Gryphonova dcera 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Gryphoni byli vždy kouzelní tvorové, bylo nádherné dívat se na ušlechtilého tvora, jak létá mezi mraky. Gryphoni jednou za deset let byli lidmi, na celý měsíc, od úplňku do úplňku. Ostatní se báli jen samotných tvorů brázdících oblohu, když byli lidé, byli stále takoví... opeření, a tak vznikla pověra, že jsou to novodobé harpye, ty vraždící nemilosrdné stvůry. Všichni prchali, kromě jedné luční víly Alanety. Zamilovala se do gryphona Tarese a on do ní. Ale on pak odešel bez jediného slova. Alanetě se narodila dcerka Maleni. Za deset let se Tares vrátil a chtěl být se svojí dcerkou, ale chce být Maleni s ním? Dokáže odpustit tu zradu, kterou udělal její matce? A co když o Maleni začne usilovat i někdo jiný?

18.07.2013 (17:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1281×

Alaneta

Nikdy ji nespatří... Nikdy! A ona jeho taky ne!

***

Víly jsou líbezná a křehká stvoření, gryphoni jsou jejich přesný opak. Ale i s těmito rozdíly se do sebe mohou zamilovat, a děti vzklíčí jenom z lásky. Lásky, která překoná všechno, jenom jeden pohled takové lásky stačí. Alaneta k Taresovi cítila takovou lásku ještě dřív, než se z něj stal člověk. I z takové lásky se ale může stát hluboká nenávist, ale i ta nenávist klíčí ze smutku, smutku ze ztráty.

***

Maleni

Za týden mi bude deset let. Maleni Černota, víly dcera. Jsem naproto obyčejná s vílami nemám vůbec nic společného (kromě toho, že je jedna mou matkou). Jsem nic, záprtek, to se stane, když se vílí temně purpurová krev smíchá s něčím nekalým a černým? Vznikně dítě bez jakékoliv dokonalosti, divně smíchlou krví (jako když smícháte barvy, co k sobě vůbec nepatří, vznikne divná odpudivá blátivá barva) a navíc jsem hrozně malá, jako trpaslík. Ach jo, to jsem to dopracovala! Černé vlasy, černé oči, proto ten přídomek Černota. Kdybych jenom věděla, čím byl můj otec! Pak bych byla nad míru spokojená! Z maminky ale nic nemůžu dostat! Vím jenom to, že se jmenoval Tares a že nás opustil a že ho maminka nenávidí, ale když ho tak nenávidí, proč každý den brečí do polštáře jeho jméno? I když je to možná i dobře, třeba to bych to radši neměla vědět...

„Maleni... Musím jít pro nějaké jídlo a pak pojedu Ferleny. Buď hodná, za chvíli přijde Lalicie a bude tě hlídat, do školy tě vezme strejda. Pa, zlatíčko, miluju tě!“ řekne maminka a odešla.

Ferlena je krásné město, je to hlavní město víl, je tam všechno, ale je to tak daleko... I Listomím to tam trvá dlouho (Listomí - obrovské listy, na které se letenky shánějí měsíce a dostane se nimi všude asi milionkrát rychleji, protože svištíte vzduchem). Maminka tam jezdí každý měsíc na sraz Hurlenu. Hurlen je jakási slavnost, přesně nevím co, už se tyto srazy provádějí padesát let a poslední byla před sto lety. Lalicie je maminčina nevlasní sestřenice přes koleno, jediná maminčina příbuzná kromě jejího nevlasního bratra Julema a nevlasní sestry Jasiny. Ještě mám v rodině jednu asi stoletou stařenku Kaelinu, je to něco jako moje babička a tak ji také oslovuji, má krásné dlouhé zlaté vlasy, zářivé oči a ty nejkrásnější třpitivě zlatá křídla na světě.

Škola... Do vílí školy se chodí od čtyř let, učíme se základy - číst, psát, počítat, a pak rozvijíme svoje schopnosti. Já žádné neměla, takže mě po dvou letech poslali na jinou školu. Šla jsem do lesní školy, byla nejblíž, ale chodilo se tam až od šesti let a já už základy uměla, a tak jsem postoupila do třetí kapitoly (tato škola měla kapitoly čtyři). Chodila jsem tam rok a ostatní mě zrovna nezbožňovali, a tak teď druhým rokem chodím do nejbližší trpasličí školy, kde se mi nikdo nesměje a motto je Co je malé, to se počítá. Chodím do třídy Lučníků, bude ze mě něco s ohledem na louky a luční rostliny i tvory.

„Ferlena, Mali! Jak se máš?“ ptá se mě s úsměvem Lalicie. Trochu se leknu, protože jsem ani nezaregistrovala její přítomnost. (Ferlena je i hlavní vílí pozdrav.)

„Ahoj, Lali, mám se dobře, díky.“ Úsměv jí oplácím. Zbytek dne si povídám s Lalicií, koukáme z oknovize na kapky rosy. Hlavně si maluju, maluju to, co se mi každou noc zdá... Zdá o černých ptácích, noc co noc. A najednou je taky noc, jdu spát a těším se, že mě od všeho zlého na svých křídlech odnese ten pták.

Zase se dívám, jak na mě věrně ten pták hledí, ale pak uletí, a já nevím kam. Popadne mě stesk, že se už nevrátí. Probouzím se, v klidu dýchám, vím, že je ještě noc, a tak ani neotevírám oči a čekám, až mě znovu pohltí spánek. Ale cítím, že je někdo v mém pokoji...

Prudce otevírám oči, a opravdu. Nějaké divné stvoření tam je. Zapištím. Mám hrozný strach a najednou se hlubokým hlasem ozve: „Pššš... Maleni, neboj se...“ Ale já se začala bát ještě víc a znova jsem vykřiknu děsem...

Nejprve bych chtěla poděkovat za přečtení a doufám, že jsem vás Maleniným životopisem neunudila k smrti, a slibuji, že to příště bude trochu akčnější... Jinak, kdo to asi byl??? :D Hádejte, můžete třikrát... :D

Následující díl »

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gryphonova dcera 1. kapitola:

7. ElisR1

31.01.2014 [13:45]

Ahojky, jelikož mi pořád píšeš tak pěkný komenty, rozhodla jsem se omrknout tvojí tvorbu, jsi ráda? :D
Ještě než začnu komentovat, tak ti musím sdělit toto: máš moc pěkný shrnutí a ty povídky, co jsou v přípravě vypadají dost zajímavě :D.
Tak a teď ke kapitole:
Wow, ten začátek, no já nemám slov, to jsi napsala fakt nádherně.
A pohled Maleni, sice tam je sem tam nějaká krkolomá věta, ale to nevadí :D. Příběh se mi zdá velice zajímavý, jen škoda, že se všechno děje tak rychle. Ale líbí se mi to, takže jdu na další kapitolu :D Emoticon