Empire 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Alex je u Erika. V bezpečí... Zatím.

31.01.2013 (21:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 828×

Konečně jsem se mohla v klidu vyspat. Postel byla vcelku měkká a voněla po Erikovi. Takže snad poprvé na poslední rok jsem spala hlubokým spánkem. Ráno jsem se probudila do jasného dne. Svítilo sluníčko, všechno bylo dokonalé. Až na moje žebra, která strašně bolela. Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se kolem. Seděl na židli a jeho žluté oči mě sledovaly. Byl nádherný. A hlavně do půl těla nahý, a já se na něj ani nevydržela dívat.

„Dobré ráno,“ zamumlala jsem a sklopila oči. Ta dívka tu nebyla. Ale nevadilo mi to. S Erikem jsem si vždycky připadala bezpečně.

„Už je ti líp?“

„Nevím. Ale vyspala jsem se dobře.“

„Já vím. V noci jsi mluvila ze spaní.“ Zůstala jsem se na něj koukat a bála jsem se, o čem jsem mluvila.

„Jo?“

„Jo. Volala jsi mě. Že mě chce zabít, ať si dám pozor.“ Přimhouřil oči a pozorně se na mě zadíval.

„Aha. Někdy melu blbosti,“ máchla jsem rukou. Věděla jsem, že Erik je ten, po kterém královna tak prahne. Ale netušila jsem, čím je vzácný. Přišel mi normální. Jako ostatní draci, které jsem v životě neviděla…

„Dobře. Ezra přinese něco k jídlu.“ Aha, takže Ezra je ta ten druhý drak.

„A Ezra je tvoje příbuzná?“ zeptala jsem se zničehonic. Moje obavy o tom, že má přítelkyni, zase o něco vzrostly.

„Ne. Je to moje kamarádka.“ Kruci. Kamarádka. Takže nemám šanci. Kruci, Alex! Nikdy jsi šanci neměla! Proč by si drak vybíral člověka? Jen jsem přikývla a zadívala se na ruce. Pod nehty jsem měla špínu.

„Kde se tu můžu umýt?“ zamumlala jsem.

„Můžu tě tam zavést, jestli chceš. Ale nečekej žádný šampón nebo sprchový gel,“ usmál se vesele a zvedl se ze židle. Došel k malé skříňce a vytáhl nějakou hnědou látku. „Ezra ti půjčí šaty, abys nevypadala tak nápadně. Tak pojď.“ Pomohl mi vstát a při jeho doteku mnou projel elektrický výboj. Zachvěla jsem se. Chtěla jsem se ho dotýkat pořád.

Vyšli jsme ven do ranního sluníčka. Přikrčila jsem se, protože jsem na to nebyla moc zvyklá.

„Vezmu tě do náručí, budeme tam rychleji a aspoň tě nic nebude bolet,“ řekl a jemně mi vsunul ruku pod kolena. Srdce mi začalo prudce bušit, jako bych běžela maratón. „Děje se něco? “ zeptal se. On to slyší? Ach ne…

„Ne. Jsem v pořádku,“ zabručela jsem s knedlíkem v krku. Přikývl a vyzdvihl mě od země. Přitiskl si mě na sebe a já vdechla jeho vůni. Příjemně hřál a snažil se mnou moc nehoupat. V břiše mě šimralo, protože jsem byla hrozně blízko. Jeho kůže byla tak hladká!

Za pár minut jsem uslyšela šumění vody. Rozhlédla jsem se a uviděla vodopád a křišťálově čistou vodu. Postavil mě na nohy. Vypadalo to nádherně. Už z toho důvodu, že vodopád padal z ničeho. Nebyla tam žádná skála, padal z nebe. Ohromeně jsem se na to dívala.

„Budu tady.“ Počkat.

„Ty tu budeš se mnou?“ vylekala jsem se, protože v oblečení se koupat asi těžko budu. Pobaveně se usmál.

„Nebudu se dívat, slibuju. Budu támhle za tím stromem. Vážně, máš mé slovo.“ Skousla jsem si ret a přikývla.

„Tak běž, a jestli tě uvidím, v životě s tebou nepromluvím,“ řekla jsem mu vážně, ale jeho to potěšilo. Otočil se s rukama v kapsách a odešel za strom. „Já tě vidím!“ Neměla jsem dobrý pocit z toho, že by mě mohl vidět. Už z důvodu, že Ezra byla nadpřirozeně krásná jak oblečená, tak nahá. Já jsem proti ní ošklivka Katka.

„Nedívám se,“ ozvalo se od stromu. Věřila jsem mu a svlékla se. Rychle jsem se ponořila do vody, byla studená, ale v tomhle horku to bylo příjemné. Trochu mě píchalo u žebra. Prozkoumala jsem si tělo, zjistila jsem, že mám na lýtku tržnou ránu podobnou jako na ruce. Musela jsem si ji znovu rozrýt, jinak vážně něco chytnu. Bolelo to, až mi vystříkly slzy, ale hnis, který mi vytekl, mi řekl, že jsem udělala správně.

Voda byla zvláštní. Chutnala jinak než u nás. Byla sladší a líp umývala. Vylezla jsem z vody a oblékla si ty šaty, co mi dal Erik. Byly z kůže a vzadu i zepředu se zavazovaly. Sotva jsem si je navlekla, natož si je zavázala. Ještě vepředu jsem to dokázala, ale vzadu ne. Nejistě jsem nakoukla za strom, kde měl být. Seděl klidně opřený o kmen a čekal.

„Mohl bys mi pomoct, prosím?“ zeptala jsem se stydlivě. Ukázala jsem mu zavazování a on s úsměvem přikývl.

„Samozřejmě.“ Zvedl se a já se k němu otočila zády. Pomalu mi je zavázal a nakonec sjel rukama po mých bocích. Obrátila jsem se a znovu se podívala do jeho žlutých očí. Přejel si mě očima jako rentgen a usmál se.

„Sluší ti to.“

„Děkuju.“ Začala jsem se červenat, tak jsem radši pomalu vyrazila dopředu.

„Nechceš nést?“ divil se hned. Zavrtěla jsem hlavou.

„Zvládnu to. Chci se kouknout po okolí.“

Ezra přinesla nějaké ovoce a zeleninu. Podobalo se to našemu jídlu, ale ani zdaleka to tak nechutnalo. Tohle bylo… vynikající! Nemohla jsem přestat to jíst a k tomu jsem byla hrozně hladová.

„Popiš mi, jak sis poradila tam venku, rád bych to slyšel.“ Erik byl zvědavý a já vlastně nevěděla, co přesně mu mám říct. Že jsem jednoduše ze sebe udělala zlou a oni mi říkali veličenstvo? Nebo že jsem si normálně pokecala s upírem, který nakonec za mě dal skoro život?

„Já… vlastně nevím. Byla jsem tam sama a chovala jsem se bláznivě. Byla jsem… zlá. A oni byli hloupí. Nedovedla jsem je až sem, jestli tě to zajímá. Ale oni nejsou špatní. Jen si nemůžou vybrat stranu. Je to strašné,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu se zakousla do ovoce připomínajícího jablko, ale bylo to strašně měkké a bylo to něco mezi švestkou a meruňkou.

„Takže oni přemýšlejí o tom, že by stáli za stranou dobra? Alex, ale to nejde. Jsou nevyzpytatelní. Nedá se jim věřit, věř mi. Nikdy neposlechnou, když je někdo netýrá nebo jim něco nesebere. Proto nechápu, že tu ještě jsi. Správně jsi měla být mrtvá.“ Když to řekl, přestala jsem jíst. Zadívala jsem se na něj a zamračila jsem se

„Já nemůžu za to, že jsi za mými zády dal Vee nějaký prstýnek, co ji dostal domů. Měl jsi mi to říct a já bych teď byla v klidu doma!“

„Takže za to můžu já?!“ vydechl překvapeně a naštvaně zároveň.

„V podstatě ano. Nemusela bych tady být, kdybyste mi to řekli,“ zavrčela jsem na něj.

„Kdybychom ti to řekli, co bys udělala? Nesouhlasila bys! Řekla bys to…“

„Komu?! Hm? Vůbec mě neznáš! Vím, jak chtěla Vea domů, a myslíš, že bych jí to zakázala? To je hloupé, si tohle myslet,“ řekla jsem a vstala. Zabolelo mě v žebrech a já se bolestně přikrčila. Erik se na mě mračil a trochu se třásl. Na tohle mi nemohl říct nic. Veu bych pustila domů, ale chtěla bych se aspoň rozloučit. To bylo tolik moc? Ve dveřích jsem potkala Ezru. Nesla nějaké dříví. Prošla jsem kolem ní a šla někam ven. Do lesa. Vyčistit si hlavu a rozhodnout se, co bude dál.

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování