OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion - 9. kapitola



Expulsion - 9. kapitola

Eliza se objeví v Provinilých slastech a pátrá po Jean-Claudovi. Musí si přetrpět program, který je jí absolutně proti srsti, a nakonec přjme Jean-Claudovo pozvání. On ovšem ani trochu netuší, co je vlastně Eliza zač.

Kratší a poměrně oddechová kapitola dle mého, možná se v ní trochu filosofuje. Jinak ten hotel, o kterém je řeč, je skutečně na té ulici, jak je psáno, jen se jmenuje jinak. No, nažhvila jsem zkrátka Google Mapy :D.

Stanula jsem v Provinilých slastech. A měla jsem sto chutí zase zacouvat zpátky. Klub byl téměř plný, většina stolků byla obsazena. Lidé se bavili a už jen očekávali hlavní program. Mrkla jsem na mobil. Měla jsem ještě pár minut. 

Došla jsem snad k jedinému volnému stolu a usadila se. Byl od něj mizerný výhled na pódium, ale já ho ani nechtěla. To poslední, co jsem potřebovala, by bylo, aby si mě všímaly nechtěné pohledy. I tak na mě zíralo dost lidí. Prohlíželi si mě a něco šeptali. Tak si mě vyfoťte, ksakru, vydrží to dýl.

Náhle světla potemněla a všichni zmlkli. Možná bych si tu mohla i zdřímnout. Hm, ne.

„Dámy a pánové, je nám ctí, že jste se rozhodli dnešní večer strávit v naší skromné společnosti,“ ozvalo se z reproduktorů nad mou hlavou a já ztuhla.

Je to skoro tři týdny, co jsem ten hlas slyšela. Jemný, tekoucí jako med a dotýkající se vás hebce jako kožešina. Tak jsem ho našla. Bod pro mě. A jeden infarkt navrch.

Jean-Claude pokračoval v promluvě k přítomným, ale já slova nevnímala. Jen ten jeho hlas. Dovolila jsem si na chvíli vypnout a poslouchat jeho melodii. Jako by se dotýkal něčeho uvnitř mě. Děsilo mě to a lákalo zároveň. Sakra práce.

Začínala jsem se do toho parádně zamotávat. Neměla jsem tušení, co vlastně chci. Neděsil mě dost natolik, abych se ho zbavila z čirého strachu. Neměla jsem ho dost ráda natolik, aby ho nezabila z náklonnosti. Měla jsem k němu vztah, který šel jen těžko popsat. Kiš kiš, nezabil. Ale podruhé by mohl, kdyby měl důvod. Obavy, jakási podivná vděčnost a možná, jenom možná trocha touhy.

Pohledem jsem zavadila o pódium. Vešel na něj jakýsi muž, pěkný, ale ne můj typ. Začal se svlékat a ženy omdlévaly blahem. Začaly máchat ve vzduchu bankovkami. Pátrala jsem po Jean-Claudovi. I přes svůj na tmu zvyklý zrak jsem ho nemohla mezi těmi výskajícími paničkami najít. Ulpíval ve mně pocit, že i když ho nevidím já, on vidí mě. To mi nebylo příjemné. Já jsem lovec, on lovná zvěř. Tak proč se chovám, jak kdyby to bylo naopak?

Přehodila jsem nohy přes sebe a čekala, dokud ta tiráda neskončí. Upíři pili ze striptérů, mazlili se s nimi a pak si nechávali platit za krvavé polibky divákům nebo i za pouhou možnost se jich dotknout. Mnohokrát mě napadlo, že odejdu. Bylo to pohrdání... lidstvím. Všimla jsem si, že upíři rádi své publikum oblbují. Sledovala jsem krvelačné pohledy u návštěvníků klubu a bylo mi z toho všeho zle. V podsvětí je téměř nulová morálka, ale všichni jsme na tom stejně. Stejný druh, stejná krev a stejná míra rizika. Tady ne.

Občas to jediné, čím se liší lidé a monstra, je soucit. Ať je jakkoliv hluboko, vždy v člověku někde je. Bylo děsivé zjistit, že je tak snadné o něj lidi připravit.

Za dalších dvacet minut utrpení se světla konečně rozsvítila. Upíry jsem pohrdala zas o něco víc a práce striptéra mi přišla o to nedoceněnější. Jsou to dříči, zvlášť pokud tohle nedělají tak úplně z vlastní vůle. Mrazilo mě vědomí, že několik z nich možná prostě jenom nemá peníze. Nebo to dělají všichni dobrovolně? Kdo ví, jak to tu bylo. Ani jsem to nechtěla zjistit.

Zvedla jsem se ze svého místa a mířila směrem k východu. Neměla jsem páru, kde mám Jean-Clauda hledat. A kdybych ho našla, tak bych stejně nevěděla, co s ním.

„Bylo mi řečeno, že mezi nás dnes zavítala půvabná upírka. Pak to musíte být vy, ma chérie,“ ozvalo se za mnou. Strnula jsem. Do háje. Nemůžete mluvit s někým, koho máte zabíjet. Je to nějakým způsobem neuctivé. Jako falešná naděje. A ještě mi vykal. No potěš.

Otočila jsem se a hleděla jsem do těch nejmodřejších očí, jaké jsem kdy měla možnost spatřit. Jean-Claude se usmíval. Popošla jsem k němu blíž. Nohy mě poslouchaly jen tak tak. Vzpomínala jsem, jak jsem vypadala jako člověk, i když v tomhle ohledu už mi paměť moc nesloužila. Není možné, že mě pozná?

Ale on měl plné rty roztažené do úsměvu, i když si mě celou prohlédl, snad ještě víc. Někde se zastavil déle, nutno dodat.

„Když myslíte,“ odpověděla jsem prostě a úsměv mu oplatila. Ani jsem se nemusela moc přetvařovat.

Vzal mě za ruku a přiložil si ji ke rtům. Jemně, něžně mě na ni políbil a nespustil ze mě při tom oči. Balil mě? Byla jsem si tím téměř jistá. Hlavou mi prolétlo, že jsem se měla lépe obléct. Začínám měknout, do háje.

„Líbila se vám show?“ dotazoval se. Ne, nelíbila se mi. Líbil se mi tvůj hlas a vůbec, kde máš kanclík? Zajdem na panáka. Nebo si to rozdáme na stole, to by taky šlo. Ve svých myšlenkách jsem se tomu začala intenzivně věnovat, ale navenek jsem se rozhodla uchýlit k diplomatické lži.

„Byla… zvláštní. Nejsem zvyklá na takovýto druh zážitků.“

Technicky vzato jsem nelhala zas tolik. Jen jsem některé věci podstatně usměrnila.

Zasmál se. Kruci. Někdo jako on by se neměl umět tak nádherně smát. Byl jako chodící ideál krásy. Můžete mít jakékoliv představy o ideálním chlapovi. Jakmile uvidíte jeho, jde to k šípku. Vsadím se, že se mi o něm bude zdát.

„Poskytujeme veřejnosti nevšední zážitky a také je přesvědčujeme, že upíři nejsou tak nebezpeční, jak si mnohdy myslí,“ řekl prostě, ale jako správný podnikatel to zamotal dostatečně natolik, abych tomu přestávala rozumět.

„To jistě,“ přisvědčila jsem a on po mně hodil dalším ze svých pohledů.

„Jak dlouho jste… nemrtvou?“

Zaskočil mě a asi jsem se tak i zatvářila. Zvedl ruce v obranném gestu.

„Omlouvám se, pokud vás ta otázka zaskočila. Působíte na mě… mocným dojmem, ale…“

„Ale chovám se jako pubertální spratek?“ dokončila jsem za něj. Znovu se zasmál. Jo, jasan, srandy kopec, vždyť já vím.

„To jsem zrovna nemyslel. Upíří do tohoto podniku nezavítají příliš často. Zdá se jim poněkud… fádní, pokud v něm tedy zrovna nepracují.“

Tomu jsem věřila. Dle mého mu museli jít tvrdě po krku, když něco takového otevřel. Ale už jsou to dva roky. Nemohli ho stihnout zabít, než jsem sem přišla?

„Jeden občas musí zkusit něco nového,“ vybruslila jsem z toho. Můj mozek už nebyl velikosti hrášku, ale velikosti brambory. Jsem lepší a lepší.

„Pak byste se mnou možná zítra ráda šla tančit.“

Trhla jsem sebou a doufala, že to nepostřehl. Zval mě na rande. Já na rande nebyla… hm, což takhle nikdy? Nechodím na rande. Jak moc špatné by bylo tam jít? Hodně špatné, přímo kruté.

„Ráda.“

Jsem tak zásadový tvor.

Vítězoslavně se usmál. Nezazlívala jsem mu to.

„Kde vás mám vyzvednout?“ optal se a ve mně hrklo podruhé. Kde budu bydlet?

„V deset? Na dvacáté jižní v Balmoralu?“ vypadlo ze mě a nejradši bych si nafackovala. V hotelu Balmoral bydlívala babička, když přijela do St. Louis. Byl to drahý hotel inspirovaný Británií a věčně plný. Naposledy tu byla, když mi bylo osm.

„Přijedu pro vás, ma chérie,“ souhlasil a vzápětí se odporoučel pryč, jako by tu nikdy nebyl. Asi se šel věnovat zákazníkům.

Já jsem jen stála na místě. Měla jsem celkem tři problémy. Za prvé, neměla jsem žádné peníze. Za druhé, samozřejmě jsem neměla pokoj v tom hotelu. Za třetí, jdu na rande s Jean-Claudem. Upírem, který mě zabil a kterého mám na oplátku zabít já. Ty peníze jsou fakt hrůza, já vím.

Vyšla jsem z Provinilých slastí na ulici a byla ráda, že jsem odtamtud pryč. Dav žen před klubem se zmenšil jen nepatrně a opět se na mě upřely pohledy. Odfrkla jsem si a blýskla po nich úsměvem tak oslnivým, že by ho mohli napíchnout jako zdroj elektřiny. Visely na mně pohledem. Jen čumte, nic jako já už tu dlouho neuvidíte.

Vyhazovač mě sjel pohledem, až příliš pozorným na to, aby to byla náhoda. Když pozoruhodně dlouho zíral na můj zadek, odkašlala jsem si a on ode mě svůj chtivý kukuč konečně odlepil.

Odporoučela jsem se vlnivou chůzí daleko od Slastí. Až za roh jsem se vydržela nesmát.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion - 9. kapitola:

5. Catherine
15.12.2012 [15:44]

Rychle prosím další!!! Emoticon Emoticon

4. Eliza přispěvatel
15.12.2012 [14:12]

ElizaSimones: Je to vcelku komplikované a ještě bude xD A uvidííííme, však uvidíííme xD

3. Simones
15.12.2012 [13:46]

no nějak se nám to komplikuje nebo se mi to jen zdá :D jsem zvědavá, jak si Eliza poradí, ale dřív než ho zabije, by si s ním mohla užít :P :D

2. anni
13.12.2012 [20:31]

super, rychle další Emoticon Emoticon Emoticon

1. telka99
12.12.2012 [20:45]

superná kapitola daj ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!