnout. „Nevrátíme se spíše k tomu rozhovoru?“ hlesne rozpačitě.

Ještě chvíli ji pozoruju, ale pak ji s ledovým výrazem ve tváři přece jen pustím. Uvidíme, co křehulku bude zajímat. Zatím se tváří, že mě zná líp, než se znám já sám.

„Tak spusť, aby Wish s Chens neřekly, že se nesnažím a nějak mi to nezavařily v ději,“ ušklíbnu se, i když popravdě si s tím zas tolik hlavu nelámu. Alespoň jednou z nich jsem si téměř stoprocentně jistý.

Jakmile ji pustím, ihned si zajede na krk a kontroluje škody po mých drápech. Velmi tiše si oddechne, když svou pokožku nahmatá neporušenou. Jen se usměju do šera pokoje a čekám, kdy začne vyzvídat. Nejdřív se rozhlédne po místnosti, jako by snad hledala případný únikový východ, ale nakonec se na mě přece jen obrátí s otázkou:

„Proč jsi pořád v tomhle domě? I když tu máš tolik vzpomínek na Eleanor?“ hlesne tiše a vyčkávavě se mi dívá do tváře.

Při vyslovení toho jména sebou nepatrně trhnu a svraštím obočí. Nejdřív mám chuť se jí místo odpovědi zakousnout rovnou do krku, ale pak si vzpomenu na určitou povinnost, kterou přeci jen vůči autorkám a čtenářům mám. Přesto jí nehodlám dát svoje odpovědi jen tak zadarmo. Bude se muset holčička trochu snažit.

„Možná právě proto…“ odpovím krátce.

Trochu se uvolní a zamyšleně po mně hodí pohledem. „Já myslela, že tě ty vzpomínky trápí. Copak tě výčitky vůči Diiným rodičům nebolí? To jsi nikdy neměl chuť jít od minulosti pryč?“

Čím víc se ptá, tím zarytější výraz se mi objevuje ve tváři. Na tohle jsem nikdy neodpověděl ani Di, nevím, proč bych se měl zpovídat zrovna jí… Ani Chris o tom neměla ani páru. Mám co dělat, abych jí neseznámil s mými drápy. Místo do ní je nakonec zaryju do opěradel křesla, ve kterém sedím, a zhluboka se nadechnu, abych znovu nabyl toho Oskarovského klidu.

„Vidíš to moc jednoduše. Mám určitou zodpovědnost vůči své rodině. Už nežiju jen sám za sebe.“

„Mohl jsi odejít dřív, než jsi potkal Di a než tohle všechno začalo…“ Na chvíli se odmlčí, jako by o něčem uvažovala a nakonec nejistě pokračuje. „I když, než jsi potkal Di, byl jsi úplně jiný… Neštve tě to, že tě Di takhle změnila? Nebo by ses takhle změnil časem sám?“ Zasypává mě dotazy a její pohled se do mě zařezává se stejnou razancí, stejně jako ty nepříjemné otázky.

„Možná mě změnila proto, že jsem se prostě změnit nechal,“ řeknu naschvál, abych ji trochu zmátl. Samozřejmě to tak nebylo, ale co jí budu vykládat… Jistě, měl bych říkat pravdu, ale… kdo mi dokáže, že ty moje odpovědi jsou někdy trochu přikrášlené? Nikdo. Natož ona. Zatvářím se pobaveně, když uvidím, že jí má odpověď doopravdy mírně zaskočila.

Ušklíbne se. „Takže mi chceš říct, že to celé bylo jenom jedno velké divadlo? Vůči čtenářům i vůči všem v tomhle domě?“

„Možná," ušklíbnu se. „Co je vám všem do mého života? Nic! Můžu ti říct cokoliv a tobě to prostě musí stačit. Nebudu se ti zpovídat, nejsme v kostele.“ Při představě kostela a mojí zpovědi se sám pro sebe zasměju a dál ji se zájmem pozoruju, jak roztržitě pochoduje po ložnici a očima přejíždí mé krvavé trofeje. Podrobně lustruje každou skvrnu na stěně, a i když jí podle všeho fascinují, zeptat se na ně neodváží.

Otočí se ke mně čelem a v očích se jí znovu zaleskne přízrak strachu, což mě potěší, protože mi dává mírné kapky.

„Tak hele, přišla jsem si s tebou prostě popovídat. Jsi sám proti sobě, když mi budeš lhát.“

Je neskutečně drzá! V momentě vyskočím z křesla a v dalším jsem těsně u ní. Tahle moje schopnost jí natolik vykolejí, že vytřeští ty své modré oči a zalapá po dechu.

„Ty asi doopravdy nevíš, s kým mluvíš…“ vystrčím na ní svoje špičáky a pomalu ji dostrkávám až k posteli. „Já si rád povídám, ale jsou věci…“ strčím do ní, až s vyjeknutím spadne do peřin, "...které dělám ještě radši…“ usměju se zlověstně a nahnu se nad ní, abych jí drápem přejel od tepajícího místa na krku do výstřihu.

„Aha, tak tohle asi nebylo zrovna nejlepší. Myslím, že to co vím, už mi docela stačilo. Co kdybychom tenhle rozhovor zakončili?“ vykoktá přiškrceně a tělo se jí chvěje strachem.

„Také si myslím, že mluvení bylo už dost…“ dýchnu jí na krk, až jí naskočí husí kůže. „A s tím zakončením máš pravdu. Měli bychom to zakončit tak, abys na to měla zážitek na celý život…“ zavrčím jí do ucha a rukama sjedu k zapínání na jejích kalhotách.

„Tohle není ten nejlepší nápad,“ vydechne a snaží se odstrčit mé ruce, ale samozřejmě nemá šanci. „Zážitků mám dost a věř nebo ne, tenhle zážitek tam klidně chybět může.“ Na chvíli se odmlčí a pak se mi zadívá do očí se zjevným vzdorem. „Myslíš si, že mi tímhle naženeš strach?“ Lehce se na mě z křídově bílé tváře usměje. „Mám radši slovní hrátky, než ty tvoje oblíbené.“

„Neříkej,“ usměju se na ni jako na malé dítě, aniž bych reagoval na její pokus vytočit mě. „Snad nejsi ještě nevinné poupátko,“ zajiskřím očima. „Ty mám totiž nejradši,“ olíznu si špičáky, zatímco jí palci přejíždím po zápěstích, kde tepe její život a vzbuzuje ve mně ještě větší chuť.

„Do toho ti nic není,“ snaží se o uvolněný úsměv, ale mně tu svou údajnou nebojácnost nenamluví. Vidím na ní, jak moc se mě bojí. „Co ti na tohle asi řekne Di? Nebude asi moc nadšená. To si nemůžeš najít někoho jinýho? Přišla jsem si s tebou prostě jenom popovídat a něco zjistit… Rozhodně jsem nepřišla okusit tvou postel.“ Snaží se uhýbat mým dlaním. Líbí se mi, jak se při každém chladném doteku rozechvěje. „Kdybys dovolil, ráda bych odešla, když tebe nic nedostanu.“

„Ale já bych rád dostal něco od tebe,“ nenechám ji jen tak proklouznout. „Když ses mi tak hezky sama naservírovala. Musela bys být hodně naivní, aby sis myslela, že ti na všechno ochotně odpovím a pak tě nechám jen tak odejít,“ zadívám se jí posměšně do vyděšených očí.

„Doufala jsem v to?“ dostane ze sebe přiškrceně.

Její odpověď mě pobaví. "Ty jsi vážně roztomilá," zasměju se jejím představám a rukama sjedu zpátky k jejím kalhotám, abych je z ní serval. "Nemusíš se bát, nebudu tě svlíkat celou. Stačí mi jen část," blýsknu s úsměvu špičáky.

„Roztomilá? Možná tak ve snu,“ usměje se náhle a místo očekávaného žadonění a prosení o holí život, se na mě k mému překvapení natiskne celým tělem. Cítím, jak jí naskočí husí kůže a zuby jí o sebe začnou cvakat zimou, ale ani to ji neodradí od toho, aby mě ke mně přitiskla i rty a začala mě celkem odvážně líbat.

"No vidíš, že to jde, když se chce. A ani to nebolelo,“ zavrčím jí do úst, když se ode mě odtrhne. „Ale přece jen…“ natáhnu se přes ni a zašmátrám rukou v nočním stolku, „...kdyby sis to náhodou rozmyslela,“ dokončím větu a rozhoupám jí před očima stříbrná pouta. Slečinka podle všeho zvolila jinou taktiku, než většina jejích předchůdkyň, jenže tímhle mě vážně neoblbne.

„Proč, že když jsem tenhle příběh četla, tak jsem nějak nemohla uvěřit, že jsi tohohle schopný?“  jako na povel se rozbrečí, zatímco s hrůzou v očích visí na poutech, která držím v ruce.

"Nepovídej. Neměl jsem pocit, že bych byl v příběhu vykreslený jako nějaký lidumil," ušklíbnu se.“ Ale abys neřekla, že jsem takový parchant…“ přejedu jí drápem po krku, „můžeme udělat kompromis. Co místo sexu, který by asi stejně nestál za moc, trochu krve?"

Chvíli se na mě zamyšleně dívá. „Nedám svojí krev zadarmo… Taky bych měla jednu nabídku. Krev ti dám dobrovolně, když mi ale konečně popravdě odpovíš na otázku,“ navrhne potom, jako by stále zkoušela moji trpělivost.

„Nezdá se ti, že na to, v jaké jsi situaci, si ke mně dovoluješ až dost?“ reaguju na její požadavek, ale na tváři mám úsměv. Má štěstí, že celou dobu si s ní jen hraju a mám pouze chuť jí děsit. Pokud mě ovšem doopravdy nevytočí… to si pak bude muset nést následky sama. „No tak to zkus ještě jednou,“ zvednu se z ní, abych se pohodlně posadil do křesla a čekal na její otázku.

Úlevou vydechne, když jí přestanu zatarasovat cestu svým ledovým tělem. Dává si na čas. Stírá si z tváří slzy a nějakou dobu jí trvá, než se posadí a začne se znovu ptát.

„Lituješ teda toho, že z tebe NA CHVÍLI udělala Di hodnýho upíra? Pokud jsi to teda nehrál…“  přemůže jí nakonec zvědavost. Přesto se na mě při vyslovování té věty nedívá tak klidně jako předtím. Napětí v jejím hlase by se dalo krájet.

Při slově hodný se musím ušklíbnout, ale nahlas to nekomentuju. Rozděluje to stejně, jako já vždycky dělil barvy, kterými jsem se obklopoval. Hodný, zlý. Černá, bílá… Možná proto jsem k nim tíhnul. Byly snadno definovatelné. Odpovídaly mému "životu". Nic v něm nebylo složité. Nikdy se ty dvě barvy nemíchaly do sebe. To až po příchodu Diany… Uvědomím si, že jsem se zamyslel, zatímco ona stále čeká na odpověď. „Nelituju ničeho z toho…“ rozhodnu se ukojit její zvědavost.

Trochu poposedne, jako by seděla na řeřavých uhlících a znovu po mně střelí pohledem. Viditelně má na jazyku další otázku, u které podle všeho dost váhá.

„No jen se klidně zeptej,“ pobídnu jí s mírným úsměvem na tváři, když vidím, že se nemůže rozhoupat.

„Vyplatí se ti se chovat takhle hnusně? Už jsi díky tomu odradil i Di,“ řekne a rychle se zvedne z postele a o několik kroků ode mě couvne.

Při zmínce o Dianě po ní hodím takovým pohledem, až přede mnou ještě o krok couvne. Jestli bude pokračovat v podobném duchu, budu jí tu pusu muset něčím zacpat. A nejspíš už napořád… Pomyslím si v duchu, ale navenek zůstanu klidný. „Chtěla jsi mě poznat, tak ti dávám příležitost. Ostatně… jen si hraju. Nemusíš se bát, nechci s tebou spát," ušklíbnu se.

Naprázdno polkne, nejspíš neví, jestli mi má po tom, co jsem předvedl důvěřovat, a chvíli nejistě přešlapuje na místě, než se opatrně zeptá:

„Chceš mít z dětí upíry? Nebo bys byl radši, kdyby byly… lidské?“

Zamyslím se. "Moje děti budou dostatečně lidské, protože to jim Diana vštěpuje už od narození. Na druhou stranu se ovšem budu snažit, aby byly dostatečně upíří na to, aby ve světě upírů obstáli. Slabí jedinci v téhle společnosti nemají moc dobré vyhlídky, ale to ostatně ani v té lidské…“

Odpověď na tuhle otázku jí na tváři vyčaruje úsměv. Asi jsem konečně odpověděl podle jejích představ. V duchu se tomu poušklíbnu, ale nahlas to nijak nekomentuju.

„Poslední otázka… Kdybys měl možnost teď cokoliv změnit, co by to bylo??“ Zajímá se a důvěřivě se ke mně o kousek přiblíží.

„Jenom jednu?“ odfrknu s nuceným úsměvem, protože můj seznam má rozhodně víc položek, i když všechny se vesměs týkají Di, a to, co se mezi námi momentálně odehrává je pro mě dost ubíjející, přesto... „Asi bych Dianě vrátil její rodinu. Všechno by se díky tomu odvíjelo nejspíš úplně jinak,“ odpovím nakonec.

V místnosti se rozhostí ticho rušené pouze jejím mírně zrychleným dechem.

„Děkuju za odpovědi, i když jsme jich moc nedostala. Už asi zmizím,“ zasměje se potom a opět se posune směrem ke mně.

Se zájmem pozoruju její drobné kroky, kterými se ke mně přibližuje. Zvláštní jak rychle dokážou tyhle křehulky nabýt ztracené důvěry. Upír jim ukáže trochu ze své odvrácené stránky a ony ho okamžitě začnou považovat za dobrotivce se srdcem na dlani. Přitom jim vůbec nedochází, že s nimi můžu kdykoliv začít manipulovat po svém, nebo - že možná právě tohle je součástí mojí manipulace. „Něco bys ráda?“ zabodnu se jí pobaveně do naivních očí, když se dostane tak na půl metru ode mě.

„Rozloučit se, a co nejrychleji zmizet,“ odpoví a jistota z jejího hlasu znovu vyprchává.

Zasměju se její odpovědi a pak jí sjedu od hlavy až k patě. „Ty mi vlastně ještě něco dlužíš, co? Za to, jak ochotně jsem ti odpovídal,“ přivřu oči a vystrčím na ni špičáky, aby jí došlo, co přesně myslím.

Při tom gestu se celá oklepe. „Moc ochotný jsi nebyl…“ vykoktá a o krok ustoupí.

„Jak to myslíš, že nebyl?“ zvednu se z křesla s ďábelským úsměvem na rtech. „Odpověděl jsem ti na všechny otázky, které jsi mi položila. Takovéhle obchodování z tvojí strany by se mi teda ale vůbec nelíbilo,“ řeknu klidně a zkracuju vzdálenost mezi námi dvěma, zatímco ona se ji naopak snaží prodloužit na maximum.

„A za odpovědi dík…“ snaží se situaci zachránit, zatímco se rozhlíží po místnosti a hledá, kudy by mi mohla proklouznout a zmizet.

„Taky máš za co…“ povytáhnu koutek úst do křivého úsměvu a pak ji chytím za zápěstí. „A teď ta tvoje odměna. Být tebou, tak se moc neškubám, protože o to to bude horší,“ snažím se jí nahnat ještě větší strach.

Moc silný pud sebezáchovy nemá. Pomyslím si, když křečovitě zavře oči a místo pokusu o útěk čeká, celá rozklepaná, co se bude dít.

Není odhodlaná, je spíš odevzdaná splnit mou podmínku. Sleduju, jak se jí víčka třesou nervozitou, jak se jí třese celé tělo a čeká. Kdybych jí teď jediným pohybem zlomil vaz, nestačila by to ani postřehnout. Nepokusí se o útěk ani ve chvíli, kdy si její zápěstí přiložím k ústům. Jen sebou škubne a dál se zavřenýma očima čeká. Nehodlám jí to nijak usnadňovat. Vystrčím špičáky a zatlačím jimi do její měkké pokožky. Znovu sebou cukne, ale drží dál. Přitlačím ještě víc. Na ruce se jí objeví dva tenké rudé proužky. Aniž bych spouštěl oči z jejího obličeje, zabořím svoje špičáky do toho teplého místa ještě o něco hlouběji. V ten moment se neudrží a po tvářích jí začnou téct slzy. Místo toho, abych jí prokousl tepnu a dopřál si dávku horké krve, vsaju do úst akorát tu přebytečnou, která se jí hrne z drobných ran, a pak ji pustím. „Radši běž, prosím tě. A řekni těm dvěma, ať mi sem příště neposílají takového strašpytla,“ zasměju se.

Na okamžik mám pocit, že se mi sveze k nohám, jak se jí klepou kolena, ale nakonec to přece jen ustojí. Chytí se za krvácející zápěstí: „Díky za rozhovor… Moc ráda jsem tě poznala…“ loučí se se mnou třesoucím hlasem. „Doufám, že to s Di bude zase dobré. Ty pozdravuj ostatní… a že přeju pevné nervy s tebou…“ zasměje se a co nejrychleji mizí pryč. Zmizí tak rychle, že jí ani nestačím nabídnout odnesení mezi lidi.  No, snad jí tam venku nic nesežere…



 

 

Rozhovor s Faire

 

Chester

Hodím na sebe bundu a vyjdu na zahradu. Venku je stejně hnusně jako posledních pár dní. Nacpu si ruce do kapes a nenadšeně se vydám na místo setkání. Wish s Chensie se asi rozhodly, že ze mě udělají veřejnou atrakci a poslaly mi sem další křehotinku na rozhovor. Sám pro sebe se tomu musím uchechtnout.  Ta malá ještě netuší, že to nejspíš bude probíhat úplně jinak, než jak si ona představuje.

Přejdu mokrý trávník a zamířím k místu, kam moc často nechodím. U Chrisina hrobu stojí další z těch, které tak moc zajímají podrobnosti z mýho života. Mimoděk se tomu ušklíbnu a sjedu ji od hlavy až k patě. Výškou připomíná spíš dítě, zvláštně světlé vlasy jí cuchá vítr. „Další, co mi nemůže odolat?“ vytrhnu jí z rozjímání nad kupou hlínou, pod níž leží Chrisino tělo.

Stojí ke mně zády, takže sebou polekaně trhne a teprve pak začne zjišťovat, kdože to na ni vlastně mluví.

„Ahoj,“ pozdraví nejistě a zvědavě si mě prohlíží.

Slečna vychovaná. Pomyslím si v duchu trochu jízlivě, když mi dojde, že já vlastně nikdy žádný rozhovor pozdravem nezačínám. Pohledem sjedu zpátky na místo Chrisina odpočinku, když si všimnu poupěte bílé růže, kterou někdo položil vedle kříže vytvořeného z dvou prken sbitých k sobě. „To jsi přinesla ty?“ zajímám se, protože si nepamatuju, že by někdo z domu takhle na Chris pamatoval.

„Já… Ano, přinesla jsem to já,“ přizná ne příliš ochotně a loupne po mně pohledem, co tomu říkám. Neříkám nic. Čekám, stejně jako u té první křehulky, kdy mě začne zasypávat protivnými otázkami. Pohledem sjede na Chrisin hrob a vypadá, že neví, jak začít.

„Měls Chrisante hodně rád, že? Záleželo ti na ní jako na nejlepší kamarádce, viď?“ zeptá se nakonec a zadívá se mi do očí, jako by v nich snad mohla najít odpověď.

„Označení nejlepší kamarádka nepoužívám, ale pokud bych to měl nějak definovat, tak…“ odmlčím se na chvíli a hledám vhodná slova. „…byla ještě něco víc,“ přiznám nakonec. Nějak dneska nemám náladu hrát si na děsivého upíra jako minule.

„Nenapadlo tě někdy, že by bylo lepší Chris povyprávět celý svůj příběh?“ pokračuje a dál mě lustruje pohledem.

Překvapeně povytáhnu obočí a zadívám se jí do hnědých očí. „Myslíš jako od dob Oskara?“ ušklíbnu se. „K čemu by to podle tebe bylo?“

„Věděla by, proč to mezi vámi s Di bylo tak, jak to bylo. Měla by šanci to chápat a možná by vše dopadlo jinak… Líp…“ snaží se mi vysvětlit svoje myšlenkový pochody.

„Proč ses vlastně vůbec začal k Di chovat jako k tomu nejpodřadnějšímu? Muselo ti být jasné, že po tom, co ti odhalila jaká je uvnitř, že se zhroutí."

„Takže ty si vážně myslíš, že kdyby Chris zjistila, že jsem byl mnohem horší než si kdy dokázala představit, že by… nespáchala sebevraždu? Pohled na Dianu by zřejmě změnila, ale pochybuju, že by to změnilo něco na jejím rozhodnut. To jsem mohl změnit leda já… tím, že bych s ní… byl,“ začnu řešit raději Chris a ignoruju její další otázku týkající se Di. V tu chvíli mi totiž dojde jedna věc. Fakt, že jsem při proměně stále počítal s tou povahovou stránkou, kterou ovšem Di pouze předstírá, a úplně zapomněl na tu, kterou vlastně doopravdy je…

„Takže odpověď na druhou otázku mi asi nepovíš, že? Co s ní teď podle tebe bude, když čeká tvého již třetího potomka, které tě přímo vyžaduje ve své blízkosti?“ vytrhne mě ze zamyšlení a podle toho, na co se ptá, mi nemíní dát ani minutu oddechu.

„Víš, Di má nejspíš stále ráda Chestera, kterým jsi byl předtím, než sis přečetl ten Chrisiin dopis. Toho, jímž ses stal za tu dobu co je s tebou. Jak by mohla mít ráda toho Chestera, který jí zabil rodiče a plánoval zabít i ji? Je logické, že měla nakonec strach, že ublížíš nejenom jí, ale i dětem. Takový jsi byl totiž pod vedením Oskara a takovým ses zase stal. Tak ses začal chovat. A Di to vyděsilo, protože věděla, co jsi udělal společně s Oskarem jejím rodičům i jí. A díky tomu v tebe ztratila důvěru. Nevím, jestli je možnost, že když se k ní zase začneš chovat jako k sobě rovné, a tak jak ses k ní choval ve chvíli, kdy jsi zjistil, že je znovu těhotná, půjde to napravit. Snad ano. Samozřejmě, že by to nebylo jednoduché. Hlavně bys musel mít trpělivost. Ale je tu otázka, chtěl bys to?“

„Ty máš vážně štěstí, že nemám dneska náladu na to špinit si ruce,“ řeknu ledově, když konečně přeruší ten příval slov a ukončí svůj sáhodlouhý monolog, kterým mě nejenom že nebaví poslouchat, ale začínám z něj vidět rudě!

„Ale nemusíš mít péči, o Dianu i o naše dítě se postarám. Všechno co jsem dělal, dělal jsem vždycky kvůli ní… kvůli nám… ale to už jsem říkal i jí, musela sis to přečíst,“ zavrčím nepříjemně a nereaguju na její chytrolínský rady, o který tady nikdo nestojí. Ty lidský křehulky mají čím dál vlezlejší otázky a vůbec jim to nepřijde blbý. Začínám naše dvě autorky podezírat, že mi je sem posílají schválně, aby mi ještě víc rozhodily už tak dost pocuchaný nervy. Horší ovšem bude, až je doopravdy ztratím. To tady těch hrobů pak bude možná pěkná řada.

Připomenutí, aby si dávala pozor na to, s kým tady vlastně mluví, zabere. Trochu se ošije a zadívá se na špičky svých bot.

„Já vím, ale zkus se někdy zamyslet, jak to vezme ona,“ řekne potichu, ale moc dlouho jí to nevydrží. Za chvíli ze sebe chrlí slova zase jako kulomet, až mě z toho rozbolí hlava.

„Nezapomeň dávat bacha na Cristobala a tu upíří partu co sis našel. Di v sobě tu upíří povahu zadupává, protože má strach, že ublíží i svým dětem, a tak nemá šanci se jim jen tak bránit. Víš, svým způsobem mi je líto, že ses dostal do takové mizérie, přičemž se snažíš dělat vše pro jejich dobro. Ale zkus přemýšlet taky nad tím, jaký dopad to bude mít na ty, pro něž to děláš. Držím ti palce a doufám, že už nebudeš mít takovou smůlu jako doposud,“ zadívá se někam do dálky, jako už přemýšlela, co ještě říct, než jí vyprší čas.

„V Dickovi máš kamaráda, který Di hodně rozumí díky tomu, že jsou v podstatě povahově stejní. Rozumí si i beze slov a tak toho můžeš využít a zjišťovat její skutečné rozpoložení od něj. Stačí se zeptat. Myslím, že rád pomůže. Může ti i poradit, co zrovna potřebuje. Koneckonců ty jsi mu sem tam též pomáhal, co se týká Des. Neber to špatně, jen říkám svůj názor, tak jak to cítím. A to je asi tak vše. Přeju ti hodně štěstí.“

Při zmínce o Dickově a Dianině duševním souznění se zamračím. To je to poslední, co by mi teď mohlo zvednout náladu. I když… něco by se našlo. Přece jen bych do sebe potřeboval dostat trochu normální lidské krve. Už jen proto, jak moc mě ten rozhovor s ní, který probíhal spíše prostřednictvím jejího monologu, unavil.

„Počkej,“ chytím ji za předloktí, když se má k odchodu. „Já myslím, že mi něco dlužíš,“ zajiskřím očima a přitáhnu si ji k sobě. „To víš, taková pouť do zkažené upíří duše není zadarmo. Musíš za to odvést nějakou… daň,“ usměju se na ni děsivě, zatímco pohledem přejíždím linie jejího krku.

„Ty se ani nepokusíš bránit?“ šklebím se na ni, když mi akorát vytřeštěně zírá od očí a čeká jako její předchůdkyně na události příští. Na tenhle přístup ovečky jdoucí poslušně na porážku nejsem od doby, co jsem s Di, zvyklý. Připomene mi to ty časy, kdy jsem ještě žil sám. Takových jako je ona, jsem v té době měl nepřeberné množství. „No jak myslíš,“ olíznu si spokojeně špičáky, když jí z krku odhrnu překážející vlasy a pod doteky svých prstů ucítím to pravidelné tepání, při kterém se mi stejně jako minule začnou sbíhat sliny.

Asi teprve tahle moje „akce“ ji dokope k nějaké reakci. Nejdřív se mi chce vyškubnout, ale když jí dojde, že to je marný boj, pokusí se mě nakopnout do slabin!

Tento nečekaný výpad z její strany mě sice trochu zaskočí, ale ani tak se jí k její smůle nepodaří dostat mě na kolena, což se nedá říct o ní. Podaří se jí ovšem něco zcela jiného. Zažehnou oheň v mých žilách. „Ale, ale… snad se se mnou nechceš prát?“ zavrčím jí do ucha posměšně, zatímco jí kroutím ruce za záda a ve svém sevření jí drtím drobný hrudník, až se nemůže skoro nadechnout. Vystrašeně mi hledí do očí a se sípotem se snaží dostat do plic alespoň trochu vzduchu, a mě tohle její počínání kouzlí touhu a chtíč ve tváři.

„Neboj se, už to nebude dlouho trvat,“ těším ji se škodolibostí v hlase, abych jí v příští vteřině špičáky surově přeťal tepnu na krku a hltavě začal sát její horkou krev. Její výkřik bolesti a kolena, která se jí díky tomu podlomí, beru jako třešničku na dortu.

Z pití mého šálku večerního čaje mě náhle vyruší něčí hysterický křik a následné bušení pěstí do mých zad.

„Dost! Zabiješ ji!“ mlátí do mě příchozí jako šílený a snaží se mě dostat od křehulčina krku.

Rozzuřeně se odtrhnu od své dnešní večeře a pohledem ostrým jako břitva se zabodnu do někoho, kdo si mě dovolil obtěžovat při jídle! „Chceš přijít na řadu po ní?“ zavrčím zostra, když si náhle uvědomím, že ten opovážlivec je jedna z autorek. „Chens? Do hajzlu, co tu děláš? Neměla bys psát pokračování mýho podělanýho života?“ syknu směrem k ní podrážděně, ale přece jen tu křehulku, kterou za mnou poslala, pustím a hřbetem ruky si utřu zakrvácená ústa.

„Podělal sis ho sám! A tohle jsi podělal taky! Neříkala jsem ti, abys ji zabil! Za tohle… za tohle se ti pomstím!“ sykne pomstychtivě a probodne mě zlým pohledem, zatímco na tu svou čtenářku ležící za mnou hází starostlivé pohledy, ovšem projít kolem mě se nějak neodváží.

„Nezapomeň, že o mým osudu nerozhoduješ sama,“ zatvářím se sebejistě, ale z cesty jí uhnu, aby mohla té svojí oběti začít ošetřovat rány. „Jsem netušil, že jsi taková samaritánka,“ neodolám tomu, aby si do ní rýpnu. Mrskne po mně nelichotivým pohledem. Tím mě vytočí. „Tak proč je za mnou teda posíláte, když víte, že jdou na jistou smrt! Myslíš, že mě baví odpovídat na ty jejich vlezlý otázky?“

„Ty čtenářky tě drží nad vodou, ty idiote. Drží ti pěsti, trpí spolu s tebou a přejí ti to nejlepší a ty je vraždíš? Vážně dáváš najevo vděk zvláštním způsobem… A máš pravdu, nejsem na to sama, ale Wish může psát jenom tebe. Nikdy nebude mít moc nad Di, ta je jako já, je mou součástí a pokud bys ublížil mně, ublížil bys i jí. Běž sakra do sebe a snaž se srovnat. Víš, jak moc jsi jí… jak moc jsi nám ublížil?" sjede mě zamračeným a zároveň zoufalým pohledem, jako by mi dávala najevo, že na svědomí nemám pouze Dianu.

„Ač tomu nevěříš, prožíváme to s tebou! Já i Wish. Ale chovej se, jak chceš. Vždycky si žiješ po svým, nikdy jsme tě nedovedly zkrotit…“ dodá spíš pro sebe a věnuju se té své zraněné křehulce.

„Nechtěl jsem ji zabít! Chtěl jsem se jen napít. Díky vám milujícím autorkám nemám zrovna nejlepší období!“ syknu, ale už jsem přece jen o něco klidnější. „Uhni,“ odstrčím ji od té její schovanky, když vidím, jak ji balí do své bundy, rozhlíží se kolem a hledá nějakou pomoc.

Vezmu ji do náruče a zadívám se jí do bledého obličeje. „Přežije to. Jen to potřebuju ošetřit. Nemusíš tu kvůli pár kapkám dělat takový divadlo,“ řeknu přes rameno a odnáším ji do domu.

Celou cestu, co za mnou jde, prská jako křeček a podle všeho by mě nejradši nakopla tam, kam to její drahá kamarádka nestihla. Když za námi zavře dveře, div nepadne do náruče Dickovi, který vyjde z kuchyně.

„Dicku?“ vyjekne nábožně, až mám chuť protočit panenky.

„Chens?“ nechápavě se po ní ohlédne a pak se zabodne do mě. „Co se stalo?“

„Chazzy je opět sám sebou,“ využije Chensie příležitosti postěžovat si mu a sjede můj sebejistý a místně uštěpačný výraz pohoršeným pohledem. Jen se tomu ušklíbnu a položím tu maličkou na pohovku. Chens se k ní okamžitě vrhne.

„Faire…“ hlesne a snažím se postřehnout alespoň náznak toho, že ještě žije.

„Kde je Di?“ Rozhlédne se po místnosti a pak se zarazí.  „No jistě… Ta teď neudělá nic, co by si její pán nepřál, takže se neukáže…“ zamumlá naštvaně a zoufale zároveň a bezmocně se zadívá zpátky na Faire.

Dělám, že ty její průpovídky neslyším a za Dickovi asistence dávám ten její lidský poklad do pořádku. „Chvíli si bude muset poležet, ale dostane se z toho,“ řeknu a uklidím zbylé obvazy. Pak si uvědomím nečekanost její návštěvy a zvednu k ní hlavu. „Proč jsi vlastně přišla?“

„Za prvé jsem jí chtěla pomoct, protože jsem ji nahnala do tvé náruče a za druhý… se mi stýskalo. Je mi z toho konce vážně tak teskno…“ polkne a přejede si dlaní přes hrudník naznačujíc jak moc vážně to myslí.

Nedůvěřivě si ji prohlížím. Nejdřív mi nechá zlomit vaz a pak jí to přijde líto? Zajímavý přístup. „Wish nepřijde?“ zajímám se místo toho, abych sdílel její pocity. Já v tom žiju pořád, ona jen do té doby, než otočí na nepopsanou stránku…

„Už tady byla nebo ne?“ hlesne a pátravě si prohlížím Faire.

„Byla. Stavovala se tady kvůli tomu vašemu epilogu,“ poušklíbnu se, když si vzpomenu, co jsem se od ní dozvěděl.

„Tenhle rozhovor do něj taky patří… I když nedopadl zrovna nejlépe…“ zamumlá a stále se dívá na dívku ležící na pohovce. „Dicku, mohl… bys ji odnést zpět?“ požádá našeho upíra ochránce. Ten jen s úsměvem přikývne a Chens mu vděčně úsměv vrátí.

„Myslím, že oproti tomu, co se za celou dobu stalo, je tohle celkem zanedbatelný,“ reaguju na její poznámku a sleduju, jak náš oblíbenec Dick zachraňuje nevinnou dívku ze spárů krvežíznivého upíra. Zavrtím nad tím hlavou a radši se klidím. Tohle nemá smysl dál řešit.

„Chazzy…“ zarazí mě, když vidí, že se hodlám vytratit. „Mohl… bys mě taky odnést zpátky?“ zašeptá prosebně a stočím ke mně svůj pohled. Když vidí, jak stále přemýšlím, co jí odpovědět, pokračuje:

„Mně je to vážně moc líto… Tohle všechno,“ zašeptá a zruší těch několik kroků, co nás dělí. Nečekaně mi padne kolem krku a vzlykavě se rozpláče.

Na okamžik mám pocit, že mám před sebou Dianu. Natáhnu k ní ruku, abych jí utřel slzy, ale pak se zarazím. Do hajzlu! Ruku zatnu v pěst a se vzdychnutím ji vezmu do náruče. "Mně je to taky líto," řeknu potichu a vznesu se do vzduchu.



 

 

Ještě jednou ze srdce díky, že jste s námi :o)

 

Mám pár otázek, dáš mi odpověď, prosím? ,o) Děkuji :o)

1. Jak se Ti líbí "novodobý" Chester?

2. Jak odhaduješ pokračování Upířích Živlů... Jaký podle tebe bude díl Láska ve větru?

3. Co Tě teď v příběhu zajímá nejvíce? (Na co bych se měla zaměřit, abych uspokojila Tvou poptávku? ,o)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - Epilog:

9. Wish
15.11.2011 [17:50]

Faint31: tak to jsi narazila na ten správný profil.) tady si počteš, je tu totiž přechesterováno.))

8. Faint31 přispěvatel
08.11.2011 [17:26]

Faint31waw, ešte len sa tu registrujem a už tu čítam poviedku ktorá je o mojom obľúbenom spevákovi, respektíve v nej hraje :)

7. Wish
05.11.2011 [21:23]

Faire: všechno holt má svůj začátek a konec, i když tvoje smutnění je zatím předčasný.) jsem ráda, že ti tenhle počin tak přirostl k srdci, ale i taková díla se po čase stanou nudná a nevýrazná, pokud to autoři přeženou a včas je neukončí. navíc co víc si může autor přát, než smutné a dojaté čtenáře z toho, že příběh končí?,)

04.11.2011 [17:57]

FaireWish: To víš 30. kapitol mi připadá málo, protože je to dokonalé dílo a tak si ho chci co nejvíc užít. Emoticon ( Emoticon Emoticon )

Už teď mi začíná být smutno, když zbývá, už jenom poslední díl a je konec. Emoticon Emoticon
Proto doufám, že LVV bude setsakra hodně dlouhá. Emoticon Emoticon

5. AnysP
04.11.2011 [11:37]

Já bych chtěla zpátky toho lepšího chestera toho víc citovýho. Tou další otázkou to nechám na vás určitě ráda se nechám překvapit a s tou třetí mě strašně moc zajímá jak hodně se bude chazzy snažit získat zpět di a jak to dopadne....Jinak skvělej epilog a už se moc těšim na pokráčko... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Wish
04.11.2011 [10:46]

Faire: 30. kapitol ti připadá málo?.DD no víš, to bylo tím, že na začátku se to celé jmenovalo HSO a LVV byla samostatná část a až dodatečně se to kompletně pojmenovalo Upíří Živly a podle nich se HSO ještě dělilo na další dvě části.)tím pádem si myslím, že se nemusíš obávat.) tipuju, že LVV bude v rozsahu něco jako HSO...pokud se to zvrhne, tak ještě rozsáhlejší...ale to snad ne.D

02.11.2011 [23:42]

FairePředevším ti Chens děkuju za záchranu života na poslední chvíli. Domů jsem se dostala sice s velkou ztrátou krve, ale mám štěstí, díky tobě jsem přežila vynervovaného Chestera. Emoticon
I když jsem si za to svým způsobem trochu mohla sama díky svým posledním slovům. Kterými jsem se mu snažila trochu osvětlit jak to je mezi Di a Dickem + mu poradit, že by mu to mohlo pomoct. Jenže to nebyl v jeho současném rozpoložení dobrý nápad. Emoticon Emoticon

Poděkuj za mě Dickovi, že mě odnes domů. Emoticon

1-2 - tentokrát dvě první otázky nezodpovím jinak než, že to je to na vás, to abych nic nezakřikla. Až na to, že doufám, že se Di vzpamatuje a Chester jí v tom pomůže.
3- Ráda bych, aby se někdo našel i pro Dexe, po tom co teď prožil si taky někoho zaslouží. A prosím ať je tenhle poslední díl hodně dlouhý třeba jako Hra s ohněm. První jste napsali setsakra dlouhý a dva co po něm následovali měli, každý tak 30 kapitol. Emoticon Emoticon

No a nakonec držím palce Di i Chesterovi a děkuju za rozhovor s Chestrem. Emoticon Emoticon

2. Ailenn
02.11.2011 [20:56]

1) Já chci uprimně zpátky to ho citovějšího Chestera
2) Nechám se překvapit od vás.
3) Jak to dopadne s Di a Chazzym.

02.11.2011 [19:53]

Emoticon Žiju!!! Emoticon Emoticon Jinak super! Co víc napsat, vždyť to už ani nejde.. Proatě dokonalý, jako vždy Emoticon A moc děkuju za umožnění vlést vám na chvíli do příběhu Emoticon Emoticon Těším se na pokračování.. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!