OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Halo: 10. Náhrada aneb Ziva

19.05.2012 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 507×

Kapitola 10.: Náhrada aneb Ziva

Roxanne:

Zčervenala jsem a podívala jsem se na jeho rty, potom jsem se mu podívala do očí. Úsměv mu zmizel z tváře. Sledoval můj dech, moje rty. Začal se ke mně přibližovat, a když jsme byli od sebe vzdálení jenom kousíček, tak ho někdo ze mě shodil. Kterej blbec?!

„Ta je moje, Harry!“ rozkřikl se Niall a ještě na zemi mě objal. Kluci se začali znovu smát, stejně jako já. Harry se jenom uchechtl.

„Tak to ti ji budu muset ukrást,“ prohodil laškovně a mrkl na mě.

„Tak to teda prr. Jestli umí vařit, tak je jenom moje,“ přitiskl si mě k sobě ještě víc natěsno.

„Hmmpf… hmm… pfff,“ ozvala jsem se. Znělo to opravdu divně, jelikož jsme s Niallem byli tak natěsno, až jsem nemohla dýchat.

„No, tak ať si ji neudusíš,“ uchechtl se Louis a Niall hned povolil stisk a já jsem se konečně mohla pořádně nadechnout. To byla úleva.

„Díky, že jsi mě neudusil.“

„Nemáš zač, zlatíčko,“ usmál se Niall, zřejmě nepochopil ironii, anebo ji pochopil a ignoroval ji. S ním je to těžký. Když chce, tak dokáže být i normální, ale když dělá vtípky, tak nikdy nevíte, na čem jste. Je takovej nevyspytatelnej, ale je to vůl. S Harrym jsme se mohli políbit a on to tak okatě zkazí.

Když jsme se konečně vyhrabali ze země, tak přišla obsluha a chtěla po nás zaplatit škodu. Na nic jsem nečekala a vytáhla jsem peněženku, ale Liam se mě pokoušel zastavit.

„Ne, Roxy, já to zaplatím,“ řekl nekompromisně.

Podívala jsem se na něj se zdviženým obočím: „Už víš, kdo je můj otec?“ Liam se na mě podíval jako na blbce, ale nakonec přece jenom přikývl. „Takže taky víš, že mám peněz víc, než vy všichni dohromady, že jo?“ usmála jsem se miloučce a podala jsem obsluze moji MasterCard.

Ta obsluha, byla to holka, mi podala takovou tu kalkulačku, nebo co to je, já jsem naťukala kód a způsobená škoda byla vyřešena. Ta dívka se jenom usmála, zeptala se na naše objednávky a potom odešla. Mezitím se ale stihla asi desetkrát usmát na Harryho. Měla jsem nervy v kýblu. Jo, žárlila jsem jako… No prostě nehorázně.

Bylo to k nevydržení, ale když jsme si sedli k novému stolu, tak jsem seděla vedle Harryho a ten mi přehodil ruku kolem ramen. Maličko jsem se na něj pousmála, a když mi poslal jeden úsměv zpátky, tak jsem se vítězně podívala na tu dívku, která nás obsluhovala, k pokladně. Ona se na mě zamračila, ale potom se jala dělat svoji práci.

Harry se jenom ušklíbl.

„Ty žárlíš,“ zašeptal mi do ucha.

„Ne a i kdyby, tak tobě to může být jedno,“ zašeptala jsem zuřivě zpět.

On se na to jenom pousmál.

„Jsi roztomilá,“ zašeptal ještě tišeji.

„Co?“ zeptala jsem se, protože jsem mu moc nerozuměla. Kluci kolem stolu se totiž strašně nahlas smáli.

„Že když žárlíš, tak jsi roztomilá,“ usmál se nejistě.

„Já ale nežárlím,“ stála jsem si dál na svým.

Tentokrát už mi neodpověděl, jenom se nahlas rozesmál. Bylo to zvučné a ten smích by byl dokonalý, kdyby se k němu nepřipojil jeden pisklavější.

U našeho stolu zase stála ta holka, naše obsluha. Podle štítku na šatech se jmenuje Ziva,fakt zvláštní jméno. Podala nám první dvě porce, a když odcházela, pohodila svýma černýma vlasama Harryho směrem. Pěnila jsem, ale Harry měl oči jenom pro mě a tak jsem to radši přecházela bez poznámek.

Když došla podruhé, tentokrát s půlkou Niallerovi porce, což byly další dva talíře, tak se s ním dala do řeči a postupně se bavila se všema a to i s Harrym. Pomrkávala na něj, ale on dělal, že si jí nevšímá. Po chvíli musela jít zase pracovat, ale když se vrátila s poslední porcí, tak si k nám přisedla.

Kluci ji brali celkem v pohodě, ale mě byla nesympatická. Asi to bylo tím, že mi jela po Harrym. Jasně, Harry není můj, ale mám ho ráda a líbí se mi. Chtěla bych, aby byl jenom můj, ale to potřebuje volnej průběh, jenže když se do toho bude pořád míchat ona, tak se nikam neposuneme. No a o tohle přesně jí jde.

Seděla vedle Nialla a Louiho. Loui ji přijal hned, přišla mu sympatická a Niall? Ten si ji taky po chvíli oblíbil. Nemohla jsem nic dělat. Proti ní a jejím pronikavě modrým očím jsem neměla šanci ani s mými bouřkově šedými duhovkami a to lidé často říkali, že mám uhrančivý pohled. Vzdala jsem to ve chvíli, když jí Harry objal jednou rukou přes ramena. Měl k tomu možnost, protože Loui si byl odskočit.

Jen co jsem dojedla, nechala jsem peníze na stole a se smutným úsměvem jsem se rozloučila se Zaynem, kterému jako jedinému Ziva nesedla. Kdyby na mě Zaynie nezavolal „měj se krásně, Roxy!“, tak by si kluci mého odchodu ani nevšimli.

Byla jsem zklamaná. Myslela jsem, že jsme dobří přátelé a to i přes to, že se známe jenom tak krátce, ale když mě v okamžiku vymění za nějakou černovlasou servírku, která po mě ještě hází vítězné úsměvy, tak nemá cenu se ani pokoušet o to, abychom spolu vycházeli. Alespoň můžu splnit tátův zákaz a to nespřátelit se s jeho spolupracovníky, ať už linii přátelství, nebo v linii lásky.

Se sklopenou hlavou jsem prošla kolem výlohy Nando's, naposledy jsem se koukla na kluky, jak se skvěle baví s tou černovlasou dlouhonohou nánou a se smutným úsměvem jsem se vydala zpět do práce. Cestou jsem si pustila mix nejsmutnějších písniček, jaké v Ipodu mám.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Halo: 10. Náhrada aneb Ziva: