OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion II. - Inferno - 4. kapitola



Expulsion II. - Inferno - 4. kapitola

Eliza se od Altana po špičkách plíží na trénink, díky kterému se nakonec dostane do nebezpečí. Ale ani ten nebude žádný med. Útočiště nakonec najde u nové přítelkyně, která se s ní podělí o zajímavé věci...

Konečně se dozvídáme věci, které budou důležité... Příjemné počtení ;)

Do hajzlu.

Zírala jsem do stropu v Altanově ložnici a nemohla uvěřit, co jsem udělala. Ale teď nebyl čas na výčitky svědomí. Za dvacet minut jsem se měla postavit Desdemoně. Být toreadorem mi najednou připadalo jako ohromně bezpečné povolání.

Vstala jsem a honila kolem postele své věci. Modlila jsme se, aby nic nebylo roztržené.

Nebylo. Altan je lempl.

Po třech minutách už jsem byla připravená odejít. Kolik je rekord?

Opatrně jsem našlapovala, ale Altan vypadal, že s ním ještě dvacet minut minimálně nikdo nehne. No jo, ty ses včera nadřel, chápeme.

Scházela jsem po schodech jeho domu. Pokud tu nebydlel sám, tak měl minimálně většinu času dům pro sebe. Bylo to zvláštní. Domek bych nechtěla, ale vědět, že ho lze mít, by bylo fajn. Před prahem jsem se otočila. Přepadly mě výčitky svědomí. Ačkoliv byl Altan chyba, bylo hnusný ho opustit takhle. Ale nemám na výběr. Tohle si musím říkat…

Prošla jsem dveřmi a uháněla Kamarillou. Ulice byly poloprázdné, reklamy zvoucí démony do klubů už svítily jen chabým světlem. Moje kroky se na chodníku rozléhaly a já si nemohla pomoci, abych se čas od času neotočila. Atmosféra všude kolem byla těžká a temná, jako před bouří. Na povrchu bych se utěšovala myšlenkou, že nic z filmů a pohádek pro děti není skutečné, ale já teď věděla, že bych si lhala do kapsy. Horory ožívaly a mrtví získali své vlastní podoby.

 

Do hradu jsem vběhla a ani pak jsem se nezastavila. Jen minimálně jsem si pamatovala cestu do Dračího sálu. Doprava, doleva… Hodiny na stěně tikaly hlasitěji, než by měly.

Světlo, které se však šířilo z jedné místnosti na chodbě, do které jsem se dostala, bylo tak jasné, že nemohlo jít o nikoho jiného než o Desdemonu. Plížila jsem se ke vchodu a nahlédla dovnitř.

Desdemona stála uprostřed sálu a kolem ní tančily jiskřičky jako zlatý déšť, který sveřepě odporuje gravitaci. Plamínky získaly svou vlastní moc. Vedoucí frakce ohně najednou vypadala mladší a půvabnější. Nebyla děsivá. Prostě jen krásná.

Napadlo mě, jestli byla přesně taková, než se dostala do rady. Jak proběhly její zkoušky? Co musela udělat pro svůj úspěch?

„Konečně jsi tady,“ prohlásila a plamínky zhasly. Oči na mě neupírala, ale já věděla, že mě pozoruje. Svou myslí.

„Jo, omlouvám se za zpoždění,“ pípla jsem a uhladila si šaty. Prsty jsem si projela letmo pročesané vlasy. Musela jsem vypadat příšerně. Party ohoz na trénink. Rozmazaná řasenka. Každý máme špatný den. Nebo i noc. Nebo celý život. Nehodící se škrtněte.

„Nemáme čas ztrácet čas,“ řekla a usmála se. Tleskla a plamínky, které kolem ní skotačily, se znovu objevily. Tentokrát se ve vzduchu spojily v jednu ohnivou kouli, která se za moment vyřítila proti mně.

Vztáhla jsem ruce, pohltila energii koule a ta se zastavila.

„Dobrý postřeh,“ zhodnotila suše.

Vrátila jsem kouli energii v opačném směru.

Pro Desdemonu to však neznamenalo víc než otravný hmyz. Oheň se kolem ní rozplynul ve zlatý prach, který lehce dopadl na podlahu a zmizel.

„Naučíš se ovládat svou moc. Minule jsi pohltila cizí energii sama do sebe. Teď se ji naučíš vydávat ven a kontrolovat.“

Polkla jsem. Budu zase muset absorbovat její sílu? Tím hnusem už jsem si projít nechtěla. Moc dobře jsem si na tu bolest pamatovala.

„Sáhni do svého nitra. Objev oheň a propusť ho ven,“ poručila a ustoupila do strany.

Udělala jsem, co řekla. Cítila jsem chvějící se uzlíček síly v sobě. Vedla jsem ho po těle a z rukou mi začaly šlehat plameny, které se po chvíli svinuly na zem jako had. Oheň sílil a s tím se můj „had“ rozšiřoval. Využila jsem jeho energii a zkroutila plameny kolem sebe. Dodávala jsem jim sílu, ale i tak to bylo chabé. Po několika minutách už jsem nemohla a s hlasitým vydechováním jsem se zhroutila k zemi.

„Neumím to,“ hlesla jsem.

Desdemona na mě hleděla a já se jí odmítala podívat do očí. Viděla bych znechucení? Já sebou znechucená byla. Jak mohl vyhrát někdo jako já? Neuměla jsem nic. Naprosté totální nic. Ben dokázal vyslat sadu ohnivých koulí na jeden nádech a ani se u toho nezapotil. Ryan se tvářil jako neumětel, ale věděla jsem, že i on pečlivě tajil dobrý průměr z ovládání ohně. Oba se na zkoušky dostali přirozeným výběrem. Já ne.

„Znovu,“ odpověděla Desdemona na mé doutnající zklamání sebou samou.

Postavila jsem se na nohy. Nehodlala jsem jí odporovat.

Tentokrát jsem ze sebe vydala nával síly už na poprvé. Byla jsem na sebe naštvaná, že mi to nejde. Ať to bylo, jak chtělo, ať mi Desdemona vzala, koho jen mohla, stejně jsem jí chtěla dokázat, že za něco stojím. Nemohla jsem v minulosti dýchat věčně, i když to svádělo. Bolelo mě dívat se dál a nevidět nic. Pokud byla šance zahlédnout alespoň světlo lepší budoucnosti, stálo mi za to to zkusit.

Oheň byl silnější. Nadechla jsem se a propustila ze sebe sílu. Pohlédla jsem na Desdemonu přes plameny ohně. Její výraz byl nelítostný, ale plný očekávání. Co z toho bude? Jé, kéž bych to věděla.

Tentokrát jsem se pokoušela být trochu nápaditá. Oheň stoupal do výšky a tvořil siluetu letícího ptáka. Zvedala jsem plameny ze země a dodávala jim energii. Můj pták zářil, ale ne dost. Do jeho středu jsem vyslala další zbyteček síly. V obličeji jsem byla celá rudá a pot mi stékal po těle na až příliš drahé šaty. Kolena jsem měla jak z rosolu, ale našla jsem v sobě sílu pokračovat.

„Stačí, dost,“ zavelela Desdemona náhle a já ztratila koncentraci. Pták se rozpustil. Nejdříve jsem myslela, že se z něj stala jen šmouha na zemi, ale pak se ozval skřek. Podívala jsem se na své dílo. Stále se vznášelo kousek nad zemí, ale vypadalo jinak, jako had předtím, ale ne stejně. Zahlédla jsme jedno místo, které bylo tmavší než ta jiná. Skoro jako oko.

Desdemona náhle stála jen kousek ode mě. Tleskla a oheň zmizel. Pak přistoupila ještě blíž.

A vrazila mi facku.

„Tvá energie je agresivní. Usměrni ji, nebo se s tímhle rozluč,“ zasyčela.

Vykulila jsem oči a naprázdno otevřela pusu. Výraz mé učitelky mě však zarazil. Stáhla jsem se, ale nezapomněla jsem se pořádně zamračit, zatímco jsem si mnula zraněnou tvář. Rána to bylo pořádná, až se mi do úst navalila krev.

Nerozuměla jsem tomu. Co jsem udělala špatně? Co se jí zas, sakra, nelíbí?

„Energie, kterou využíváš, je ze vzteku. Ze zloby. Je to špatná energie. Ach, nic nechápeš. Co jsi dělala celé ty roky ve škole?“ zvolala rozčileně a přecházela sem a tam po sálu.

„Nejsem tu dlouho. Neměla jsem čas se to naučit. A taky mi to nešlo,“ vystoupila jsem na svou obranu, i když to byla lež. Něco takového jsem na hodinách slyšela. Myslím, že jsem zrovna snila o citronové zmrzlině.

Desdemona se rozhodně netvářila, že by ji to zajímalo. Donutí mě vzít si učebnice a studovat? To jí přeju hodně štěstí. Světélko existující budoucnosti pomalu zhasínalo.

„Představ si něco hezkého. Využij mírumilovnou část energie,“ pronesla nakonec trpělivě a povzdechla si. Desdemona díky mně objevuje i zapomenuté kouty své duše. Měla by mi platit. Jednu pochvalu za hodinové sezení?

Připadalo mi zvláštní, že jako démoni využíváme mírumilovnou část energie, ne-li komické, ale ty její plamínky, které jsem při svém příchodu viděla, mírumilovné byly. Dělaly Desdemonu někým, kým byla dřív. Asi v tom opravdu něco bude.

V mysli jsem pátrala po nějaké šťastné vzpomínce. Pouť s rodiči, když mi bylo deset? Když jsem poprvé jela na velkém koni? Nenapadalo mě nic dostatečně silného, abych se do toho ponořila, ale chtěla jsem s něčím začít.

Své dvě vzpomínky jsem spojila do jednoho proudu a ten vysílala ven. Oheň, který se ze mě šířil, byl… teplejší. Přátelštější. Už jsem chápala, o čem to je. Když jsem ho chtěla zvednout ze své dlaně, bylo to snazší. Usmála jsem se.

„Teď využij energii štěstí a promítni ji do ohně,“ radila mi má vedoucí. Netvářila se už tolik zděšeně mou nevědomostí.

Představila jsem si silné koňské tělo pod mýma nohama a tu rozjařenost, kterou jsem cítila, když se vozík svezl po kolejích horské dráhy směrem dolů. Bylo to neuvěřitelné, úžasné. Moje plameny začaly tančit a moje mysl s nimi.

„To nestačí,“ zavrtěla Desdemona hlavou, „musíš mít něco silnějšího. Kdy jsi byla šťastná? Kdy jsi cítila, že tě nic nemůže ohrozit?“

Snažila se mi pomoci, ale zněla více než kysele. Její slova mi však vehnala do hlavy Jean-Clauda. On byl důvodem pro můj úsměv. Když jsem byla s ním, cítila jsem se milovaná a v bezpečí.

Představila jsme si, jak mě objímá a líbá. Jak je zase zpátky. Jeho černé, hebké vlasy se dotýkají mé tváře a já cítím vůni jeho kolínské.

Otevřela jsem oči, i když jsem si nepamatovala, že bych je zavřela. Oheň už nebyl jen kolem mě. Obklopoval téměř celou místnost.

Zalapala jsem po dechu. Budu zase zachraňovat sál?

Ale energie nebyla dravá, nechtěla všechno spálit. Nic nehořelo, ale všechno hřálo.

Stáhla jsem oheň k sobě. Ruce se mi třásly.

Seskupila jsem plameny na jedno místo a ony se rozrostly do výšky, kousek nade mě. Chtěla jsem se své síly dotknout a odvolat ji zpět, ale pak jsem zahlédla další výjev, který mi zastavil dlaň uprostřed pohybu.

„Nenech to zajít dál,“ slyšela jsem Desdemonu, ale nevnímala ji.

Oheň získal rysy, tvary. Jeho košili, kalhoty, jeho vlasy… Všechno bylo stejné, jako když jsem ho viděla naposledy. Na vršku plamenů se objevila jeho tvář.

Zdálo se mi, že slyším i jeho hlas, jak volá mé jméno, ale to nemohla být pravda.

Kroky za mnou mě utvrdily, že je tu Desdemona, aby to zarazila. Nechtěla jsem jí dovolit, aby se ho dotkla, i když to bylo dětinské. Nebyl skutečný.

Sáhla jsem plamennému Jean-Claudovi na hruď a vtáhla všechno do sebe.

Ozvala se známá bolest, ale já ji snášela mlčky, s pohledem upřeným na zem.

Desdemona mě jen obešla a zmizela ze sálu pryč.

Polkla jsem. Tohle nebude zadarmo.

Rozhlédla jsem se po Dračím sále. Najednou vypadal pustě a nepřátelsky. Ne, já sem nepatřila, a i tyhle pitomé zdi to věděly.

Vyšla jsem zpět do změti chodeb a dveří, které mi nedávaly smysl, i když jsem se vymotávala s překvapivou lehkostí. Do haly jsem se dostala v rekordním čase. Cvik prý dělá mistra.

Oddechla jsem si a hodlala si to namířit domů. A spát. Hodně dlouho.

Za mnou se ozvaly kroky.

Chvíli jsem stála a poslouchala je. Tohle nebyla Desdemona. Nikdy jsem tu nepotkala nikoho jiného kromě ní a …

Bastiena.

Z hradních dveří jsem vylétla jako nic. Rychlou chůzí jsem si to mazala po ulici a ohlédla se za sebe.

Byl tam.

A mířil za mnou, jakmile mě spatřil.

Měla jsem co dělat, abych se nedala do běhu. Nevěděla jsem, co mi chce, ale nebylo to nic dobrého po tom minulém výstupu.

Kolem mě prošel hlouček dívek. Všimly si mě a něco si šeptaly.

K čertu.

Ohlédla jsem se znovu.

Bastien nezmizel, naopak. Věděl, za čím si jde.

Jak se ho zbavím?

Napadlo mě využít nově nabyté znalosti a trochu ho usmažit. Ale zabralo by věky, než bych ze sebe teď něco dostala, nebo než bych to pak dostala zpátky.

Blížil se, slyšela jsem to. Jsem v háji. Sakra… Umřu? Chce mě zabít?

„Jé, Elizo, ahoj!“ zahalekal náhle někdo a já zvedla hlavu.

O kus dál, na travnatém plácku, stála Donna. Pamatovala jsem si ji ze své ceremonie. Tygří démon. Nikdy jsem nebyla tolik ráda, že někoho vidím. Ze srdce mi nespadl kámen, ale balvan.

Kroky za mnou zpomalily a o několik chvil poté kolem mě Bastien prošel. Ani pohled nebo slovo. Zmizel v davu přes ulici.

Popošla jsem k Donně a usmála se na ni.

„Dlouho jsme se neviděly,“ začala jsem zdvořilou frází a oddechla si.

„Zas tak dlouho ne. Těžká noc?“ zeptala se a povytáhla obočí. Pohledem projížděla můj oděv.

„I ráno,“ poznamenala jsem a protočila oči. Kdyby tak věděla…

„Vypadáš jako někdo, kdo před něčím utíká.“

Zadívala jsem se na ni. Jo, Bastien mi dal zabrat.

„A nemyslím jenom teď,“ dodala, jako by mi četla myšlenky.

Chtěla jsem se jí zeptat, co viděla, ale neměla jsem zájem do svých problémů někoho tahat. Asi bych měla, ale co by mohla udělat? Chránit mě? Tomu nechci nikoho vystavit. Zatím ne.

„Co tu děláš ty?“ změnila jsem téma. A doufala jsem, že mi to projde.

Pohodila vlasy a rozhlédla se kolem sebe. Asi nejsem jediná, kdo se nerad baví o svém soukromí.

„Vzpomínám,“ řekla nakonec.

„Na co?“

Povzdechla si.

„Na svou kamarádku, Sharon. Umřela při zkouškách a já ani nevím, jak se jí to stalo. Nikdo mi nic neřekl.“

„Prostě se jen nevrátila,“ doplnila jsem za ni a ona kývla. Pamatovala jsem si Sharon. Ben o ní mluvil, když jsme se potkali na povrchu. Znával ji, ale nikdy jsem nezjistila, jaký spolu měli vztah. Popošla jsem k lavičce a posadila se na ni, Donna vedle mě.

„Seznámila ses s ní tady ve škole?“ dotázala jsem se a zase si nebyla jistá, jestli jsem neuhodila na citlivou strunu. Ale Donna nebyla křehule, jak už mi na ceremonii ukázala.

„Vlastně ne. Sharon a já… Pocházíme obě z Dallasu. Chodila do třeťáku, když já jsem nastoupila do prváku, na té samé škole. Víš… Ona byla strašně zlá a arogantní, když byla naživu. Ale pak jednou měl školní autobus nehodu a celá její třída byla najednou mrtvá. Tenkrát o tom psali naprosto všude,“ vykládala mi hlasem, který by se nedal popsat jako přítomný. Myslí byla v té době. Míhalo se jí to očima, všechny pocity, obrazy…

„A pak přišla sem, že?“ utvrzovala jsem se ve svých myšlenkových pochodech.

„Jo, přišla. No, a pak jsem sem dorazila já. Poznala mě. Já jsem ji strašně nenáviděla. Ale jednou jsem si sedly ke kafi a probraly to. Dozvěděla jsem se i věci, co jsem netušila. Sharon byla lykantrop,“ řekla nakonec. Neuniklo mi, že o své smrti nemluvila. Co se jí stalo, že to nedokáže říct?

Chtěla jsem otevřít pusu a možná se jí i zeptat, ale Donna mě zarazila.

„Pochopila jsem, proč byla taková mrcha. Já to znala, bože,“ poznamenala a zavrtěla hlavou.

„Tys byla lykantrop?“ zeptala jsem se udiveně.

Nevesele se zasmála.

„Jo. I moje máma, i táta. A hádej co. Tygr. Byla jsem tygrodlak. Zdá se, že prokletí pokračuje i po smrti. Namíchlo mě to, když jsem přišla.“

Usmála jsem se.

Musela to být fakt otrava být tygrem na zemi i tady.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion II. - Inferno - 4. kapitola:

1. Carol1122 přispěvatel
27.05.2013 [19:44]

Carol1122Teda holka, já ti řeknu, ty se nezdáš Emoticon. Strašně jsi mě potěšila několika věcmi. Za prvé, takhle úžasnou kapitolu dokážeš napsat jenom ty Emoticon a za druhý? Dallas...ty víš, co se mi honí hlavou... Emoticon
Smekám a kapitoly chci častěji!!! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!