OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion II. - Inferno - 6. kapitola

04.07.2013 (16:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 780×

Celý týden jsem trénovala jako šílená.

Donnino ujištění o našem přátelství mi dodalo novou víru a já se jí držela, seč jsem mohla. Desdemona se na mě přestala tvářit kysele a už jenom nepřítomně pokyvovala. Ačkoliv podpálení celého sálu i hradu ještě nebylo vyloučeno, dokázala jsem se lépe ovládat. Zvládla jsem do sebe pojmout sílu a jakž takž ji i využít.

Mělo to i jiný důvod, že se moje tréninky stupňovaly. Při svém prvním toho týdne mi bylo oznámeno, že Bastien se vydal spolu s dalšími démony jeho ražení za hranice města. Občas se takhle pořádaly obhlídky po osadách a blízkém okolí, ale i tak to znamenalo minimálně týdenní výpravu. Neskutečně se mi ulevilo, ale bát jsem se nepřestala. Donna mě stále vyprovázela z hradu až ke mně domů, kde jsme obvykle trávily následující hodiny. Důvěřovala jsem jí. Byla pro mě novou nejlepší kamarádkou. A i když jsem si to nechtěla připouštět, v mém srdci mi nahrazovala Trixy.

„Tak fajn, a dost. Vysvětli mi, co se děje, teď hned!“

Vycházely jsme s Donnou z budovy hradu. Dnešní trénink se nepovedl zrovna dvakrát skvěle, obě ruce mi pokrývaly obvazy. Zkoušela jsem energii ohně hromadit jako obal kolem svého těla. Shořely rukávy a popálila jsem si ruce. Geniální.

„Co by se mělo dít?“

Donna mě chytla za rameno a trhla tak, až jsem byla nucená se zastavit. Zamračila jsem se na ni a její ruku setřásla.

„Každý den tu na tebe musím čekat. Minule jsem se opozdila a ty jsi mě stejně vyhlížela zalezlá vevnitř! Čeho se bojíš?“ udeřila na mě. Měla pravdu se vším, co řekla. Byla jsem už víc než paranoidní.

Nadechla jsem se. Musím jí říct, co se děje. Někdo by to měl vědět. Kdyby mě pak našli zakrvácenou na podlaze dračího sálu, ať ví, kde mají začít hledat kudlu.

To jsem já. Doslova srším optimismem.

„Znáš Bastiena? Měl by ještě učit na škole,“ nadhodila jsem.

„Jo, občas ho mám na šerm. To jeho se bojíš?“

Přikývla jsem.

„Proč? Vždyť je… normální, teda… vycházíme s ním všichni v pohodě.“

To jsem mohla čekat. Otočila jsem se a znovu se rozešla k domovu.

„Elizo, co s ním je? Já se ho nezastávám.“

„Když jsem ještě chodila do školy, jednou mě políbil. Jednou. A teď, když jsem se vrátila… Asi si myslí, že jsme spolu neskončili.“

Zarazila se.

„Chce… On… Vyhrožuje ti?“

„Něco takového, jo,“ přitakala jsem.

„J-jak?“

„Onehdá mě prakticky honil ulicemi. Předtím řekl doslova, že jsme spolu neskončili. Něco po mně chce a já se bojím… co.“

Polkla jsem a Donna taky. Myslím, že jsme obě tušily, co by tak Bastien mohl chtít. Cítila jsem se jako oběť, i když se ještě nic nestalo. Pokud mě teď obejme a začne utěšovat, uteču. Nejsem slaboch, už ne.

Donna vykročila se mnou. Šly jsme vedle sebe směrem k mrakodrapu, který byl ještě vzdálen několik bloků chůze.

„Víš, nejsi první ani poslední, kdo si tímhle prošel.“

„Vážně? Za Desdemonou taky lítal šílený žárlivý trenér, co ji chtěl do postele?“

„Asi ne tak doslova…“

Zůstala jsem zírat. Ona mi pohled opětovala. Pak si povzdechla.

„Desdemona nebyla šílenou fůrií odjakživa, El. Měla dost času na to, aby ji ze sebe udělala. Ale v podstatě… stávalo se jí něco podobného. A myslím, že i dalším členům rady.“

„Jak to, sakra, víš?“

„Myslíš, že se tím ti, co jí to udělali, nepochlubí?“ pozvedla Donna obočí.

To mě dostalo. Desdemona byla nutné zlo, ale dá se říct, že mi v posledních dnech přestávala až tak ukrutně vadit. Tohle byl ovšem hnus. Zvedal se mi žaludek už z té představy. Desdemona…Někomu jako ona se tohle prostě nemohlo stát.

„Fajn. Fajn, fajn. Ale co mám podle tebe dělat? Mám si říct, že to patří k mému životu? Mám přiběhnout za Desdemonou a prosit ji o radu, když ona sama se tomu ubránit nedokázala?! Kurva, co mám dělat?!“ zvyšovala jsem hlas a na konci své promluvy se úplně zastavila. Civěla jsem na dlaždičky na zemi a zhluboka dýchala. Hromadil se ve mně vztek, vztek na všechno kolem.

„Já nevím,“ pípla nyní Donna a neodvažovala se na mě podívat. Ovšemže to nevěděla.

„Mohla se bránit. Mohla ty kretény zabít. Proč to neudělala?“ napadlo mě, ale můj hlas zněl stále ještě rozzuřeně.

„Určitě měla důvod.“

„A jaký mám já?“

„Co tím myslíš?“ nechápala.

„Jaký mám já důvod, abych Bastiena nezabila?“

Donna pokrčila rameny a já po ní gesto opakovala.

„Žádný. Bezva. Jdeme,“ ukončila jsem tuhle diskusi a vydala se rychle k domovu. Po chvíli jsme začaly s Donnou zase normálně konverzovat. O tréninku, o škole a o tom, kde sehnat nejlepší vodku.

„Takže zítra,“ rozloučila jsem se s Donnou někdy okolo desáté večerní.

„Jo, pokud se do tý doby probudím,“ promnula si čelo moje kamarádka a mávla mi. Pak se klátivou chůzí vydala k výtahu a já se musela pousmát.

Pily jsme. Hodně.

Cítila jsem, že já a můj žaludek jsme zajedno v tom, že to nebyl nejlepší nápad. Po chvíli jsem se o tom skutečně přesvědčila.

Usazená na podlaze koupelny, bezpečně blízko záchodové míse, jsem promýšlela události posledních dní. Byla jsem na sebe hrdá, že už něco umím. Že nejsem jenom nemehlo bez budoucnosti. Hihňala jsem se, když jsem si pomalu sundávala z rukou obvazy a prohlížela si čerstvě zhojenou kůži. Byla ještě na dotek citlivá.

„Sákryš, Jean-Claude, kdepak jsi?“ vyřvávala jsem opilecky na celý byt. Museli mě slyšet i sousedi, kteří naštěstí netušili, o kom vlastně žvatlám.

„Blbečku, víš ty vůbec, co jsem kvůli tobě udělala? Teď tu dřepím a kolem mě jsou samí idioti! Ne, všichni ne. Donna není idiot. Ale ty jsi taky idiot. Kdybys mě zabil, mohla jsem se na tohle vykašlat,“ pokračovala jsem ve svém blábolení a někde vzadu v mozku jsem si možná uvědomovala, že říkám to, co si skutečně myslím.

Další kecy jsem ze sebe však dostat nestihla, a že jich bylo ještě požehnaně.

Usnula jsem opřená o vanu a zdálo se mi o krásných, bledě modrých jednorožcích.

Probrala jsem se mokrá a s třasem.

Seděla jsem v čemsi, co jsem raději nechtěla identifikovat. Zhnuseně jsem se zvedla ze země a oblečení hodila daleko do pryč.

Po horké sprše jsem si znatelněji uvědomovala svůj bolehlav. Jako každý alkoholik jsem si přísahala, že už nikdy nebudu pít, a pro jistotu zkontrolovala mobil, jestli jsem ve své natvrdlé chvíli někomu nezavolala. Třeba Altanovi. Toho bych teď opravdu nerada viděla u svých dveří.

Jednu věc jsem si ze včerejška pamatovala zcela jistě. Jean-Claude. Myslela jsem na něj, nebo o něm mluvila. Prohrábla jsem si usychající vlasy. Copak mi to nikdy nedá pokoj?

Možná jsem však pro svůj klid v duši mohla něco udělat. Oblékla jsem si to první, co jsem našla ve skříni, a vyrazila ven.

Cestou jsem si svůj nápad několikrát analyzovala ze všech úhlů. Nedělám nic špatného. Bude to pro mě jako poslední dávka drogy, kterou už musím přestat brát. Škoda, že na tohle neexistuje odvykačka.

Vešla jsem do hradu. Projela mnou chvilková hrůza a já počítala, kolik je to dní. Pět, asi pět. Ještě se nevrátil. Snad.

Procházela jsem dál a kolem dračího sálu jsem se musela doslova proplazit. Dneska jsem měla trénink. Zhruba někdy… teď. Ale Desdemona na svém trůnu nevypadala, že by ji nějak zvlášť zaráželo, že tam nejsem. Možná mě i viděla, každopádně to nedávala najevo. Alespoň už si přede mnou přestala hrát na anděla s duší ďábla. Tak nějak mě to uklidnilo.

O několik chodeb a lomcování se špatnými dveřmi dál jsem se konečně ocitla v malé místnosti, podobné soukromé knihovně. Police byly poloprázdné a ležely na nich pouze tenké štosy zažloutlých desek. Některé už se skoro rozpadaly, jiné byly prakticky nové a neporušené. Po jedněch takových jsem sáhla.

Tady se uchovávaly záznamy ze všech zkoušek. Tedy z těch, které byly nějak důležité. Rada nepovažovala za nutné skladovat události, které nikdo nepřežil, nebo kde se nestalo nic významného. Vzhledem k tomu, že to byla většina, byla tato místnost poměrně nevyužita. V jejích koutech se na sobě hromadilo harampádí, takže jsem předpokládala, že je to zároveň takový univerzální sklad.

Ve složce mého ročníku byly záznamy o účastnících, o subjektech likvidace a o místě konání. Vše bylo dopodrobna rozebráno. Ačkoliv mě to velmi lákalo, složku účastníků i místa jsem odložila zase zpátky a zaměřila se na jednu jedinou.

Procházela jsem jména. Většina z nich mi byla krajně neznámá. Vlkodlaci, tygrodlaci… Čert aby to vzal.

A pak se, na úplném konci, zjevilo jméno, které jsem hledala.

Roztřesenými prsty jsem desky nadepsané jménem Jean-Claude vytáhla.

Opravdu chci vědět všechno o něm? O jeho životě? Tady bych to našla. Jeho minulost, přítomnost i jeho konec, tak trochu mnou způsobený. Všechno tu bylo popsáno do nejmenších detailů.

„Co to děláš, El?“ zašeptala jsem si pro sebe a s výdechem složku otevřela.

Prohlížela jsem si Jean-Claudovu značně nekvalitní fotku. Museli mít svého člověka, který ho sledoval, který je všechny sledoval. Nebo démona. Kdo ví, kdo pro ně tyhle věci dělá?

Posadila jsem se na zem a opřela se zády o police. Dala jsem se do čtení.

Bylo to zajímavější než kdejaká kniha a nejednou jsem zalapala po dechu. Okamžitě mě popadly výčitky svědomí. Zažil toho tolik… Měla jsem si ho víc vážit. Začínala jsem chápat tu jeho aroganci. Dělat někomu prakticky otroka? Smrt dívky, kterou miloval?

Jestli si někdo nezasloužil zemřít, tak on.

Proč vždycky ti nevinní umírají brzy?

Došla jsem až ke zprávě o tom, jak jsem ho zabila. Všechna ta slova mi běhala hlavou, když se to stalo. Jako bych tuhle pasáž napsala já osobně.

Povzdechla jsem si a naposledy přejela očima po informacích o něm. Už se tím nebudu zabývat. Musím s tím konečně přestat.

Došla jsem až k informaci o jeho narození, úmrtí, bydlišti, druhu.

A ztuhla jsem.

U kolonky ‚Druh‘ bylo samozřejmě zapsáno ‚upír.‘ Ale to nebylo to jediné. Hned vedle stálo něco, co mi bylo důvěrně známé. Slovo, se kterým jsem se setkávala každý den. Které bylo součástí mého světa.

Pocítila jsem něco jako můj vlastní, emocionální ohňostroj.

Upíři nemají zpáteční lístek. Upíři zemřou a je to konec.

Ale Jean-Claude nebyl jen upír.

Byl také incubus.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion II. - Inferno - 6. kapitola: