OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fire and Ice : Another clan - 2. kapitola

24.12.2011 (12:00) • Arkana • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 909×

2. kapitola - Věříš mi?

Pohled Storma

Zíral jsem před sebe, zorničky rozšířené a sledoval výjev před sebou. Při pohledu na mou sestru se mi ježily chlupy po celém těle, takže jsem musel ze všeho nejvíc připomínat dikobraza.
Jasper, který se doteď opíral o moje rameno a zatínal mi prsty do srsti, sebou trhl tak mocně, že mi vyrval celý chomáč stříbrných chlupů.
Nevnímal jsem nicméně tu bolest. Bál jsem se otočit a pohlédnout na svého otce. Místo toho jsem jen stál a neodvažoval se ani pohnout.
Co to má být? Nikdy jsem o tom neslyšel, když nepočítám praštěné báchorky z roku nula. Nikdy bych tomu nevěřil. Jak se to teda sakra mohlo stát? Jak se něco mohlo tak zatraceně podělat?
Je vůbec možné, aby někdo z čistokrevné vlkodlačí linie postrádal vlčí gen, jež byl dědičnou záležitostí a předával se z generace na generaci? Ale co to tedy znamená?
Moje sestra nejprve vykřikla, pak se celá napjala a zase ochabla. Provazy praskly. Trpěla jako zvíře - ale stále v jedné kůži. Měl jsem sto chutí řvát společně s ní a tlouct hlavou o zem. Proč zrovna ona?
Upadla do bezvědomí, svezla se k zemi a stěží jsem odolával pokušení přesvědčit se, jestli dýchá. Ležela, černé vlasy v obličeji a rukama a nohama rozhozenýma do všech stran. Nehýbala se.
„Ale doprdele," ozval se Jasper a někde v koutku mojí mysli mě napadlo, že to vystihl naprosto přesně. A pak se strhla vřava.
Všude zavládl zmatek. Pár vlků vzadu zavylo - a byl to nešťastný, zoufalý zvuk, vystihující veškerý žal, který smečku pohltil. Cassie - poznal jsem ji podle hlasu - zuřivě zavrčela v odpověď na výzvu většího vlka. Oba se do sebe pustili a zatínajíc do sebe drápy a trhajíc se navzájem tesáky, svalili se na mýtinu, kde se z nich stala jediná velká chlupatá koule. Noris zařval svým mentálním hlasem s brutální silou a jeho vrčení se rozlehlo celou mýtinou. Cassie a Renny se od sebe se supěním odtrhli. Na dvacet vlčích hlav se obrátilo ke svému vůdci, včetně té mojí. Alfa vypadal jako bůh pomsty, v celé své velikosti se tyčil nad námi ostatními a z jeho očí sršely blesky. Sirius, který si jako jediný po celou dobu uchoval lidskou podobu, klesl na kolena vedle Rebeky. Dvěma prsty jí nahmatal puls na krku a když vzhlédl, tvářil se úlevněji.
„Bude v pořádku," oznámil tiše a obrátil ji opatrně na záda, aby zkontroloval, zda může dýchat. V obličeji byla popelavě šedá a oči zůstávaly stále zavřené.
Otec vztekle poskočil dopředu, přikrčil se a přitiskl uši k lebce, tesáky se prodloužily, nyní měly obdivuhodných šest centimetrů. V pořádku? Jak to myslíš, že bude v pořádku?
Sirius mu opětoval klidný pohled. „Myslím to tak, že bude žít."
Žít? Žít jako co? Jako člověk? Tomu ty říkáš život?
Miláčku, Selena se propletla dopředu a hlavou se otřela otci o krk. Mohla umřít. Naše holčička mohla umřít. Je mi jedno, jestli z ní bude vlčice nebo ne. Jen chci, aby byla v pořádku, rozumíš? Ty to přece chceš taky.
Noris se ze všech sil snažil zklidnit dech, ale moc se mu to nedařilo, měl jsem dojem, že by od něj mohla chytnout tráva, jak zuřil.
Smečka nemůže živit člověka. Můžeme se starat o vlka, který v boji zchromne, můžeme ho chránit a nosit mu potravu. Ale nemůžeme si tu nechat člověka. Tak zní zákon. Zákony dělají smečku smečkou. Zákony se dodržují.
Noris couval, jako by ten pohled už nemohl vydržet. Selena se za ním rozzlobeně otočila, ale nenásledovala ho. Připojila se k Siriovi a cestou se převtělila do lidské podoby.
„Rebeko, Rebeko, zlatíčko, otevři oči, prosím." Hladila ji po tvářích a po pažích. Sirius se konejšivě dotkl matčina ramene.
Dvěma skoky jsem překonal těch několik metrů, které mě dělily od sestry. Zoufale jsem jí olízl obličej.
Rebečina víčka se zachvěla a pak se mátožně pomalu rozlepovala. Natáhla ruku a zabořila ji do mojí srsti, objala mě kolem krku a přitáhla blíž. Políbila mě na čumák a pak se s mou pomocí zvedala, částečně se opírala o zem, částečně jsem ji vytáhl na nohy.
„Díky, Storme, " zamumlala a otřepala se. Potom jí padl pohled na její vlastní dlaň, kterou se zapřela o kmen a vytřeštila oči. My všichni jsme ji znepokojeně sledovali, zatímco se jako ve snách dotkla svého obličeje, trýznivě pomalu a pak ještě jednou, přejela rukou přes celou svou tvář, jako by tomu stále nemohla uvěřit.
„To je snad zlý sen, " zašeptala. „Jak se to mohlo stát? Je tohle vůbec možné?"
„Ššš, Rebeko, zlatíčko, je to v pořádku, ano? Ty jsi v pořádku. Nic ti není. Všechno je dobré." Selena vyloudila na tváři ukázkový úsměv bez stopy falše.
„Otec si to nemyslí, že?" nadhodila trpce a rozhlédla se kolem, důsledně se však vyhýbala přímému očnímu kontaktu s vlky. „Bude mě teď nenávidět, stejně jako ostatní?"
„Rebeko," vložil se do toho Sirius klidně, „nikdo tě z ničeho neobviňuje. Nemůžeš za to, co se stalo - ať už se ti to přihodilo jakkoli. Nesmíš se teď tolik rozrušovat. Nemysli na to. Chceš něco na uklidnění?"
„Nechci žádný oblbováky," vyštěkla vztekle. „Chci jen znát... pravdu."
„To my všichni." Sirius nabídl sestře rámě, aby jí mohl podpírat při chůzi. Přestože sotva klopýtala, nepřestávala klást otázky.
Jasper po mém boku se rozzuřil, blýskal očima na všechny strany a rozlíceně pohazoval zlatou hřívou. „Vypadněte odsud, moje ségra není opička v kleci, " vrčel na vlky, kteří ho několikrát převyšovali.  „Tady není na co koukat!"
Matka využila svých lidských rukou, aby otevřela dveře do našeho domku, skrytého pod větvemi stromů. Bylo to skromné obydlí, nijak velké. Zvenku působilo dojmem obyčejného dřevěného srubu, ale zevnitř to byl luxusně vybavený domek s obývacím pokojem, ve kterém nechyběl krb, kuchyní a koupelnou, třemi malými podkrovními pokojíky pro mě, Jazze a Becku a manželskou ložnicí. Vše bylo upraveno a zařízeno tak, aby to vyhovovalo nejen lidským požadavkům, ale i potřebám pěti dospělých vlků.
Sirius pomohl Rebece na nejbližší možnou pohovku - tu koženou před krbem - a podložil jí hlavu polštářem. „Potřeboval bych ji něčím přikrýt," ozval se.
Bral jsem schody po dvou, což ve vlčím těle nebyl žádný problém, a vzápětí se vracel s flanelovou dekou v zubech. Z kuchyně už bylo slyšet varnou konvici, Selena pravděpodobně vařila čaj.
Jasper právě dorazil s nesrozumitelným klením a hlasitě za sebou přibouchl dveře. Zatímco léčitel si ode mě bral deku, aby do ní mohl Rebeku zabalit, vyhlédl jsem z okna a spatřil zástup - jestli ne celou smečku - vlkodlaků, kteří venku čekali na ortel. Udělalo se mi mdlo a byl jsem rád, že Jazz - jako by mi četl myšlenky - bleskově zatáhl závěsy.
Sirius mezitím na okamžik zmizel v kuchyni - polohlasem se dohadoval se Selenou, z čeho by jí měli udělat odvar. Nakonec ten spor patrně vyhrál Sirius, když jsem zaslechl Selenin uražený hlas a následně vzdalující se kroky. Posadil jsem se vedle její hlavy a huňatý ocas stočil okolo tlap - a vzápětí jsem tam seděl, kolena přitažená k tělu a sledoval ji.
Rebeka něco zamumlala a posadila se. Pravděpodobně se jí ještě točila hlava a vypadala trochu dezorientovaně, ale do tváří se jí už vracela barva.
Tázavě na mě pohlédla.
„Rebeko, zlato, bude to dobrý. Uvidíš," snažil jsem se ji utěšovat, v hrůze z toho aby se ještě nerozplakala. Nic takového však zřejmě neměla v úmyslu.
„Co se mi to stalo, Storme? Já to nechápu," odpověděla šeptem a stiskla mou ruku.
„Já vím, já vím. To, co se přihodilo dnes tobě, se neděje každý den-"
Přerušila mě, trochu rozzlobeně. „Ne, ty mě vůbec nechápeš," pronesla nespokojeně, „já jsem se ve skutečnosti proměnila. Jsem někdo úplně jiný, než jsem bývala. A vědět, že mi to nikdo neuvěří..."
„Co? Co bychom ti neměli uvěřit?"
„Vím, co si teď myslíte, Storme. Že nejsem vlkodlak, je to tak? Jenže já jsem, jsem stejně jako ostatní, ale -"
Zarazila se, když uviděla, jak jsem nastražil uši, ve snaze co nejvíce napínat sluch. V kuchyni se něco dělo, Selena a Sirius byli právě uprostřed tiché debaty o takových věcech, že jsem byl rád, že je Rebeka lidskýma ušima neslyší. Překládal jsem jí ty méně zraňující věty:
„Budeš v pořádku, to tvrdí Sirius. Matka říká, že s otcem promluví, on se uklidní. Připravili ti tam nějakou směsku, nebude to sice nic dobrého, ale mělo by to pomoct. Sirius si myslí, že máš horečku…"
„Já vím, co říkají," odsekla Rebeka tvrdě. „Slyším je stejně dobře jako ty."
Ztuhnul jsem.
„Slyším, jak se dohadují o mojí budoucnost ve smečce. O tom, že bych mohla ohrozit otcovo postavení v hierarchii. Taky vím, že otec je tady, nahoře v ložnici a přechází sem a tam. Teď si přihnul rumu," dodala s děsivou sebejistotou. „A není to horečka, Storme, proboha, moje tělo má teď stejnou teplotu jako to tvoje - protože teď jsme oba vlci. Už navždycky budu takhle horká."
„Já jí věřím." Jasper na nás hleděl s neobvykle vážným výrazem. Jestliže Rebeka říká, že je teď někým jiným, pak je to pravda. Jen s ní zkus prolnout mysl. Je teď silnější a mocnější, než předtím. Teď je to mysl šelmy. Tvůj mozek. Je jedna z vás."
Rebeka mu vyslala děkovný pohled, ale nestačila nic říct, protože po schodišti se jako uragán vřítil Noris v lidské podobě, na nás se ani nepodíval a bez varování strhl závěsy z okna, aby tak pohlédl do dvaceti párů vyčkávavých očí.
„Do háje," zavrčel a rukou v pěst udeřil do zdi, až v ní udělal důlek a okolní omítka opadala. Vzal za kliku a chtěl prásknout dveřmi, ale to už u něj stála Selena, opírala se o zeď a jednou rukou ležérně držela dveře přibouchnuté. Ve tváři se jí zračil nelítostný šelmovský úsměv. Nesnášela, když se jí někdo opíral do jejích dětiček.
„Ne tak rychle, Norisi," zavrčela mu přímo do tváře a obratným úskokem se vyhnula jeho tesákům, aby mu pak ty vlastní rychlým výpadem zaryla do hrdla, až vytryskla krev, stékala otci po kůži a vsakovala se do trička. „Myslím, že si musíme promluvit."
Krátce po té, co si olízla opět se zkracující přední zuby od jasně červené krve svého manžela, byla právě oním mužem sražena k zemi. V příštím okamžiku se však vymanila ze sevření jeho zubů a s opovržlivým odfrkováním vstávala, nyní jako smetanově bílá vlčice.
Oplatila to  svému druhovi stejným dílem, když jeho temně černé tělo poseté jizvami prohodila zavřenými dveřmi do předsíně. Odtud se nadále ozývalo tlumené vrčení, ňafání a rány, jak si naši rodiče vyřizovali manželskou hádku po vlčím.
Sirius, který se mezitím přišoural z kuchyně mlčel a jen sklonil hlavu. Neměl rád násilí mezi příslušníky smečky a nesnášel, když se členové jedné rodiny kvůli hloupostem jen tak zraňovali. Proti alfa páru si však zakročit nedovolil.
Chtěl jsem podržet Rebece hlavu, ale ona se nazlobeně odvrátila a zhltla hrníček odporně páchnoucího odvaru na jeden lok.
„Už je ti lépe, Rebeko?" otázal se léčitel škrobeně.
„Nikdy mi nebylo líp. Takže ani ty mi nevěříš?"
„Slibuji ti, že budu hledat v knížkách každou volnou chvilku způsob, jak by se ti dalo pomoct. Prozatím tě raději udržíme v klidu," dodal ve stejnou chvilku, kdy Rebeka už vstávala.
„Kam jdeš?" promluvil jsem pro změnu já.
„Jdu říct vlkům venku, jak jsem na tom, když můj otec to nedokáže. Zaslouží si vědět pravdu - stejně jako já si to zasloužím."
„Rebeko, to nemůžeš - teď ještě ne. Bez souhlasu tvého otce bohužel-"
Dál se chudák Sirius už nedostal. Když totiž zastoupil mojí sestře cestu, aby jí zabránil v odchodu, rozmáchla se Rebeka a udeřila ho do čelisti s takovou silou, že vlk ryšavec nebyl schopen žádné reakce a jen se zaúpěním a brutálním křupnutím odlétl stranou.

„Ach panebože, je mi to tak líto, proboha, tolik mě to mrzí." Sirius se po několika vteřinách absolutní nehybnosti drápal na nohy. Jednou rukou se přitom držel za zkrvavenou bradu.
Rebeka, úplně v šoku, se ještě pořád omlouvala. Léčitel odmítl moji pomoc a sám se unaveně opřel o stěnu, pak několika prsty zlehka prohmatával zraněnou čelist a tiše přitom usykával. zcela náhle ji pevně uchopil do obou dlaní a škubl s vlastní hlavou dozadu a nahoru s takovou razancí, že mu z očí vytryskly bolestné slzy. Ozvalo se však tiché lupnutí, jak kloub zajel zpět na své místo. Sirius si otřel ruce do trička.
„Je to zlomené?" škytla sestra s očima rozšířenýma.
„To nic, Rebeko, za chvilku to sroste. Hojení už začalo. Do půlhodinky už o tom nebudu vědět," utěšoval ji. „Jak je ale možné, že máš takovou sílu?"
„Vždyť jsem ti to říkala," namítla. Očividně se jí ulevilo, že Siriovi nezpůsobila vážnou újmu a byla připravená dál bojovat za svoji pravdu. „To byla vlčí síla. To je vlčí síla a teď jsem jí plná. Mám takový... divný pocit. Potřebuju se někde vybít. Dostat ze sebe energii. A začínám mít hlad.“
„Rebeko," Sirius ji smířlivě pozoroval. „Tvé tělo nejeví žádné známky změny. Jsi pořád stejný člověk. Nic se nestalo. A pokud si budeme stále nalhávat, že je všechno v pořádku, pak bude trvat mnohem déle, než ti dokážu pomoct."
„Chceš ještě další důkaz, Sirie? " zaječela vztekle a mávala mu rukama před obličejem. Ještě jsem ji snad neviděl takhle rozzuřenou. „Chceš urvat paži nebo prokousnout krk? Jaký ještě potřebuješ důkaz? Copak neuvěříš, dokud ti doopravdy nezlomím vaz?"
„Já ti věřím," vložil se do toho znovu Jasper. „Mluvíš pravdu a já ti věřím."
V té chvíli jsem si uvědomil, jak snadno mohu nyní upadnout u své sestry v nelibost, takže jsem postavil po jejím boku a očima hypnotizoval Siria, přestože jsem prakticky byl na jeho straně.
„Myslím, že Rebečina síla hovoří za všechno. Mám dojem že tohle prostě není normální." Očima jsem ho žádal o podporu.
„Ne, to tedy není!"
Otec se neočekávaně vynořil z vedlejší místnosti a přesto že měl potrhané tričko a z ramene mu stékala krev, zuřivý plamen v jeho očích stále nebyl uhašen. S obavami jsem se postavil před Rebeku, abych ji chránil před případným otcovým výbuchem hněvu.
„Tys-všechno-zkazila." Otec přecházel kolem dokola a pečlivě odděloval každé slovo. „Uvědomuješ si, co jsi způsobila? Víš, jaké problémy jsi mi přidělala? Výrazně jsi ohrozila moje postavení ve smečce!"
„Pane..." Sirius udělal k alfě poněkud váhavě dva kroky. „Myslím, že vaše dcera nemůže za to, co-"
„Sklapni!" Noris vyrazil léčiteli po krku s hrdelním vrčením zlé šelmy a srazil ho na zem. Sirius, dnešního dne již podruhé napadený takhle sprostě ze zálohy, měl dost co dělat, aby se včas proměnil.
A tak tu stáli, dva mohutní vlkodlaci, tak velcí, že se téměř nevtěsnali mezi nábytek. Stál jsem opodál a obezřetně je sledoval, připraven zakročit, kdyby se situace zvrtla a mě tak neuvěřitelnou šanci je vzájemně porovnat. Noris, velký, černý a samý sval zuřivě vrčel, uši bojovně vztyčené, zuby vyceněné a ocas v jedné přímce. Sirius, nižší a měkčí celkově připomínal domácího psa, v tom svém roztomilém ryšavém kožíšku. Ačkoli mu instinkty bojovníka velely jinak - a já věděl, že i když pohřbeny někde velice hluboko v jeho srdci, stále tu jsou - stáhl ocas mezi nohy a celý se nahrbil, uši přitáhl k lebce a sklonil hlavu, nevrčel, necenil zuby, bradu položenou téměř na zemi. Dokonalý podřízený postoj.
To byl celý Sirius - za každé situace klidný a nikdy ho neovládne pověstná vlčí touha rvát se. Všiml jsem si, že zatímco Noris se změnil ve zlomku vteřiny stejně přirozeně jako dýchal - stejně jako většina vlků - u léčitele to bylo jiné. Desetiletí strávených vyhýbáním se bojům a péčí o raněné téměř zazdily základní vlčí reflexy. Ostatní vlci se měnili téměř na základě nálady, než podle své vůle. Sirius musel vynaložit jisté soustředění, aby dosáhl vlčího těla a když procházel proměnou, nebylo to tak hladké a plynulé jako u alfy. Sebejistota chyběla a to i teď, kdy, ačkoli se Sirius dobře vyznal v řeči vlčího těla a moc dobře věděl, co je to submisivita a dominance, postrádal sebevědomí ve svém obranném postoji.
Snažil se Norise uklidnit.
Vůdce po něm znovu vyjel a ryšavec jen o něco ucouvl a vyhnul se tak - pravda, trochu s obtížemi - jeho vyceněným tesákům. Znovu zakňučel a přitiskl břicho až na podlahu. Jen tak tak jsem stačil zachytit knihovnu, kterou otec málem porazil.
Rebeka zírala na oba vlky neskrývaně zaujatě, Jasper si zakrýval rukou ústa a usilovně se hryzal do zápěstí, ve tváři takový ten výraz Nebudu-se-smát.
Usoudil jsem, že jsem pravděpodobně jediná osoba v téhle místnosti, která je schopna něco udělat a tak jsem zakročil.
Když můj otec znovu zaútočil na už tak poměrně zoufalého Siria, který se stále odmítal bránit, skočil jsem mezi ně a dopadl na zem na všechny čtyři tlapy, které ztlumily skok.
Hej! zařval jsem. Uklidněte se!
Nyní už i Sirius se ježil, ačkoli stejně vypadal asi tak nebezpečně jako kokršpaněl. Noris stále vrčel, jako zaseklá deska a zíral na svého „soka" mezerou mezi mýma předníma nohama.
Přestaňte! Nebudeme se přece rvát mezi sebou!
Zmlkl. Můj vlastní, naprosto nepoddajný, neuvěřitelně tvrdohlavý, vždycky pekelně rozzuřený a neovlivnitelný otec mě poslechl. Užíval jsem si své malé osobní vítězství a pocit, který se rovnal příjemnému šimrání v břiše s vědomím, že jsem zabránil naprosto bezdůvodné šarvátce. Oba vlci se mezitím převtělili do lidské podoby a tak jsem následoval jejich příkladu.
Sirius, očividně celý nervózní kvůli tomu, co se přihodilo, si jednou rukou ulizoval ježící se kštici. Noris si kolem něj proklestil cestu.
„Uhni, veterináři," vyprskl s velice neuctivým tónem, to dokonce do takové míry, že kdyby byly pozice obrácené, Sirius by v příští vteřině už pravděpodobně neměl hlavu na krku. Ale proto, opakoval jsem si dnes už snad posté, proto funguje ve smečce hierarchie, i proto - a zejména proto - aby světem vesele vládla nespravedlnost.
U dveří, za kterými se znovu rozhlučel rozvášněný dav, jakmile vlci venku ucítili Norisův pach přímo za prahem, se alfa zastavil, aby počastoval Rebeku, která nehybně postávala vedle gauče, velice surovým a chladným pohledem.
„Nemůžeš být člověk. Jsi dcera alfy. Moje dcera. Ačkoli bych si přál, abys nebyla."
Sledoval jsem, jak po sestřině tváři stekla jediná osamocená slza, když tam pár vteřin stála jako opařená.
Pak ji setřela a v očích jí znovu zahořely plamínky vzdoru.
Aféru otec smetla ze stolu.

Děkuji všem, co se prokousali až na konec a zanechali dole nějaký komentář, ať už kritický nebo s pochvalou. Jinak jsem chtěla říct, že v povídce se budou střídat po kapitolách Rebečin pohled a pohled nějaké další postavy, to bude různé. Pokračování čekejte snad do Vánoc. :)

Předchozí                                                                                                                      Další

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fire and Ice : Another clan - 2. kapitola: