False truth - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zdravím. A Thea taky. A její tragický život pokračuje dál...

16.02.2011 (14:00) • Fou • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 681×

V životě člověk zažije chvíle, kdy si připadá jako ve snu. A v tom mém životním snu jsem stála v nějakém obýváku, v náručí mě držel sexy chlap a právě mi řekl, že jsem předmětem vyjednávání. Pak se odmlčel, já mlčela a on si mě po chvíli otočil k sobě čelem, tvářil se starostlivě a zeptal se mě, jestli jsem v pohodě. A já jsem v tom životním snu na něj jen tak zírala, zírala a zírala, a snažila se pochopit, co že to vlastně řekl. A ten sexy chlapík se tvářil starostlivě, nesmál se – a z toho jsem vlastně měla částečnou radost, která ovšem byla utlumena zmatkem a šokem – a znovu se mě zeptal, jestli je v pohodě.

Bylo to opravdu divný. Jelikož tlumené zvuky, které tvořily dojem snu, ustupovaly, všechno se najedno zdálo ostřejší, já tam pořád tak stála, on se pořád ptal a mně pomalu, ale zatraceně jistě začalo docházet, že tohle prostě sen nebude.

„Hej, Theeeoooo!“ křičel na mě a já překvapeně zamrkala. Vydechla jsem a vypadalo to, že při projevu nějakého života si Luc oddychl. Luc… Luc, mrtvola, žádná policie, strašidelná trojčata a… únos. Panebože!

Trhla jsem sebou a chtěla se od něj odtáhnout, ale jeho pevné sevření mi v tom zabránilo. K čertu.

„Pusť mě,“ zasyčela jsem vztekle. Povzdechl si.

„Vidíš? Bylo by lepší, kdyby ses uklidnila, přestala tady dělat rozruch a všechno si v klidu promyslela,“ řekl klidným tónem. Už jsem říkala, že ho chci zabít?

„A co kdybych si nesedla, nepřestala tady dělat rozruch a nic si v klidu nepromyslela?!“ vybuchla jsem vztekle. „Právě jsi mi oznámil, že tohle je něco jako nějaký únos a pokud nemáš hodně špatnej smysl pro humor, tak je tohle realita. A já jsem důvěřivý člověk a nehodlám tady hádat, jestli je to pravda nebo ne. Jdu pryč, žádný únos se nekoná, smůla,“ řekla jsem rozčíleně a opět sebou trhla. A opět marně. Supěla jsem vzteky

„Nikam nejdeš!“ zavrčel vztekle a přitiskl mě k sobě víc a víc. Měla jsem matný dojem, že kdyby mě k sobě tiskl ještě víc – a byla jsem si jistá, že on by to dokázal – možná bych se rozprskla jako nějaký vajíčko. Prostě bum – a pak jen zbytky mé osobnosti všude na stěnách, na jeho obličeji…

Potřásla jsem hlavou a znovu sebou vzpurně trhla.

Opět si povzdechl. Pak se opět nějak rychle otočil a my jsme se ocitli na tom úžasném gauči. Tedy… on seděl na gauči a já seděla na jeho klíně. A při téhle pozici mne chtě nechtě začaly napadat podivné myšlenky, které jsem musela odsunout stranou. Tahle noc začala nabírat gigantických rozměrů a já jsem si nebyla jista, zda bych unesla všechny následky, které by z tohohle vyplynuly.

„Fajn,“ prohlásil Luc za mnou. Otočila jsem se k němu a v tu chvíli jsem si opravdu přála, aby pohledy uměly vraždit.

„Když sis nechtěla sednout ty, musel jsem já, takže se netvař, jako kdybych tě mučil. S tím jsem ještě rozhodně nezačal,“ řekl opět rozvážným tónem a zdálo se, že můj super vraždící pohled na něj nefunguje.

„První, co bys měla vědět, je to, že ti v žádném případě nechceme ublížit. Pokud to ovšem nebude potřeba. Byli bychom všichni rádi, kdyby sis z téhle příhody neodnesla víc než jen nějaké modřiny navíc.“ Sklouzla jsem pohledem na jeho ruku, která mu svírala moje předloktí. Zřejmě si svůj stisk uvědomil taky, jelikož ho trochu povolil, ale nepustil mě.

Zavřela jsem oči a začala počítat do deseti. Z tohohle zážitku si rozhodně neodnesu jenom modřiny. Rozhodně po tomhle zážitku zamířím do nějakého blázince.

Luc mezitím pokračoval.

„Měl bych ti taky říct, že pokud nenastanou nějaké komplikace…“ Odmlčel se. Mrkla jsem na něj z pod víček. „No, komplikace už vlastně máme, takže…“ Znovu se odmlčel. Tentokrát jsem otevřela oči úplně a pozorovala ho. V žádném případě ovšem ne zaujatě. „Prostě pokud všechno půjde alespoň nějak podle původního plánu, mohla bys být do tří dnů zpátky doma. A někdy…. Třeba za padesát, šedesát let, až se zase sejdeme, se tomu určitě zasmějeme,“ dodal a zakřenil se na mě.

V tu chvíli jsem se neudržela. Určitě jsem měla ve tváři nějaký opravdu zuřivý výraz, jelikož vypadal zaskočeně a než jsem si já nebo on mohl uvědomit, co dělám, zabořila se moje pěst do jeho tváře. Ozvalo se takové menší tlumené bum, křupnutí pár kloubů, Luc sebou cukl dozadu a do mé pravé ruky se dostala bolest.

Ukrutná bolest.

Třeštila jsem oči na svoji pěst, ve které to brnělo, snažila se uvolnit svoje zatnuté prosty, snažila jsem se, aby se mi ta zatracená pěst přestala třást a taky jsem se snažila potlačit tu šílenou bolest. Ten chlap má ve tváři železo nebo co. Vždyť to bolí jako čert!

Tu ovšem moji zaťatou pěst chytily dvě jiné velké, mohutné ruce a pomalu začaly uvolňovat onu zaťatou pěst. Zírala jsem, neschopna slova. Když se moje pěst změnila opět v ruku – která se ještě pořád třásla a bolela – začaly ji ty dvě velké ruce masírovat, což mi samozřejmě dělalo nevýslovně dobře. A mé ruce taky.

A v té chvíli jsem si uvědomila, že už mě nedrží. Žádná ruka na mém předloktí, žádné ocelové sevření jeho rukou.

Tohle byla rozhodně moje jediná šance na útěk. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se psychicky a fyzicky připravit na to, co teď přijde.

Tři…

Ten chlap by mohl dělat maséra.

Dva…

Třes mé ruky pomalu povoloval.

Jedna…

Dokonce jsem mohla pohybovat prsty. Úspěch.

Teď!

Vystřelila jsem z jeho klína, otočila se a začala utíkat jako o život. Vběhla jsem do kuchyně, zatočila do úžasné chodby s úžasnou podlahou a za sebou slyšela Lucovy vzteklé nadávky. Ale nezastavovala jsem se, běžela jsem a běžela a běžela a běžela a… vpadla jsem do náruče jedno z těch dvou hrozivých chlápků.

Úplně jsem zapomněla, že tady ještě jsou.

Snažila jsem se vykroutit, zkusila ho umlátit svými pěstmi, ovšem marně. A to už se k nám dohnal i Luc. A světě div se, už se neusmíval.

Člověk by řekl, že člověka nějakého únosu, by měli zavřít někam, odkud by neutekl. Ovšem já jsem si seděla v obýváku, v naprosto úžasném obýváku, zarytě mlčela a hleděla před sebe. Na své pravé ruce – na té, která si dovolila samovolně jednat a udeřit Luca – jsem měla sáček s mraženou zeleninou, jelikož přestože už to tolik nebolelo, nebylo to ani příjemné a dokonce to začalo natékat. Tolik k mým boxovacím schopnostem a železné čelisti Luca.

Nesnažila jsem se zvednout, ani utéct. Zjistila jsem totiž, že Luc má byt v pátém patře, žádné požární schodiště tady není, takže útěk oknem byl vyloučený. A sebevrah rozhodně nejsem. A odchod normální přirozenou cestou byl taky nemožný, jelikož někde tam vepředu byla dvě hrozivá dvojčata – z nějakého důvodu jsem je brala jako dvojčata.

Takže jsem mlčela a když mi přišel Luc vyměnit sáček se zmrzlou zeleninou, zvedla jsem rychle do ruky knížku, která ležela na nedalekém stolku a dělala, že čtu. Před Lucem jsem tu nemohla jen tak sedět. Musela jsem mu dát náležitě najevo to, že je mi to všechno naprosto ukradené. Což samozřejmě nebylo, ovšem ve svém momentálním rozpoložení jsem nebyla schopná to přiznat sobě, natož pak mu.

A tak když se pod jeho váhou prohnul gauč, nekoukla jsem se na něj a hleděla do té knížky. Napočítala jsem třicet vteřin, než se vedle mě ozval jeho pobavený hlas. „Co to čteš?“

Pokrčila jsem rameny, zvedla knihu, aby si mohl přečíst její název a dál do ní zaujatě hleděla. „Ležela tady na stole,“ řekla jsem nenuceně.

Po chvíli se opět ozval jeho pobavený hlas. „Jednou jsem ji taky četl.“

Poplašeně jsem vyhlédla zpoza knihy. „Cože?“ zeptala jsem se zmateně.

„Bibli,“ upřesnil a pokýval na knihu. Překvapeně jsem se podívala na titul knihy. Měl pravdu, byla to Bible. A já bych se opravdu ráda propadla na druhou stranu zeměkoule.

Znovu jsem se na něj koukla. Tvářil se pobaveně. „Je to docela… poučné čtení.“

„Jak se zdá tobě ovšem k srdci nic z toho nepřirostlo,“ odsekla jsem a opět se schovala za knihu. Písmenka, která předtím splývala do jednoho velkého chumlu už začala dávat smysl.

Hlas Hospodinův rozkřesává plamen ohně, stálo tam. Potlačila jsem úšklebek a opravdu se snažila tvářit zaujatě.
Místnost se opět ponořila do ticha. Zírala jsem na řádky před sebou, opět neschopna je vnímat. Neschopna přemýšlet. Ovšem přítomnost muže vedle mě jsem si uvědomovala až moc jasně.

„Co čteš?“ ozvalo se znovu po chvíli. Trhla jsem sebou a zvedla od knihy oči.

„Bibli, už ses mě na to ptal,“ řekla jsem popuzeně. Zakřenil se.

„To vím, ale co přesně?“ zeptal se a trochu se ke mně naklonil. „Nový, starý zákon? Knihu přísloví?“

Poplašeně jsem sklopila oči zase zpátky k knížce a usilovně hledala něco, co by mi napovědělo, v jaké části Bible se to vlastně nacházím. Matně jsem si pamatovala něco z hodin náboženství, do kterých mě donutila chodit matka. Nový, starý zákon. To bylo jediné, co jsem si zapamatovala. Další členění Bible v té době nebylo potřeba. Ovšem v téhle situaci jsem to potřebovala vědět.

A tak jsem usilovně hledala v rozích stránek, kde že to vlastně jsem, až mi zrak padl na malé sousloví v rohu dole a já se vítězoslavně usmála. Opět jsem k němu vzhlédla.

„Kniha žalmů,“ řekla jsem triumfálně.

Zvedl jedno obočí a nekomentovala dobu jakou mi trvalo to říct. „Opravdu?“ Přikývla jsem a opět sklopila hlavu.

Zase zavládlo ticho. Nesoustředila jsem se na písmenka. Usilovně jsem přemýšlela, jak z téhle situace vytěžit co nejvíc. Smažila jsem se přemýšlet, ovšem moje přemýšlení bylo prostě narušováno soustavnou přítomností toho lotra.

Ovšem nemohla jsem mu říct, aby odešel, jelikož jsem si přece četla. A on mi byl přece jedno. Já byla nad věcí. Byla jsem tak nad věcí, že jsem si klidně seděla na gauči, v neznámém bytě, neznámé čtvrti, s neznámým chlápkem u kterého jsem našla mrtvolu a který mi oznámil, že jsem byla opravdu unesena a četla jsem si knihu. Opravdu jsem byla nad věcí.

„Je to opravdu pozoruhodné…“ ozvalo se znenadání vedle mě.

Otráveně jsem se na něj zadívala. Pobaveně se na mě křenil.

„Co je pozoruhodné?“ zeptala jsem se.

„Jaký máš talent.“

Mlčela jsem a zírala ně něj.

Úšklebek na jeho tváři se rozšířil. „Číst, aniž bys pohybovala očima, nebo otočila tu zatracenou stránku. Je to těžké čtení, že?“ zeptal se pobaveně.

Vzdychla jsem a opět se za knihu schovala. Fajn, možná ví, že ji nečtu, ovšem otevřeně se k tomu nepřiznám. Mlčela jsem, on mlčel a místnost znovu ponořila do –

„Myslím, že bys tu knihu měla přestat trápit, Theo, oba dva víme, že ji stejně nečteš.“

Strnula jsem. Pak jsem se rozhořčeně zvedla z pohovky, hodila tu zatracenou knihu ke svým nohám a dupla na ni. V duchu se modlila nad tím, aby tohle nebylo něco hodně špatného. Přestože jsem nebyla věřící, přála jsem si, aby existovala něco jako nebe a mě bylo někdo dovoleno do nebe vstoupit.

„Fajn,“ sykla jsem a opět si sedla na gauč a založila si ruce na hrudi. Přitom jsem ovšem zapomněla na svoji pochroumanou ruku, takže když se v ní ozvalo bolest, zaskučela jsem a vypustila z úst pár nadávek na dnešní večer, jeho osobu a spoustu další věcí. Pak jsem na něj pohlédla.

A on hleděl na Bibli, na kterou jsem dupla. Mlčela jsem a teprve on, s pohledem upřeným na Bibli, prolomil ticho.

„Měla bys vědět, že mě ta bible přišla na pěkný –“

Přerušila jsem ho odmítavým mávnutím ruky. „Je mi to jedno, klidně ti to zaplatím, ovšem pokud vezmeš v potaz to, co jste mi dneska udělali a naproti tomu jedna otravná Bible… co myslíš, že tě vyjde líp?“ zeptala jsem se jízlivě a vydrhla mu z ruky onen balíček zmrzlé zeleniny, se kterým za mnou přišel. Položila jsem si ho na svoji pochroumanou ruku a opět zanaříkal bolestí.

Odtrhl pohled od Bible – vypadal, jako kdyby se toho pohledu nechtěl vzdát – a zadíval se na mě. Velice pátravým pohledem, který mi nedělal dobře. Otřásla jsem se.

„Jsi klenot, víš to?“ pronesl najednou procítěným hlasem.

Zírala jsem na něj, neschopná ticha. Dokonce, myslím, mě chytl do jednoho oka tik, ovšem tím jsem si nebyla jistá, jelikož jsem opět byla v šoku. Zírala jsem na něj. Klenot. Já jsem klenot. Něco jako diamant. Nějaký to zlato.

Drahokamy. Klenot. A řekl to Luc.

„Cože?!“ vyjekla jsem chraplavým hlasem, který jsem nepoznávala. Opravdu jsem to řekla já?

Pomalu se začal usmívat. „Jsi klenot,“ zapakoval a jeho úsměv se začal rozšiřovat, „a já mám takové štěstí, jelikož jsi se mi dostala do rukou. Tedy,“ zakřenil se, „jsem si tě vlastně musel unést, ale to nevadí,“ dodal. Usmíval se. A tentokrát jsem ho za ten úsměv nechtěla zabít. Byl to… takový hřejivý pocit. Hezky se usmíval, uvědomila jsem si a fascinovaně na něj zírala. Tik oka začal pomalu ustávat.

Zírala jsem na něj, mlčela jsem a cítila na sobě účinky jeho úsměvu. Ovšem pak se mi do hlavy dostala slova, která pronesl a ta chvilka hřejivého pocitu byla najednou pryč. Moje okouzlení a opojení touhle chvíli taky bylo pryč. Úsměv už nebyl hřejivý, jelikož… jelikož jsem byla unesená.

„Tak co kdybys ten svůj klenot odnesl na polici a kajícně se přiznal? A když už budeme u toho, mohl by ses jim zmínit o té mrtvole u tebe v posteli,“ řekla jsem uštěpačně. Jeho úsměv zakolísal. Já jsem jásala.

Potřásl hlavou, jako kdyby si z ní chtěl vyhnat nějaké zneklidňující myšlenky. Pak si povzdechl, vzal si ten druhý pytlík se zmrzlou zeleninou, ještě jednou na mě pohlédl, pak se zvedl a odešel. Já se dívala na to prázdné místo, které po něm zůstalo, v hlavě totálně vymeteno.

Pak můj zrak padl na tu Bibli na zemi a já se zamračila.

Natáhla jsem nohu a pořádně do té knihy kopla. Pitomá bible, pomyslela jsem si sklesla a zase se ponořila do ticha, kde jsem nadávala na sebe, na Luca, na celý dnešní večer, na celý tenhle svět.

Autor: Fou (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování