Dying, But Still Alive - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Roxy se sbližuje čím dál více s Darenem a pomalu zjišťuje, že jí na něm záleží. Řekne mu své tajemství, když zajde do nejhoršího? A co se stane její kamarádce Ashley? Má Melody přichystaný další ďábelský plán, jak Roxen ztrpčit život?

16.04.2012 (17:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 394×

Dying, But Still Alive

11. kapitola – Krvavá nehoda

Myšlenka: Jako tys zachránil mě, tak zachráním i já tebe.

„Prosím?“ Nechápavě se na mě podíval.

„Nic.“ Raději jsem už mlčela. Rozebírat s Darenem věci ohledně Evana… to nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Nevíš kolik je?“ prolomila jsem ticho svým chraplavým, rozespalým hlasem. Daren po mě střelil pohledem.

„Něco kolem devátý ráno,“ řekl klidným hlasem a uvelebil se. S panickou hrůzou jsem energicky vstala a popadla batoh. Čekala jsem, že se Daren zvedne taky. On ale jenom lenošil v trávě se zavřenýma očima.

„Haló!!! Škola,“ oznamovala jsem mu. Pootevřel jedno oko, kterým mě se zájmem pozoroval. Když jsem viděla, že to k ničemu nevede, přidala jsem do kroku. Až pak jsem si uvědomila, že cesta z lesa je na druhé straně.

„Budeš potřebovat průvodce.“ Stál těsně za mými zády. Když jsem se otočila, vrazil mi do ruky mobil, otočil se na patě a vyrazil. Následovala jsem ho s mírným odstupem. Ani nevím proč. Možná mi jen chybí Evan. Jo, to bude asi ono. Vzpomněla jsem si na ten hrůzostrašný sen, který se mi před chvílí zdál. Oklepala jsem se, abych setřásla ze sebe strach, který se mě ne a ne pustit.

„Často přespáváš v lese?“ rejpla jsem do Darena. Celé mě to začalo unavovat. Slunce už bylo opět ve svém živlu a já jsem cítila čím dál větší vyprahlost. Zakázala jsem si myslet na tu úžasnou chuť krve. Čím víc však na něco myslíte, tím víc po té věci toužíte.

„Teď to bylo poprvé,“ objasnil. Mé nohy vypovídaly službu. Věděla jsem, že jestli teď něco nezakousnu, tak už nikdy. Klesla jsem k zemi.

„Jsi v pohodě?“ Kleknul si naproti mně a snažil se najít nějakou známku toho, že v pohodě jsem.

„Už začalo vyučování,“ zhluboka jsem dýchala, „přijdu pozdě,“ uvědomovala jsem si skutečnost, „babička mě zabije a děda bude určitě pomáhat,“ představovala jsem si případnou situaci, kdyby nastala, „a jestli mě nezabijou oni, tak tady umřu žízní.“ Zírala jsem do země s nadějí, že naberu síly. Ty mě však opouštěly každým dalším nádechem. Měla jsem šanci. Byl tak blízko. Stačil jeden pohyb, jedno hloupé gesto a měla bych to, co potřebuju. Zadívala jsem se prosebně Darenovy do tváře. Z jeho očí vyzařovala nevinnost, hluboká bolest a společné trápení. Jako by se snažil všechny mé potíže převzít sám na sebe.

„To vydržíš, Roxy, už je to jenom kousek,“ povzbuzoval mne k dalšímu kroku. Vzal mě za ruku a tahal mě na nohy. Když se mi ale hned pod mou vahou podlomily a já skončila opět na zemi, vzdal to.

„Když to nepůjde takhle…“ odmlčel se. Jeho reakci jsem opravdu nečekala. Nebylo snadné zpozorovat, co se děje, když jsem byla takhle slabá. Přesto jsem ale cítila, jak mě přitiskl k jeho hubenému tělu a vzal do náručí. Myslím, že mě chvíli i tiše pozoroval, ale v tom jsem si jistá nebyla. I přes moji tíhu šel statečně lesem, vyhýbal se opatrně každé větvi, která by mne mohla nějak uhodil do obličeje. Cítila jsem, jak mu buší srdce. Snažil se, co mohl, aby mne vůbec unesl.

„Děkuju ti…“ šeptla jsem, protože na normální mluvení mi už nezbylo dost sil. Tajemství zůstane tajemstvím. Nedokázala bych snést pomyšlení na to, že by mě další blízký člověk nesnášel za to, jaká jsem. Zvlášť někdo, koho mám tak ráda.

***

„Crrrrr…“ Ten tón bych poznala kdykoli. Otevřela jsem oči a začala se pomalu probouzet. Když jsem se plně vžila do reality, necítila jsem pod sebou zem. Vzhlédla jsem spontánně na člověka, který mne držel v náručí.

„Darene?“ Stále jsem ještě trochu bloumala.

„Už ses probrala, Šípková Růženko?“ Věnoval mi laskavý pohled. Když jsem konečně zaostřila a zadívala se do těch krásných šedých očí, zpanikařila jsem. Byli jsme si tak blízko. Jako ten den, kdy jsem se s ním poprvé setkala v jeho bytě. Nebo spíše v jejich bytě. Evan. To slovo mě zasáhlo tak silně, že jsem málem dostala křeč do celého těla.

„Nemusíš mě už držet.“ Stoupla jsem si s jistotou na beton. Daren opět zazvonil na dveře. Až pak jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem.

„Panebože! Co tady děláme?! Měla jsem být ve škole!“ nekontrolovatelně jsem na něj křičela.

„Tak promiň, že jsem tě chtěl odnýst k někomu, s kym by sis mohla popovídat,“ řekl chladně Daren.

„Promiň… já… jenom mi to vylítlo,“ omluvila jsem svou impulzivitu. Věnoval mi starostlivý pohled. Pochopil. Zazvonil už po třetí, ale tentokrát nervózně přešlapoval z místa na místo.

„Copak tobě nevadí, žes nebyl ve škole… Chci tim říct, co by ti na to řekli rodiče a tak…“ snažila jsem se z něj dostat něco, co by mi pomohlo ho lépe poznat.

„Oni se o takový věci nestaraj.“ Lhostejnost u rodičů? Co já bych za to dala, abych vůbec nějaké měla.

„Tak do háje otevřete už někdo!“ rozkřikl se na dveře, jako by byla jejich chyba, že nikdo není doma. Přešla jsem k němu a položila mu ruku na rameno se snahou zahnat jeho vztek. Pohodil vlasy a snažil se zhluboka nadechnout.

„Kdys přišla o rodiče?“ Sedl si na schody přede dveřmi a pobídl mě, abych si přisedla. S rozklepanýma nohama jsem dosedla na studený beton.

„Před třemi lety.“ Při té vzpomínce se mi zatáhlo srdce. Jako by se snažilo zadržet dech, vstřebat to, co se stalo a nepuknout. Nerozbít se na pár kousků, které by pak musel nějaký odvážlivec slepovat k sobě. Daren si všiml mého zmučeného výrazu a tak mě objal kolem ramen.

„Nechtěl jsem ti to připomínat. Nechtěl jsem ti nějak ublížit,“ snažil se mi vysvětlit.

„Já vím.“ Popotáhla jsem. Slzy jsem nechala volně plynout. I když je Daren utíral a že si dal opravdu záležet, vždy se objevily další. Ze smutné chvilky mě však vyrušil šustot křoví. V tu chvíli jsem zahnala všechnu svou bezmoc a utrpení do nejmenšího kouta svého srdce a plně se soustředila na neustávající hluk. Daren taky vypadal soustředěně. Nic se nestalo. Že by nějaká myš? Nebo snad veverka? Daren se najednou prudce otočil. Bála jsem se podívat, co bylo za ním. Ať jsem se snažila sebe víc, intuice mi našeptávala, že to není rozhodně nic extra přátelského.

„Ashley?!“ vykoktala jsem ze sebe nakonec. Myslela jsem, že je to někdo úplně jiný. Až pak jsem si ale všimla…

„Co se jí to stalo?“ automaticky se mě zeptal.

„Rozvaž jí, já se půjdu podívat jestli…“

„Zapomeň, nikam nejdeš,“ nařizoval mi Daren.

„Budu v pohodě, neboj,“ odsekla jsem mu a zaběhla za roh. Super. Daren rozváže Ashley, které se provaz zařezával do břicha… Něco mi to připomínalo… Ten sen, no jasně! Ne, to není možné. Byl tam Evan a ne Ashley, navíc byl přivázán ke stromu. Pro případ jsem vzala ze země ostrou polámanou větev, kdyby mě někdo přepadl. Obešla jsem celý dům, ale na nikoho jsem nenarazila.

„Ááááá!“ Uslyšela jsem vřískot. Utíkala jsem, co mi nohy stačily. Na místě, kde byla před chvílí Ashley s Darenem, nikdo nebyl. Napnula jsem uši, tvrdě držela v ruce větev, schopna zaútočit na kohokoli, kdo by se přede mnou objevil. Couvala jsem, až jsem do někoho narazila.

„Rox…“ řekl, ale já jsem se tak polekala a sekla jsem toho za mnou do hrudi. Až když jsem se podívala na zraněného, zjistila jsem, že jsem ublížila Darenovi.

„No do háje,“ odhodila jsem svojí zbraň, „promiň, já myslela, že je to někdo…“ Neschopná dokončit větu jsem poklekla zoufale k Darenovi a snažila jsem se zjistit, jak hluboko jsem ho zranila.

„To je dobrý,“ řekl mi, abych tolik nepanikařila. Oba jsme ale věděli, že to dobré není.

„Kde je Ashley?“ Jednou rukou jsem mu držela ránu, aby tolik nekrvácel, a druhou jsem si držela mobil u ucha.

„Nevim. Když jsem jí konečně rozvázal, ze zadu mě napadla nějaká zrzka. A…“ Začal zrychleně dýchat.

„Dobře, dobře… už nemluv, ať ti není ještě hůř, zavolám záchranku a ty si tady zacpi tu ránu,“ řekla jsem jako učitelka, která diktuje osnovu. Když se ozval hlas na druhé straně, okamžitě jsem zadala všechny potřebné údaje.

„Už jedou,“ oznámila jsem nervózně. Daren mi věnoval laskavý pohled. Když zašustilo křoví znovu, ani jsem neváhala a popadla větev. Byla na ní Darenova krev. Vlastně jeho krev jsem měla i na svých rukách. Snažila jsem se soustředit na nebezpečí, na tu zrzku…

„Melody,“ řekla jsem si pro sebe.

„Cože?“ optal se mě unavený Daren.

„Ta holka… ta zrzka, co tě napadla… jmenuje se Melody,“ vysvětlovala jsem polopatě.

„Zdá se mi, že rozum ti ještě zůstal.“ Vystoupila ze stínů a hlasitě mi zatleskala. Ani jsem se nenadála a Melody už stála u nás dvou.

„Ó… tolik krve všude kolem. Docela se divím, že tomu dokážeš takhle odolávat,“ popichovala mě. Daren zmateně hleděl na zrzku před sebou. Z jeho očí se nedalo nic vyčíst.

„Kde je Ashley?!“ Probodla jsem ji pohledem. Stoupla jsem si přímo před ni, abych jí ukázala, že se jejího dramatického výstupu nebojím.

„Myslíš tu ustrašenou blondýnu?“

„Nemyslim Hannah,“ pokračovala jsem v její hře. Melody zrudla vztekem.

„Začínáš si nějak vyskakovat,“ kárala mě Melody. Chytla mě pod krkem. Daren to s hrůzou pozoroval.

„Taky že na to mám právo!“ štěkla jsem na ní a kopla ji silou do břicha. Spadla jsem hned vedle Darena. Melody se po chvíli také skácela na zem.

„Roxy…“ řekl Daren hlasem, kterým mluví umírající. Dotkla jsem se jemně jeho tváře.

„Ty tady neumřeš,“ konejšila jsem ho, „a já taky ne.“ Tak prudce jsem se zvedla, až jsem málem ztratila rovnováhu. S rukama před sebou, schopna zabíjet, jsem zaslechla sirénu. Melody zbystřela a než se člověk vůbec stačil nadechnout, byla pryč. Daren se na mě podíval s nechápajícím výrazem. Sedla jsem si k němu.

„Ty ji znáš?“

„Je to moje…“ odmlčela jsem se. Vůbec jsem nevěděla, jestli mu mám říct pravdu, nebo si jen vymyslet nějaký blábol. Daren ale čekal, že budu upřímná. Stále jsem se soustředila na jeho tekoucí krev.

„Sestřenice.“ V jeho očích nebylo nic víc než jen čistá panická hrůza.

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování