OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fire and Ice : Another clan - 1. kapitola

Byly to dvě mocné strany a bojovaly spolu každou noc, bez jediné šance na určení vítěze.
Dvě rasy, jdoucí si už celá staletí vzájemně po krku.
Zabíjeli jeden druhého, aby hájili svůj rod.
Tisíce bojů nic nevyřešily.
Jedna láska to měla změnit.
Smečka Blacků vždycky platila za nejvlivnější vlkodlačí smečku v celé Evropě. S respektem k ní vzhlíželi spojenci i nepřátelé. Co se ale stane, když mezi vlky najdeme dívku, která si není úplně jistá tím, kým by měla být? Co se stane, když ji její hrůzyplné dědictví jednoho Úplňku dožene?

19.11.2011 (19:00) • Arkana • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1065×

  

 1. kapitola - Být či nebýt, jo. Tak na to mě se nikdo neptá.

 

Pohled Rebeky

 

---

 

 

 

„Víš jistě, že je to bezpečné?" zamručela jsem a obezřetně obcházela kolem starého kmene stromu, tlustého bezmála dva metry. „Nevypadá to zrovna nejlíp, víš."

Mohutný muž, asi okolo třiceti let, s výraznými ryšavými vlasy a dobráckým obličejem právě obmotával kolem stromového torza silný lýkový provaz. Sirius zvedl oči v sloup.

„Neměj strach. Dělám to takhle už celá staletí a zatím si nikdo nestěžoval."

„Ale je to opravdu nutné?" pokračovala jsem pochybovačně. „Zdá se mi to... mírně řečeno trochu přehnané."

Ryšavec na chvilku ustal ve své činnosti a se zúčastněným výrazem mi položil ruku na rameno. „Já vím, že je to trochu stresující představa, ale napoprvé by ses nemusela tak úplně ovládnout.

A my přece nechceme, aby si to tady někdo šeredně odskákal, viď že ne?"

„Ale prosím tě. Jsem nebezpečná asi jako čivava. Co bych komu mohla udělat?"

„Hm..." Sirius si otřel zpocené dlaně do trika a na chvíli se o zmiňovaný strom opřel. „Přiznávám, že jsem strávil bezpočet nocí přemýšlením nad tímto problémem. Samozřejmě že bych raději přistoupil na lehké omámení sedativy, než...ehm přivazování ke stromu. Ano, je to trochu zastaralá metoda a není ani nejpříjemnější. Jenže funguje."

„To zní fakt supro-"

„Hej vy tam!"

Storm s Jasperem mi kráčeli naproti a při pohledu na ně jsem se musela usmát. Byli vedle sebe tak dojemní. Směšní. Dva velké protiklady jako černá a bílá.

Vysoký svalnatý Storm s ježatými havraními vlasy, dával přednost tmavému oblečení v černé nebo šedé. Vždycky tak věcný, zodpovědný, starostlivý a oddaný smečce. Ano, v prvé řadě oddaný a věrný.

Jasper naproti tomu byl štíhlé a pružné postavy, jako by snad ani neměl kosti. Na ramenou se mu vlnila zlatá lví hříva, kterou neustále pohazoval, na sobě měl momentálně divoké triko s kapelou CRASH a džínsy rozervané natolik, že víc odhalovaly, než zakrývaly. Těžko říct, jestli si je takhle vážně už koupil, nebo jestli to byl jeden z jeho „úžasných" výtvorů. Měla jsem na něm ráda jeho přístup k životu, protože byl vždycky bezstarostný, odvážný a z ničeho si nic nedělal. Ráda jsem trávila čas s příjemným a odhodlaným Stormem a učila se od něj jako od velkého staršího brášky, ale když došlo na blbiny, porušování zákonů a podobné věci, byl mým parťákem bez výjimky Jazz.

„Beck!" Jasper se mi rozběhl v ústrety a v pohybu připomínal lovícího lva. Mával na mě rozmáchlými gesty a na tváři mu hrál úsměv.

Rozdrtil mě ve svém medvědím objetí. Jasper sotva dokázal krotit své nadšení a vzrušením poskakoval na místě.

„Co tady sakra děláš, ségra?! Proč ztrácíš čas hovorem o blbostech? Je to přece TADY!"

„Jaspere," mírnila jsem ho bezúspěšně, „ty blbosti se tak trochu týkají mojí budoucnosti, ale-"

„Taky už cítíš to chvění ve svalech? Cítíš, jak se ti prodlužují tesáky a vytahují drápy? Vnímáš ten vánek v srsti? Přichází válka. Hon na upíry začíná!"

S posledním slovem dopadl na všechny čtyři, což v lidské kůži vypadalo poněkud komicky. Zavrčel na mě a odhalil krátké rovné zuby, lesknoucí se jako v reklamě na zubní pastu.
Storm mezitím dorazil až k nám a ani se nenamáhal s nějakou proměnou. Vrhl na mě omluvný úsměv a pak nenápadně bratra nakopl do zad.

„Žádná válka proti upírům nezuří, ty pitomče. A předpokládám, že ty asi necítíš jak se ti prodlužují tesáky."

S poslední špetkou důstojnosti se Jasper narovnal. „Zatím. Zatím jsem v zavřený v téhle hloupé lidské schránce, ale brzy ze mě bude lovec, jako -"

„Jasně, jasně. A až se tak stane, tak my všichni budeme prosit, aby nás tadyhle Sirius utratil."

Jasper vykulil své velké tmavé oči. „Proooč?" protáhl naoko zmateně.

Přidala jsem se ke Stormovi v zájemném popichování, díky kterému jsem aspoň na chvilku zapomněla, co se na mě chystá.

„Proboha, Jaspere. Ty nejspíš ani žádný... hm no ten... no nejsi žádnej vlkodlak, Jazzi. Podívej se na sebe. Vždyť ani nejsi náš. Vůbec se nám nepodobáš."

„Moc vtipný. To už jsem slyšel nejmíň tisíckrát."

„Vážně nerad ruším, děcka," ozval se za námi Sirius pobaveným hlasem, „ale nejste tady sami."

Na okamžik jsem zpytovala svoje svědomí, což mi nikdy moc nešlo. „Eh, jasně, promiň, Sirie. Chceš pomoct s tím stromem?"

„Dovolíš," zabručel léčitel dotčeně a zvedl kmen, jako by nevážil víc než pět kilo, aby ho vzápětí o pár metrů posunul. „To, že nejsem bojovník, ještě neznamená, že nemám vlčí sílu. Tohle si vyprošuju, děcka! Dělat ze mě staříka..."

Storm se na mě pobaveně ohlédl a v očích mu rošťácky zaplálo. Udělal pár kroků  a napřáhl ke mně horké paže. Sledovala jsem ty dokonale tvarované svaly na rukou, elegantní modrou žilku pnoucí se pod kůží. Tetování měsíce na levém rameni. Vklouzla jsem do toho vřelého objetí a Storm si mě přitáhl ještě blíž. Vnímala jsem teplo, sálající z celého jeho těla. Nebylo to jen obyčejné teplo, ale horká, živoucí energie, rodící se někde v nitru vlkodlaků. Vždycky jsem si představovala ohýnek, doutnající v místech, kde bilo bratrovo srdce.

„Ničeho se neboj," vrněl mi do ucha a jeho hlas teď připomínal spíš krotkou domácí kočičku, když se snažil mě uklidnit. „Dobře to dopadne, uvidíš. Tady prostě není, co by se mohlo zvrtnout."

Vzhlédla jsem do jeho temných hlubokých očí. „To sakra doufám."

Zasmál se příjemným šimrajícím smíchem, který mu vcházel odkudsi z hrudi jako mručení hravé šelmičky. „Třeseš se. Je ti zima, viď?" Na odpověď stejně nečekal. „Už ti brzy bude teplo a pak už se ho jen tak nezbavíš."

S vděčným úsměvem jsem mu zabořila nos do trička a vdechovala tu sladkou vůni, pach bezpečí a útočiště, který si každý vlkodlak pamatuje ještě z doby, kdy byl štěňátko. Pach rodného pelíšku. Pach matky, teplého mléka a kníkajících sourozenců...

Storm mě náhle pustil a dovolil zimě, aby se znovu zmocnila mých údů. Roztřásla jsem se a všechny moje zvířecké vzpomínky zmizely spolu s teplem.

„To jsou naši. Nemám tu před obřadem co dělat. Měl bych jít, než ze mne otec udělá sekanou."

Políbila jsem ho na tvář vteřinu předtím, než se uprostřed skoku změnil ve zvíře, půvabnou šelmu se stříbřitou srstí a tmavýma očima. Dopadl na zem na všechny čtyři měkce a tiše jako kočka. Ohlédl se na mě, než se vplížil do podrostu.

Jasper přistoupil ke mně. „To je ale smůla, že tady Storm nemůže bejt s náma, viď? Taková škoda-"

Ubalila jsem mu facku, při které zakvičel a uskočil pár metrů dozadu, vzápětí mi ji ale oplatil stejně tvrdým úderem. Ohnala jsem se po něm, jak jsem byla v ráži - a moje ruka zasáhla jiný cíl, než jsem měla původně v úmyslu.

Otcovy zuby mi scvakly pár milimetrů od hřbetu mojí ruky. Centimetr vedle a mohla jsem přijít o prsty. V zápalu boje jsem totiž ani nepostřehla přicházející dvojici vlků, kteří ladně kráčeli bok po boku, černý samec pokrytý bezpočtem jizev, vysoký a mohutný, alfa každým coulem, jemuž nyní oči tak tmavé, že nebyly v srsti rozpoznatelné, rozzlobeně plály a matka, o něco menší, bílá a půvabná, celé její tělo působilo dlouze a štíhle, mě pozorovala bledě modrýma očima, které jiskřily, jako by se smála.

Ledabyle, mezi jednotlivými kroky, se oba rodiče proměnili do své lidské podoby. Matka jako vždy vypadala krásně a mladě, smetanově zbarvené vlasy zastrčené do culíku. Otec, mírně zarostlý s ryze mužnými rysy, by vypadal mimořádně dobře, i ve svém věku, který si žárlivě střežil, nebýt toho, že tolik zuřil.

„Mami, ahoj. Promiň, tati."

Zatímco Noris vypadal, že není schopný slova, Selena, zvyklá na výbušnost svého muže, přišla ke mně, aby mě objala. „Rebeko, zlatíčko. Jak se cítíš."

„Jo, v pohodě," zalhala jsem. „Už se fakt nemůžu dočkat."

„Proto mlátíš všechny kolem sebe?"

„Řekla jsem, že mě to mrzí, tati. Ale prostě... Jasper mě vytočil."

Bratr podrážděně zakoulel očima sehnul se, jako by čekal, odkud přiletí rána. „Ségra, doprdele! Nesváděj to všechno na mě!"

„Jaspere! Nebuď tak nechutně vulgární. A ty, miláčku, zkus zhluboka dýchat, ano? Snaž se uklidnit. Přece se dneska nebudeme hádat."

Noris zafuněl. Matka se rozhlédla kolem, jako by jí teprve teď něco došlo.

„Kde je Storm, zlato?"

„Pryč," odsekl Noris. „Aspoň někdo tady má smysl pro povinnost."

Vyměnili jsme s Jazzem významný pohled, který otci očividně ušel.

„Už je to, pane," ozval se Sirius, na kterého jsme mezitím všichni zapomněli. „Měsíční strom je připravený a měsíc už je skoro nejvýš. Řekl bych, že je čas začít."

„Dobře," kývl otec. „Drahá, musíme jít."

V žaludku se mi formoval obrovský balvan, který jako by mě tlačil do žeber. Na moment mi hlavou probleskla myšlenka na útěk, ale na ten už bylo očividně pozdě.

„Tak pojď, děvče. To zvládneš, uvidíš."

„Sbohem," loučila se se mnou matka téměř v slzách, jako kdyby mě už nikdy neměla znovu vidět. Jasper div nepředvedl radostný taneček. Otec ho musel odtáhnout.

„Fajn, Sirie," vykuckala jsem, když jsme osaměli a léčitel mě opřel zády o kmen, aby mi kolem hrudi omotal provaz, „moc se mi to nelíbí."

„Vzpomínám si na svoji proměnu," odpověděl zamyšleně a utahoval mi lano i kolem rukou. „To je věc, na kterou jeden nezapomíná."

 

„Bolí to?"

„To je individuální. Měl jsem hroznej strach, ale potom se mi to nakonec docela líbilo. Já jsem ale byl sám. Měl jsem to mnohem těžší. Ty se nemusíš ničeho bát. Všechno je dokonale zajištěný. Tyhle provazy jsou dost silné, aby tě udržely. Neublížíš sobě, ani nikomu jinému."

„Ale co když - "

„Žádné když nebude. Všechno půjde jako po másle. Celá ta transformace trvá jen několik vteřin. Pak budeš možná pár minut dezorientovaná, ale to se rychle ustálí."

„Ach bože," zašeptala jsem, když vzal do ruky kus gumy a vstrčil mi ho do úst. „Co to grh-"

„Klid, děvče, to je jenom chránič. Nechceme, aby sis ukousla jazyk, viď že ne? A už nemluv. Vlci přicházejí."

Měl pravdu. Ze všech stran se přibližovali vlci a formovali se postupně do velkého kruhu kolem mě. Hlavou mi problesklo zděšení. a Sirius mi chlácholivě položil ruku a rameno.

„Budu tady celou dobu s tebou. Máme to pod kontrolou."

Očima jsem vyhledala svou rodinu. Matku a otce jsem přehlížela a pátrala dál, dokud jsem nenašla bratry. Stáli kousek ode mne, vlevo od kmene. Storm ve své vlčí podobě, Jazz se opíral o jeho mohutné rameno. Mrknul na mě.

V ten moment mraky ustoupily a měsíc se octl přímo nad námi. Stál tak vysoko na obloze, jak jen bylo možné. Byl v úplňku a krvavá záře, kterou žhnul, přitahovala moje oči jako magnety.
Nemohla jsem se na něj přestat dívat, zatímco rudé světlo zalévalo mýtinu. Postupně, pomalu se šířilo od zadních stromů, přes kruhový zástup vlků, jimž se odrážel v náhle tak hladových očích, až ke mně.

Zařvala jsem.

Byl to rykot tak strašný a děsivý, že mě samotné při něm tuhla krev v žilách. Na okamžik, na malou prchlivou chvilku jsem myslela, že prostě omdlím, ale pak mnou projela ta bolest. A zas. Znovu. A ještě.

Zvrátila jsem hlavu v neznámém utrpení a v duchu spílala celé smečce, přestože jsem nedokázala formulovat slova. Krev mi znovu koloval celým tělem, až jsem se bála, že začne vřít. Ohřívala se, slyšela jsem, jak mi tepe v uších. Měsíc pomalu přecházel přes mýtinu a opět sestupoval z oblohy.

Náhle mě zabolelo u srdce a bolest pokračovala, přerostla v nesnesitelný tlak na hrudi. Ruce a nohy se mi napjaly, prohnula jsem se v zádech  vyrazila další zmučený výkřik. Cítila jsem, jak kosti v celém těle praskají a svaly a šlachy se bolestivě natahují.

Poprvé za celý svůj život jsem doopravdy vnímala. Všechny smysly se vyostřily až k bolestivému extrému. Jako bych najednou slyšela auta na silnicích kilometry vzdálené odsud. Jako bych cítila pach kůry, pach země a hnijícího masa z ulovené srny. Jako bych i přes křečovitě sevřená víčka jasně viděla i t nejmenší detaily v srsti mých přátel. Přišla také rovnováha a s ní zlepšené vnímání vlastního těla.

Přes nohy mi přeběhl stín. Měsíc odcházel a spolu s ním odcházela horkost a uvolňovala křeč a napětí v mých svalech. Úplněk zvolna pokračoval ve své pouti a stupňoval mou zuřivost.
Tlak na hrudi dosáhl maxima. S výkřikem bolesti, jež se mísil s mým vlastním vytím, mi srdce explodovalo a někde uvnitř mého nitra se rozhořel plamen, silný, doutnající plamen životní energie, jako síla věčného života.

Celé tělo se v ten moment napjalo a slyšela jsem rupnutí, jak provaz povolily. A znovu. A zatímco se mi stín přelil přes hlavu, v níž mi nesnesitelně tepalo, bolest ustala a já se svezla na zem.

Ticho. Po prožité hrůze bylo téměř ohlušující. Byla jsem slabá a unavená, ačkoli to všechno teď zvolna ustupovalo do pozadí.

Nikdy předtím jsem se necítila tak mocná.

„Ale doprdele, " zaslechla jsem Jaspera. Tentokrát ho nikdo neokřikl.

---

 

Předchozí                                                                                                                    Další

 

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Fire and Ice : Another clan - 1. kapitola:

Děkuji všem za moc a moc povzbudivé komentáře, díky nim mám sílu psát dál a dál... Už by tu bylo víc dílů, ale bohužel (nebo bohudík) mám ošklivou vlastnost neustále kapitoly přepisovat a přepisovat, nicméně se tady brzy objeví 2.kapitola. Doufám, že budete i nadále číst

Wow!!! tak toto bolo niečo :D :D bolo to skvelé... tie jej pocity počas premeny
Musím sa priznať, že akékoľvek poviedky o vlkolakoch ma moc neberú, ale tá tvoja ma natoľko vtiahla do deja, že som ju prečítala na jeden nádych.... na konci som len tak očami letela cez slová, aby som sa čím skôr dozvedela, ako to dopadne :D
a Jasper na konci nemal chybu od začiatku sa mi páčil :D
takže rýchlo rýchlo ďalšiu kapitolu

Už se moc těším na další díl!

Tohle byla taková pecka až mi zůstala ústa dokořán... Přiznám, že jsem někde propásla prolog, třeba si ho i najdu, ale tohle... Tohle je tak nabitý, že to snad ani není možný... Smekám holka, došla mi slova chvály, sem úplně mimo a moc se těším na další díl!!! SUPER!!!

hej dobře ty!!!!!! vážně skvělý!!! rychle další kapitolkuý!!!!

Jak chceš, aby to vypadalo, tak to napíšeš v textovém editoru, zapneš si potom HTML a zkopíruješ tu část, kterou jsi psala. Pokud by sis nebyla jistá, tak mi napiš na icq.

Nikol18 : prosím, poradíš mi, jak si můžu pohrát s perexem(odstavce, tučné písmo, kurzíva..)
Byla bych vděčná

GOOD!!!

hodně dobrý hlavně popis té přeměny

*Za řadovou číslovkou se píše mezera. (1._kapitola)
*Píší se pouze tři tečky a za nimi mezera.
*Pozoř na čárky a překlepy.
*Mezera se píše až po přímé řeči, ne před ní. („Ahoj,"_řekl.)

Přidat komentář:

Nick:

Text: