Dying, But Still Alive - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem špatný člověk... Démon, mám-li být přesná. Vím to, protože mi to okolnosti neustále připomínají. Potřebuji krev, abych přežila. Ale jak můžu žít s vědomím, že jsem zlodějka, která krade krev z nemocnice nebo krvežíznivá upírka, která vysává z lidí životní energii? Kéž bych mohla změnit to, kým jsem. Nemusela bych před ostatními tajit své pravé já, zvlášť ne před ním. Sice má rodina stojí za houby, ale mám dva důvody, proč ještě existovat. Za prvé: musím zastavit moji sestřenici Melody, aby nerozpoutala v tomto městě peklo a tím druhým důvodem je má láska k Evanovi. Jsem Roxen Lawsonová a toto je můj příběh.

30.03.2012 (20:00) • TryingInnocent • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 483×

Dying, But Still Alive

8. kapitola – Trpělivost růže přináší

Myšlenka: Evane, víš co je nejhorší?---Když si ode mě držíš odstup. =(

Zavřela jsem dveře do pokoje, sklouzla po nich až na huňatý, vyhřátý koberec. Rozhlížela jsem se po svém útulném místečku a očima hledala něco, co by mne mohlo v tu chvíli maximálně utěšit. Když jsem si povšimla na poličce mé oblíbené knížečky, neboli deníčku, který se tam válel už několik měsíců zcela nehybně, nemohla jsem se nezvednout a zalistovat v něm. Jen co jsem rozevřela postříbřené desky, vykouklo na mě pár tučně popsaných stránek. Když jsem byla menší, byl pro mě deník tím jediným. Mým nejlepším kamarádem. Všechny mé pocity, včetně lásky a bolesti, jsem musela mít jedině tady v bezpečí. Nevím, proč jsem se toho najednou zřekla… Pak jsem zalistovala až na poslední popsanou stránku… Naposledy před rokem:

Je to prokletí. Nejhorší na tom je, že se s tím nemůžu nikomu svěřit…

Kdybych měla jen jediné přání, bylo by to zrušení celého tohohle vampirismu nebo jak se tomu vůbec říká. Vlastně ne. Vrátila bych raději čas. Přesunula bych se do doby, kdy mí rodiče ještě byli naživu. Oni jsou přece ti, kdo mají vést mladé… A když ne oni, tak kdo tedy?

Z mých očí se valily slzy, které jsem ani nestíhala utírat. Někdy je lepší, když je veškerá minulost pohřbená a když tak taky zůstává. Byla to hloupost, vracet se ke starým věcem. Sama jsem ale věděla, že tomuhle utéct nemůžu. Pokaždé když sejdu schody, nebo se podívám do ložnice, uvidím prarodiče, kteří stejně už bohužel za pár let budou odpočívat v pokoji. Pokaždé když někdo ve škole řekne něco o tom, jak jsou na něj rodiče hnusní, zakazují tohle a támhleto. A pokaždé budu usínat s myšlenkou, že tady není nikdo, kdo by mě utěšil, že vše jednou bude dobré.

„Lawsonová…“ pípla učitelka. I přes zavřené oči jsem věděla, že má nejistý výraz v obličeji. Když jsem se konečně pokusila sebrat trochu sil, abych jí alespoň slušně odpověděla, opět mi klesla hlava do rukou. Celé mé tělo bylo oslabené, včetně svalů, které jsme zaboha nedokázala přimět k pohybu. Několik spolužáků vyprsklo smíchy.

„Lawsonová,“ řekla už výrazněji. Slyšela jsem, jak se pomalu blíží k mé lavici. Bylo to jako naschvál. Ztratila jsem veškerou energii včera přes noc. Moc jsem toho nenaspala. Kdybych usnula, mohla by Melody něco natropit, ublížit babičce nebo dědovi… a tak jsem měla menší noční hlídku.

„Asi má kocovinu,“ vyprskla Melody a začala se na celé kolo smát své poznámce. To už se mi pak posmívala celá třída. Učitelka mě vzala rukou za hlavu a narovnala mi ji. Podívala se mi zpříma do očí.

„Ve škole… se nespí, Lawsonová!“ Doteď jsem nepochopila jednu věc. Celou tu dobu, co se známe, mi nikdy neřekla Roxy nebo Roxen, vždy jsem byla „Ta Lawsonová“. Další výbuchy smíchu v celé třídě byly určitě slyšet až na chodbu.

„Evane…“ Přešla k němu. Podíval se na ni nejistě, ale pokorně.

„Kdyby zase usla,“ hodila na mě podezíravý pohled, „dej jí facku nebo něco. Aspoň se probere!“ vyřkla poslední větu, jako by to byl nějaký výrok, opět odešla a usadila se na židli. Nemohla jsem se nepodívat na Evana. Ztrápený a prázdný výraz v obličeji, velké nafialovělé kruhy pod očima a pobledlé rty. Musím říct, že jsme se k sobě opravdu hodili. Já jsem vypadala, jako kdybych měla prý kocovinu a on vypadal, jako by právě vstal z mrtvých. Když si povšiml, že ho se zájmem pozoruji, věnoval mi dlouhý, nic neříkající, pohled. Ruce stáhnul pod lavici a dál se nezaujatě díval před sebe. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě tohle bude trvat. Pokud mne tak strašně nenávidí, proč mi teda vrací pohled? Proč si prostě neodsedne? Ledové prsty se dotkly mých. Opět jsem se koukla na Evana, jestli opravdu nemám nějaké halucinace, ale ano. Opravdu se mě dotknul. Držel mě za ruku a já jsem cítila, jak mi srdce radostí vyskakuje z hrudi.

„Potřebuju čas… možná víc času, abych si na…“ šeptal a letmo se na mě podíval, „to všechno zvyknul.“ Polknul, ale nepřestal držet mou ruku.

„Pamatuješ si ještě, když jsi za mnou tu noc přišel…“ odmlčela jsem se a podívala se z okna.

„A říkal, že mi dáš tolik času, kolik jen budu potřebovat. A že budeš čekat do té doby, dokud tě nebudu nenávidět?“ Dokončila jsem svou větu nakonec otázkou. Jeho rty se zachvěly, nevěděl kam s očima a tak se raději stále díval před sebe.

„To stejné potřebuji já od tebe. Potřebuju vědět, že ke mně necítíš nenávist. Až potom ti můžu slíbit, že budu čekat. Dokážu být víc trpělivá, než na to vypadám,“ dořekla jsem vše, co jsem říci chtěla. Cítila jsem, jak se mi opět derou slzy do očí. Nevím, co bych dělala, kdyby tu Evan nebyl, kdyby mě znova odmítnul, kdyby…

„Slib mi to!“ šeptla jsem, ale výrazněji. Vytrhla jsem tím Evana z nepřítomnosti. Slza mi stékala po tváři, ale ještě než jsem si jí stihla utřít, Evan natáhl ruku a jemně ji otřel do rukávu. Pohled, který mi věnoval, byl fascinující. Plný něhy, navrácené lásky a radosti, zároveň se v jeho očích ale zrcadlil i strach a nejistota.

„Slibuju,“ prolomil ticho ve třídě. Sklopil oči, pustil mi ruku a odtáhl se zpátky na své místo. Teď na nás většina nepřetržitě zírala, včetně paní učitelky, která ještě k tomu kroutila hlavou. Znamenalo to pro mě hodně. Mám jeho slib. Něco tak obyčejného, ale mě to dává ohromnou naději. Naději, že se jednou vše zase dá do pořádku.

Čekala jsem před školou na schodech. Nemůžu se dočkat zítřka, konečně pátek! A dneska mám ještě odpoledku, další horor.

„Au!! Sakra nemůžeš dávat pozor!“ vykřikla jsem bolestí na útočníka. Neznámá holka se na mě podívala a dělala nevinnou. Člověk už se nemůže ničemu divit, začíná být docela normální, že neznámí lidé kopou druhé do nohou. Zasmála jsem se v duchu své myšlence a podívala se opět na neznámou.

„Ty si asi Roxen, že jo?“ Hodila na mě pohrdavý pohled, který mi lezl pořádně na nervy. Strašně mi tahle mrcha připomínala Melody.

„A ty jsi kdo?“ Postavila jsem se na nohy a zpříma jí pohlédla do tmavě modrých očí. Provokativně se usmála a hleděla na mé dlouhé kaštanové vlasy.

„Hannah, Evanova přítelkyně,“ řekla výsměšně. Evanova přítelkyně?! Dobře, řekněme, že je to jeho přítel-kyně, neboli blízká kamarádka. Né ta, se kterou randí. Snažila jsem se uklidnit, ale stejně mi to slovo „přítelkyně“ pořádně rvalo srdce.

„Co tady vlastně děláš?“ položila jsem jí otázku, na kterou jsem si mohla odpovědět i sama. Šla za Evanem, pochopitelně.

„Hledám Evana.“ Rozhlížela se kolem. Poté se mi opět zabodla do očí a čekala, co já na to.

„Ještě nepřišel,“ odpověděla jsem pravdivě. Doufala jsem, že odejde. Přála jsem si to v tu chvíli víc, než cokoliv jiného. Náhle se otevřely dveře od školy a z nich vystoupila moje sestřenice.

„Hannah?“ Impulsivně ji objala a střelila po mě nenávistným pohledem.

„Co tady děláš?!“ Radostně se Melody od Hannah odtáhla a podívala se jí přátelsky do očí. Na rtech jí pohrával úsměv.

„Ale to víš… šla jsem za Evanem, cestou jsem potkala tuhle chudinku,“ ukázala na mě, „a navíc jsem se rozhodla, že bych tě taky přijela navštívit.“ Hannah pohodila svými zlatými vlasy, které měla někam na ramena. Vytočilo mě to. Tak já jsme chudinka. Už jsem se chystala jí vlepit takovou, že by dala o zeď druhou, ale Melody mě zaskočila.

„To neni leda jaká chudinka, Hannah,“ poučovala ji, otočila blondýnu směrem ke mně, „je jednou z nás.“ Oběma dvěma ze tváře zmizel úsměv. Cítila jsme se v nebezpečí, myslím, že jsem na to měla právo. Dvě, krvelačné upírky, které jsou schopné určitě hrůzostrašnějších věcí, než jsem doteď viděla. Zvlášť, když jsou dvě. Hannah se ke mně hbitě přemístila, obejmula mě jednou rukou kolem pasu a druhou mě chytla prudce za vlasy.

„Nech mě bejt!“ vykřikla jsem na ni a snažila se vyprostil z jejích hrubých rukou. Podívala jsem se na Melody. Doufala jsem, že v ní je alespoň trochu lidskosti. Zachraň mě, vysílala jsem k ní tyto neviditelné signály. Ona se jen vyžívala v tom, jak mě Hannah surově drží.

„Nech mě bejt,“ snažila se mě Hannah napodobit, ale přidala i kňouravý a zoufalý hlas. Dupla jsem jí silou na nohu. Když zavyla bolestí, rychle jsem se jí vyvlékla a začala utíkat. Věděla jsem, že možná nemám šanci, jak těm dvěma utéct, zvlášť když jsem úplně vyčerpaná. Slyšela jsem za sebou kroky a tak jsem se snažila zrychlit. Když už se zdálo, že mě skoro chytí, zahnula jsem hbitě za roh a do někoho narazila. Osoba stojící přede mnou byla pohublá, o hlavu větší než já. Až když jsem se podívala do těch nádherných šedých očí, tak jsem rozpoznala, s kým mám tu čest. Hannah i Melody nyní zastavily, stály těsně za mnou. Když se nikdo z nás neměl k pohybu, pokračovaly dál uličkou. Zabočily za roh a ztratily se mi z dohledu. Něžně jsem svého zachránce obejmula. Kdyby se tady neobjevil, asi by mi něco udělaly. Něco… hodně zlého.

„Čemu vděčím za takové přivítání?“ zavtipkoval Daren. Když jsem se od něj odtáhla, upřímně jsem se na něj usmála a užívala si ten klid a pohodu, která z něj vyzařovala.

„Zachránils mi kejhák,“ řekla jsem a přemýšlela nad jednou věcí.

„Ta… holka Hannah, jak s ní byl Evan venku…“ nebyla jsem schopná dokončit větu.

„To byla tady ta, která stála za tebou,“ odpověděl na moji otázku dřív, než jsem se stačila zeptat. Zděšeně jsem se na něj podívala. Všimnul si mého ustaraného výrazu.

„Stalo se snad něco?“ řekl nejistě Daren a zasunul mi pramen vlasů, který mi zakrýval levé oko, jemně za ucho.

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Na pokračování