OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion II. - Inferno - 5. kapitola

27.06.2013 (19:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 709×

Noční můry mě pronásledovaly celou noc, ale ani po probuzení nečekala útěcha.

Co se stane, když příště Bastienovi neuteču?

Co když Desdemonu zklamu?

Zajížděla jsem si prsty do vlasů a ve svém zoufalství se snažila najít odpověď. Jakoukoliv lež, kterou bych si mohla zamotat hlavu.

Vyspala jsem se s Altanem. Proč jsem to udělala? Měla jsem pocit, jako bych Jean-Clauda podvedla. Ale on byl mrtvý.

Ve vzteku jsem mrštila lampičkou proti zrcadlu a rozplakala se.

Zhroutila jsem se k nohám postele a vyplakávala kousíčky sebe. Čekala jsem, kdy už nic nezůstane, kdy ve mně zbude jen prázdné místo, ale marně. Bylo pořád dost slz k prolití.

Mohla jsem téměř cítit, jak mi šeptá do ucha, že jsem ho zklamala. Jak se mi jeho havraní vlasy otírají o tvář a jak najednou mizí někde, kam já nemůžu. A už ho neuvidím.

Lehla jsem si na zem a schoulila se do klubíčka. Znavená pláčem jsem usnula a doufala, že ho uvidím. Že ho uvidím ve svých snech a on mi pomůže.

Nikdy jsem nebyla na ničem víc závislá.

Ale žádný Jean-Claude nepřišel.

O několik hodin později jsem zírala do stropu. Koberec byl vlhký od slz, ale bylo mi to jedno. Pomalu jsem se sbírala na nohy. Tohle nemůžu udělat víckrát. Měla jsem jen slabou chvilku. Tak. Přesně takhle to musím brát a už nikdy to neopakovat.

Kruci, cítila jsem se jako někdo úplně jiný.

Zatímco jsem se dávala dohromady a oblékala se, hlavou se mi honila myšlenka, jestli je to konec. Konec té části mě, která ještě prodlévala v minulosti. Budu od teď už zase normální, jako před mým malým výletem? Bude všechno v pohodě?

Vyběhla jsem ven z bytu. Nebudu tu ani minutu navíc.

Trénink dnes nebyl, jelikož Rada zasedala. Netušila jsem, co tam dělají zalezlí celý den, ale byla jsem jim za to vděčná.

V ulicích už bylo poměrně rušno a hned při svém východu z budovy jsem málem srazila dvě démonky středního věku. Jenom se usmály, pozdravily a popřály mi hezký den. Čert je vem. Jak takoví lidé skončili tady?

Zrovna jsem u butiků, kde jsem dřív hojně nakupovala, zjišťovala, že jsem o nic moc nepřišla, když mi někdo zaklepal na rameno. Nakvašeně jsem se otočila připravená dotyčného debila praštit. Když jsem se mu však zadívala do obličeje, ztuhla jsem.

„Nazdárek,“ zaševelil Altan a lípnul mi pusu na tvář. Nechala jsem ho a litovala každé vteřiny, kdy se mu moje pěst neotírá o obličej. Ale proč? Vyspala jsem se s ním dobrovolně a ještě jsem od něj ráno zdrhla. Něco v mé hlavě křičelo pořád dokola slovo děvka.

„Čau,“ dostala jsem ze sebe, ale to mu stačilo. Oči se mu rozsvítily a ruku mi položil kolem ramen. Rozešel se a já s ním.

„Dlouho jsem tě neviděl. Myslel jsem, že po tom… u mě se budeme scházet víc,“ nadhodil, ale nedíval se na mě. Ne každý incubus je vyloženě suverén. To, že čerpáte sexuální energii, z vás ještě nedělá lva salónů.

Protáhnul se a nechal vyniknout svaly na svém břiše a hrudi.

Tak možná dělá.

Odsunula jsem mu ruku z mého ramene.

„Co se děje?“ ptal se nechápavě.

„Zpomal trochu, frajere.“

Rozesmál se.

„To se říká před tím, než se s někým vyspíš. Pak už je pozdě zpomalovat.“

„Tak se nemáme o čem bavit,“ odsekla jsem mu. Věděla jsem, že to nevzdá, ale přesto jsem se ráznou chůzí rozešla bůhví kam. S mým štěstím pod kola něčeho pojízdného.

„Počkej, tak počkej,“ doběhl mě po chvilce a zastavil mě. Nabídl mi ruku a já do ní po chvíli šklebení a váhání vsunula tu svou. Nechtěla jsem se s ním vodit po městě jako poblázněná puberťačka. Nechtěla jsem s ním chodit, ale za nic na světě jsem taky nechtěla, aby odešel. Ať tak či ona, byl hezký a zajímal se o mě, což byla přesně ta struna, na kterou jsem po svém kolapsu potřebovala uhodit.

Ženy prostě neví, co chtějí, no.

„Jaký to je vlastně tam nahoře? Změnilo se to?“ ptal se.

„Záleží na tom, jak starý jsi. V tuto chvíli tam nahoře platí, že pokud na ulici vidíš koně, jsi nejspíš zhulenej,“ uchechtla jsem se.

„Zajímá tě, kolik mi je?“

„Řekněme, že jo.“

„Dost starý. Když jsem se narodil, ještě se pořádaly hony na čarodějnice a vlkodlaky. Vím to, můj otec je naháněl se svými přáteli, zatímco já jim šukal s dcerami,“ oznámil, jako by se nechumelilo.

Byl jeden z nejstarších démonů, které jsem tu zatím potkala mimo Radu. Musela jsem vypadat vykuleně.

„Nejsem předpotopní, neboj. Nemám v klopě hodinky a nebumbám čajdu o páté,“ ubezpečil mě s mrknutím a úsměvem.

„No nepovídej.“

Uchechtl se a natáhl do plic vzduch, jako by to snad vůbec potřeboval. Znovu si protáhl ruce a já zaregistrovala dlouhou, hlubokou jizvu.

„Buď měla jedna z povedených dcerek hák, nebo se o tom jejich tatík dozvěděl,“ komentovala jsem a on se na jizvu zahleděl stejně jako já. Pohoršeně mlaskl.

„Tohle byl vlkodlak, pokud vím.“

„Takže se řemeslo dědilo. Dojemné.“

Zavrtěl hlavou.

„Nic jsem o nich nevěděl, tohle byla nehoda,“ oznámil mi a pokračovali jsme v chůzi. V duchu jsem už hledala záminku, jak odejít.

„Jsou vlkodlaci stejné potvory jako vlčí démoni?“ otázal se a zálibně se na mě zadíval. Naskočila mi husí kůže.

„Nemyslím si,“ odpověděla jsem a nedodávala, že jsem žádného pořádně neviděla.

„Jako jestli jsou zuřivější nebo tak. Ty paka tady dole si myslí, že jim patří svět, ale což o to, vyjít se s nimi dá.“

„Co s nimi mají společného?“ nevydržela jsme se nezeptat. Vlčí démoni byli nabušenci, něco jako závisláci na fitku. Šňupou permanentky.

„No, zaživa byli vlkodlaci,“ řekl, jako by se nechumelilo. Zastavila jsem se.

„Co je?“

„Vlčí démoni byli zaživa vlkodlaci?“ ujišťovala jsem se.

„Jo. A?“

„To jsem netušila,“ přiznala jsem.

„Jaks to mohla nevědět? Tygrodlaci jsou tygří démoni, když umřou, a tak dál. Ti mají jízdenku sem pojištěnou. Jen občas se někdo nakazí omylem a pak jde do toho šedivýho hnusu nebo čeho,“ poslední slova zavrčel. Tady dole víme, že existuje nebe a jakýsi mezi prostor mimo nás. Nebe je pro extrémní dobráky, podsvětí pro zlouny. To cosi mezi je jakási šedá hmota, ve které duše nacházejí odpočinek. Není tam žádný další život.

„A incubové jsou teda sexuální bozi už zaživa?“

„V podstatě. A démoni ohně jsou výbušní. Vášniví. Všechno moc prožívají.“

Zašklebila jsem se.

„Taková jsem nebyla.“

„To si dost možná jenom myslíš. Tady to není náhodný výběr. Probudí tu zlo v tobě a dají tomu jméno. Nic víc nedělají. Oni nás na démony nemění. Prostě je z nás jenom vytáhnou na povrch, chápeš? Nikdo tu není víc zlý, než byl jako člověk. Jsme v podsvětí, jsme démoni. Takže to jenom zní hůř.“

Celé to ze sebe vychrlil za půl minuty na jeden nádech, ale mně zabralo trojnásobek to zpracovat. Byla jsem opravdu výbušná a všechno moc prožívala?

Náhle mi sepnula myšlenka. Div, že se mi nad hlavou nerozsvítila žárovka.

„Musím běžet,“ oznámila jsem Altanovi kvapně a bylo mi fuk, jak si to vyloží. Rozběhla jsem se ke škole a cestou mrkla na hodiny. Donna by tam ještě měla být.

„Oukej, co máš, že to nemohlo počkat?“ oslovila mě Donna, když se ráčila dostavit před školu. Donutila jsem jednoho šprta, aby mi pro ni nechal poslat. Jsem totiž badass.

„Pojď se mnou do knihovny, potřebuju pomoct něco najít.“

Povzdechla si.

„Jo, odpoledne po škole nemám na nic větší náladu, než se potácet po knihovně,“ sdělila mi uštěpačně a založila si ruce na prsou.

„No tak. Je to otázka života a smrti. Spíš té smrti.“

Zvedla ruce v obranném gestu a rezignovaně vyšla směrem, kterým jsem potřebovala. Ke knihovně. Masivní budově, která byla součástí hradu, i když interiéry tomu ani trochu neodpovídaly.

Vrazila jsem do dveří a rázem mě ovanul umělý vzduch z klimatizace. Kolem mne se všechno lesklo bělostí a čistotou. Regály byly prosklené a pohovky z rudé kůže. Knihovna pro veřejnost čítala pouze tuhle obrovskou místnost, na jejímž druhém konci bylo asi třicet počítačů, herních setů a konzolí. Já se ovšem rozešla k masivním dubovým dveřím. Ke vstupu do skutečné knihovny.

„Tam nesmíte,“ houkla na mě s Donnou laxně vysoká, děsivě hubená knihovnice. Pohled měla upřený do lejster, ale byla jsem si jistá, že nás sleduje.

„Ale smíme,“ odsekla jsem a tehdy se na mě podívala. Zamračila se, ale poznala mě. Kývla směrem dovnitř a já vešla. Donna se zaváháním za mnou.

„Já nemám privilegia jako ty,“ poznamenala s úšklebkem, když jsem pozvedla obočí nad jejím váháním.

„Teď jo. Potřebuju najít nějakou… knihu o upírech.“

Vykulila oči.

„Stmívání tady nemáme, drahoušku. Rituálně bylo spáleno týden po tom, co ho sem přinesli,“ zakřenila se a kývla ke dveřím, které už se za námi zabouchly. Protočila jsem oči a začala prohrabávat regály.

„Šmarjá, čekej,“ zastavila mě Donna s povzdechem a kvapně přešla knihovnou. Prstem jezdila po hřbetech knih a zdálo se, že ví, co hledá.

„Ty už jsi tu byla?“ zeptala jsem se zmateně.

„Dělala jsem tu kdysi brigádu, v podstatě. Vedoucí mojí frakce chtěla podklady pro problematiku elfů.“

Tak elfové?

„Tady.“

Došla jsem za ní. V ruce už třímala velkou pozlacenou černou knihu a opatrně v ní listovala. Podala mi ji.

„Pokud se to rozpadne, setnou ti hlavu.“

Zasmála jsem se.

„Nedělám si legraci.“

Otočila jsem se na ni. Jen vážně pokývala a ukázala na obraz na stěně. Až do té chvíle jsem to považovala za popravu Marie Antoinetty. Polkla jsem a odešla s knihou ke stolu.

Listovala jsem zažloutlými stránkami. Většina vět byla v jazyce, kterému jsme nerozuměla, snad v latině. Jen místy byly texty jasné.

A pak jsem se konečně dostala k tomu, co jsem potřebovala vědět.

Posmrtný život upírů.

Jediná pasáž napsána normálně byla také tou jedinou, kterou jsem potřebovala.

Upírům je do vínku dána nesmrtelnost, schopnost, jenž umožňuje dětem noci žít i po své lidské smrti. Pokud je však rovnováha v jejich tělech i duších narušena, navěky propadnou do věčného zatracení temnoty posledního kruhu pekelného, jenž jim nenabízí světla dalšího bytí. Jejich těla budiž roztrhána posmrtným soudem vedví a spálena na hranici sebelítosti a hříchu.

Zaklapla jsem knihu.

„Tak? Cos to teda potřebovala vědět? Chceš si v koupelně vypěstovat pijavici?“ zasmála se Donna a sledovala mě.

Já se nesmála. Podala jsem jí knihu nazpátek.

„On už se nevrátí,“ zamumlala jsem.

Trvalo jí chvíli, než pochopila, co jsem řekla. Její výraz byl najednou lítostivý. Odvrátila jsem se.

„Ale to jsi věděla už předtím, ne?“

„Vlkodlaci se sem vracejí. Všechny potvory, co jen na povrchu jsou, se sem vracejí, ale on ne!“

Praštila jsem do stolu. S dutým nárazem se zhroutil po kusech na podlahu.

„Upíři tu nejsou. Nikdo tu nebyl zaživa upír. Oni jsou mrtví, chápeš? Upíři jsou už za života vlastně mrtví,“ zvýšila na mě Donna hlas a vrátila knihu ledabyle na místo.

Měla jsem to tušit. Možná jsem to i tušila.

„Děkuju za pomoc,“ kývla jsem na Donnu a rozešla se ke dveřím. Najednou mi tohle místo připadalo nepřátelské. Jako by se za každým regálem schovával duch, který by mě mohl děsit.

Náhle mě však Donna popadla za paži a než jsem se nadála, objala mě. Chvíli jsme mlčely.

„Budu tu pro tebe, když to budeš potřebovat, jo? Vždycky,“ slíbila mi po pár minutách přiškrceným, ale upřímným hlasem. Objala jsem ji pevněji a usmála se i přes smutek, který jsem cítila.

„Na věky věků.“

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion II. - Inferno - 5. kapitola: