OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ernst - 2. kapitola

29.08.2012 (15:00) • Vogel • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 930×

Nebyla jsem tak nezaujatá, aby onen Kuznetsov nezmizel z mých myšlenek docela. Ale snad postrádám ten mladistvý smysl si bláhově představovat pokračování příběhů včerejšku podobných.

Byla jsem přesvědčená, že o mě ten Rus už nezavadí pohledem - a ostatně, z jeho zevnějšku dýchalo něco, co by se dalo shrnout slovy „hodně jsem toho zažil a ženy jsou mi známější jak muži". Možná to bylo tohle přesvědčení, možná cokoli jiného, že mi zase vjela dýka do břicha, když na mne na schodech upřel svůj zrak.

Tohle setkání mě zmátlo během chvilky tak, že jsem se musela snažit, abych nezakopla. Blížil se ke mně nahoru, a když nastávala chvíle, co jsme se měli beze slova minout, ucítila jsem prudký záškub. Stála jsem teď na jeho polovině schodů, provoz se kolem nás brzdil. Strhl mě stranou. Dívá se na mě? Nebe. On i něco říká.

„Haló, kočko," říkal. Má nějaký hezký zuby. Darovanému koni na zuby nehleď? Počkat, řekl kočko?

„Řekls' právě kočko?" zeptala jsem se pro jistotu. Člověk si nikdy nemůže být jistý.

„Vůbec ne."

Tak jako čistýmu svědomí ublíží vina, mně nějak hlučně vadilo tohle setkání. Tiše jsem potlačovala tu prahnoucí stránku po vytrysknutí - co mě k tomu tehdy vedlo, netuším. Trpěla jsem, zároveň přes rozvíření pokládala klidnou pokličku a nechala se dál vést jeho stopami, jako nějaká ryba v síti. Nemrskala jsem sebou, dráždivě milovala síť a přes to všechno jí chtěla se vší ctností uniknout. Tři fakty a směry, kdo by se divil, že zmatení neustoupilo.

„Milá dámo, tváříte se, jako bychom si byli cizí."

Cizí... Cože? „Nejsme snad?"

„Kdo ví, kde končí a začíná cizota? Je to snad určené?"

Chvíli jsem zpracovávala jeho slova. „Ne."

Znovu se usmál. Dmitrij se často usmíval a blýskal po mě očima, což je taková trochu exkluzivní kombinace něčeho, čemu se snad říká šarm. Tmavě žluté světlo nad schody dávalo místu ponurý nádech. Zdi obkládané dřevem voněly starobou, ke mně se přilinula vůně jeho parfému. Určitě lákačka na jiný ženský.

Dnešního rána se stala divná věc. Světe, div se ještě víc, neboť nyní ti už provždy zajišťuji, že většího divu se ti dlouho nedostane - já si znovu sedla za stůl s Rusem v černé košili. Dnes měl tmavě zelenou, která mi v mysli evokovala tajnou myšlenku, že utekl z přehlídkového mola.

Asi nějak tak se vypařila ta chladná stránka, která se tak dlouho vzpírala. Sedli jsme si v jídelně do kouta, vzdáleni od ostatních - sedli jsme si znovu naproti sobě a rozvil se hovor tak poutavý, tak lehký, jako by to bylo všechno samozřejmé. Vyložil mi pomyslné karty na stůl, odhadl mé vnímání Florencie; mluvil o tom se mnou, při tom tu stále zněla ta jiskrná nota ze včerejšího dne. Řeč nikdy nezajela do kouta pouhých přitakání nebo planých řečí, druhá varianta je, že mi každé jeho slovo přišlo ohromně smysluplné a svoje slova jsem vlastně nevnímala - ale tohle je příliš karikaturní obraz. Není přeci možné se omámit úplně - smysly fungují stejně, jen je tu toho hodně nového, nepoznaného a lákavého. Nejnovější momentálně bylo, že třídní učitel přešel do středu místnosti a zvolával pokyny ohledně dnešního odpoledne.

Teprve teď náš hovor ztichl. Rus v tmavozelené košili cosi napsal na papírek, který vyndal z kapsy u kalhot, podsunul mi ho pod ruku položenou na stole, stiskl ji a zmizel. Znovu jsem ucítila závan jeho parfému. Hrozně voní.

„Fournier!" zavolal mužský hlas. Druhý muž dnes volá moje jméno, jak sladké. „Posloucháš, doufám."

Aha, učitel. Nevadí, a ohledně těch jeho nadějí - co jiného živit.

„Poslouchám," odpověděla jsem docela jiným tónem, než bylo u mne zvykem. To slovo ze mě vyteklo s jistým ironickým nádechem jako z líné kočky. Letmo jsem shlédla třídu seřazenou u dveří a teprve pak mi došlo, že moje poklidné sezení u nejzadnějšího stolu je v tuto chvíli víc než nevhodné.

Tři dívky, se kterými jsem včera chodila ulicemi, na mě přes místnost házely vtipné grimasy. Odskočila jsem od stolu, vykročila, v zmatku se znovu vrátila pro papírek se zajisté vzrušujícím obsahem a slavnostně se zařadila. V úšklebcích se přidalo pár dalších lidí, a kdo ví, jaké myšlenky skrývaly ty páry očí ostatních.

Mé spolužačky si ze mě udělaly atrakci, tedy aspoň do té doby, co jistá skupina dívek nevyhlásila sázku o kosmetiku nějaké luxusní značky. Jestli Anne donese fotku, kde líbá nějakého Itala, dostane ji, jestli ne, sama ji koupí.

Pohybovala jsem se v hloučku, sice tiše, ale aspoň jsem tak nevzbuzovala ještě větší pozornost. Vůbec jsem neměla ráda pozornost, i když… jeho pozornost nebyla zas tak špatná. Blbečku, křikla jsem na sebe v duchu. Znovu jsem v sobě za to odpoledne našla odpor, znovu jsem se zchladnila, ale pořád jsem přes tu netečnou pokrývku cítila nárazy té druhé pravdy, jako kopance plodu v břiše.

S předtuchou klidného večera - teď jsem se neopovažovala vůbec přemýšlet o dalším setkání s oním Kuznetsovem - jsem vyšla do pokoje. Hostelový pokoj byl spíše menší halou s dvoupatrovým zástupem postelí z obou stran, okna sem vpouštěla na svou velikost podivně málo světla.

Jedna z těch tří dívek mi ukazovala fotky, které tu pořídila. Nesoustředila jsem se. Občas jsem pochválila fotku, aniž bych za pár vteřin věděla, co na ní bylo; a náhle jsem si rozpomněla na ten papírek.

V klidu. Ještě víc jsem se naklonila nad svítící displej, na kterém byla zachycena kopule dómu, za ní následovalo několik obdobných. Ale netrpělivost mi nepovolila takový klid, zajela jsem rukou do kapsy u kraťasů, abych se ujistila, jestli tam papírek stále leží, nadvakrát přehnutý, možná trochu omydlený rozrušenými prsty.

Byl tam. Prvně jsem ho stiskla jemně, pak mezi třemi prsty stiskla vší silou. Nadechla jsem se. Stisk povolil. Vysunula jsem ruku z kapsy, uvědomila si, že vůbec nevím, co bylo na předchozích snímcích, a najednou jsem prostě musela vědět, co na tom lístečku je. Číslo? Email? Teprve teď jsem pochopila, proč mi ten vzkaz napsal - určitě to bylo naše poslední setkání. Odešel, odjel, cosi kamsi - ale i tak mi zanechal na sebe jako něžnou vzpomínku svoji poslední stopu, snad kontakt. Ano, jistě - v té chvíli mi ani nepřipadalo divné to gesto, kdy mi stiskl hřbet ruky na lístek. Prostě se se mnou rozloučil.

I tak bylo zvláštní, že mi ještě měl něco sdělit - ale nad touto zvláštností jsem nepřemýšlela, poslední dny mě naučily nepřemýšlet vůbec nad ničím zvláštním - jen nad fakty. Teď byl fakt takový, že mě v kapse do stehna pálil lístek, který napsal muž, kterého očividně zaujala má maličkost.

Skoro bych se ptala "je to vůbec možné?", to, že jsem se najednou ocitala v zájmu někoho jiného než rodičů, bylo až opojné. Ale velmi rychle jsem si uvědomila, že jsem spadla myšlenkami příliš hluboko, znám ho teprve třetí den - ne, neznám ho vůbec. Jsme přece cizí. Ale kde cizota končí a začíná? Je to snad určené? Ne, ale jsme cizí. A rozhodně nemá zájem o mě. A vůbec, všechno se netočí jenom kolem zájmu - třeba jsem mu padla do oka jenom pro momentální zábavu, zahnání dlouhé chvíle.

„Sylvia? Are ya there?" zazněl mi u ucha hlas Raquel, dívky, která mě vzala na cestu skrz Florencií fotoaparátem. Proč anglicky?

„Co?" Obrátila jsem se k ní. Bylo mi, jako bych se vytrhla ze snění.

„Já ti říkala, že myslí na něj," zavolala přes uličku mezi postelemi na svou kamarádku. Velmi vtipné. „Na francouzštinu nereaguje, ale jen co cekneš anglicky…“

„Já na něj nemyslela," vypadlo ze mě chabě - to natolik, že se spolužačky znovu rozesmály. Dřív, než si mohly vyměnit další slova, jsem se zvedla z postele a chtěla odejít z pokoje na chodbu, abych si mohla v klidu přečíst ten žhnoucí kus papíru.

Nebylo by mi to umožněno, ale jen, co jsem jim slíbila, že dnes večer u večeře je obě představím, spokojeně mě nechaly projít ven z pokoje.

Zabouchla jsem za sebou dveře, hluk se ztišil. Opřela jsem se v koutě o zeď, bylo mi, jako by to, co se teď mělo stát, mělo mít slavnostní, až dramatický nádech. Vytáhnutí kusu pomačkaného papíru z kapsy - kdo by to řekl… Ještě jednou jsem zkontrolovala, že se na tmavé, oranžově vymalované chodbě nepohybuje nic živého, a teprve pak pro něj sáhla do kapsy.

Jak hloupé okolky kolem téhle věci. Znaveně, trochu naštvaně na sebe samou, jsem vydechla. Pak se mi lístek sám rozložil mezi prsty.

Autor: Vogel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ernst - 2. kapitola: