Hell, Destiny and Hope - 23. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Začíná svatba a samozřejmě se to neobejde bez podpadků. Ovšem ty přece ničí Jane páteř...

27.04.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 808×

Asi vybleju mozek.

Poté, co jsem se dokonale slila, vyfotila pár fotek a pak je prohodila s Nicholasem, jsem se usadila vedle striptéra gaye, který byl zřejmě poslán naprostým omylem. Naše milá Eleanor asi doma zapomněla brýle, protože na nějakém tom jejich letáčku zaškrtla, že jde o rozlučku a že chce gaye. Antony říkal, že to je hned pod: no-gay a že prý se jich splete hodně.

Každopádně jsme spolu mluvili o typických záležitostech asi do pěti do rána. Bůhví kolik bylo, když přišel, ale řekněme to tak, že s kým si líp popovídáš, než z gayem.

Antony naprosto pochopil mé starosti i strasti s Markem, jak jsem ho chytře a nenápadně pojmenovala. Všechny čtyři jsme na něm byly doslova nalepené. Já a Paige z jedné strany a z druhé samotná Clare, protože Elena seděla před námi.

Probrali jsme snad úplně všechny problémy světa a následně Antony odešel s příslibem, že si s náma dá ještě někdy kafe, olíbal nám všechny tváře a zhodnotil, že prý ta jizva není tak hrozná.

No jo, kdo by to čekal!

Zcela jsem na ni zapomněla, a tak není divu, že si toho někdo všiml, když jsem byla naprosto nahá!

Ale jsem právě teď i naprosto vyčerpaná.

Jsem zcela pokrytá make-upem po celém těle, přes řasy si nevidím na nohy a přijdu si v těch šatech podivně úzká.

Jo, a taky možná porodím vlastní žaludek.

Ne. Fuj, porod. Už jste to někdy viděli? Takový to nastřihování hrází, díku puk a je venku, krve jak z vola a vysmátí tatínci... No jak to není krásné! Tohle jsem zplodil.

Zajímalo by mě, kdo by se přiznal k mému žaludku.

Třeba Antony by mohl.

„Jane!" Zatroubí na mě černá limuzína. Jo, jasně! Že zrovna mě nechali jít zpátky do domu pro obří kytici. Já než se zorientovala, poplakala si nad teplou postýlkou a zase si upravila kilo řasenky, to už by bylo chytřejší tam poslat někoho jiného.

„Jasně!" Sbíhám s vykasanou sukní dolů po schodech. Naštěstí mi dovolili vzít si na přejezd a tak moje botasky.

Přísahám, že jsem v životě neviděla tak zatraceně velké podpatky. Na těch snad umí tančit jen gayové.

Hážu kytici po paní Starkové a té kytka přistává uprostřed obličeje. Opatří mě káravým pohledem, ale já už nemám čas, protože nasedám do auta, co má odvézt nás chudinky, spoře oděné družičky. Přece nepojedeme s nevěstou a matkou a otcem!

Kriste, nesnáším kocovinu.

Bolí mě hlava, jako bych se měla rozpůlit, a začíná opravdu hrozit, že porodím ten žaludek a možná i jiné orgány k tomu.

Ani prášek mě nenechali si vzít! Prý spěcháme! Nechápu, že Clare vypadá tak čerstvá. Ona určitě spala dýl než my ostatní.

Stačí totiž jeden pohled po tomhle malém autě a je vám jasné, že i řidič měl těžkou noc.

Doufám, že to napere do nejbližšího stromu a já budu mít od té hrozné bolesti hlavy konečně klid.

Ne. Samozřejmě, že jede profesionálně otravně pomalu, až se mi z toho začíná chtít na záchod.

Začínám přemýšlet nad tím, jak může tohle auto být napůl fialové. Aha. Tři ženy zde mají fialovou róbu, až to trhá oči.

Paige má na sobě světle růžové šaty, končící nad koleny.

Sakra, ta má kliku!

„Jsme tady, dámy," oznamuje nám řidič a já se na chvíli zamyslím sama do sebe. Zavřít oči, nádech výdech, otevřít oči. Nicholas byl opilý, nebude si to pamatovat. Nic z toho, co jsem večer psala nebo říkala... všechno se to stalo včera.

Sakra. Stalo se to dneska. Bylo už po půlnoci.

Řidič vystupuje a otevírá nám dveře. Hrnu se ven jako první, protože jsem seděla na kraji za řidičem. Za mnou už vystupuju Elena a pak Paige. Eleanor běží okolo auta a všechny se ženeme k nevěstě, abychom jí pomohly jak vzít kytku, tak vzít šaty, tak ji přidržet, když musí zdolat ty kurevský tři schody do kostela.

Jakmile tam Clare a její rodiče mizí, vynořuje se garda černě oděných mužů.

Frank v přiléhavém obleku, který má fakt obtáhlý a fakt chce prasknout. Bože, vždyť úplně volá po osvobození!

Peter. Peter je sexy. Chci jít s Peterem.

Nějaký cizí kluk. Teda spíš chlap. To bude asi od Paige, protože ta už skáče po schodech na podpatkách jako laňka a objímá ho kolem krku. Prohazují něco, jakože snad nezlobil, a pokračují dovnitř. Stáčím pohled na posledního v zástupu.

Nicholas.

Nicholas v obleku.

Nicholas v obleku se sexy účesem.

Kristova noho... zachraň mě teď a tady. Tohle nepřežiju. Dobře... noha radši ne.

Začínám se potit až na zadku a doufám, že ten pot mi nepoteče až do bot.

Otáčím se a přecházím ke kufru, kde jsou mimo jiné naše věci, připravené do hotelu, který je zabraný pro celý večer na párty a na přespání.

Řidič nám podává krabice se jmény a já ji pokládám na chodník a otevírám ji.

Leklé fialkové boty s megaobrovským podpatkem. Shýbám se a rozvazuju si tkaničky na svých dosavadních botách. Pak si zase stoupám a opírám se rukou o auto, abych se podepřela a mohla si jednu botu vyzout a vklouznout do připravené lodičky. Když zkouším podpatky, ve kterých jsem už párkrát chodila, aby mě v tenhle den netlačily, tedy jenom ten jeden již nazutý podpatek, zabolí mě celá kostra.

Jo. O tomhle se doktor nesmí dozvědět a já musím doufat, že mě těch pár minut na cestu tam a zpátky nezabije, nebo že mi alespoň kus páteře zůstane pohromadě.

Stavím se na tu přezutou botu a s rukou na autě se snažím ze sebe dostat druhou botu. Daří se mi to a já vklouzávám do druhé lodičky. Když dostupuji, páteří mi projíždí kulový blesk bolesti a mé kotníky jdou samy od sebe do stran a já padám dolů.

Nepadám.

Něco mě chytí a já nepadám. Vlastně se skoro pohnu. Teda, mohla jsem si zlomit kotníky, ale takhle to dopadne podstatně lépe. Chytám se té opory, která mi přistála pod pažemi, a znovu se zvedám do vzpřímeného postoje.

„Předpokládám, že o tomhle na setkání mluvit nebudu," obtáčí se kolem mě Nick a taky majitel těch rukou, co mě zachytily před pádem.

„Jsem v pohodě," stahuju ze sebe jeho ruce a myslím pořád jenom na ty fotky uložené ve svém telefonu. To je on. Z masa a kostí. To je on a to tělo je tam někdo pod tenkou slupkou oblečení. Ale tohle oblečení mu moc sluší. Vypadá jako bůh. Můj soukromý malý bůžek.

Dělám rozhodný krok. Obcházím řidiče, který se vrhá pro mé boty, aby je sklidil.

Mnu v ruce ten mobil a odolávám nutkání se do něj podívat. Ty fotky přistály na mé otevřené složce, takže stačí mobil odemknout a zobrazí se vám nahý Nicholas v plné kráse.

Ha, neznáte heslo.

Zastavuju se před schody a rozdejchávám i těch pár kroků. Bolí to jako čert. Mé nohy jsou opět sexy, ale pálí to a bolí. Cena za cenu. Jak šlechetné, bože.

Zvedám si šaty a dávám nohu na první schod. Nicholas mi zničehonic elegantně vplouvá rukama na bok a levou ruku mi nastavuje, abych se ho chytla. Také mu tam vkládám levou ruku a zvedám k němu pohled.

„V pohodě?" ptá se se svraštěným obočím.

„Ty boty. Je to zlo," zkonstatuju a s jeho pomocí se belhám nahoru. Když zvládnu poslední schod, třetí, teče ze mě jako po výšlapu na Everest. Výborně. Teď budu ještě brečet, protože to tak kurevsky bolí. Předchází mě a sklání se, aby mi viděl do sklopených očí. Odvracím pohled, ale on dělá rychlý krok tím směrem, kam jsem hlavu natočila, a jsme tam kde předtím.

„No tak," bere svoji vlastní ruku a palcem mi neohrabaně utírá slzy z koutku očí. Páni, on chápe, že mám řasenku!

„To nic," odstrkuju jeho ruku a snažím se z velkým potažením nabýt předchozí rovnováhu.

„Janie," chytá mě pevně za ramena. „Dobrý? Můžeš tam jít?" Zvedám k němu pohled a přijdu si rozmazaná, ubrečená, malá.

„Pomůžeš mi?" ptám se tiše a sleduju, jak se mu přes ústa přežene úsměv.

„Moc rád," nastavuje mi rámě a já do něj zasazuji svoji ruku. „Opři se." Dívám se, jak sleduje všechny okolo a upravuje si kravatu.

„Jsi nervózní?"

„Trochu, ty?" odpovídá mi otázkou, zatímco se řadíme před nevěstu a jejího tátu a za Elenu s Peterem.

„Bojím se, že spadnu," zašeptám směrem k němu.

„Až tam budeš stát, u oltáře. Budeš stát sice první, ale kdyby to nešlo vydržet, tak se prostě zuj. Já ti pak pomůžu," pořád se nedívá na mě, ale před sebe.

„Dobře," proč si zase přijdu, jako by o mě pečoval? Vždyť on o mě nepečuje, nebo jo? Jediný důvod, proč by to dělal, je, že mu chybí Mark a ví, že mně Annie. Zbyli jsme si. Jak krásné vyhlídky pro motto našeho přátelství.

Kostelem se rozeznívá tichá hudba. Dveře napravo od nás se otevírají a Frank s Eleanor se dávají do pohybu. Elena a Peter chvíli čekají a pak se taky dávají vpřed.

Čekáme přesně stanovenou dobu, dokud se neozve jasný tón písně a pak se Nicholas i se mnou dává do pohybu.

Syčím za zuby tiché nadávky a snažím se usmívat.

Kostel je přeplněný lidmi. Samé krásné šaty a drahé obleky. Děti rozhazující po kraji bílé květy růže. Ach, všude na mě zírá romantika a k tomu všemu na sobě mám značkové šaty, drahé boty, světle fialovou kytku v rozpuštěných vlasech, které mi volně splývají na krk a na druhou stranu přes prso.

Belhám se a Nicholas je jako moje hůl. Když přichází místo, kde se máme rozdělit, nepouští mě. Zmateně k němu zvedám pohled, ale on se na mě ani nepodívá.

„Hej. Padej, kam patříš," syknu jeho směrem.

„Vyzuj se." Jako poslední kontakt mého těla s tím jeho cítím, jak mi přejíždí prsty po ruce, až mi z toho stoupají chloupky na rukou.

Začíná hrát typická hudba pro svatby a příchod nevěsty. Všichni si stoupají a jako na povel se otáčejí ke dveřím, odkud právě vychází nevěsta. Mě Clare však vůbec nezajímá. Můj pohled patří Nicholasovi a on si toho po chvíli všímá a vrací mi pohled s malým úsměvem. Pak se mi zadívá na nohy a tázavě nakloní hlavu na bok.

Naznačuju ústy, že jsem v pohodě, a on jen svraští obočí a zase se zaměří na Clare.

Má pravdu. Nejsem v pohodě. Otáčím se a chytám se Eleny za sebou. Obdaří mě překvapeně nasupeným pohled: Co to, ksakru, děláš? Nevšímám si toho a vyzouvám si jednu a pak i druhou lodičku. Zůstávám stát bosá na červeném koberci.

S povytaženým obočím sleduju Nicholase, který na mě teď vysloveně zírá. Otevírá pusu a já luštím jeho slova: Hodná holka.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování