OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Elizabeth a nový svět 2. kapitola

14.02.2011 (10:00) • zaza • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 582×

2. kapitola - Tajemný cizinec

Týden ubíhal velmi pomalu a nudně. Elizabeth dále potajnu cvičila a hlídala děti. Vše by bylo zdánlivě poklidné jako dosud, ale ono ne. Elizabeth už dlouho cítila v ovzduší změnu. Její sny byly živější než kdy dřív. I když cvičila ze všech sil, nemohla se jich zbavit. Jakkoli byla unavená či jakkoli tvrdě spala, vždy se k ní sen vrátil a byl realističtější než dřív.

Opět se probudila do jednoho neprospaného dne. Dnes mají jarmark, kde budou hrát středověkou pohádku a ona se na to těšila, ale měla obavy, aby vůbec udržela meč. Sen byl jako opravdový. Téměř cítila, jak jí na tvář dopadají kapky krve nepřátel a jak drží hlavu svého tajemného muže. Jak jí slzy tečou po tváři. A ve snu by snad nic cítit neměla.

Podívala se do zrcadla a div nevykřikla. Pod očima měla kruhy a byla naprosto bledá. Jediné co jí vynikalo, byly plné rty, hnědé oči a vlasy. Jinak vypadala jako mrtvola. Oblékla si na sebe rifle s rolákem a utíkala na snídani. Dnes byla uvolněná ze školy, neboť měli představení s jejími přáteli na jarmarku, který se konal dnes před vánoci. Všichni její přátelé už seděli kolem stolu. Museli dnes přijít časně.

„Nazdar. Měli bychom projít role pro dnešní rok,“ začal hned s pozdravem Ondra a dál bagroval chleba s máslem. Elizabeth si sedla a také si jeden vzala. Až když ten jeden krajíc měla v sobě, promluvila.

„Tak koho pro tento rok budu hrát?“ zeptala se. Nevšímala si, že na ni každý hledí. Všichni u stolu se na ni dívali jako na zjevení.

„Co je? Vypadáte jako byste viděli ducha,“ zeptala se udiveně Elizabeth.

„No vzhledem k tomu jak vypadáš, tak skoro ano,“ poznamenal Mike.

„Není ti špatně Elizabeth? Vypadáš unaveně,“ zeptala se jí Terka.

„Ne jsem naprosto v pohodě,“ odvětila.

„Bledost ti sluší. Mohli bychom tě použít jako princeznu, pro tento rok,“ poznamenal s úsměvem Pavel. Elizabeth po něm hodila vražedný pohled. Všichni věděli, co si o tom myslí.

„Dobře. Já to jen navrhl,“ bránil se hned.

„Ne. Elizabeth určitě hodně cvičí na její obvyklou roli. Proto je tak unavená. Nebylo by spravedlivé jí dát jinou. Dostane takovou jako obvykle,“ usadil všechny Ondra. Všiml si, že, krom Elizabeth, si ji po Pavlově úvaze začali představovat v ženských plesových šatech. Proto je musel usadit. Ale nezazlíval jim to. Také by si přál ji takhle oblečenou vidět.

Elizabeth si toho zase nevšimla. Ale byla ráda, že se jí Ondra zastal. Elizabeth si vzala svoje obvyklé oblečení a meč a šli do tělocvičny. Cvičení jim nezabralo zrovna moc času. Hráli to co každý rok. Pohádku o zapomenutém království. Tři rytíři a její sestra jdou zachránit princeznu ze zajetí čaroděje a ona se potom zamiluje do hlavního rytíře alias Ondra a skončí to polibkem. A žili šťastně až do smrti. Už to nikoho nebavilo. Hráli to už po sté. Jistě. Poprvé to bylo něco. Ty hrané bitky a polibek. Teď už to bylo ohrané a každý to bral jako nudu. Cvičili asi čtyři hodiny, a pak si dali přestávku.

„Kde to budeme tentokrát hrát?“ zeptala se Elizabeth.

„Jarmark se tentokrát koná ve východní části města a tak asi Dřevokombinát?“ Osvětlila jim napůl Terka. Dřevokombinát byl velký pozemek, na kterém kdysi byla dřevorubecká společnost. Jenže nějak zkrachla, a teď tam bylo jen prázdné místo plné starých strojů a polorozpadlých nákladních aut. Přes celý areál vedla široká cesta, na kterou by se vedle sebe vešly čtyři auta a měřila necelých pět kilometrů. Na té, se to jednou za deset let. Každý rok se totiž jarmark konal jinde. Elizabeth nebyla nadšená. S hraním skončí tak v devět večer a k domovu to bude daleko a navíc přes temný les. Les byl totiž za městem a za ním stál Dřevokombinát. A bude tma, zima. Elizabeth si povzdechla.

„Měli bychom se připravit,“ připomněla a začala vstávat. Ostatní jen přikývli a následovali jejího příkladu. Ještě hoďku cvičili, a pak se šli obléct do kostýmů. Elizabeth to měla nejjednodušší. Ona přes sebe jen přehodí hrudní pancíř vyrobený přesně pro ni a plášť černý jako noc a bude hotová. Kdežto kluci na sebe museli přimontovat celou zbroj a ta měla spoustu částí a Terka se musela obléct do krásných šatů a udělat si vlasy, aby vypadala jako princezna. Rozhodla se tedy, že si zdřímne. Položila se na postel a ani se nenadála a už spala.

Opět se propadla na bojiště. Hleděla na něčí záda. Nikdy neviděla jeho tvář. Vždy jen jeho postavu a cítila k němu silné city. I když ležel na bojišti mrtev, byla jeho tvář zahalena. Jenže ten sen byl tak živý a dnes nastala změna. Muž se otočil a podíval se na ni. Díval se jí do očí. Omluvně, smutně a zároveň láskyplně. A pak začala bitva. Elizabeth se chtěla držet svého milého. Chtěla jej zachránit, ale nešlo to, nepřátelé ji svými útoky zaháněli čím dál víc od něj.

Elizabeth cítila naprostou beznaděj. Rozzuřená bitvou a bezmocná náhle vykřikla. Bitva pokračovala a ona se konečně začala probíjet ke svému milému. Bitva už skoro končila, když tu náhle… její milý padl. Byl proboden mužem v černém. Elizabeth k němu doběhla a muž vysílen bojem a zraněn zmizel jako pára nad hrncem. Elizabeth k němu zoufale doběhla a klekla k němu. Vzala si jeho hlavu do dlaní. Prve si myslela, že je okamžitě mrtev, ale otevřel pomalu oči, jako by jej to stálo všechnu síly.

„Elizabeth…“ Začal chraplavým hlasem. Elizabeth vytryskly slzy.

„Ne, Leonarde… Šetři síly, prosím… neumírej mi… Miluji tě.“ Brečela. Leonard začal zvedat ruku, jakoby jí chtěl osušit slzy z tváře.

„Elizabeth… má princezno… Miluji tě.“ A pak se ruka v půli cesty zastavila… a spadla zpět. Leonard naposledy vydechl. Elizabeth byla náhle plná hněvu, smutku a beznaděje. Ztratila svou životní lásku a to navždy. Zaklonila se a vykřikla. V tom výkřiku byla všechna její beznaděj a smutek. Křičela a křičela. Ležela tam v náručí se svým milovaným.

Náhle s ní někdo zatřásl a ona se probrala. Ležela na pokoji a kolem ní byly její přátele a tvářili se vyděšeně.

„Co se stalo?!“ Bylo jim to vidět na očích. A přesně tuhle otázku teď položil Ondra.

„Co se stalo. Křičela jsi tak hrozivě. Mysleli jsme si, že se ti něco stalo.“

„Ne, nic to nebylo. Jen hloupá noční můra.“ Uklidňovala své přátele a zároveň sebe.  Odešli, protože ještě nebyli úplně dostrojeni, ale Terka tam zůstala.

„Kdo je Leopard?“ zeptala se. Elizabeth sebou při jeho jméně nepatrně škubla.

„Nikdo. Vlastně já ani nevím. Jen se mi o něm zdálo,“ odpověděla tajemně a pochmurně, zahleděná na jedno místo na zdi. Nechtěla se podívat do zmatených a mírně ještě vystrašených očí Terky.

Terka pochopila, že o tom Elizabeth zatím nechce mluvit. Kdyby chtěla, už by jí o tom řekla. Proto se zvedla a odešla. Nechala Elizabeth stále zahleděnou do zdi a přemýšlet o snu.

Elizabeth tak seděla snad věčnost. Neustále si vybavovala tvář Leonarda. Milující a smutnou. Když pro ni přišel Ondra, byla plně připravená a navíc přesvědčená, že to byla jen noční můra, stejně jako ta, která se jí zdála už tolikrát. Možná že jí tentokrát zapracovala představivost a dodala něco. Dala si přes sebe teplý plášť a vyšla spolu s Ondrou do sněhu. Ostatní už tam čekali.

„Tak jdeme, bando. Musíme tam být co nejdříve.“ A vyšli. Proplétali se uličkami a zkratkami, které znali jen oni.  Cesta jim zabrala dlouhou chvíli, a tak se všichni bavili vykládáním vtipů a smáli se pošťuchování Mika a Terky. Všichni až na Elizabeth. Ta mlčela.

Na Dřevokombinát došli asi tak po hodině. Všude tam bylo plno lidí. Stánky se tlačily jeden na druhého a nabízely nepřeberné množství jídla a různých ozdob a jiných věcí. Banda procházela lidmi a všichni jim většinou uhýbali. Došli asi na konec  jarmarku. Ulice zde končila asi po jednom a půl kilometru a stálo zde menší jeviště s dřevěnýma lavičkami. Všichni se šli přivítat s pořadateli a v zákulisí je čekalo něco na zahřátí a k jídlu na přestávky mezi hrami. Prostě jako minulý rok. Uvítali je. A hry mohly začít.

***

Elizabeth přestalo vše bavit už po první hře. Díky hře na chvíli zapomněla na sen, ale jak nastala přestávka, upadla znovu do přemýšlení. Proč to bylo tak realistické. Kdo byl Leonard. Stále jí to vrtalo hlavou. Parta se s ní snažila prve komunikovat, ale když si všimli, že na to Elizabeth nemá náladu, nechali ji na pokoji. Celý den probíhal nudně. Neustále hráli, a pak ji po každých třech hrách, při hodinové přestávce, vytáhli kámoši ven, aby si obhlídli stánky, tu se podívali na představení s ohněm či si poslechli nějakou kapelu.

Když odehrály devět her, bylo devět hodin večer a jim konečně skončila šichta. Elizabeth se hned sbalila a vyrazila. Terka a ostatní se nabídli, že ji doprovodí, ale Elizabeth s díky odmítla. Chtěla být sama. Věděla, že bude muset jít kolem lesa. Po tmě to nebylo příjemné, ale šla tam a už tolikrát, že se nebála. Prošla kolem stánků a ven branou. Šla rychle a tiše. Neustále se zabývala dnešním dnem. Když došla k lesu, uvědomila si, že na tom nezáleželo. Byl to obyčejný sen. Náhle se jí konečně hlava za celý den pročistila a ona si vzpomněla i na okolní svět. Jak jí děti z domova, které hlídala, mávali, protože se také přišli podívat na jedno představení. A jak se strašně těšila na dnešní noční cvičení s mečem. Byla už v půlce cesty přes les, když zaslechla tichá kopyta koní.

Myslela si, že někdo jede za ní či před ní na koni. Ale nikde nic. Mírně přidala do kroku, a jak u ní bylo zvykem, uvolnila meč z pochvy, aby jej mohla snadno vytáhnout. Po chvíli už skoro běžela a strachy se jí svíral žaludek. Když se tu před ní, ze zasněženého houští na kraji cesty, vyhoupl černý hřebec. Hřebec, jak ji zahlédl, vyplašil se a postavil se na přední. Elizabeth v tu ránu myslela, že je po ní. Honem uskočila do strany a po chvíli dopadly koňská kopyta jen kousek od místa, kde stála. Elizabeth však tuto skutečnost nepostřehla. Zaujal ji tichý klidný hlas, ozývajíc se z koňského hřbetu. Na hřbetu koně seděl jezdec v černém plášti a hleď jí do očí. Ty oči ona znala. Poprvé je dnes viděla ve snu. Proběhlo jí hlavou.

„Leopard,“ šeptla ohromeně a zároveň vystrašeně do lesního ticha.

„Odkud znáš mé jméno?“ zeptal se jí udiveně. „To nevadí, na to není čas...“ Elizabeth se odtrhla od jeho očí a zaposlouchala se do ticha lesa. Les však nebyl tak tichý. Elizabeth uslyšela další koňská kopyta. Muž neváhal a okamžitě jí nabídl ruku.

„Pojeď, pokud je ti život milý. Ti, kteří mě pronásledují, zabijí každého. Nechce svědky a zajatce neberou,“ řekl jí vážným hlasem. Elizabeth váhala. Nechtěla s ním odjet. Když nastoupí, bude to směřovat, cestou ke snu, který se jí odmalička zdával. Jenže nechtěla ani zemřít. A to rozhodlo. Chytla Leonardovou ruku a vyhoupla se na hřebce za něj.

Ani se ještě nerozjeli a už byla kopyta koní nepřátel téměř za nimi.  Elizabeth se na vteřinu ohlédla a za sebou zahlédla pět koní. Všichni na černých hřebcích a černých brněních. A uprostřed seděl snový vrah Leonarda. Elizabeth se vyděsila. Co to má znamenat?

„Nedívej se na ně. Nasaď si kapuci, pokud nechceš, aby tě v budoucnu pronásledovali a hlavně se drž.“ Dal jí ihned pokyny. Sotva Elizabeth poslechla, Leonard pobídl koně do slabin a rozjeli se tryskem po cestě z lesa.

Elizabeth jen matně poznávala, že jedou cestou, která vedla okolo města na hradní zříceninu. Nechápala, jak se tam mohou ztratit. Měla strach, ale to co bylo divné, že neměla strach o sebe, ale o Leonarda. Vždyť jej ani neznala. A hned ho měla ráda? Koutkem oka se ohlédla. Koně s rytíři byli hodně blízko. Náhle jí kolem ucha prolétl šíp. Oni to myslí vážně! Vyděsila se. Stále myslela, že je to hra, v jinačím případě jiný (konečně!) sen. Ale uvědomila si, že tohle je realita. A to jí naprosto vyrazilo dech. Držela se dál pasu Leonarda a v hlavě jí to šrotovalo o sto šest. Jak se jich zbavit? Jak nás dva ochránit? Tu jí oči spočinuly na Leonardově luku. Elizabeth se usmála a v hlavě se jí rozsvítilo.

„Leonarde, můžu si půjčit tvůj luk?“ zeptala se.

„To nejde. To není hra pro holčičky,“ řekl. Tak tohle Elizabeth rozčílilo. Jak si může myslet, že je holčička?! Hněv v ní jen vřel. Však ona mu ukáže, kdo je tu holčička. Pomyslela si.

„Prostě mi věř, jinak se jich nezbavíme,“ řekla naštvaně. Leonard jen koutkem zaregistroval, že se mračí a uvědomil si, že ji urazil. Tu však ji sjel od hlavy dolů a překvapeně si uvědomil, že dívka má na sobě brnění a meč. To jej naprosto překvapilo. V tomto podivném století už žil nějaký ten rok a viděl, jak se zde lidé oblékají.

Než stihl však zaprotestovat, dívka už mu tahala luk ze zad. Když měla luk v rukou, otočila se na koni a sedla si naproti útočníkům. Musel uznat, že bravurně zvládala rovnováhu na koni. Opřela se o něj zády a dozadu sáhla do toulce se šípy, jakoby jí visel na zádech. Vzala do rukou dva šípy.

Jeden zasadila do tětivy a napnula. Jen tětiva drnkla, spadl jeden rytíř na levém křídle se šípem v krku. Leonard musel uznat, že mířila dobře. Zasadila druhý šíp a sestřelila na pravém křídle dalšího rytíře. S koněm dojeli až na svah kopce, kde byl hrad. Věděl, že na hradní půdě, i po tolika staletích, budou chránění kdejakého zla. Museli se tam dostat. Jenže náhoda a schválnost se dnes musely dohodnout. Stráň byla zasněžená, a tak to nebylo vidět. Kdyby však jeli v létě, všimli by si kamenů. Kůň zakopl v té rychlosti o jeden z kamenů a Leonard z Elizabeth letěli ze sedla. Elizabeth se na chvilku zatmělo před očima, ale rychle se vzpamatovala. Co teď? Kůň byl mrtev, zlomil si vaz a Leonard byl bledý a držel se za ruku. Nejspíše ji měl zlomenou. A zrovna pravou. Elizabeth si zoufale pomyslela, že její sen se nejspíš vyplní ještě tuto noc.

Co má dělat? Zmatkovala a panikařila.

„Musíme se dostat do zříceniny!“zavolal na ni omdlévajícím hlasem Leonard. A náhle se Elizabeth vzpamatovala. Jen díky jeho hlasu. Hlava se jí vyčistila. Elizabeth si vědoma přibližujících se nepřátel, zavřela oči a zhluboka dýchala. Když je otevřela, měla v nich odhodlanost, sebevědomost a až podivnou radost. Cožpak si celý život nepřála dobrodružství a teď tu klečí na sněhu a má strach. Ne. Ona bude bojovat. Odhodlaně vstala a ušklíbla se. Odhodila plášť spolu s rolákem a pomalu vytáhla meč z pochvy. Očekávala boj s úsměvem a vítala tak smrt. Smířila se s ní. A doufala, že v ní potká rodiče. Všimla si, že hlavní zůstal stát vzadu. No a co. Podá si jej potom.

„Ne! Nedělej to,“ volal na ni Leonard. Byl vyděšen, co ta dívka dělá. Odložila si oblečení a teď tu stála je v roláku bez rukávů a hrudním pancířem. Na rukách měla podivné návleky. A ten meč mu připadal až podivně známý. Ve tváři jí viděl až podivnou radost a odhodlání. Až ho to vyděsilo. Dole v lese viděl, že je naprosto vyděšená. Ale teď to byla naprosto jiná dívka. A jemu připadalo, že tu dívku už odněkud zná.

Elizabeth zaujala bojový postoj a čekala. Rytíři zastavili kousek od ní a slezly z koní. Také neváhali a vytáhli meče. Kdyby neměli helmice, bylo by vidět, jak se pohrdavě ušklíbají. Copak je může porazit holka? První rytíř vyrazil. Rozběhl se na ni s hrozivým bojovým pokřikem. Elizabeth byla naprosto v klidu, a když se její meč střet s nepřítelem, naprosto nereagovala. Vykryla útok a sama zaútočila. Leonard si uvědomil, že to udělala s lehkostí, která nebyla snad žádnému rytíři vlastní. Zápas netrval dlouho a Elizabeth probodla rytíře. Ten se skácel na zem a zemřel. Neměla ani čas nad tím přemýšlet. Zaútočil na ni druhý rytíř. Byl mnohem vyšší než první a rozhodně to byl pravý hromotluk. Elizabeth měla co dělat, aby odkryla jeho ránu, do které dal všechnu sílu.  Potom už to bylo lehké. Vykryla pár úderů a pak… bodla. Rytíř zachroptěl a padl na zad mrtev. Elizabeth se podívala a na hlavního vůdce. Nebyl tam. Zmizel. Zůstali jen dva koně rytířů, kteří teď byli mrtví.

V tu chvíli si uvědomila, co provedla. Připravila člověka o život. Tohle nechtěla. Elizabeth padla na kolena a z očí se jí řinuly slzy. Leonard si uvědomil, že ta dívka byla naprosto nevinná, ale teď byla její nevinnost pryč. Doplazil se k dívce a objal ji.

„Ššš… To bude dobré. Nebreč. Oni by tohle bez zaváhaní udělali i nám.“ Tišil ji. Držel ji v náručí a kolébal se s ní. Asi po hodině přestala Elizabeth brečet.

„Víš, vždy jsem chtěla do bitvy. Představovala jsem si slávu, hrdinství. Ale na tohle jsem nemyslela. Kdo jsem. Nemám právo vzít člověku život,“ promluvila tichým hlasem.

„Neměl jsem tě do toho tahat, promiň. Ani nevím, jak se jmenuješ.“

„Jmenuji se Elizabeth.“

„Jak jsi věděla, že se jmenuji Leonard.“

„Zdálo se mi o tobě.“

„Dobrá. Myslím, že bych měl jít, a nechat tě v klidu žít. Nechceš někam doprovodit?“

„Ano prosím. Nechci jít sama.“ Poprosila. Elizabeth si posbírala věci, očistila meč, nasedli tedy na koně po rytířích a vyjeli. Projeli opět lesem a dostali se do města. Nikdo v uličkách nebyl. Všude bylo prázdno a ticho. Dokonce ani pes neštěkl a to Elizabeth velice děsilo. V pořádku dojeli k zadním dveřím domova a ona sesedla z koně. Podala otěže Leonardovi na druhém koni a podívala se do očí.

„Nashledanou Elizabeth. Nebo bych spíše měl říct sbohem,“ řekl a odjel.

Elizabeth se za ním ještě dlouho dívala. Pak otevřela dveře a vešla do dvora. Všude bylo ticho. Elizabeth potichu prošla dvorem, vešla do pokoje a tam se svalila a usnula vyčerpáním.

Autor: zaza, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Elizabeth a nový svět 2. kapitola: