OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Halo: 3. Chudáček

16.04.2012 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1242×

Kapitola 3.: Chudáček

Roxanne:

Objevil se tady a drze si ke mně přisedl. Samozřejmě, že hned, jak přišel blíž, tak jsem ho poznala. Byl to Harry Styles jeden ze zpěváků ze skupiny One Direction. Ne, že bych se o ně nějak zajímala, ale byli celkem hodně slavní. Tak slavní a talentovaní, až si jich všiml i můj taťka a to už je co říct. Začíná se o ně zajímat a zvažuje dlouhodobou spolupráci právě s nimi. S těmito mladými kluky. Říkám kluky, protože i když jsou to celkem dospělí muži, chovají se jako malé děti. Když to ale situace vyžaduje, dokážou se krotit.

Právě tento Harry Styles se mi z nich, vzhledově, líbí asi nejvíc, ale povahou ne. Protože, i když má teď dlouhodobý vztah, tak všechny jeho „lásky“ před tím netrvaly dlouho.

No a právě tento kluk si sedl na mou lavičku na mém oblíbeném místě a zaujatě poslouchal právě mou nejoblíbenější písničku, kterou z velké části vytvořila moje mamka.

Z jedné strany lavičky seděl on a na druhé jsem měla rozložený notes s písněmi. Párkrát jsem přehrála melodii a Styles jenom tiše přihlížel, když přišlo něco jako osvícení.

Najednou mi hlavou proběhlo naprosto luxusní pokračování toho mého songu. Proběhl nějaký impulz a já jsem najednou v hlavě měla dokonale vymyšlenou druhou sloku… Nepředstavitelné.

Podívala jsem se udiveně na Stylese, ale pak jsem se natáhla po notesu. Začala jsem zuřivě zapisovat a než jsem se nadála, druhá sloka konečně spatřila světlo světa. Přehrála jsem ji. Byla stejně tak dokonalá, jako ta první.

Byla jsem tak šťastná, až jsem položila kytaru na stranu a z náhlého popudu jsem Stylese objala. Užívala jsem si to štěstí, tu radost, než mě z toho vytrhly něčí kroky. Rozpačitě jsem se od Harryho odtrhla a usmála jsem se. Kroky už se znova neozvaly.

„Děkuju. Děkuju,“ usmála jsem se na Harryho.

„Za co?“ ozval se nádherným, ale trošku zmateným hlasem.

„Za to, že jsi sem přišel. Za to, že jsi nějak donutil mou hlavu napsat další sloku,“ znovu jsem se na něj usmála, sáhla jsem po kytaře a začala jsem si znovu přehrávat píseň.

„Není za co,“ pochopil a usmál se na mě. Rozpačitě jsem sklopila zrak ke kytaře a pohladila jsem mamčiny iniciály. Usmála jsem se. Z nějakého důvodu mi Harryho mamka poslala do cesty a inspirace k nové sloce to jenom potvrdila.

„Víš, nemohla jsem na nic přijít. Pět let jsem k ní nemohla dopsat ani notu. Prostě to nešlo,“ smutně jsem se usmála a podívala jsem se mu do očí. Usmál se na mě a pak mu pohled padl na moji kytaru.

„Je nádherná. Ty iniciály jsou tvoje?“ ukázal na kytaru.

„Ne. Jsou mamčiny. Já jsem totiž Roxanne Sarah An…“ zarazila jsem se a vykulila jsem oči. Harry na mě udiveně koukal. „Já jsem Roxanne Sarah Antersonová,“ zalhala jsem a on se usmál, zase.

„Krásné jméno,“ pochválil. „Já jsem Harry. Harry Edward Styles,“ představil se.

„Já vím,“ vědoucně jsem se usmála. Podíval se udiveně na mě. Zřejmě si myslel, že jsem nějaká z jeho fanynek, a že po něm hned, co ho uvidím, skočím. To proto se tvářil tak vyděšeně, když rozhrnul křoví.

„Uf,“ oddechl si. Chudáček. Ty holky ho snad musejí pronásledovat i na záchod. Co já bych dala za polovinu, nebo alespoň za čtvrtinu slávy One Direction. Moje skupina Rose by si fanoušky opravdu zasloužila. Nebudu soudit sebe, ale holky dřou a to tak, že dost. Máme nazkoušeno tak na pět let dopředu. Nejmíň, ale pro nikoho nejsme dost zajímavé.

Já osobně bych si mohla zaplatit vydání cédéček i nějakou tu reklamu, ale koncert? Koncert nám nikdo neuspořádá, pokud se neprodají lístky, a když nás nikdo nezná… Nechci se ale proslavit jenom díky penězům. Chtěla bych, aby si nás někdo všiml. Aby nám někdo dal šanci zazářit, aby nám někdo věřil. Ale ne, to můj otec neudělá. Navíc ani nechce, abych zpívala. Moc mu to připomíná mámu.

„Copak? Myslel sis, že jsem jedna z tvých potrefených fanynek?“ uchechtla jsem se.

„Ty… Ty nemáš ráda naši hudbu?“

„Což o to. Vaše hudba je dobrá. Občas si nějaké ty vaše písničky i poslechnu, ale nemám moc čas, víš. Nejsem žádná z těch ufňukaných fanynek. Mám svoje zájmy a radši poslouchám naši hudbu,“ objasnila jsem mu svou situaci a svůj názor.

„Jak to myslíš: „Naši hudbu“?“ zeptal se zvědavě.

„No,“ začala jsem, „já a moje kmošky máme taky skupinu. Nejsme ale moc známé, spíš vůbec,“ trochu jsem posmutněla. „No a všechny z nás skládají, teda až na Sam. Ta to dává všechno dohromady.“ Usmála jsem se při vzpomínce na holky. Určitě si teď všechny lebedí doma. Oliv u televize, Eileen je na netu, na Twitteru nebo na Facebooku a Sam si zase hraje s těma jejíma mašinkami, jak říkáme mixážnímu pultu. Beztak ladí Olivinu poslední skladbu Sun Rising.

„Aha… A jste dobrý?“ zeptal se poněkud zaskočeně. Určitě nečekal, že někdo jako já bude mít skupinu. Zase jsem ho překvapila.

„No. To se dá těžko říct. Zatím máme jen pár fanoušků díky Youtube a Twitteru a Facu, ale není to nic moc. Snažíme se prorazit, ale dívčí skupiny očividně nikoho nezajímají tolik, jako ty chlapecké,“ mrkla jsem na něj a bylo mi hned jasné, že můj malý žertík pochopil. Byla to narážka na One Direction a jejich popularitu. Rozesmálo ho to.

Má krásný smích, pomyslela jsem si, ale hned jsem tuto myšlenku zahnala. Nechtěla jsem ho hodnotit podle zevnějšku. Chtěla jsem posoudit, jaký je uvnitř. Chtěla jsem posoudit, jestli je takový, jak ho popisují ve světě showbyznysu, anebo jestli je jiný. Doufám, že je takový jak ho popisují v novinách. Milý, usměvavý kluk s nemalou zálibou v dívkách.

Chtěl se mě ještě na něco zeptat, když jsem zaslechla pištění. Bylo vidět, že to slyšel taky. Smutně se na mě podíval a zklamaně se usmál.

Chtěla jsem tu s ním teď být o samotě. Chtěla jsem ho poznat. Chtěla jsem si s ním povídat o hudbě, umění, o One Direction a o klucích ze skupiny. Chtěla jsem mu říct o holkách z Rose a hlavně jsem mu chtěla říct své pravé jméno. Chtěla jsem mu říct, že jsem Roxanne Sarah Andersnová a ne nějaká Antersonová. Chtěla jsem ho pozvat k nám domů a seznámit ho s tátou, protože mi byl sympatický a líbil se mi, ale ten upištěný ječák to pokazil. Budu se muset klidit ze scény.

Hned potom, co jsem mu oplatila zklamaný úsměv, jsem si sbalila věci, vytáhla jsem z kapsy propisku a smutnému Harrymu jsem na vnitřní část předloktí napsala svoje telefonní číslo plus jméno Roxy, aby na mě nezapomněl.

Hned jak jsem dopsala, tak se podíval na ruku a rozzářil se. Zvedl ke mně svůj pohled a věnoval mi oslnivý, přímo stowattový úsměv. Nevydržela jsem to. Popadla jsem svoje věci, políbila jsem ho na tvář, jen letmo, tak abych ho poškádlila, a potom jsem se na něj zářivě usmála já. Poté jsem co nejrychleji zapadla do křoví, směrem, kde jsem tušila, že je východ z parku.

Neušla jsem ani pět kroků a už jsem za sebou slyšela pištění fanynek, cvakání blesků fotoaparátů, smích a prošení o autogram. Jak už jsem řekla, chudáček.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Halo: 3. Chudáček: