OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fire and Ice : Another clan - 4. kapitola

24.02.2012 (18:00) • Arkana • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 669×

4. kapitola - To je dost podlé i na Quina

Pohled Quina

Západ slunce mě donutil ukončit bujarou zábavu v lese. Vzhlédl jsem, u tlamy krvavou pěnu a zavětřil. Čerstvý vítr přinášel vodu, pach nového listí... a ten strašlivý sladký smrad. Cítil jsem upíry a jejich pach mě donutil nakrčit čumák.

Nestačilo jim, že jsem je před sto lety hnal až  na okraj Ruska, že jsem jim dal tak jasně najevo, co se stane, jestli se vrátí. Ty kamenné mrchy měly tužší kořínek, než jsem doufal.

Na ničem nezáleželo. Prostě se vrátili a nárokovali si věci, které nikdy nebyly jejich. Příklad? Naše krev. Zatraceně.

Přeskočil jsem padlou laň a nechal ji tam prostě ležet s rozpáraným břichem, aniž bych za sebou zametal stopy. Za mými zády se na mršinu slétlo hejno krkavců, aby mé dílo dokončili.

Oblízl jsem si pysky. Byl jsem sytý - na nějakou dobu. Přinejmenším do rána bych mohl zůstat bez lovu, ačkoli nerad, protože lov jsem miloval.

Lehkým klusem jsem se vracel domů. Našpicoval jsem uši, když jsem zaslechl bujarý smích doprovázený radostným štěkotem a kňučením. Ty děcka. Jak já je nesnášel.

Vyhnul jsem se jim obloukem, ocas výstražně postavený, záda naježená a uši sklopené k lebce.

Pohlédl jsem dopředu mezi stromy. V táboře bylo dneska nějak živo. Na okamžik mě málem ovládla touha vykašlat se pro zbytek dnešního večera na našeho arogantního vůdce. Pak jsem si to rozmyslel.

Už jsem mu slíbil svou účast a navíc jsem byl až chorobně zvědavý. Ne že bych to někdy byl ochotný přiznat.  Zvědavost zrovna nepatřila k nejvíce ceněným schopnostem stopaře.

Nad svou vlastní naivitou jsem se ušklíbl.

No tak, jdi tam, Quine, ty idiote. Postarej se jim o skvělý příchod - a sice takový, aby nikdo nepoznal, že jsi dorazil.

Instinktivně jsem se přikrčil a nechal se vést kupředu svými pudy. Ve svém oboru jsem byl jednička, věděl jsem to a rád dával své schopnosti na odiv ostatním.

Kolem mých nohou se propletlo strakaté vlče a s otravným ňafáním a kníkáním se pokusilo vylézt mi na záda, přičemž mi zaťalo drápky do srsti.

Vztekle jsem zavrčel a odhalil při tom ostré tesáky. Popadl jsem toho malé břídila mezi trháky a rychlým  švihem ho odhodil pár metrů dál. Jeho matka Mona, černobílá vlčice s měkkou srstí vystoupila zpoza křoví a váhavě na mě zavrčela. Její tesáky byly oproti mým o tolik menší, že jsem neodolal posměvačnému ušklíbnutí. Mona mě neměla ráda, ale okamžitě jí sklaplo a ona polekaně ucouvla, když jsem jí ukázal vlastní zuby.

Splynul jsem se stíny, aniž bych na to vynaložil velké úsilí a nikým nespatřen zamířil k velkému stříbrnému vlku, který na mě už čekal, rozvalujíc se na širokém plochém kameni.

Nevěnoval sebemenší pozornost svému okolí, ležel a spal, boky se mu plynule zvedaly a zase klesaly. Jeho velké tělo, o tolik mohutnější než to moje, zabralo celý balvan.

Zastavil jsem se a sledoval ho ze svého úkrytu. Opět jsem jím musel pohrdat. Byl to jistě dobrý bojovník a měl velkou sílu - ale tím to končilo. Byl neohrabaný jako medvěd, pojmy jako laskavost a bezbřehá vřelost u něj byly na denním pořádku a rychlost nebo nenápadnost - to byly jeho největší slabiny.

Thunder možná v hierarchii stál na stejné příčce jako já, ale vlci ho měli mnohem radši než mě. Možná proto, že každému dal druhou šanci, že sloužil věrně a oddaně našemu vůdci, protože nikdy nezačínal konflikty a krutost mu nic neříkala. Jako by příroda vytvořila přesný opak mé osobnosti. Když jsme šli vedle sebe, fungovali jsme jako dvě naprosté opoziční strany.

Štíhlý, rychlý a tvrdý proti mohutnému, pomalému a laskavému. To, že jsem byl Norisova pravá ruka stejně jako Thunder znamenalo, že jsem s tím idiotem musel často spolupracovat.

Nevedlo to k dobrým věcem. Když jsme vyrazili na společnou výpravu, obvykle jsem to po jeho boku nevydržel, sledovat ho, jak se pomalu šine a klade jednu měkkou tlapu vedle druhé tak rozvážně, to mě ničilo. Porovnávajíc naše schopnosti, nedokázal jsem pochopit, co Noris na tom tlouštíkovi vidí. Když došlo na opravdovou vážnou misi, fungoval ten stříbrňák jako koule na noze.

Lehce otráven  jsem došel až k němu a cestou vysadil veškeré plížení. Posadil jsem se na trávu do stínu vedle balvanu a nahlas zachrčel, jako bych si chtěl pročistit dýchací cesty.

Ohlédl jsem se na něj, ten pitomec spal dál. Vzdychl jsem a usoudil, že bez něj je mi nakonec líp. Natáhl jsem tlapy a položil si hlavu - zcela jsem splynul se stínem, který vrhala stará borovice. Neusnul jsem ale a místo toho civěl přímo před sebe.

Jeho přítomnost jsem vycítil mnohem dřív, než jsem ho vůbec zahlédl.

Vstal jsem a napřímil ocas do vodorovné polohy. Nehnutě jsem sledoval Norise, jak si to rázně vykračuje napříč mýtinou, tvářil se jako by byl pánem tvorstva. Ušklíbl jsem se. Poslední dobou se náš alfa vážně choval jako blbec.

Zauvažoval jsem, že bych měl Thundera probudit, pak jsem si ale uvědomil, že mě vlastní těší, že bude mít problém.

Noris se zastavil přímo přede mnou, větší, silnější a mohutnější nežli já. Velký bojovník. Nicméně věděl jsem, že kdyby došlo na boj, vyhrál bych.

Nepatrně jsem sklopil hlavu, ale uši nechal nastražené. Pochopil můj lehký pozdrav, kývnul a pak jeho pohled sklouznul na chrápající pravou ruku.

S jistým potěšením jsem zjistil, že už tak má dost špatnou náladu. 

Noris natáhl svůj masivní krk a vyceněné zuby scvakl přímo u spáčova ucha. Rozezleně zavrčel, znělo to spíš jako motorová pila než cokoli živého.

Se škodolibými myšlenkami jsem si uvědomil, že ačkoli mě Noris měl možná méně rád než tohohle idiota, ze mě měl rozhodně větší respekt. Věděl jsem, že tohle by si ke mně nikdy nedovolil a to bylo příjemné zjištění.

Thunder nadskočil a zmatenýma očima pročesával okolí, jako by čekal, že odněkud vyskočí upír a vrhne se mu po krku. Potom se jeho oči s hrůzou zarazily a pomalu vzhlédly. Zastavily se na Norisově obličeji a zděšeně těkaly sem a tam. Věděl, že udělal chybu.

Pane... dobrý lov. Jazykem prosebně přejel po lícních kostech svého vůdce. Mimoděk jsem se znechuceně ušklíbl a představil si ty drsné černé chlupy... nalepené na růžové ploše stříbrňákova jazyku.

Thundere, to, že si tě velice vážím ještě neznamená, že zapomeneš, co je to disciplína! vyštěkl rázně a v očích mu zaplál oheň.

Kdybych byl nějaký ustrašený chudák na dolním konci potravního řetězce, teď bych se byl přikrčil. Takhle jsem mohl jen v duchu konstatovat, že Thunderovi opravdu nezávidím.

Noris vyrazil a energicky si klestil cestu mezi stromy. Thunder po mě vrhl vyčítavý pohled a okamžitě se vydal za ním. Následoval jsem oba vlky, srovnal s nimi krok a snažil se nevnímat, jak se mi horká krev vaří v žilách, jak celá moje duše touží po rychlosti.

A tak jsme pomalu klusali po úzké lovecké cestičce, uprostřed alfa, zprava Thunder, já po levici.

Thunder, opět v klidu, už se vzpamatoval z ledového šoku který zažil před chvílí a pohlédl na svého pána s nově nabytým sebevědomím.

O čem jste chtěl mluvit, pane?

Noris na něj pohlédl celkem klidně, veškerá zuřivost z něj vyprchala. Dal bych přednost lovu, jestli dovolíš. Popovídat si můžeme po jídle.

Thunder sklonil hlavu. Ovšem. Bez dalších slov vyrazil a po pár skocích sehnul nos k zemi. Že zachytil stopu jsem poznal ve chvíli, kdy opět napřímil krk a a vyrazil plnou rychlostí vpřed. Nemusel jsem se ohlížet na svého vůdce, aby vycítil, že zpomaluje. Přes tvář mi přelétl úšklebek. Ušel jsem ještě pár kroků než jsem se úplně zastavil.

Stál jsem, strnule jako socha a čekal, až se mi postaví po boku.

OK. Když teď máme stříbrňáka z krku, můžeš přijít k věci - o co go?

Slyšel jsem, jak rozpačitě přešlápl. Nikdy mě nepřestane zarážet, jak neuvěřitelně bystrý jsi, zamručel.

Odfrkl jsem. Se vší úctou, byl jsi průhledný jako sklo. Tak kde je ta pointa?

Máme šest minut než se ten idiot vrátí. Vzdychl a usadil se do trávy. Thunder není idiot. Je věrný. Každý z nás by si z něj měl vzít příklad.... Nicméně, na některé věci je trochu... nepraktický.

Kývl jsem. Velmi, velmi mírně řečeno.

Tedy... nemluví se mi o tom dvakrát snadno, hlavně po tom, co jsme se tady bavili o věrnosti.

Odhalil jsem špičky zubů. Chystáš se zabít někoho z klanu? Proč? Vyjíždí ti někdo z nich po Seleně? Podlej tah, alfo.

Tentokrát už vážně zavrčel, já si z něj ovšem nic nedělal. Přestaň s těmi drzostmi, Quine. To, že si tě velice vážím ještě neznamená, že jsi v hierarchii výš než já.

To si ani nemyslím. Jsi prostě horká hlava.

Trochu se uklidnil. Přese všechny mé snahy udržet to celé v tajnosti, předpokládám, že tobě, ostatně jako vždy, nic neuniklo. Říkal to trochu trpce, poslouchal jsem, zvědavý co na mě vybalí.

Moje dcera se neproměnila. Víš to?

Samozřejmě, přitakal jsem trochu uraženě a sledoval ho nehnutýma očima. Tak trochu jsem tušil, co bude následovat, jen jsem nechápal, jakou bych v tom měl sehrát roli já.

A... a ty víš, co se s takovými vlkodlaky dělá. Je - je to moje dcera, to ano - ale včera jsem o tom přemýšlel a rozhodl jsem se. Bude to lepší pro nás ale i pro ni.
Prostě mě to rozzuřilo. Ale vím, že mám pravdu. My to prostě musíme udělat.

Čekal jsem, až ze sebe dostane souvislou řeč. Podívej se, nebudu tě odsuzovat hned. Prostě to na mě vybal. Stručně. Co chceš po mně?

Zhluboka se nadechl, očividně si vědom toho, že už mu do Thunderova návratu nezbývá příliš času. Zítra odjíždí Rebeka na crossový závod do Norwiche. Původně ji ji tam měl odvézt Sirius, ale místo něj pojedeš ty. Necháš ji odjezdit ten závod a potom, před návratem domů... podívej, já nejsem tak houpý jak vypadám - vím, co vy stopaři umíte. Prostě ji zavedeš někam do města a ovlivníš ji. Donutíš ji zapomenout na celý dosavadní život. Zapomenout na rodinu, na vlky a upíry, na to, že měla někdy bratry, otce a matku.

Nebude si pamatovat, čím měla být. Nech ji tam někde na očích. Někdo si ji vezme k sobě.

Nevěřícně jsem na něj zíral, neschopný slova. Tohle bylo doopravdy... kruté. Neobyčejně tvrdé. Nevěřil bych, že by někdy Noris byl schopný udělat tohle vlastní dceři. Co víc, nevěřil jsem, že kdyby šlo o... moje dítě, byl bych to sám schopen tohle mu udělat. Počkej... ty chceš... chceš po mě, abych donutil Rebeku zapomenout? Tohle... nikdy bych si nemyslel že to řeknu, alfo, ale tohle není lehké rozhodnutí. Měl by sis to promyslet.

Už jsem se rozhodl, Quine. Uposlechneš můj rozkaz? Najednou se postavil a vztyčil se nade mnou v celé své výšce, za jediným účelem - jak jsem věděl - podrobit mě své vůli. Ale oba dva jsme moc dobře věděli, že tyhle všechny vůdcovský divadýlka na mě neplatí. Jeho tmavé oči mě propalovaly a nedávaly mi příliš na vybranou. Vzdychl jsem. Bylo to hnusný, ale na druhou stranu... proto jsem byl stopařem. Protože jsem poslouchal bez odmlouvání a dokázal vypnout všechny tyhle šíleně lidské emoce. Kdybych neuposlechl, zprotivil bych se všemu, co jsem kdy uznával.

Dobře, zamumlal jsem, udělám to. Někde v koutku ve mně zahlodalo svědomí. Jak jsem to mohl udělat? Jak jsem ji mohl poslat na okružní cestu peklem, když jsem věděl, co nikdo jiný? Pocit viny se do mě zařízl se silou, kterou jsem ještě nepoznal. Ty na to máš, Quine. Ty neposloucháš slepě jako ovce. Můžeš se mu postavit. Přesto jsem mu neochvějně slíbil, co žádal, ačkoli jsem si poprvé v životě nebyl jistý tím, co dělám. Noris vstal a kývnutím hlavy poděkoval. Stejně jako já zachytil Thunderův pach mísící se s pachem čerstvé srnčí krve a věděl, že náš rozhovor je u konce. Došlo mi, že tohle byla hlavní náplň našeho setkání a že veškeré tanečky okolo, které vymyslí kvůli Thunderovi, už budou jen „jako".

Jedním dlouhým krokem jsem ho dohnal. Řekni mi jedno, alfo, zašeptal jsem. Proč - proč zrovna já? Proč ne Thunder? I on by dokázal vyhovět tvým požadavkům. A nikdy nemáš jistotu, že udělám, co chceš.

Otočil ke mně hlavu, do tváře už se mu vrátil ledový nepřístupný výraz. Protože tobě v tomhle věřím víc, zašeptal. Vím, že mě poslechneš. Podobné věci máš v krvi.

Strnule jsem zíral na Thundera, který k nám klusal. Takže to si myslí? Takhle působím na ostatní? Jako bezcitný hajzl schopný zabít členy smečky jen tak pro nic?

Zamyslel jsem se. Copak jsem takový nechtěl vždycky být? Copak jsem se o to nesnažil? Co se děje, že mi to najednou vadí?

Věděl jsem to. Podvědomě. Nešlo přímo o mě. Šlo o tu holku, jeho dceru Rebeku. Už od narození byla něčím zvláštním... jako bych jí rozuměl. Jako by se mi podobala - a tušil jsem, čím by to mohlo být.

Sestřásl jsem ze sebe sentimentální myšlenky. Tohle se ke mně nehodilo. Nebyl jsem takový. Citlivý, ovlivněný a... přemýšlející o věcech, které mi nepřísluší. Věděl jsem, že to bych neměl. Každý mě znal jako disciplinovaného jedince neznajícího slitování. Jak  bych se mohl najednou změnit? Proč? Nešlo by to. Musím bojovat z to, co jsem vždycky považoval za správné. Za jediné přijatelné řešení. Ale bylo to rozhodnutí, které jsem učinil, to správné?

Pane? Thunder zastavil u srnčí mrtvoly a lehce pokynul hlavou. Ten idiot si buď myslel, že se našemu vůdci zavděčí a nebo trpěl utkvělou představou, že Noris není schopen ulovit si vlastní večeři.

V obojím se mýlil, bohužel pro něj. Ne že by mě Noris překvapil, když se pohotově chopil tlouštíkovy hry. Bez jakýchkoli děkovných slov se zakousl do mrtvého těla a vyrval obrovský kus syrového masa.

Aby se alfa náhodou nemusel namáhat, jak jsem tak přemýšlel, zdálo se mi, že to není pouze Thunderova chyba, že nabyl takového přesvědčení.

Možná že se to takhle mělo, nabízet alfě první žrádlo. Možná že to byla ta věc, které se říkalo hiearchie. No a co. Mě osobně by to nikdy nenapadlo. Podobné ponížené rituály jsem považoval ze zbytečné. Jako by tohle bylo nutné. Abych dal tomu blbečkovi najevo, že ho vážně nepotřebuju, masa jsem se ani nedotkl. Seděl jsem opodál s hlavou hrdě zdviženou a vůni krve soustředěně ignoroval.

Nedalo se říct, že by Noris oplýval zázračným sebeovládáním. Se znechuceně ohrnutými pysky jsem sledoval, jak trhá svalovinu a krvavá tkáň mu padá od huby - tvářil se, jako by nežral celé dny. Panebože.

Nevšímal si mého pohrdlivého výrazu, zjevně spokojený, že odvedu jeho špinavou práci. Kéž by to bylo tak jednoduchý.

Nuže, Thundere, masem se skoro zalykal, vlastně jde o upíry...

Ale ne. Vážně se mi nechtělo poslouchat další sáhodlouhé vyprávění o upírech. Zvlášť, když jsem věděl mnohem víc než náš vůdce věděl, že vím a ne ke všemu bych se byl ochoten dobrovolně přiznat.

Vstal jsem a otočil se čelem k vábivým stínům. Už dlouho mi nikdo nepředložil tolik námětů k přemýšlení a už vůbec ne tak prašivých. Věděl jsem, že probírat se novými myšlenkami, které mi Noris poskytnul, bude jako hrabat se v šakalím kožichu a dělit parazity podle druhové příslušnosti na hromádky. Pohlédl jsem na tu žeroucí dvojici prasat a povytáhl jedno obočí, což mohlo ve vlčí podobě vyznít trochu komicky.

Ironie a opovržení v mém hlase byla nakonec mnohem silnější než jsem čekal. Pánové, omluvte mě.

Předchozí                                                                                     Další

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fire and Ice : Another clan - 4. kapitola: