OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Gone girl - 7. kapitola



Gone girl - 7. kapitolaJak je Vivienne po prožitém zážitku? Proč to únosci udělali?

Drazí GG fandové. Moc Vám děkuji za podporu v komentářích pod minulou kapitolu. Jste naprosto skvělí a každý Váš komentář mě motivuje k pokračování. Tato kapitola je věnována Ree, Maye, Exo, zanete, Karitse, Květě a Leanně. Tato kapitola bude možná trochu nudnější (oproti té minulé určitě), ale byla třeba. Snad to se mnou ještě chvíli vydržíte :D


Z posledních sil jsem se dívala na kšiltováka Clarksona, jak nastavuje stativ a poté kameru. Proč mě teď chtějí zase natáčet? A když jsem v takovém stavu? Za Clarksonovými zády se ve dveřích objevila další postava. Sebejistě vešla do místnosti a já jsem tak mohla poznat černovlasého. Postavil se mezi kameru a Jima a znuděně si založil ruce.

„Nezaplatil," řekl jakoby jen tak. Tázavě jsem se na něj podívala. Snad ten dotaz v mém obličeji byl vidět, neměla jsem sílu mluvit, jen jsem se vysíleně klepala na židli. „Tvůj otec nezaplatil. On a jeho právníci si myslí, že když nám nezaplatí, tak tě stejně pustíme. Ale to se plete. My takoví nejsme." Aha. Tak co teď? Teď mě zabijí? Mohli jsme tě zabít, ale rozhodli jsme se mu dát ještě jednu šanci," odpověděl na mou nevyřčenou otázku. Ještě jednu šanci? Tohle je ta šance? Pro tentokrát mě nechají žít? „Doufej, že co nejdřív zaplatí." Věř mi, že doufám. Chci odtud pryč… „Jinak máš smůlu." Tu mám přece doteď… Černovlasý kývnul na Clarksona, který zapnul již nachystanou kameru. Na té se objevilo červené světýlko nahrávání. Při pohledu na lesklou černotu čočky kamery se mi dělalo zle. Představovala jsem si za ním mého otce a právníky, kteří nade mnou mávli rukou. Jako by můj život nebyl důležitý.

Hlava se mi motala víc a víc, až se najednou svět začal nořit do tmy. Poslední, co jsem viděla, bylo, jak černovlasý spokojeně přikývnul, a červené světlo kamery zhaslo.

  

Když jsem se zase probudila, ležela jsem opět ve svém pokoji na své posteli. Byla jsem přikrytá nejen peřinou, ale i hromadou různobarevných dek. Chtěla jsem se posadit, ale tělo mě neposlouchalo. I při nejmenším pokusu o pohyb mi tělem procházela bolest. Nejintenzivnější to bylo na hrudi, břiše a tváři, ale bolest se nevyhýbala ani končetinám. Hlavou mi náhle probleskly myšlenky na to, jak mě Jim mučil. Polila mě hrůza a vztek naráz. Černovlasý to tu celé řídí. On může za to, co se mi stalo. On byl ten, který přikázal, aby mě Jim mučil. A Jim se v tom navíc vyžíval. Při vzpomínce na tu jiskru potěšení v jeho očích mi přejel mráz po zádech.

I přes ostrou bolest krku jsem se opatrně rozhlédla. V mém pokoji jako by se nic nezměnilo. Stále na zdech visely ty samé obrázky, barevné polštáře byly rozházené všude možně a masivní dveře byly stále beznadějně zamknuté. Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb. Instinktivně jsem se přikrčila před možným hrozícím nebezpečím, ale pak jsem poznala Ethana a zase jsem se uvolnila. Ten měl tmavé kruhy pod očima a ve tváři ztrhaný, utrápený výraz.

„Už jsi vzhůru?“ zeptal se opatrně a váhavě postupoval směrem k mé posteli. Při pohledu do jeho očí se mi však vybavily vzpomínky na to, jak mě Jim za vlasy vlekl pryč z místnosti a Ethan dělal jakoby nic. Zůstal sedět a ani se nepohnul, nijak mi nepomohl, když jsem trpěla. Nechal svého bratra a jeho poskoky mi takto ublížit a mučit mě. Když došel až k mé posteli, nechtěně jsem se přikrčila a Ethan se zamračil. „Prosím, neboj se mě. Já ti neublížím,“ řekl nešťastně. Ty ne, ale tvůj bratr ano. Když viděl, že nijak nereaguju, poklekl a díval se mi z očí do očí. „Vivienne, prosím tě,“ přemlouval mě. „Nemohl jsem nic dělat, nebylo to v mé moci.“ Na svého bratra mluvit nemůžeš, abys mu rozmluvil, aby mi neubližoval? „A navíc to bylo třeba.“ Vykulila jsem na něj oči. To si snad dělá srandu? Jak uviděl mé překvapení, uvědomil si, co řekl, a začal mávat rukama. „Ne, tak jsem to nemyslel. Nechtěli jsme tě nějak trestat, nebo něco. Ale ty peníze jsou opravdu potřeba. Crumpet nám je nechtěl dát, museli jsme něco udělat,“ vysvětloval. „A navíc - podařilo se to.“ Tázavě jsem na něj zvedla obočí. Mluvit by mě stálo moc energie. Už tak jsem byla vyčerpaná. „Ano, Viv. Peníze by měly být na našem účtu zítra. Potom budeš moc jít domů,“ usmíval se. Úlevou se mi z překvapených očí vyhrnuly slzy. Ethan mě šťastně vzal za nezraněnou ruku a pevně mě za ni držel. Stisk jsem mu velice ráda opětovala. Nakonec, jak se říká – všechno zlé je k něčemu dobré. Ethan se zvednul a něžně mě políbil na čelo. „Bude to dobré, Viv, věř mi,“ zašeptal a potom odešel. Usnula jsem hned, jak zaklapnul dveře.

 

Když jsem se potom probudila, všechno se zdálo být lepší. Cítila jsem se lépe, mohla jsem se posadit už jen s malými bolestmi, a navíc mě hřál pocit, že budu už za pár dní pryč. Už nebudu zavřená v jedné místnosti a nebudu pod neustálým stresem z dalšího možného mučení. A navíc na mě na stole čekal výborný oběd.

Shodila jsem nohy z postele a špičkami prstů se dotkla ledové podlahy. Na lýtkách jsem měla zaschlou krev, asi ještě z mučení. Nejspíš bych si měla nejdříve dát sprchu. Po špičkách jsem vesele přeběhla do koupelny.

Zahlédla jsem se v zrcadle a ztuhnula. Celou tvář mi pokrývaly modřiny. A kromě modřin šly spatřit i hojící se rány od Jimova řezání a od boxeru. Sáhla jsem si na ně a na prstech mi ulpěl nějaký lepkavý krém, nejspíš hojivá mast. Když jsem se špičkami prstů dotkla modřin, nic jsem necítila. Ani když jsem na ni zatlačila nebo se trochu do ní bouchla. Vůbec nic. Zřejmě mi dali koňskou dávku něčeho proti bolesti.

Sundala jsem si lehkou volnou košilku, ve které jsem se už probudila, a uviděla tak zbytek mého mučeného těla. Řezné rány se už naštěstí hojily, ale jinak kůže byla pokrytá odstíny od šedé, přes zelenou, fialovou, červenou, modrou až po černou. To vše byly modřiny. Nic jsem naštěstí necítila. Kdyby ano, zranění v takovém rozsahu by mě pekelně bolela.

Snažila jsem se nad tím vším moc nepřemýšlet, hlavně si neoživovat vzpomínky, a vešla jsem do sprchy. Když jsem se pořádně vydrhla a zbavila veškeré zaschlé krve a stop po mučení, oblekla jsem si měkký bílý župan a vyšla z koupelny.

U stolu seděl Ethan. Jakmile mě uviděl, rozzářil se jako sluníčko. „Viv, pojď sem, honem,“ pokynul mi a mával rukou k sobě. Sedla jsem si naproti němu a pustila jsem se do vynikajícího jídla, nějakých těstovin s rajčatovou omáčkou, které na mě čekaly už od mého probuzení. S pusou plnou jídla jsem zvedla k Ethanovi oči a hlavou mu pokynula, ať spustí. Tomu jen zajiskřily oči a nahnul se přes stůl. Zastavil, až když měl obličej jen pár centimetrů od mého. „Viv, jdeš dnes domů!“ vykřikl nadšeně. Překvapením mi z otevřené pusy vypadla těstovina. Trochu jsem se začervenala, ale radost nad takovou zprávou stud překonala. Vyskočila jsem ze židle a objala ho kolem krku.

„To je paráda! A co teď? Mám se jít obléct? Jak tam pojedeme? Kde mě vysadíte? A jak dlouho jsem tu byla?“ Ethan se jen začal smát.

„V klidu se posaď a dojez to jídlo. Máme jen chvilku čas, tak jez,“ pokynul mi a já se tak trochu zklidnila a pokračovala v jídle. Ethan se zhoupnul na židli a balancoval na jejích zadních nohách. „A navíc nás čeká ještě jeden úkol,“ řekl jakoby nic.

„Jaký úkol?“ ptala jsem se a házela do sebe jídlo. Chtěla jsem jít odtud co nejdříve.

„Až dojíš a oblečeš se, zavedu tě do jedné místnosti. Tam ti vymažeme paměť.“

„Cože? Proč?“

Na to se Ethan zasmál. „Proč asi? Znáš naše jména, víš, jak vypadáme, znáš zdejší prostory a… vyjednávací techniky…“ pokrčil rameny. „Navíc tě tak ušetříme od traumatu, když si nebudeš nic pamatovat.“

„Nic? Jako že ani tebe?“ zeptala jsem se tiše. Ethana tady byl můj jediný světlý bod.

„Ani mě, Vivienne. Vždyť jsem součástí toho všeho,“ rozmáchl kolem sebe rukama. „Víš toho příliš moc,“ řekl sklesle. „Je čas, musíme jít,“ pokynul mi. Odložila jsem příbor od mého dojedeného jídla, vzala jsem si z postele donesené čisté oblečení a šla jsem se převléct do koupelny. Když jsem se převlékla a došla zpět do pokoje, Ethan už nervózně přešlapoval. Mlčky jsem k němu přišla. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli teda už jdeme, ale Ethan sebou jen trhl a pevně mě sevřel ve svém náručí. „Je mi to líto, Viv. Moc se ti omlouvám,“ zahučel mi do vlasů. Potom se narovnal a jakoby nic mě vyvedl pryč z mého pokoje.

Opět jsme bloudili změtí chodeb, až jsme dorazili k černým těžkým dveřím. Když je Ethan otevřel, byla všude vevnitř tma. Lekla jsem se, že mě zase vede do nahrávárny, ale Ethan mě rychle chytil za ruku a jejím stiskem a vřelým pohledem mě uklidnil. Zavedl mě dovnitř a posadil mě na židli u malého kovového stolu. Sám si sedl naproti a rozsvítil na mě velkou lampu. Světlo nejprve svítilo jasně žlutě, ale postupně se žárovka měnila na další barvy – červenou, zelenou, modrou a ty se neustále opakovaly. „Pečlivě sleduj světlo,“ pokynul mi tiše Ethan, ale ani to nemusel říkat. Světlo mě doslova fascinovalo a nemohla jsem od něj odtrhnout zrak. Mělo na mě zvláštní uklidňující účinek. Celé tělo jako by se mi roztékalo, zároveň jako kdybych se slunila na pláži, nebo jako kdyby mě někdo namáčel do čokolády. Cítila jsem se jako můra letící za svým nočním sluncem. Neexistovalo nic, co by mě od něj odtrhlo. Svět kolem mě postupně zhasínal a nakonec zhaslo i to světlo. „Sbohem, Vivienne,“ ozvalo se tiše ze tmy a pak už kolem mě nezbylo nic.

 

Probudila jsem se. Oslnilo mě jasné bílé světlo, ale to hned zmizelo spolu s kovovou věcí. Baterka, svitlo mi hlavou. Uviděla jsem tvář nějakého muže. Muž měl přes nos a ústa masku a na hlavě legrační čepičku. Doktor.

Pak se mi ale najednou špatně dýchalo. Kolem krku mi něco viselo. Dýchalo to. Mělo to dlouhé světle hnědé vlasy. Byla to dívka. Když se odtáhla, uviděla jsem její obličej. Vypadala mile. A byla mi povědomá. „Tris?“ zkusila jsem, ale jakmile jsem vyslovila její jméno, bylo mi to jasné. Byla to má nejlepší kamarádka Tris.

„Vivienne, jsem tak ráda, že jsi zpátky!“ fňukala přes slzy, které se jí hrnuly z očí. „Už jsi doma, neboj!“

Cože? Co se to děje?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Gone girl - 7. kapitola:

6. Leanna
14.11.2016 [11:48]

Vymazání paměti, hm? Dobré řešení, říkala jsem si, jak budou únosci tu situaci víš-kdo-jsme řešit... otázka ale je, jestli bude mít ten proces trvalé nebo stoprocentní účinky. Umím si představit, že by Viv potkala někoho z únosců, kohokoliv, a i když by si třeba nevzpomněla na jméno, poznala by jeho tvář, a říkala by si, odkud ho zná, a pak by začaly přicházet flashbacky... Emoticon Taky by mě zajímalo, co bude dál s tou "otcovskou" zápletkou - potkají se? Bude se chtít její otec ujistit, že je v pořádku, a nějak zajistit, aby se to už neopakovalo? Každopádně se moc těším na další díl - a pořád jsem v napětí. Emoticon Emoticon

5. zaneta
12.11.2016 [18:11]

Konečne to má za sebou alebo nie Emoticon počkám si na pokračko, som zvedavá či si spomenie na niečo alebo niekoho Emoticon Emoticon,ďakujem teším sa Emoticon na ďalšiu kapitolu Emoticon

4. Anette
12.11.2016 [18:05]

Super!!!Už sa teším na ďaľší diel.Som zvedavá,čo sa stane.A či sa stretne s otcom Emoticon Emoticon

3. Květa
11.11.2016 [22:25]

Díky moc za další kapitolu . Jsem ráda, že je doma. Ztráta paměti je naprd. To ji zhypnotizovali? Emoticon

2. Karitsa
11.11.2016 [16:26]

No doufám, že se s Ethanem ještě setká..bylo by to zajímavé Emoticon Emoticon moc se těším na další díl Emoticon

1. Ree přispěvatel
11.11.2016 [14:39]

ReeChudák Viv. To s tou pamětí je mi líto, ale jsem ráda, že je doma. Je to strašně napínavé a už se těším na další díl. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!