Jako pisatelce Upířích Živlů mi byla doporučena relaxace, abych se na chvíli odpoutala od chladného upíra a začala psát něco "teplejšího". Jelikož potřebuji rozšířit obzory a zlepšit pohled na UZ, jdu do toho, i když to není zrovna můj styl. Ovšem to neznamená, že se nebudu snažit udělat maximum, aby mě FIRE STORY prezentovala, co nejlépe. Ráda bych do příběhu vložila tajemství, lásku i ten prostý humor, který mi má pomoci k lepším výsledkům a terapii. XD Netuším, jaké budou vaše reakce, ale prosím, napište mi upřímný komentář, aby má relaxace měla také nějaký smysl. Díky ,o)
Příběh je z doby 2 335, kdy celému světu vládne jeden král. Démon, ze kterého má každý strach a který oplývá nesmrtelnou autoritou již po čtyři sta let. Hlavní hrdinka tohoto příběhu je tak trochu něco. Mistr světa amoleta je proti ní nicka. Její kamarád Gi, který se s ní zná chvíli a už jsou spolu na pokraji smrti a čelí neskutečnému průšvihu, z ní nemá zrovna velkou radost. Jen co se s ní seznámil, už mu jde po krku královská garda a on správně tuší, že to nedopadne dobře...
28.10.2011 (13:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1691×
Fire Story - Prolog
S nejistým výrazem se zahledím z okna. Nové město mě trochu vyvádí z míry. Ulice jsou čisté, bez prachu, špíny a odpadků. Lidé chodí s úsměvy na tvářích a žijí si poklidným harmonickým životem. Domy jsou oplácané zářivými barevnými fasádami a mají bílé plaňkové ploty. U každého stavení je rozkošný ratlík, který sotva prokousne gumovou kačenku. A v garáži auto, jež nepřekračuje předpisy, má v pořádku emise i technickou a řidič je dokonale způsobilý a nikdy nejezdí opilý, pokud se v tomhle kraji vůbec chlastá. Říkala jsem mámě, že se nemáme stěhovat. Nechtěla jsem pryč od svých kamarádů, ale tady to prý bude lepší! Jistě, mohla bych ve svých skoro devatenácti letech být bez maminky, ale co by beze mě dělala? A co bych bez ní proboha dělala já!
„Na co koukáš?“ Tichý, rozkošně melodický hlas, mě probere ze přemýšlení a pohlížení na dokonalé město, ze kterého je mi mírně blivno. Bouří to ve mně rošťácké chutě vzít plechovku a hodit ji na ten čerstvě posekaný trávník. Nebo vzít vajíčka a nadělat z nich na nějakém domě omeletu. Ale neudělám to, samozřejmě.
S povzdychem skloním hlavu, abych se mohla zadívat na mého maličkého kamaráda, jediného, které jsem si tu za těch pár dní stačila najít, ale který mi svou zajímavou a legrační povahou imponuje. Ty jeho nadávky, to je vážně něco! „Jen tak, ven… Je tu nuda. Myslela jsem, že být tak blízko u krále bude větší bžunda…“ Dlouze zívnu a poukážu tak na to, že se totálně nudím!
„Chceš vidět krále?“
„Že se vůbec ptáš! Ty bys to zařídil, mrňousku?“
Gine se bouřlivě otřese a zadívá se na mě zamračeným pohledem, při čemž trucovitě ohrne spodní ret a přimhouří hnědé přátelské oči. „Neříkej mi mrňousku! Nejsem malý! Jen … majestátně drobný!“
Té jeho výtce se uchechtnu a zavrtím hlavou. Já jsem malá, protože měřím asi jen tak sto šedesát pět centimetrů, ale Gine… To už je skutečně prcek, protože mi čelem dosáhne sotva k ramenům. Ovšem on za to nemůže, je jen majestátně drobný!
„Ukážeš mi toho krále?“ Obrátím na něj svůj dobrodružstvím zářící pohled a promnu si v prstech krátké černé vlasy. Mám to asi jako mikádo a … nesluší mi to. Vypadám jako požíračka melounů v samoobsluze plné nevzhledných a prachobyčejných lidí. „Jak budeme vědět, kde vlastně král je?“
„Každej má doma rozpis, kdy se král prochází venku a co asi tak právě dělá mimo palác,“ pokrčí rameny a zdlouhavě se zadívá z okna. „Vlastně ho musíme znát zpaměti…“ A nic!
„No, tak mi to přece řekni, ty trdlo! Kde je právě teďka naše výsost?“ Netrpělivě ho vezmu kolem ramen a Gine po mně střelí lišáckým pohledem. Evidentně je také pro každou špatnost, i když vypadá, že by si strachy nešel ani prdnout na hřbitov.
„Vážně ho chceš vidět? Je to zakázaný… Dává nám rozpis proto, že se nikdo, mimo jeho strážců, nesmí pohybovat v jeho blízkosti…“
Laciný šmejd, nechce být opěvován lidmi. Je nespolečenský! „Proč jako?“
„Protože je prostě hrozně zlej. Když se na něj člověk jenom podívá, spálí ho pohledem. Taky tě upálí při pouhým doteku! Stačí, aby se tě dotknul malíčkem a shoříš jako pytlík brambůrek!“
Pozvednu obočí a posměšně si poměřím svého kamaráda, který mi tu horlivě předříkává něco, čemu evidentně věří! „To jsou kecy,“ prsknu pobaveně a protáhnu tvář v hrůzostrašném výrazu.
Gine vzpurně pohodí hlavou. „Copak ty jsi o tom nikdy neslyšela?“
„Nikde se o králi moc nemluví…“ pokrčím rameny. „Jenom, že ho musíme poslouchat a vládne celýmu světu. Bla bla bla.“
„Tady o něm právě víme víc… A věř mi, je fakt zlej!“
Znuděně odfrknu a s heknutím se posadím na postel. „Dobře a můžu ho vidět?“ Zajiskřím očima a zatvářím se naprosto prosebně.
Gine znechuceně přežvýkne a protočí oči v sloup. „Ty seš fakt něco,“ zamumlá nesouhlasně. „Na krále se nesmí ani pšíknout a ty ho chceš tajně pozorovat!"
„Prosím!“
„Je to daleko,“ hekne blahosklonně Gine.
Další ubohá výmluva! „Mám motorku!“ Hrdě vypnu prsa a na tváři nastražím ten nejvýkonnější výraz, který má zdůrazňovat, že jsem všemi smysly ten největší king na motorce v celém okolí.
„Ty umíš jezdit na mašině?“
„Jistě, jsem eso! Jezdím perfektně. Možná jsem lepší než kdejakej motokrosovej závodník!“
„Páni,“ vydechne ohromeně Gi a bylo jasné, že se jede na výlet! Hurá! Konečně po několika dnech báječné dobrodružství! Nadšeně jsem tlesknu dlaněmi o sebe a vydám se za tím majestátně drobným klučinou s kudrnatými krátkými vlasy a vřelýma hnědýma očima, který přede mě právě teď naservíroval maximálně přitažlivou výzvu!
Fire Story - 1. kapitola
Stáli jsme na polorozpadlém mysliveckém posedu a já s obrovským nadšením vykukovala skrze díry v prknech ven na rozlehlou planinu, zatímco se Gine celý rozklepaný, schovával u mých nohou a prskal cosi jako:
„Do svatýho grálu, tohle bude průser… To bude průser!“
Nevěnovala jsem mu pozornost a dál si prohlížela rozlehlé prostranství, porostlé zelenkavou trávou, po kterém právě chodil náš král!
Mé odhady byly trochu mylné…
Vždycky jsem si ho představovala jako tlouštíka s plnovousem, který se sotva hýbe.
Tohle byl však energický muž plný elánu. Měl na sobě obyčejné kožené kalhoty a motorkářské boty, které mu dodávaly vzhled hodný nějakého gangu. Ta vysoká mohutná postava sama o sobě vyvolávala respekt. Pohledem jsem sjela na jeho vypracované svaly na pažích a zatajila dech. Evidentně posiloval a … seklo mu to!
Bílé tílko jen odhalovalo jeho mužnou vypracovanou hruď. Pokožka se mu na denním světle podivně leskla v bělostných odstínech. Kráčel vzpřímeně a jako by si rozmýšlel každý svůj další krok.
Pozorovala jsem ho se zatajeným dechem a ani nevnímala Gina, který se mi třásl u kolen. „Je nádhernej…“ vydechla jsem sladce a znovu se zakoukala mezi škvíry na toho playboye, který by mi krále mohl dělat z fleku.
„Ale má černou duši,“ prskl bojácně Gine a zatahal mě za kalhoty.
Jako by mi šlo o jeho duši, když mě přitahuje to pěkně stavěné tělo.
„Už to stačilo! Už pojď!“
„Ještě chvilinku…“ zamumlala jsem prosebně a dívala se, jak se ke mně otočil tváří, takže jsem měla možnost pozorovat jeho krásný souměrný obličej.
Černé krátce střižené vlasy dokreslovaly jen drsnější vzezření a přece v něm bylo něco krutě zajímavého. Bradu měl mírně vystrčenou a rty stočené do jakéhosi nešťastného šklebu.
Ale nejvíc mě dostaly jeho oči.
Ty černé plápolající duhovky se zabodly do těch mých a my na sebe s údivem pohlíželi. Trvalo to snad měsíce, roky nebo možná jen pár vteřin, ale jako bych s ním byla propojená a on při tom pohledu ožil a zářivě se usmál. Teprve pak mi došlo, co se stalo a v jakém jsem maléru!
„Mami, já se bojím!“ zalkla jsem se a schovala se jako strašpytel vedle Gineho.
„Cože?“
„Gi, on mě viděl!“
„To je vtip, že jo?“
„Zpozoroval mě!“ Znovu jsem vykoukla a zkameněla strachy, když mi došlo, že se dal na pochod směrem k nám!
Jako tank, který se jen tak nezastaví.
Hodit slupku od banánu, ani by po ní ten darebák neuklouznul!
„Bacha, jde sem!“
„Já tě zabiju!“ vypísknul Gine a jako na povel jsme se oba vrhli k těm polorozpadlým schůdkům, po kterých jsme předtím přeopatrně vylezli na posed.
Nyní to nebylo opatrné, byl to běsnivý útěk, při kterém jsme si téměř dolámaly nohy, protože pod námi příčky praskaly a my se dole sesypali na jednu hromadu.
„Asi mám zlomenou nohu,“ zasípala jsem bolestně a kulhavě si sedla.
„Jestli neutečeme, nebudeš mít ani nohu, ani hlavu, nic! Bude z tebe obláček popela!“
Při těch slovech jsem začala bolest ignorovat a kulhavě se rozeběhla za svým malým kamarádem, který se prodíral vysokou trávou, trnitými šlahouny, které nás chytaly do pasti a drápaly po kůži.
Zatracená příroda.
„Do prkýnka… Do prkenný ohrady… Do psí díry… Do sta slepic… Do sepraných triček… Do divoký Afriky…“
Co krok, to nějaká nadávka v Gineho podání.
„Prosím tě, buď zticha a utíkej!“ zanaříkala jsem a bojovala s vysokými kopřivami a maliním. „Proč jsme se vydali k motorce úplně jinou cestou?!“ zabědovala jsem a snažila se vytrhnout ze sevření obzvláště pevné a pichlavé traviny, která se mi zamotala okolo stehen.
„Zpanikařil jsem!“ vypískl rozličně Gine a přeskočil spadlý strom. Je mrštnější a strach ho pohání více než mě, protože skákal jako srna brna a já za ním šla jako buldozer a vše se na mě chytalo, drželo mě a mučilo, jako by to snad drželo s tím naším proklatě sexy králem.
„Chyťte je!“
Projel mnou hlasitý autoritativní hlas a zmrazil mě až do morku kostí. Nebylo ani pochyb, že ten hluboký melodický tenor patřil jeho výsosti.
„Bude z nás hromádka popela!“ zanaříkal Gine vysokým hláskem a přidal do kroku. „Chytí nás a pak nás budou mučit, jenom pro to, že jseš tak lacině zvědavá!“
„Když je to tak nebezpečný, proč jsi mě sem bral!“ zaburácela jsem hrdelně a měla strachy sevřený i zadek. „Já se bojím! Mami, já se bojím!“
„Ty voláš maminku?“
„Buď zticha a utíkej! Slyším jejich kroky! Oni nás… Díky bohu, motorka!“ Bez přemýšlení jsem na ni naskočila, skopla stojánek a popoháněla Gineho, aby se za mě usadil. „No co je?“ zabublala jsem nervózně, když stál na místě a ošíval se, jako by snad raději padnul do spárů zlého prašivého krále než by se mnou sedl na mašinu!
„Jezdíš jako prase… Co víc, vůbec neumíš jezdit na motorce! Pěkně jsi kecala!“
„Co je horší? Nasranej král, kterej tě promění na uhel nebo trochu nešikovná motorkářka?“ Nastartovala jsem motorku a úlevně vydechla, když přeci jen nasedl a chytil se mě kolem pasu tak silně, až se mi chtělo zvracet.
„Jestli se zabijeme! Jestli nás chytí!“ hořekoval za mými zády, zatímco jsem se bojácně vydala na cestu.
Asfaltová cesta byla prázdná, takže jsem ji měla celou pro sebe, ale beztak Gine vypískl, když se mi podařilo vyjet do protisměru nebo přidat rychlost tak, že nás motorka málem vyklopila.
„Jsi ten nejhorší řidič na světě!“
„A ty ten nejhorší průvodce! Místo, abys mě držel v bezpečí, tak mě vláčíš na nějakej posed, aby nás pak král div nesežral!“
„Cože? To byl tvůj nápad!“
„Ale ty ses nechal překecat! Jak jsi to mohl udělat, vždyť mě vůbec neznáš!“ prskala jsem trochu poklidněji, když jsem konečně viděla naši branku. S třeskutým hlukem jsme zajeli do garáže.
„Brzdy! Použij brzdy!“ Hurónský křik mě téměř vyděsil.
Jen taktak jsem to napasovala mezi staré pneumatiky a díky bohu, neskončili jsme na zemi.
Všechno mě bolí a nebude to jen tím, že jsem řidičské eso.
„S tebou už nikam nepojedu!“
„Taky už s tebou nikam nejdu!“ zamračila jsem se a prohlížela si nás.
Byli oba celí podrápaní, krvaví a špinaví.
„Máma mě zabije…“ vydechla jsem zoufale a zatáhla Gineho dovnitř.
Uklidnil se až v mém pokoji, kde se posadil na židli a začal své kalhoty pucovat od všech drobných rostlinných částí, které se na něj nalepily.
„Stejně je to všechno tvoje vina!“ prsknul a probodnul mě naštvaným pohledem. Byl jako čertík z krabičky, který jen čekal, až bude moct vybuchnout.
Bylo by legrační pozorovat toho pišišvora, jak se mi snaží utrhnout hlavu nebo mě ve vzteku prohodit oknem, když neunese ani vlastní boty.
„Kdybys mě tam nevzal!“
„To bylo keců, jak umíš jezdit na motorce. U sta prasat, neviděl jsem horšího řidiče!“
„Nech si ty urážky, strašpytle. Bylo to fajn dobrodružství, ne?“ usmála jsem se a snažila se ošetřit palčivé škrábance, které jsem měla po rukách, obličeji i krku. Raději bydlet ve velkoměstě, než blízko u nebezpečné přírodní rezervace. Divila jsem se, že jsem nepřišla o oko a do zadku se mi nezakousnul nějaký mýval.
„Dobrodružství?“ zajíknul se Gi. „Ty ani nevíš, co se o našem králi povídá!“
„Tak mi to řekni…“
„Náš král má na svým hradě mučírnu. Tu skutečnou a se vším všudy! Povídá se, že si tam každou chvíli nechá přivést nějakého nešťastníka a spolu se svými třemi hlavními pobočníky tam jde a mučí ho! Ozývají se odtamtud tak bolestné výkřiky, až ti tuhne krev v žilách, zacpáváš si uši a bolí tě břicho.“
„A jde na tebe srajda, co?" Ušklíbla jsem se a snažila se nedat najevo, jaký jsem měla v krku knedlík. Srdce mi bušilo ještě od toho předešlého zběsilého útěku a začínaly na mě jít mrákoty. „Tomu nevěřím…“ hlesla jsem napjatě a olízla si suché rty. Kdyby nás chytili… Kdyby nás doběhli…
Hlava se mi při těch myšlenkách zatočila a já se opřela o zeď.
„To není všechno! Se svými pobočníky znásilňuje ženy! Hlavně ty mladý… Takový v tvým věku.“ Zadíval se na mě, jako by se se mnou loučil a truchlivě popotáhnul. „Pije krev a žaludeční šťávy svých obětí… A z jejich masa si nechává vařit v kuchyni!“
„To kecáš!“
„Nekecám, vždyť je to démon, tohle je pro ně normální…“ Protočil Gine marně oči a znovu se znechuceně pustil do očišťování kalhot.
„Proč nám dělá krále démon?“
„A kdo jiný? Proti tomu démonovi se nikdo nepostaví. Lidi nemají tu sílu, takže je takovým samozvaným vládcem už čtyři sta let!“
„Tý brďo…“ vydechla jsem a snažila se zdravým rozumem rozlišit pověsti od pravdy. „Co se to tam venku děje?“ Postavila jsem se na otlačená kolena na posteli a vyhlédla z okna.
Gine byl ihned vedle mě a pátravě vyhlížel na silnici.
„Do placatý jámy! To je královská garda! Jdou si pro nás!“
„Mami! Mami, já se bojím!“ Chytila jsem se za obličej a snažila se potlačit ten strach, který ve mně vyvolával ještě větší paniku.
Venku byla vřava a já ani nechtěla počítat, kolik strážců sem náš král vyslal! „Co to dělají? Co se to děje?“
„Svolávají celou vesnici…“ hlesl truchlivě Gine. Odstoupil od okna a zády dopadl na postel.
„Ne… To nemůžou! Musíme se schovat!“
„Nikdy se neschováme… Nikdy neutečeme. Umřeme,“ řekl to tak prostě, až se mi sevřela celá hruď a panika mě naprosto prostoupila. Nikdy jsme se sem neměli přestěhovat! Nikdy jsme neměli chodit na to místo a pozorovat krále! Nikdy jsme se neměli narodit!
„Oni nás zabijí… Budou nás dlouho mučit, pak znásilňovat a nakonec nás spálí svým pohledem…“
„Mami!“ Ten můj zoufalý a vyděšený výkřik musel být slyšet až ven, ale bylo mi to jedno. Je po nás a to jsem v životě chtěla udělat ještě tolik věcí! Najít si kluka! Vyhrát MotoGP! Sníst celou porci humra a cestovat letadlem, vlakem i metrem bez lístku! Chtěla jsem toho spoustu a všechno zmizelo v propadlišti smrti. „Mami, já se tak moc bojím!“ Položila jsem si dlaně na uši, abych alespoň trochu utlumila ty zoufalé bojácné výkřiky a lomoz z venku. Jediné, co se mi stále dokola přehrávalo v hlavě, byla jediná věta:
Zemřeme a nebude to hezký.
Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Fire Story - Prolog + 1. kapitola :
Gee, to já vím, přece jsem tě nemohla obšlehnout úplně celýho. ,o))
Je to super :D Nemám proti tomu nic, jen :
Říkám trošku něco jinýho a výrazy typu "do prkený ohrady" nepoužívám :D :D
Faire: Děkuju za komentář! :o) Máš pravdu, je to číslo. Ale něco na ní bude, tak pozor ,o)) Jinak na FB už tě mám, myslím, že bychom se mohli dopracovat k našemu cíli ,o)
Larissa:
Nu, mě se tak píše nejlépe. Prakticky si ten příběh nejdříve představím, vysním a pak jej píšu a prožívám. :o) Já si myslím, že v mém psaní hraje talent minimální roli. Nepřipadám si talentovaná, jen mám praxi, díky které jsem si vytvořila styl psaní a ke všemu mám velmi dobrou fantazii a jsem nezkrotný vášnivý snílek, který své "světy" dokáže napsat. Fantazie, inspirace a chuť psát. Víc bych si od sebe asi vážně neslibovala, až tak vysoké sebevědomí bohužel nemám. :o))
Velmi děkuju za tvůj komentář. Vůbec mě nenudil! Jsem naprosto nadšená, když mi někdo poví svůj názor, ať je jakýkoliv. Jsem neskutečně ráda, že se Ti příběh líbí. Pokud budeš mít chuť zanechat mi další komentáře, rozhodně je nebudu považovat za nudné. Naopak, vážím si každého názoru a ten tvůj mě upřímně potěšil. Pevně doufám, že se Ti ode mne zalíbí i druhý díl FireStory a nebo možná i něco jiného z mé tvorby. ,o) Ještě jednou díky. :o)
Ahoj,
toto je první povídka/ kapitola, kterou od tebe čtu. Hned na první pohled mě zaujalo, že píšeš v takovém přítomno - budoucím čase... Znám jen málo autorek, které tak píšou. Já to například neumím... Hodně to na tobě tedy obdivuji...
Moc se mi líbil děj, ačkoli nemohu s jiným tvým dílem porovnat, zdál se mi víc jak dobrý! jsi hodně talentovaná, to už ale asi jistě víš...
No... Nebude tě dál nudit mým komentářem...
Tak snad už jen jedna věta na závěr!
Je to překrásné, moc se těším na další!
Vypadá to moc zajímavě a já už se nemohu dočkat co se bude dít dál.
Zatím mi hlavní hrdinka připadá až moc bázlivá, ale nechám se překvapit čím to je. 
Moc si vážím všech komentářů, které mi píšete, ať už zde v komičnosti této povídky nebo v chladu UZ či dalších mých "světů". Nebojte se napsat ani negativní názor. Pokud je to upřímná kritika, skloním hlavu a šoupu nohama, protože přesto, že je to názor od jedince, stále je to názor pro mě důležitý a mně se právě ta rozličnost líbí. Jedinečnost Vás i Vašich názorů je pro mne důležitá, protože autor tvoří děj a hlavní postavy, ale život jim vdechují čtenáři.
Ještě jednou díky. :o)
Nikol: :o)
Ach, díky za upozornění. Jakmile nemám za zadkem Wish, tak jsem pravopisné čuně. 
Budu se s tím muset více porvat a důkladněji študovat. :o)
Tedy, povím Ti, že jsem se při oslovení "Drahá Chensie" trochu lekla. :o))Tvé rozpačitosti se nedivím, padá na celou povídku a prostupuje jí, protože autorka je také značně rozpačitá a neklidná. Tohle není můj šálek kávy a já mám obavu, abych to nepřepískla. Původně jsem tuto povídku vůbec nechtěla prezentovat, ale k čemu by mi byla pisatelská vášeň, když bych ji neprezentovala a nezískala z toho další zkušenosti? Komentáře mi vždy pomohou. ,o)
Oh, ano hlavní postava... No, to bude oříšek. :o)) Podivně se chová, byť hlavně proto, že chci poukázat na její odlišnost, což... bude k poznání v dalších dílech. ,o)
XD Abych byla upřímná, tak Gi skutečně existuje a je to kamarád, kterého znám pár měsíců. Je přesně takový, jak ho popisuji. Věčný smíšek, který mi dává zabrat a má velmi dobré srdce. Je sám velmi zajímavý a i se svou majestátně drobnou postavou měří v duchu metr devadesát. ,o)
Moc Ti děkuji za komentář, protože pokud jsem Tě alespoň mírně zaujala, myslím, že je to příjemné plus, které hřeje mou inspiraci. :o. UZ Tvůj žánr nebyl, tak se možná uvidíme u této povídky, která se od UZ zas až tolik neliší... Bude plná tajemství a překvapení, protože psát bezcílně už zřejmě nedokážu a nebaví mě to. Ještě jednou díky, skutečně mile jsi mě překvapila a kdyby Ti něco nesedělo, klidně mi to řekni, protože proč jinak bychom psali, když by nebylo upřímného slova. ,o)
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!