OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Emily - Prolog a 1. kapitola

05.06.2011 (13:00) • RosalieHale3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 598×

Sněží. Krajina byla krásná, ale prázdná. Tedy téměř prázdná. V mlze stál černý dům, ne moc pěkný, vypadal spíš jako troska jakési obří lodi. Jako dům, ve kterém nikdo nežil už téměř tisíc let. Stejně se zdálo, že tu něco – či snad někdo – je. Ale zdálo se, jako by toto místo neskrývalo nic, na co by se stoprocentně hodil výraz život.
A potom z domu vylezla dívka. Byla hodně mladá, mohlo ji být nanejvýš dvanáct let.
Černé vlasy, dlouhé asi do pasu, jí vlály ve větru. Bylo na ní něco zvláštního, nelidského. Nebylo to však díky mrtvolnému chladu, který z ní přímo sálal. Bylo to kvůli jejím očím, pokud se to opravdu dalo nazvat očima.
Neměly totiž ani panenky, ani duhovky. Jen bělmo, které celé oči tvořilo. Logicky snad ani nemohla vidět, ale viděla a viděla dobře. Ve chvíli, kdy vítr zesílil tak, že se dívce nadzvedly šaty, klesla na kolena do sněhové závěje a rozplakala se.
Rozplakala? Nebyla náhodou zraněná? Z očí jí nevytekla ani jediná slza, za to z nich tekly proudy krve. To byly její slzy. Ona plakala krev. Nemohla s tím nic udělat. Opravdu nebyla nemocná, tohle bylo něco jiného. Tohle bylo něco, co nikdo nepochopil.

„Emily, vím, že jsme se u babičky zdrželi, ale jen co se tu uvolní ta dálnice, budeme za chvilku v nemocnici! Prosím, vydrž!“ vykřikl zoufale muž u volantu, zatímco jeho dvanáctiletá dcera, Emily, měla co dělat, aby se nepozvracela do auta.
Nikdo nevěděl, o co přesně jde, Emilyin dětský lékař si nevěděl vůbec rady. Řekl jen, že to bude nejspíš něco se žaludkem. Jenže nemoc se zhoršovala a již bylo naprosto jasné, že se o obyčejnou nevolnost – či otravu z jídla – zaručeně nejedná.
Lékař z Londýna zjistil, že se jedná o zatím nerozeznanou nemoc, která se ze začátku projevuje jako otrava, ale projevuje se dávením, zvracením krve a bolestmi v oblasti krční tepny.  Poslal je do Victorské nemocnice, což bylo pro Castillovi záchranou, protože bydleli přímo v centru menšího, ale krásného města s honosným názvem Victoria, což znamená vítězství.
Moc vítězné však pro Emily a její rodiče nebylo, když museli již asi hodinu stát s autem na dálnici kvůli jakési bouračce. Emilyina matka chvíli něco hledala v kabelce a vyndala několik velkých igelitových pytlíků, které Emily podala.
Ta se okamžitě do jednoho vyzvracela. Na rukou nyní měla několik kapek krve.
„Tati, prosím! Zkus to objet! Já chci domů! Já už tu nevydržím! Chci vystoupit z auta! Teď! Hned! Tati, prosím!“ začala hysterčit Emily – aby toho nebylo málo, trpěla ještě klaustrofobií. Snažila se v malém džípu vydržet, ale moc dlouho to nešlo.
Otec to chápal. Věděl, že tentokrát má dcera pravdu. Že ji musí poslechnout. S Emily to bylo čím dál tím horší a pokud urychleně nevstoupí do lékařské péče, zcela určitě zemře.
Vší silou dupl na plyn, ostatní auta objížděl jako šílený.

„Tati! Charlesi!“
Auto narazilo do semaforu. Nebylo by to nic hrozného, kdyby vozidlo nemělo plnou rychlost. Přední sklo nevydrželo ten náhlý nápor, roztříštilo se a střepy se zaryly do otcova těla. Byl na místě mrtvý.
Matka s sebou při nárazu škubla, hlavou vyrazila postranní okno a její tvář se doslova roztříštila o vedlejší auto.
Řadící páka se utrhla, vyletěla do vzduchu a rozštěpeným koncem vrazila Emily do obou očí. Nestačila ani vykřiknout, když jí v následujících vteřinách řadící páka prorazila lebku.

Otevřela jsem oči. Stála jsem v zasněžené krajině. Zahlédla jsem jakousi bránu a rozběhla se k ní, viděla jsem tam totiž před několika vteřinami vcházet své rodiče.
„Mami, tati!“ vykřikla jsem.
Můj hlas mi přišel zvonivý a jiný, než jsem si ho pamatovala. Pálily mě oči, ale nebylo to žádnou hloupou alergií. Jako by mi dal někdo pěstí přímo do nich.
Tak moc to pálilo a bolelo, ale já se snažila na tu bolest nemyslet. Spíš jsem se snažila vzpomenout si, co se stalo. Jak jsem se sem dostala? Toto místo si nepamatuji. Nikdy jsem tu nebyla, nikdy. Aljaška? Himaláje? Hodně hloupé vtipy. Ale co dělám na sněhu?
Rozhlédla jsem se a zahlédla muže v černém plášti. Vysoký, hubený, nehezký a celkově hrozně nesympatický.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se.
„Pojď blíž, drahá, a vše se dozvíš,“ řekl.
Šla jsem k němu, co jiného jsem mohla dělat?
„Kde to jsem?“ zeptala jsem se, čekala jsem, že mi neznámý položí odpověď a vše vysvětlí, ale on mi odpověděl jinou otázkou. „Co si pamatuješ jako poslední před tímhle místem?“
Vážně jsem se snažila rozvzpomenout se.
Vzpomínky se z mé mysli dolovaly opravdu špatně, jako by tam ani nepatřily. A potom mi něco problesklo hlavou. Bílá chodba. Zdravotní sestřička. Jakýsi postarší muž, jenž mě držel za ruku, když mi brali krev. Jakýsi muž… můj otec. A vedle něj má matka. Auto. Nevolnost.
Krev. Spoustu krve. A něco mnohem horšího.
Muž stále čekal na odpověď.
„Smrt,“ řekla jsem kupodivu pevným hlasem.

Autor: RosalieHale3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emily - Prolog a 1. kapitola: