Golden vein - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Thomas požádá doktorku Butlerovou o pomoc. Eve se stále topí ve smrtícím spánku...

30.07.2014 (10:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 485×

26. 4. 2014 2:00

„Napij se,“ zašeptal kdosi a Eve jen pootevřela ústa, do kterých jí kdosi strčil brčko. Nerozeznávala chuť tekutiny, která se rozlévala v ústech, cítila jen, že ji nabíjí energii a dodává sílu. Celé tělo ji bolelo, zvláště pak dásně a hrudník, a vzpomínky se jí bleskovou rychlostí točily v hlavě.

„Jak se jmenuješ?“ ozval se mužský hlas a čísi studená ruka jí přejela po tváři.

„Eve…“ zašeptala a upadla znovu do hlubokého spánku.

Thomas vytáhl vizitku se jménem doktorky Butlerové a vytočil její číslo. Posadil se do starožitného křesla a čekal. Po pár zvoněních se na druhém konci spojení ozval hlas: „Butlerová, prosím?“

„Tady Thomas Hill, dnes jsem byl u vás v ordinaci.“

„Vy jste ten, co jsem vám říkala, ať ťukáte?“

„Ano. Proč jste mě nesterilizovala?“

„Dělám to tak, když je upír starší než sto let. Přijde mi to jako zneuctění.“

„Děkuju vám. Ale potřeboval bych vaši pomoc. Našel jsem ve svém sídle umírající dívku, moji bývalí učenci ji úplně zřídili. Dal jsem jí jed, ale mám pocit, že její přeměna není úplně v pořádku.“

„Nemůžu s vámi být o samotě.“

„Slečno Butlerová… Prosím. Nemůžu ji ukázat upířím doktorům, ještě jí nebylo dvacet.“

„Dejte mi adresu.“

Thomas Hill žil až do toho dne v podzemním sídle se svými učenci. Ve volném čase chodil do upířích podniků, spal s upířími děvkami, provozoval upíří zábavu a nevedl spořádaný život. Miloval chaos, podle čeho také vypadal jeho pokoj a vlastně veškeré prostory podzemního sídla. Byl jeden z nejstarších upírů v Americe, tudíž měl povinnost vzít si učence a učit je jak být správnými upíry. Naneštěstí nafasoval Boba, Sophii, Marka, Petera a Franka, kteří byli spíše než upíři neskutečná prasata a úchyláci. A to i oproti Thomasovi, což je opravdu silný kalibr.

Meřil metr devadesát pět, byl štíhlý, měl světlé, krátké vlasy a modré oči a o ženy neměl nouzi.

Thomas vzal s koupelny hadr, namočil ho do studené vody a začal utírat velký, dubový stůl od krve. Už na něm bylo pár zažraných rudých skvrn, ale krev dítěte na něm mít nechtěl. Pomalu přejížděl desku a vzpomínal, co všechno se na tom stole odehrálo. Kolik zad na něm bylo natisknutých, kolik podpatků do něj zarylo stopu, kolik vytrhaných vlasů z něj už sundával.

Ozvala se tři krátká zaklepání, signalizující příchod doktorky Butlerové. Thomas nechal hadr ležet na stole a šel otevřít doktorce Butlerové. Měla na sobě červené, upnuté šaty těsně pod kolena, černé lodičky a v ruce psaníčko.

„Vy jste..?“ nadzvednul obočí Thomas.

„Byla na večeři,“ usmála se doktorka.

„Pojďte dál,“ odstoupil Thomas ze dveří a doktorka Butlerová po krátkém zaváhání vešla do tmavého skladu.

„Děkuji, že jste přišla,“ ztišil hlas Thomas a rukou pokynul ke schodům do podzemního sídla.

„Rány se jí nehojí a měla by už nejméně pět hodin mít tesáky. Navíc se jí kousance na vnitřní straně stehen zanítily," vysvětlil doktorce Thomas, zatímco pomalu, s ohledem na její podpatky, scházeli ze schodů. Doktorka se nejistě rozhlížela po upířím doupěti, ale zároveň bedlivě poslouchala všechny informace, které jí Thomas předkládal.

Pomalu sešli dolů a ocitli se ve starožitně zařízené jídelně s obrovským, křišťálovým lustrem a poškrábaným, nyní trochu zakrváceným stolem. Na konci jídelny, v obloukovém výklenku byla umístěna socha ženy držící pohár s nápisem: Ten, kdo do říše spánku, temna a věčnosti vstoupiti chce, ať poklekne před andělem Azaelem, jež jeho osud v náručí své hodlá skrýt.

Thomas si všiml, že si doktorka prohlíží vybavení místnosti, tak chvíli mlčel a poté tiše poznamenal: „Eve leží vedle."

„Jak víte její jméno?" zeptala se doktorka a odtrhla pohled od zlověstně vyhlížející sochy.

„Chvíli byla při vědomí, dal jsem trochu své krve a zeptal se jí na jméno."

Doktorka a Thomas přešli do vedlejší místnosti, využívané jako obývací pokoj, kde na velké pohovce pod větrací šachtou ležela dívka. Nebyla vyšší než sto sedmdesát centimetrů, ale měla oblé, ženské tvary a dlouhé, blonďaté vlasy spletené do copu a mírně zakrvacené. Doktorka si vzpomněla na knížku o nacistických lékařích v Osvětimi, kde byla také zmínka o ideální árijské ženě. Široké boky, úzký pas, dlouhé světlé vlasy, modré oči, žena, co o sebe pečuje a vlasy si plete do copů. Dívka byla pomalu vzorový obrázek do této knihy.

„Mluví anglicky?"

„Ano, ale s přízvukem. Typoval bych ji na Němku." Doktorka si přiklekla ke spící dívce a chtěla si prohlédnout rány na stehnech, ovšem ještě než sjela pohledem na nohy, si všimla čísla vytetovaného na jejím zápěstí.

„Jsou mezi upíry i nacisté?" zeptala se doktorka.

„Jistě. Dokonce máme ve svých řadách pár blízkých přátel nebožtíka Hitlera. Zvlášť Zlatá žíla je jich plná," ušklíbl se Thomas a trochu odstoupil, aby doktorce nepřekážel při práci.

„A číslují se ve Zlaté žíle chovanci?"

„Ano," řekl Thomas a začalo mu docházet, co se doktorka Butlerová snaží naznačit.

„Jak by se těm blbcům podařilo ukrást chovanku z Gapra?" Bob, Sophie a spol. neměli ani z poloviny takovou inteligenci, aby mohli ukrást chovanku ze Zlaté žíly.

„Ta dívka musela utéct a oni ji chytili, když už byla venku. Koukněte, má poškrábaná lýtka od větví, musela běžet lesem," řekla doktorka a prohlédla si alabastrově světlá stehna. Rány se opravdu nehojily, jak by měly. Stejně tak kousance na krku už měly být dávno jen jizvami. Dívka ovšem spala hlubokým, nerušeným spánkem a nepohnula se ani, když doktorka Butlerová opatrně přejížděla prsty po červených ranách.

„Jste ve velkém průšvihu, pane Hille. Pokud je to opravdu chovanka Gapra, strhne se po ní pátrací akce nevídaných rozměrů a pokud ji u vás najdou, sedět půjdete oba. Ona za to, že utekla, a vy za to, že jste ji zde schovával. Takže bych vám doporučovala to ihned nahlásit. Všechno popravdě říct,“ řekl doktorka Butlerová a opatrně odhrnula dívčin horní ret. Dívka se sice pohnula, ale stále tvrdě spala. Její špičáky byly sice již mírně delší než ostatní zuby, ale nijak výrazně.

„Jek dlouho v sobě má jed?“ zeptala se doktorka Butlerová a otočila se k Thomasovi, který zdrceně pozoroval spící dívku. Věděl, že je ve velkém průšvihu. Věděl, že pokud si Sophie, Bob a spol. umíní, že mu chtějí udělat problém, tak mají v rukou přímo esové karty.

„Kousl jsem ji před pěti hodinami,“ řekl tiše a rukou si prohrábl vlasy.

„Slečno Butlerová, budete tak hodná a pohlídáte mi ji? Musím si něco zařídit,“ řekl a vypadal tak zdrceně, že Emily jen s úsměvem přikývla.

„A, slečno… Slibuji, že tuto situaci budu řešit, ale teď vás prosím… Neříkejte o ní nikomu.“

„Spolehněte se,“ řekla doktorka Butlerová. Thomas nečekal a ihned vyrazil vstříc nočnímu Portlandu.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování