OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Faladriel - Prolog

29.10.2013 (11:00) • silvi14 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 664×

Kap, kap. Kapky deště bubnovaly do střechy. Po okenních tabulích stékala voda. Milovala jsem déšť. Milovala jsem, když jsem mohla být při dešti venku. Vstala jsem od stolu a zamířila do předsíně. Rychle jsem na sebe natáhla boty a bundu. Otevřela jsem dveře a vstoupila do deštivého podvečera. Obloha byla šedá a zamračená. Provazce dešťových kapek létaly všude možně. Postavila jsem se na trávník před domem. Nastavila jsem obličej směrem k nebi. Užívala jsem si ten pocit, když mi kapky vody stékaly po obličeji. Ano, byla jsem zváštní. Druhý ročník střední školy pro mě nebyl jednoduchý. Spolužáci mě neměli rádi. Každý den jsem musela čelit posměškům a hloupým poznámkám. Proto jsem si při každodenní procházce krásně pročistila hlavu.

Déšť v mém městě nebyl nějak výjimečný. S otcem jsem žila na okraji Washingtonu. Maminka zmizela, když mi bylo osm let. Jsem z toho nešťastná i do teď. Budu už navěky. Strašně moc mi chybí. Ale ani život s tátou není zas až tak špatný. Udělá pro mě první poslední. Vždyť ví, jak mě zmizení maminky i po mnoha letech trápilo. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat do malého knihkupectví kousek od našeho domu. Ten „kousek" byly asi dva kilometry, ale mně to nevadilo. Byla jsem ráda, že se můžu projít. Pomalu jsem kráčela deštivým Washingtonem a ani jsem si neuvědomila, že za mnou někdo jde. Došlo mi to téměř po deseti minutách chůze.

Polkla jsem. Začínalo mi to být nepříjemné. Neodvažovala jsem se otočit, bála jsem se toho, co bych viděla. Ale také to nemusel být nikdo nebezpečný. Mohl to být pošťák. Nebo paní se psem. Ne. Nebudu riskovat, nakázala jsem si v duchu a radši přidala do kroku. Už jsem byla skoro u knihkupectví. Ulevilo se mi. Na kratičký okamžik jsem zpomalila. Najednou jsem za sebou už kroky neslyšela. Opatrně jsem se pootočila, jen abych za sebe viděla koutkem oka. Nikdo tam nebyl. Otočila jsem se celá. Došla jsem až k místu, kde ten dotyčný mohl zmizet. Ke svému překvapení jsem našla zmačkaný kousek papíru.

Byl rozmočený. Opatrně jsem ho rozbalila. Naštěstí se nepotrhal. Inkoust se pomalu rozpíjel do stran a mně se tím krátil čas na přečtení papírku. Přimhouřila jsem oči soustředěním. Pak jsem vykřikla. Na papírku stálo mé jméno. Zmuchlala jsem papírek a hodila ho do nejbližší louže. Rozeběhla jsem se směrem ke knihkupectví.

                                                                                  ***

Našla ten papírek, nebo ne? pomyslela jsem si. Dělalo mi to starosti. Faladriel ho přece musela najít. Je chytrá. A zvědavá. Přece nemohla odolat pokušení se na něj podívat. Povzdechla jsem si.

„Lynno?" Zvedla jsem hlavu. Podívala jsem se do očí svému strážci.

„Ano, Merdalle?" Merdall ke mně přišel a něco mi vrazil do ruky. Byl to papírek. Ten samý papírek, jaký jsem nastražila na Faladriel. Ach ne. Byl to on. Ona si ho přečetla a zahodila. Zavřela jsem oči a vydechla.

„Co budeme dělat, slečno?" zašeptal Merdall. Podívala jsem se na něj s úzkostí v očích.

„To nevím. Náš plán selhal. Musíme vymyslet jiný způsob, jak Faladriel upozornit na mou existenci. Nějaký způsob, který nezničí, kterého se nezbaví..." Merdall vytřeštil oči.

„Už to mám!" vykřikl. „Lynno, musíte použít Selectum Fairisdale." To nebyl špatný nápad. Selectum Fairisdale, pronásledovací kouzlo, které vám cokoliv zaryje do paměti a vy se toho nezbavíte. Budete na to myslet do té doby, než vás toho ten, kdo na vás Selectum seslal, nezbaví.

A to může trvat sakramentsky dlouho. „Merdalle, jste geniální," usmála jsem se. Merdall zčervenal a vytratil se. Zanedlouho se vrátil s malou lahvičkou plnou průzračné tekutiny. Podal mi ji. Vzala jsem ji do dlaní, přiložila si ji k ůstům a zavřela oči.

„Faladriel. Já o tobě vím. Ty o mně také. A brzy se setkáme. Tomu se nevyhneš," pronesla jsem. Potom jsem otevřela zátku lahvičky a vylila tekutinu na zem. Ta okamžitě vzplála modrým plamenem, poté se proměnila v kouř a vylétla oknem ven, za Faladriel.

„A je to," usmála jsem se na Merdalla. Znovu jsem zavřela oči a tentokrát jsem zaslechla lupnutí. Dílo bylo dokonáno. Selectum se dostalo Faladriel do hlavy.

***

Strašně mě rozbolela hlava. Nechápu, co se to se mnou stalo. Opřela jsem se o regál s knížkami. Promnula jsem si čelo. Co to se mnou, sakra, je? Měla jsem hlavu jako střep. Jako po večírku. Zhroutila jsem se do křesla. Lidé se na mě otáčeli, nechápajíc, co se děje. Ani já jsem to nechápala. Zastrčila jsem si za ucho pramen světlých vlasů. Najednou se mi zatmělo před očima. Vykřikla jsem bolestí.

„Ne!" křičela jsem jako smyslů zbavená. V hlavě mi promlouval jemný, zvonivý hlas. Jako tisíc malých zvonků, jako tisíc malých paliček mě jeho slova bušila do každého zákrutu v mém mozku.

„Faladriel. Já o tobě vím. A brzy se setkáme. Tomu se nevyhneš." Ženský hlas v mé hlavě pořád opakoval tato slova.

Najednou jsem se vzpamatovala. Zatřepala jsem hlavou. Setřela jsem si pot z čela a zhluboka dýchala. Co to bylo? Najednou jsem byla úplně v pořádku. Několik lidí se nahrulo kolem mě.

„Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Co se děje?" Tyto otázky na mě jedna přes druhou dopadaly. Udolávaly mě do křesla takovou silou, až jsem to prostě nevydržela.

„Ticho!" zakřičela jsem zoufale. Lidé zmlkli. Nechápavě se na mě dívali. A zároveň i zvědavě, chtěli totiž vidět moje počínání. Zvedla jsem se z křesla. Zapnula jsem si zip u bundy a jako blesk jsem vyběhla z knihkupectví. Už přestalo pršet. Rychlým krokem jsem se vydala zpět k domovu, protože už byla skoro tma. Cestou jsem přemýšlela. Čí hlas to byl? A hlavně, co znamenala ta slova? Konečně jsem dorazila k domovním dveřím. Rychle jsem si odemkla a vklouzla do tepla domova. Sundala jsem si bundu a uklidila jsem ji do skříně. Potom jsem se zula a boty jsem uklidila do botníku. Pak jsem jen v ponožkách vešla do obýváku.

„Tati?" zavolala jsem do ticha. Rozsvítila jsem. Táta nikde. Kde zase lítá? V tom jsem si uvědomila že jsem si doma nechala mobil. Rychle jsem ho našla. Padesát som zmeškaných hovorů, třicet esemesek. Všechno od táty. Vymazala jsem všechny zprávy a protokol hovorů.

Vytočila jsem tátovo číslo a přiložila telefon k uchu. Táta to zvedl okamžitě. Uchechtla jsem se. Určitě byl na příjmu každou vteřinu od té doby, co jsem mu poprvé nezvedla telefon a neodpověděla na zprávu.

„Faladriel! Můžeš mi, sakra, vysvětlit, kde jsi byla? A proč mi nezvedáš telefon? A..." křičel táta do telefonu. Urychleně jsem mu skočila do řeči.

„Tati, byla jsem na své každodenní procházce a doma jsem si zapoměla mobil. Už se to nestane," řekla jsem klidným, nevzrušeným hlasem. Zaslechla jsem, jak si táta ve sluchátku oddechnul.

„Dobře. Dnes přijdu domů až pozdě v noci, mám v práci ještě nějaké vyřizování. Měj se," řekl táta a zavěsil. Položila jsem mobil na stůl. Rozhodla jsem se, že si udělám úkoly do školy. Přinesla jsem si učebnici matematiky a chystala se podlehnout zlu, které na mě uvnitř učebnice čekalo.

Otevřela jsem ji. Byla prázdná. Nebylo v ní jediné písmenko, jediné číslo, prostě nic. Otočila jsem pár stránek. Najednou jsem narazila na fialové písmo. Panebože. Zase ta slova. Upustila jsem ji na zem a vrhla se ke knihovně. Otevřela jsem několik knih. V každé bylo to samé. Ta slova, která mě mučila. Všechny knížky, které jsem vytahala z knihovny včetně učebnice matematiky, jsem popadla a hodila do krbu. Neodvážila jsem se podívat do kuchařky, sešitů nebo časopisů. Najednou se ozval zvonek na domovních dveřích. Zbledla jsem hrůzou. Sesunula jsem se po zdi na podlahu a začala brečet. Bylo to jako z hororu. Zvonek se ozval znovu.

„Nech mně být!" zakřičela jsem spolu s návaly slz. Dveře se pootevřely. Zaječela jsem. Rychle jsem se zvedla a utíkala do kuchyně schovat se pod stůl. Ale když jsem se skláněla, abych pod něj vlezla, praštila jsem se do hlavy o kuchyňskou linku. Zatmělo se mi před očima a já upadla do v tuto chvíli vítaného bezvědomí.

Autor: silvi14, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faladriel - Prolog: