Dvě strany - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Na dlouhou dobu poslední část. Myslím, že jako jediná ze všech se mi povedla. Vypráví o jiném místě, ve stejný čas.

06.03.2012 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 294×

Byla to malá místnost, na délku dva metry, na šířku přinejlepším jeden a půl, se šedými stěnami a úzkou kovovou postelí s proleželou matrací. U pevných ocelových dveří se krčil nízký oprýskaný stolek ze dřeva, na němž stála plastová lahev zpola plná čiré vody. Světla se dovniř srkz malé okno u stropu příliš nedostávalo, bylo díky okenním tabulkám nažloutlé a nepokrylo ani polovinu prostoru.

Ariadne ležela na posteli, do které se nevešla, s nohama skrčenýma v nepohodlné pozici a očima obrácenýma vzhůru sledovala částečky prachu poletující kolem. Od té doby, co se probrala, jí nikdo nenavštívil. Pamatovala si bolest a pak... už jen tuhle celu.

Zprvu se bála, bouchala do dveří a dožadovala se pozornosti, ale brzy pochopila, že ji nedostane.

Nevěděla, jak dlouho je tu zavřená, měla hlad a byla vyčerpaná, ale spánek nepřicházel. Postupně jí otupovaly smysly, dokázala už vnímat jen světlé tečky plující jí nad hlavou.

Tušila, že tohle je ten trest. Trest, který jí byl udělen za nesplnění úkolu. Nepřivedla Josse. Zanedbala své povinnosti. Nedokázala ho uhlídat. Ale v tu chvíli pro ni byla mnohem důležitější párty, kterou se rozhodla uspořádat, a musela proto zařídit spoustu věcí. A otec navíc říkal, že se o něj po dobu její nepřítomnosti postará.

Proud myšlenek se na chvíli zastavil, myslela na svého otce. A pak v monotóním přemýšlení pokračovala. Nevyčítala mu to. Jossovi musel někdo pomoct. Sám by to nezvládl. Její otec byl velice dobrý a tak rychle by se nedokázal vzpamatovat nikdo. Ani léčitel, ani sebeléčitel.

Mohla si za to sama.

Několikrát upadla do vytouženého bezvědomí, pokaždé se ale po pár nekonečných minutách probrala a znovu a znovu pomalu omdlévala. Ubývalo jí sil. Nakonec už nedokázala od sebe odlepit víčka, nepřemýšlela, jen tam tak ležela a tiše trpěla.

(...)

Žena v tmavých šatech byla pohodlně usazená v křesle, ruce položené přes sebe na masivním stole, oči upřené na monitor nejnovějšího stolního počítače. Lehce špulila rty a spokojeně přivírala fialkově zbarvené oči.

Pozorovala jednu z cel – tu, v níž byla zavřená Ariadne. Kdyby na jejím místě seděl někdo jiný, zdál by se mu obraz stále stejný, neměnný, jako velice kvalitní fotka, pominul-li by, že se dívce lehce zvedá hrudník, čehož by si ale nemusel všimnout.

Ona viděla bolest. Utrpení, které Ariadne prožívala. Vnímala ho, jako by bylo její vlastní. Cítila její srdce sevřené strachem a bezmocí, pocitem, že je poprvé v životě na všechno sama a nikdo jí nepřijde pomoct, nikdo ji nevysvobodí.

Celé tělo ji mrazilo, konečky prstů se nepatrně chvěly vzrušením. Skoro hladově si olízla rty. Čekala na takovouto příležitost desetiletí, dokud se neobjevila Ariadne, tak slabá a snadná oběť, která nedokáže vzdorovat. Svěřila jí úkol. Samozřejmě doufala, že ho splní. Josselien... koutky rtů se jí zkřivily v krutém úsměvu. Hledala ho tak dlouho. A pak ho našla. A opět ztratila. Ale on k ní nakonec najde cestu sám.

Spokojeně si promnula ruce. Ariadne zklamala. Ale i tak jí poslouží velice dobře, to věděla.

Zavřela oči.

Ozvalo se slabé zaťukání.

Zaťala si dlouhé fialové nehty do dlaní, ale jinak na sobě nedala zlost znát.

„Vstupte,“ kývla lehce rukou.

Vešel středně vysoký, světle blonďatovlasý kluk s jasně modrýma očima a vážným výrazem ve tváři.

„Paní,“ uklonil „Volala jste mě.“

„Samozřejmě,“ vstala, obešla stůl a pozdravila se s ním polibkem na obě tváře. „Posaď se, Samueli. Nečekala jsem, že se vrátíte tak brzy. Očekávala jsem vás až zítra. Jak cesta dopadla?“

„Úspěšně. Doprovodil jsem je osobně až do jejich cely. Nastaly ovšem... jisté komplikace. Graison je mrtvý, paní.“

Její obličej se nezměnil. Jen oči prozrazovaly zuřivost odehrávající se jí v nitru. „Jak?“

„Pan Fairth ho zezadu praštil baseballovou pálkou do hlavy, když Graison omračoval jeho ženu. Pak ho skopl ze schodů. Nestihl jsem se k němu dostat v čas. A jeho tělo jsem tam musel bohužel nechat, paní. Když jsem je oba naložil do auta, přijela policie. Předpokládám, že ji stihli zavolat. Očekávali nás. Ale dům jsem zapálil, důkazy shořely.“

Zadívala se na obrazovku. Ariadne se ani nepohnula. Mírně jí to zlepšilo náladu.

„Graison byl postradatelný, jeho talent není příliš jedinečký, alespoň ne tak, jak si on myslel. Nedávej si za to žádnou vinu, Samueli,“ prohlásila, ale bylo to zbytečné. On si ji nedával. „Udělal chybu a zaplatil za ni životem. To se stává. Nahradíme ho. Má bratra, pokud se pamatuji správně. Řekni někomu, aby mi ho přivedli.“

„Ano, paní. Ihned?“

„Hm... kdeže to bydlí?“

Samuel otráveně zalovil v paměti. Jak má něco takového vědět?

„Mám dojem, že v někde v Argentině.“

„Tak to pošli někoho ihned, chci ho tu mít co nejdříve. Pokud nebude souhlasit, máte povolení použít násilí.“ Pak se usmála a dodala: „Ale vždyť ty už to znáš.“

„Samozřejmě,“ odpověděl. Její oči znovu sklouzli k monitoru. Přestala ho brát na vědomí a on pochopil, že rozhovor je už u konce, a proto vstal, lehce se uklonil a otočil se k odchodu.

„Počkej,“ zastavila ho zamyšleně.

Donutil se nepovytáhnout tázavě obočí.

„Ano?“ udržoval vážnou tvář.

„Co by jsi řekl na nového žáka, Samueli?“ zadívala se na něj s očekáváním.

„Přijmu kohokoliv, paní, to přeci víte.“

Usmála se na něj. „Vím, ale před nedávnem jsi s jedním skončil a odvedl jsi skutečně výbornou práci, a proto jsem chtěla věděť, jestli nechceš malou pauzu. Aby ses mohl věnovat také jiným věcem než jen mým rozmarům. A ona by mohla počkat.“

„Přijmu ji.“

Spokojeně kývla.

Zůstal stát na místě, přestože věděl, že by měl odejít. Ale mohl by si to ještě rozmyslet, a proto potřeboval vědět jednu věc. „A o koho se prosím jedná?“

„To ti zatím neprozradím, chtěla bych tě tentokrát překvapit. Je to velice výjimečná dívka. Zítra nebo ještě dnes večer pro tebe pošlu a ukážu ti, o koho se jedná, neboj se, Samueli. Teď však potřebuji být chvíli sama. Omluv mě, prosím.“

Konečně odešel. Připadal si mnohem volnější – nemusel snášet ten její pronikavý pohled. Dokázal mnohem lépe přemýšlet, sevřený pocit na hrudi zmizel. Procházel chodbami a když našel, koho hledal, vyřídil mu rozkaz s pár upřesněními a rozhodl se jít si na chvíli odpočinout.

Nebyl příliš unavený, ale posledních pár dní se hodně naběhal a nalétal letadlem – a on nenáviděl výšky – a cítil se proto lehce vyčerpaně. A přede dveřmi ho k tomu všemu ještě čekalo nemilé překvapení.

„Miso?“ vydechl a zatvářil se otráveně, ale to dobře vyvinutá brunetka s miniaturní minisukní a tričkem, které odhalovalo víc, než zakrývalo, očividně přeslechla a vrhla se mu kolem krku.

„Já se tě prostě nemohla dočkat, Same,“ zamrkala dlouhými řasami zvýrazněnými řasenkou a zatáhla ho do jeho pokoje, kde se položila na postel.

Ale Sam se zavřel v koupelně a pustil sprchu. Odfrkla si. „Zase má blbou náladu, pitomec jeden,“ mumlala si sama pro sebe.

„A já se tu tak snažím!“ rozsvítila malou stolní lampičku, svlékla si tričko a položila ho přes ní, takže vrhala jen tlumené a nerušivé světlo. Pak si sundala i sukni a ledabyle ji pohodila na podlahu.

Rozhlédla se po pokoji. Rozpustila si vlasy svázané v gumičce a párkrát jimi pohodila, dokud s nimi nebyla spokojená.

„Bordelář,“ kopnula do prázdné lahve od coca coly, ta se zakutálela pod stůl. „Tohle mi dělat nebude. Jednou chce sex, podruhý zase ne, pak zas jo,“ přešla k velké posteli a shrnula z ní peřinu až na samý okraj. Měl to radši bez přikrývky. „Však dneska to bude podle mě, uvidí, hošánek jeden rozmazlenej,“ sáhla pod polštář a našla přesně to, co potřebovala. Potom se pečlive naaranžovala.

Sprcha ztichla. Po pár minutách se dveře otevřely a Sam vyšel ven. Nasadil neutrální výraz pokerového hráče, který nevidí žádnou nahou dívku uprostřed své postele, což znamená, že ji může takhle odstrčit stranou, přitáhnout si deku a zachumlat se do ní až po uši.

„Tss!“ ozvalo se opodál naštvaně. Někdo z něj rázně deku strhl – odlétla kamsi do neznáma –, otočil ho na záda a sedl si na něj tak, že mu zastiňoval výhled na všechna ta zrcadla na stropě. Na tvářích ho šimraly konečky Misiných vlasů.

Zvedla mu ruce nahoru, dala je k sobě. Ucítil dotek plyše a musel se v duchu zasmát. Pouta, sakra, to mě nenapadlo, že bude až takhle vynalézavá, šikulka jedna moje nadržená.

Smyslně si olízla rty a sklonila se k jeho krku. Vnímal horké polibky na své kůži, oči upřel na zrcadla v nichž viděl vše, co Misa dělala. Ospalost i špatná nálada ho rychle opouštěly.

„Ty vždycky víš, jak na mě,“ zašeptal a začal ji vášnivě líbat na ústa.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování