Dying, But Still Alive - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem špatný člověk... Démon, mám-li být přesná. Vím to, protože mi to okolnosti neustále připomínají. Potřebuji krev, abych přežila. Ale jak můžu žít s vědomím, že jsem zlodějka, která krade krev z nemocnice nebo krvežíznivá upírka, která vysává z lidí životní energii? Kéž bych mohla změnit to, kým jsem. Nemusela bych před ostatními tajit své pravé já, zvlášť ne před ním. Sice má rodina stojí za houby, ale mám dva důvody, proč ještě existovat. Za prvé: musím zastavit moji sestřenici Melody, aby nerozpoutala v tomto městě peklo a tím druhým důvodem je má láska k Evanovi. Jsem Roxen Lawsonová a toto je můj příběh

22.03.2012 (17:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 529×

Dying, But Still Alive

7. Kapitola – Tvůj nemilosrdný pohled

Myšlenka: Možná mne nenávidíš za to, kým jsem, ale tím mě neodradíš. Nikdy tě nepřestanu milovat.

Mé sevření povolilo, ze rtů jsem si rychle setřela krev. Evan se mi vyvlekl z objetí a zíral na mne. Jeho pohled byl… Vyděšený, hrůzostrašný sám o sobě, bolestný až zoufalý. Skrývala se v něm nekončící nenávist. Jak se dostat z lásky k nenávisti? Myslím, že jsem to už zjistila.

„Ty… nepřibližuj se ke mně!!“ Objal se rukama, aby se cítil alespoň trochu v bezpečí. Když viděl, že jsem chtěla zareagovat na jeho výkřik, hned mi skočil do řeči.

„Nech mě! Drž se ode mě dál!“ Kdyby se nyní konal závod v rychlých reflexech, Evan by porazil všechny soutěžící. Hbitě se kolem mne protáhl jako šelma, zatáhl za kliku, zabouchl dveře a zádama se o ně opřel. Otočila jsem se, i když jsem mu neviděla do obličeje, a chtěla mu povědět, jak moc mne to mrzí. Nikdy by mi nevěřil, kdybych mu to řekla. Teď věří, protože to viděl na vlastní oči. Ale nenávidí mě.

Po minutě nic nedělání jsem zaťukala na dveře, o které byl pořád opřené Evan.

„Jdi pryč, ty krvežíznivá bestie!“ zakřičel na mě a prudce se mi podíval do očí. I když to bylo jen skrze sklo, těžko jsem zpracovávala jeho bezcitný, vylekaný pohled a to, co právě řekl. Krvežíznivá bestie. Ta slova mi uvízla v hlavě. Myšlenky se točily pořád kolem těch dvou slov. Tak výstižných, zcela pravdivých, ale tak krutých. Lámalo mi to srdce. Už jen ten pohled do žhnoucích, hnědých očí, ve kterých bylo vždy k nalezení pouze vášně a laskavosti, ale nyní všechna ta krása vymizela. Jeho ruce, sevřené v pěst, značily vše. Ústa sevřená do té nejtenčí linky a postoj, který vyzýval k boji. Prohrála jsem. Ztratila jeho důvěru.

„Nenávidíš mě za to, co doopravdy jsem?!“ Nedala jsem se a i přes to, že se mi svíral žaludek těmi negativními emocemi, pokračovala jsem v diskusi. Zabrala jsem za kliku a chtěla jsem se dostat až k němu. Probodnout ho pořádně pohledem, aby viděl, jak moc mi jeho slova ublížila.

„Řekl jsem, ať vypadneš,“ řekl nyní rozumněji. Veškerá jeho zlost zmizela. Po nenávisti nebylo ani stopy, ale s tou nenávistí odešla i láska. Koukala jsem na něj a cítila, jak mi vlhnou oči. Nesnažila jsem se to skrývat, neměla jsem na to už ani sílu.

„Odejdi, dovnitř tebe nepustim, už nikdy.“ Další slova, která mi nesmírně ublížila. Jak jsem na něj tak koukala, pozorovala jeho obličej, jako z kamene, bez známky jakéhokoliv citu, udělalo se mi mdlo. Ten, koho miluju, mě nedokáže přijmout. Jak mám tohle zvládnout? Zavřela jsem oči a nechala, ať mě bolest pohltí. Cítila jsem pod sebou studené dlaždice, jejichž chlad pronikal až ke kostím. Pokud se mi má někde něco stát, tak jedině tady, na tomhle místě, na místě, kde je on…

Když už jsem byla trochu při vědomí, nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem vypísknout bolestí. Mé ruce byly spoutané, provaz mne nepříjemně škrtil. Kéž bych dokázala otevřít oči, ale i přes mé úsilí jsem neviděla nic víc, než jen tmu.

„Naše sluníčko se konečně probralo…“ ozval se něčí hlas. Snažila jsem se vstát, ale židle, ke které jsem byla přivázaná, mi nedovolila udělat ani jeden krok. Nevěděla jsem, kde to vůbec jsem, natož pak, abych dokázala přemýšlet. Někdo mne unesl a teď si se mnou bude dělat, co chce. Neznámý mne pohladil po bradě a já měla sto chutí mu ukousnout všech pět prstů naráz.

„Pusťte mě!“ zakřičela jsem, až jsem slyšela i svou ozvěnu.

„Né, tak zhurta…“ promluvil opět klidným hlasem. „Pustím tě, až bude pravý čas.“ Měla jsem vztek. V žilách mi stále kolovala Evanova krev, mohla bych ho rozcupovat na kusy, problém však byl, že po velkém psychickém vypětí moje tělo nedokázalo jen tak přepnout na ‚režim boje a agresivity‘. Až poté, co jsem analyzovala jeho hlas, mi najednou docvaklo, kdo je ten únosce.

„To vy! Jak jste mohl! Už, když jsem do vás narazila, jsem neměla dobrý pocit,“ vykřikla jsem na něj a rychlým pohybem mi spadl šátek z očí, „proč jste mě proboha unesl?!“ Vztekle jsem se mu zadívala do jeho lstivých očí, které jen přihlížely mému výstupu. Zamrkala jsem párkrát očima a rozhlédla se kolem. Zřejmě jsem byla někde ve sklepě. Pavučiny na zdech a prach, který se vznášel ve vzduchu. Odporné místo.

„Proč jsem tě unesl?!“ Oplatil mi stejným tónem a chytl mě prudce za krk, čímž mi znemožnil dýchat.

„Vy upíři se hemžíte jako svině! Zabíjíte nevinné lidi, stejně jako jsi zabila mého bratra. A teď budeš trpět, nejdřív si od tebe vezmu trochu krve, abych ji mohl podrobit menšímu výzkumu a pak…“ Nedokončil větu. Super, byla jsem unesena bláznivým vědátorem.

„Nikoho jsem nezabila! Nikdy. Jestli myslíš upíry, který si jen tak vybíraj nevinný oběti, tak bys měl vidět mojí…“ Ještě, než stačím doříct větu, něčí ruce začnou škrtit únosce, který sotva popadá dech. Když však neznámá osoba vkročí do tlumeného světla, nestačím se divit.

„Melody?“ Zcela překvapená zírám, jak muž padá k zemi a jeho srdce už vypovědělo službu. Melody se mu zahryzne krutě do hrdla a po několika sekundách se odkloní na stranu a pohlédne mi do tváře.

„Ahoj Roxy,“ usměje se na mě. Hledám v tom nějakou pointu. Něco, co by mělo náznak reality. Faleš, lstivost, pohrdavost, cokoliv… Ale ona jen tak klečí vedle mrtvého těla, které svírá v rukou a upřímně se na mě usmívá.

„Proč jsi mě zachránila… Jak si vůbec věděla, kde jsem?“ Nešlo mi na rozum, jak je tohle vůbec možné. Vždyť ona je zlá, ta krutá, vždy dívající se na mou bolest, kterou mi způsobuje.

„To je moc otázek a ani jedna není důležitá,“ řekne poněkud přátelsky a hbitě přejde k mé židli. Osvobodí mé ruce, ze kterých odkapává krev a rozváže nohy, pevně svázané k židli. Jen tak na ni civím a i když už jsem volná, nedokážu se přimět k jedinému gestu. Podívám se na mrtvého muže, který se cachtá v kaluži své vlastní krve. Melody ke mne natáhne ruce a já ji upřímně obejmu. Přála bych si, aby to takhle bylo navždy. Vždyť jsme rodina. Pak ale najednou ucítím, jak mi ostří projelo zády. Zahekám a klesnu opět na židli.

„Tohle ode mě nečekej, bylo to poprvé na naposledy.“ Melody si zakryla ofinou oči a zmizela, jako by se po ní slehla zem. S bolestí, projíždící mi celým tělem, jsem si vytáhla nůž ze zad a snažila se přitom nevydávat hlasité zvuky. Věděla jsem, že pokud se teď nenapiju jeho krve, že už bych opravdu nemusela žít. Připlížila jsem s k jeho ovadlému tělu a pohlédla mu do tváře. Zemřel. Ona ho zabila, aby mě zachránila. Třeba se teď setkají s jeho bratrem v nebi. Slza mi ukápla na velkou krvácející ránu na krku a hladově se zakousla. Věděla jsem, že je to kruté. Ale pokud chci ještě žít, musím to udělat. Když už jsem se cítila jako napitý komár, snažila jsem se nahmatat ránu na zádech, která tam ještě před chvílí byla. Ucítila jsem však jen díru ve svetříku a tak jsem si oddechla. Postavila jsem se na nohy a srovnávala si myšlenky v hlavě. Nemůžu ho tady jen tak nechat ležet. Stoupala jsem po schodech. Otevřela jsem víko ve stropě, a když jsem vylezla z těchto zvláštně udělaných dveří, spatřila jsem pouze louku. Vítr mi pohrával s vlasy. Kdo by ho tady našel? Všimla jsem si západu slunce. Zpanikařila jsem, když jsem si uvědomila, že jsem nebyla doma, natož abych šla do školy a vysvětlila prarodičům, kde jsem byla. Rychle jsem běžela k nejbližší silnici. Měla jsem štěstí, že mě nezavedl ten chlap tak daleko. Poznávala jsem to tu, byla jsem na druhé straně města. Potřebovala jsem si odpočinout, ale věděla jsem, že teď na to není čas.

Celá udýchaná jsem zabrala za kliku, zula si boty a hledala nějakého člena rodiny. Zarazila jsem se u vstupu do obývacího pokoje, kde seděla babička a děda pohodlně na gauči a dívali se pravděpodobně na nějakou komedii, protože se u toho smáli jako diví. Spadl mi kámen ze srdce.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je nadšeně. Oba se na mě radostně podívali.

„No, to neuhádneš Roxen, kdo nás přijel navštívit,“ řekl děda vesele. Panebože, snad ne ona. Prosím, ať to není pravda.

„Ahoj.“ Vyšla z kuchyně Melody. „Roxy.“ Falešně se usmála a plácla sebou na pohovku.

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování