OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 10. kapitola

05.07.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1380×

10. kapitola - „Už tě nemá ráda.“

Chester:

„Klid, Di,“ posadím se k ní, jakmile po několika útrpných hodinách otevře oči.

„Co se stalo?“ zašeptá. Ihned jí dám napít, protože rty má celé suché. Vypije celou sklenici vody a probodne mě nechápavým pohledem.

„Nevím, ale bylo to zlé. Myslel jsem, že…“ ztichnu a svraštím čelo. Vlastně na to nechci ani myslet, natož o tom mluvit. Ty hodiny, kdy jsem nevěděl, zda se vůbec probudí, pro mě nebyly lehký… Kdyby šlo jen o šťastnou krev, zvládl bych to, ale ona je pro mě už něčím víc.

„No, hlavně, že ses probrala,“ usměju se. Zadívá se na své zápěstí a bolestně sebou cukne.

„Pil jsem ti krev,“ řeknu a pohladím ji po vlasech.

„Já vím,“ odtáhne se.

„Moc to bolelo. Proč?“ Chvíli na ni nechápavě zírám.

„Ty už mě nemáš rád?“ Prohne se v bolestné křeči a z očí jí vytrysknou slzy.

„Jak je možné, že tě to bolelo?“ Stisknu pěsti, zatímco si ji prohlížím.

„To prostě není možný!“ prsknu rozčileně a začnu pochodovat po pokoji. Do hajzlu! Jednou u toho umírá slastí, po druhé bolestí. Jak to?!

„Jdu se podívat do knihovny,“ zamumlám zamyšleně.

*

Zrovna hledám ty zatracené vypadlé listy z knihy "O lásce upíra k člověku a naopak“ a “Šťastná krev“, kde bych přece měl najít odpověď na tuhle absurditu. Sám název knihy se mi nelíbí, ale začínám ho chápat. Stejně jako se pomalu ztotožňuji s něčím, čím jsem se vlastně už nikdy stát nechtěl. Až zoufale mi to připomíná stavy, které jsem zažíval se Susan. Zatnu pěst v přílivu nepříjemných vzpomínek, kdy znovu proklínám celý svět za to, že zrovna ona musela tolik trpět!

„Něco hledáš?“ probere mě Mia z přemýšlení.

„Hm,“ zamručím a dál lezu po kolenou mezi hromadami papírů.

„Přežila to?“ Mrsknu po ní pohledem.

„No, ty seš teda zase sdílnej,“ zívne.

„Neruš, hledám,“ syknu netrpělivě.

„Šťastnou krev?“ Pro cosi se shýbne. Zvednu hlavu.

„Jak to víš?“ Pokrčí rameny.

„Všichni upíři řešej to samý,“ řekne a začte se do listu.

„Hm, tak je to jasný. Tvoje křehulka tě už nemá ráda,“ ušklíbne se.

„Co to meleš?!“ zavrčím.

„Se podívej,“ zazubí se a ladně projde kolem mě, aby zapátrala v té druhé knize

„Ukaž! Dej to sem!“ vytrhnu jí papír z ruky tak rychle, že ho div nepřetrhnu v půli. Přelétnu očima řádky a bodne mě v "srdeční" oblasti. Ruka mi klesne dolů. To přece není možný! Najednou dostanu zlost. Jenom si se mnou hrála a já jí to jak ten největší vůl sežral! Přeložím papír a nasupeně se vracím zpátky do ložnice.

*

„Našel jsem odpověď,“ oznámím jí chladně a zklamaně zároveň.

„Čti!“ poručím jí a strčím jí papír před nos. Chvíli zaostřuje a nakonec se tiše začte.

V případě, že lidského jedince opustíte a miluje Vás, automaticky umírá na znovuotevření starých ran. Taktéž je to s člověkem, který Vás milovat přestal. Váš jed ho sice uzdravuje, ale on u toho trpí nepředstavitelnými bolestmi a rány se mu znovu a znovu otevírají. Jeho krev už není zdrojem Šťastné krve. Má zhoršenou chuť a je jí více, což způsobuje Váš jed - v případě zamilování - ochraňuje tak člověka před úplným vykrvácením. Buď přesvědčíte lidského jedince, aby Vás znovu miloval, což není jednoduché - anebo si obstaráte nový zdroj šťastné krve.

Zalapám po dechu a obrátí stránku a druhou stranu.

Popírání citu způsobuje téměř stejné symptomy a stejně časté úmrtí lidských jedinců. Liší se pouze tím rozdílem, že upíří jed v těle člověka probouzí pocity horkosti, někdy až pálení v žilách, protože se organismus brání upířímu jedu. Člověk trpí neovladatelnými zimnicemi, pociťuje extrémní slabost a vysílení. Motání hlavy je způsobené ztrátou krve, která se těžko obnovuje i za podpory upířího jedu.

S obavou se na mě zadívá. Snažím se tvářit chladně a nadneseně, ale její zrada mě bolí. Váhavě ke mně zvedne ruku, která se jí třese slabostí.

„Chazzy,“ zašeptá provinile. Ani se nepohnu. Nevezmu ji za ruku, ani se jí nepodívám do tváře. Nemůžu. Nechci vidět ty šedé oči,  které mě vždy dokážou lapit do svých sítí. To ta její láska byla opravdu silná, když vyprchala po jedné opilecké puse!  Stáhne ruku a zadívá se zoufale na krev, jež jí znovu začne prosakovat obvazem.

„Není pravda, že tě nemám ráda,“ řekne slabě a otočí se na mě.

„Já si to jen teď neumím představit. Připustit si to, protože…“ Znovu zmlkne a já nemám náladu z ní cokoliv páčit!

„Je mi to strašně líto,“ hekne plačtivě a rozklepe se. Krev jí znovu proudí z těla ven a zbarvuje bílé obvazy. Vztekle zatnu pěsti. Tak ona si to nedokáže připustit! Najednou! Celou dobu z ní city přímo prýštily a já byl ten špatný. Jak rychle se situace obrátila proti mně!

Mlčky, aniž bych dal na sobě znát, jak nerad vidím, když trpí, si k ní přisednu na postel. Sundám jí obvaz ze zápěstí a snad schválně bolestivěji se do něj zakousnu. Vykřikne bolestí a snaží se mi ruku vytrhnout.

„To bolí! To bolí! Už mě nech!“ zanaříká a odstrkává mě od sebe, ale nemá žádnou sílu. Ještě chvíli se mnou bojuje, než padne naznak a se slzami v očích, zírajíc ke stropu, se nechává týrat. Občas ještě zabrečí nebo dokonce vykřikne bolestí, ale nebrání se mi.

Chuť její krve se podobá jízdě na horské dráze. Nasládlost se střídá a mísí s jakousi podivnou hořkostí. Má v sobě neskutečný zmatek. Neví, jestli by mě raději nakopala nebo objala. Jak mi tahle chvíle přijde absurdní. Upír se snaží o to, aby ho lidská bytost měla znovu ráda… A ne kvůli šťastné krvi…

Ještě chvíli ji mučím, i když z toho nemám to náležité uspokojení, jako tomu bylo dřív. Spíš se snažím o jakési zadostiučinění. Chci ji trochu vytrestat za to, že to všechno, co mi takovou dobu lila do hlavy, byly jen lži, aby si mě omotala kolem prstu. Aby se bavila tím, jak jí postupně podléhám!

„Musím ti odpustit…“ zalapá po dechu. Snaží se přesvědčit sama sebe, že… Nemůžu to poslouchat!

„Odpouštím ti,“ vydechne úlevně a její krev je najednou o tolik sladší, že se nedokážu odtrhnout a zmizet. Týrám dál sebe i ji!

„Nic si neprovedl - jednal jsi se mnou upřímně. Nemám se proč na tebe zlobit,“ šeptá se zavřenými víčky, a když mi rukou zajede do vlasů, probere mě to. Vší silou se od ní odtrhnu a přerývavě dýchám, pohled upřený na šedou oblohu za oknem. Nechci se na ni podívat. Radši se zvednu k odchodu. Jsem naštvaný sám na sebe, že jsem se nechal chytit do pasti. Přesvědčovací metody má vážně dobrý.

Diana:

„Ty jsi na mýho brášku ale zlá.“ Vloudí se mi do pokoje Mia, když zjistí, že jsem sama. Její hlas zní sice medově, ale mně nemůže ujít nenávistný pohled, kterým mě protíná.

„Není to tvůj bratr,“ řeknu vzdorovitě.

„No, jak se to vezme,“ usměje se sladce a posadí se mi na postel.

„Ten tě teda zřídil,“ zakroutí pobaveně hlavou a pohledem přejíždí další újmy na mém těle.

„Ale ty si z něj na oplátku udělala emoční trosku, takže si vlastně nemáte co vyčítat,“ ušklíbne se. Nechápavě ji sjedu pohledem. Je to vážně typická coura.

„Cože jsem z něj udělala?“ zúžím oči. Vjede si prsty do vlasů a svádivě si je upraví.

„Úplnou trosku. To mi řekni, jak se ti to podařilo?“ Ve tváři se jí zračí veškerá nesnášenlivost, kterou vůči mé osobě pociťuje. Bohužel pro mě má typicky hezký obličej. Nosík akorát tak do frťanu. Velké zářivé oči. Svůdně tvarované rty a ten účes krátké plamenné rozevlátosti jí absolutně sluší. Má dar od boha, vypadat krásně v každé chvíli.

„Poděl se. Taky bych si nějakýho upíra chtěla takhle ochočit,“ šklebí se na mě, ale naštěstí pro mě a bohužel pro ni, já mám své sebevědomí dost tvrdě vypěstované a jen tak najevo svou slabost nedám.

„Jsem tu jeden den a nestačím se divit,“ prskne jízlivě. Probodnu ji nesouhlasným pohledem.

„Já si Chazze neochočila,“ zamumlám.

„Mám ho ráda a nechci z něj dělat žádnou emoční trosku nebo ho nutit do pocitů, který prostě tak necejtí. Mrzí mě, že…“ zmlknu. Co téhle bestii budu vykládat.

„Jo, tak ty ho máš ráda,“ protáhne hraně.

„A on tebe taky, co? A proto tolik trpí. A budete spolu žít šťastně až do smrti… Teda do tý tvojí,“ rozesměje se. Nejraději bych jí zakroutila krkem!

„A co sex?“ Střelím po ní nechápavým pohledem.

„No, musíš bejt v posteli asi fakt dobrá, když si tě bráška tak opečovává. Pochybuju, že by se přetrhl jen kvůli tý šťastný krvi… Tu může mít i jinde, no ne?“ Zatnu zuby a vztekle se zahloubám do sebe.

„Já,“ prsknu. Sakra, potřebovala bych jí nějak vytřít zrak, ale v tomhle stavu. Co jí mám asi tak říct? Že jsem první orgasmus prožila s ním a on z toho měl tak maximálně šťastnou krev?! Připadám si vážně dětinsky, vedle takové ženy, která mu může dát všechno, na co jen bude mít chuť, zatímco já se svou nezkušeností můžu jen rudnout a zírat. Připadám si takhle malinkatá! Upřeně mě pozoruje a šklebí se, zatímco já nepokrytě červenám.

„Netušila jsem, že si Chaz potrpí na defloraci,“ usměje se na mě a náramně se baví.

„Nebo se snad na to ještě nechystáte?“ probodne mě pohledem a zavrtí se. Trhnu sebou a zatnu zuby.

„Ne?“ zvedne v údivu obočí.

„Víš, jak mu to schází? Měla bys mu to dopřát.“ Štve mě dál.

„Nebo mu to dopřeju já,“ zašeptá svůdně a přejede si jazykem přes rty.

„Ty!“ prsknu.

„Ty přece nemůžeš vědět, na co on si potrpí!“ zatnu zuby.

„Přece si hraješ na jeho sestřičku,“ řeknu medově a nejraději bych ji tím pohledem zavraždila! Nechápu, proč si díky ní připadám tak méněcenná. Tělem mi opět začnou probíjet záchvěvy horkosti a tupé slabosti. V žilách se mi rozlévá nepříjemné tepání. Musím se uklidnit, jinak zas zažiju další drama. Jenže ona mi to neusnadňuje! Hučí do mě takovým stylem, až zadržuju slzy ponížení.

„Neboj se, já mu jsem kdykoliv k dispozici! Když bude mít chuť - ví, že stačí přijít a vzít si, co chce,“ syknu netrpělivě.

„Když to říkáš,“ hraně si povzdychne.

„Ale vystihla jsi to přesně. Já si na jeho sestřičku pouze hraju a to občas i v tý posteli,“ zasměje se tomu jako vtipu. Když jen bublám v nenávisti, pokračuje.

„Divím se, že za tu dobu, co tu jsi, toho ještě Chazz ještě nevyužil. On nikdy nebyl čekatel ani jako člověk. To je ale zvláštní…“ Udělá dramatickou pomlku a čeká, co já na to! Nitro se mi sevře v bolestné křeči.

„Sakra,“ zakleju, když mi obvazem znovu prosakuje krev.

„Nejsem tu nijak dlouho!“ prsknu a snažím se bojovat s třesem.

„Jasně,“ ušklíbne se.

„No, nedělej si s tím starosti. Od toho jsem tu já, abych mu to jeho strádání vynahradila. On si na panny jako člověk stejně nikdy nepotrpěl. Divila bych se, kdyby jako upír jo,“ pohladí mě rádoby chlácholivě po ruce. To mě položí úplně. Cítím bušení srdce až ve své hlavě. V krku, zápěstí i třísle mi bolestně tepe. Začíná mi být hodně zle. Další krev utíká z mého těla ven, jako by smrt byla tou největší útěchou.

„Au.“ Prohnu se v bolesti. Pitomý oheň v žilách!

„Teče ti krev. Co se děje?“ vyjekne hloupě. Zřejmě nesnáší pohled na krev, protože ihned zbledne.

„Chazzy!“ slyším ječet tu nánu. Sakra, ale já nechci, aby přišel! Seberu poslední zbytky sil na to, abych odsud vypadla. Jen co se posadím, téměř přepadnu z postele a skončím přímo v jeho náruči.

„Co to tady vyvádíte?“ zavrčí a protne ji zlým pohledem.

„Povídaly jsme si a ona najednou začala krvácet,“ dostává ze sebe bledá Mia.

„Zmiz,“ sykne. Ani ji nemusí dlouho pobízet, ihned se ladně zhoupne, zavrtí zadkem a pro mou radost se vypaří.

„Di. Uklidni se. Je mi jasné, že jste si normálně nepovídaly,“ ušklíbne se a pohladí mne po vlasech.

„Jestli se tím budeš rozrušovat, budeš krvácet ještě víc,“ domlouvá mi hrubým hlasem. Stále je na mě naštvaný a já se mu nedivím. Mrzí mě, že to takhle dopadlo.

„Bolí to,“ zašeptám a přitisknu se k němu. Ztiším dech a hlavu si položím na jeho rameno. Nechám se obejmout chladnými pažemi. Jemně mě drží v náruči a mě to velmi pomáhá. Jeho blízkost mě uklidňuje natolik, že tepání přestává.

Když se rozletí dveře, zoufale sebou trhnu a zadívám se vytřeštěnýma očima na Dextera. Na tváři se mu zračí krvelačný úsměv, ale nejhůř na mě působí jeho pichlavé oříškové oči, protože v nich jsem se topila, když jsem zažívala veškerou hrůzu.

„Nazdárek hrdličky!“ Strčí ruce do kapes, zatímco se mi zvuk jeho hlasu zařezává do uší. Žaludek se mi obrací v nechuti a strachu. Hystericky se rozechvěju. Byť jen pohled na toho tyrana na mě působí jako by mi někdo rval vnitřnosti z těla. Z rozbolavělých ran se mi opět začne řinout krev, což mu učaruje.

„Svačinka,“ povzdychne si zasněně. Špičáky má chtivě vytasené a z očí mu sálá bolavý chtíč. Ihned zalapám po dechu a rozklepu se v chladném Chesterově náručí.

„Do hajzlu, Dexi, vypadni!“ zavrčí podrážděně.

„Sorry. Už jdu,“ řekne, ale dál stojí a mlsně se olizuje. Zoufale zanaříkám a vetřu se mu prsty až pod košili, abych se u něj dostatečně skryla.

„Vypadni! Nevidíš, že ji děsíš?“ zařve, až sebou trhnu. Přitiskne mě k sobě co nejvíc a hladí mě něžnými krouživými pohyby po zádech. Uklidním se, když za Dexterem zaklapnou dveře.

„Prosím, nedávej mě mu…“ rozechvěju se ještě víc a zbytečně si roztírám slzy. Stejně hned za nimi nastupují další. Zarazí se.

„Jak tě to napadlo?“ zamumlá.

„Vím, že ti ubližuju. Moc ti ubližuju, ale já nechci. Jsem tak strašně mimo, když tu máš Miu,“ sděluji mu hekavě.

„Ona se divila, že jsme spolu ještě nepsali, když ty jsi na sex. Chce ti vynahradit to strádání,“ zanaříkám.

„Já jsem pro tebe problémem. Překážkou. Jestli se mě chceš zbavit, udělej to prosím sám,“ rozbrečím se.

„Prosím, udělej to sám. Nedávej mě jemu!“ vyjeknu. Zatracený oheň v žilách. Pálí mě až u srdce, když prožívám ten jedovatý pocit, že ho ztrácím. Že ztrácím sama sebe, protože bez něj nejsem celá.

Zamračí se tak moc, až se mu na čele objeví hluboká vráska.

„Nikdo se tě přece nechce zbavovat. Dex je tu proto, že jsem ho pozval. Není tu kvůli tobě… aby ti nějak ublížil.“

„Já se hrozně bojím,“ připustím tiše. Hladí mě do té doby, dokud se zcela neuklidním a třas z mého těla nezmizí. Unaveně se k němu přitisknu. Tohle všechno mi vážně dává zabrat.

„Prosím, nenechávej mě samotnou, když je tu on,“ zašklebím se zoufale.

„Nemáš se čeho bát. Musím za ním dolů. Čeká na mě. On ani Mia za tebou už nepřijdou, slibuju. Teď si lehni a zkus se prospat. Bylo toho na tebe moc.“ Položí mě do postele. Zoufale přikývnu, i když bych byla jistější, kdyby se mnou zůstal. Nemůžu ho nutit. Naučil mě, jak se mám chovat.

Chester:

Chci se na ni usmát, abych jí dokázal, že je v bezpečí a nic jí nehrozí, ale nějak to nedokážu. Mám pocit, jako by se mi vzdalovala. Přece jedna pitomá pusa s Miou nemůže zničit to všechno, co mezi námi začalo vznikat. Nebo může?

Vážně to takhle u lidí chodí? Jako člověk jsem byl spíše volnomyšlenkář, co si vzpomínám. Na přehnané city jsem si nepotrpěl nikdy. A lásku… Tu jsem házel za hlavu pokaždé, když přede mnou ta dotyčná roztáhla nohy. Láska a sex se přeci dají vzájemně vyloučit. S Miou šlo vždycky jenom o fyzickou slast… S Di jsem si začínal myslet, že snad o tu duševní…Teď si tím však nejsem jistý. A i kdyby… Přece nemůže sex a lásku házet do jednoho pytle!

„Budeš s ní spát?“ zeptá se tiše a pohlédne mi choulostivě do očí.

„Ne,“ zavrtím hlavou. V jejím stavu bych jí řekl cokoliv, co by si přála, protože nechci, aby se jí něco stalo. Co oči nevidí, to srdce nebolí, ne? Sice jí nerad lžu, ale mám snad teď jinou možnost? Můžu udělat jedinou věc. Pokusit se to dodržet.

„Věřím ti,“ řekne s upřímností v tmavě šedých zorničkách a vděčně se na mě usměje. Při vyslovení té důvěry mě zamrazí v zátylku. Tak ona mi věří a já jí tu sprostě lžu. No, ale prozatím jsem nic neudělal, tak jako by to byla pravda.

„Už budu v pořádku. Promiň mi ty potíže,“ pípne kajícně.

„Žádný potíže neděláš,“ dostanu ze sebe. Nechci, aby si myslela, že je mi na obtíž, i když život mi rozhodně neusnadňuje. Když se zadívám na její rány, dojde mi, že ani já pro ni nejsem bůhví čím. Raději rychle vstanu.

„Chazzy… Díky.“ Schoulí se do klubíčka. Ještě chvilku stojím a pozoruju, jak je bezmocná a ustrašená a nakonec přeci jen odejdu. Musím od ní mít odstup. Sejdu po schodech dolů a zadívám se na Miu, jak se motá kolem Dexe a svádí ho svými provokatérskými pohyby. Je to potvora, ale vážně dokáže zapůsobit. Kdybych na ni nebyl naštvaný, tak…

„Mio, chci s tebou mluvit,“ chytím ji za paži. Tázavě se na mě zadívá.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co jsi to cpala Di do hlavy za nesmysly?!“

„Jaký nesmysly, bratříčku?“ Omotá se kolem mě a zapřede mi do ucha, zatímco mi dlaní zajede do kalhot. Zatmí se mi před očima. Přesně ví, co mám rád. Odstrčím ji od sebe.

„Přece se nebudeš zahazovat s ní!“ zamračí se. Posadím se na pohovku a nechám ji zuřit.

„Je to jen naivní panna. Jestli ji nechceš zabít, tak pak nechápu, proč se s ní tolik zahazuješ!“ Vleze mi do klína a přitiskne se ke mně, až cítím její horkou hebkou kůži.

„Mia má pravdu, Chazzy,“ protáhne se Dex a sleduje nás rozohněným pohledem. Prsty si vjedu do vlasů. Vím, že se chovám na upíra podivně, ale nemůžu si pomoct!

„Sexem s ní si moc neužiješ… Teda jestli nemáš rád brutalitu,“ uchechtne se Mia a sjede mě svým intenzivním pohledem, že ho cítím až v kostech.

„Bude ti u toho akorát bolestivě sténat a kroutit se…“ odfrkne nadšeně.

„Zatímco ty jí budeš způsobovat muka a zuřivě se zakusovat do bělostný pokožky,“ zasní se Dex natolik, že si rukou musí zajet do rozkroku, aby uklidnil postupující chtíč.

„Jestli nejsi na týrání, tak z toho nic mít nebudeš,“ pokrčí rameny.

„Přenechej ji mně. Slibuju, že nepřijde na zmar!“ olízne si špičáky a poposedne. Nejspíš jen ta myšlenka v něm vyvolává chtíč. Odstrčím od sebe Miu, až naštvaně prskne.

„Co to má bejt?“ zamračí se a svlékne si svádivě šaty. Má na sobě jen malinkatá tanga, což mi vyčaruje mlhu před očima. Pohledem hladím její křivky a sjíždím jím do hladkého klína i na bujné poprsí, které bych chtěl polaskat.

„Víte, kam si ty vaše kecy můžete strčit, jo?“ zavrčím rozčileně. Ta mrcha Mia mi panečku dává do těla. Donutím se uhnout pohledem, jinak bych po ní musel hmátnout.

„A na týrání ti milerád přenechám svou drahou sestřičku, Dexi. Té se to i líbí,“ dodám a sleduju, jak po Mie brousí pohledem, stejně jako já před chvílí. Snažím se pohledům na ni vyhnout, ale vážně to zůstává jen u té snahy. Prostě si nemohu pomoct. Bestie! Ví, co se mi na ní tolik líbí. Zvednu se a naliju si sklenku něčeho tvrdšího, protože tohle jen tak nepřebiju.

Mia ke mně dojde tanečním krokem. Sleduju její dlouhé krásné nohy. Líbí se mi, když se na nich jemně kolíbá a kroutí boky.

„Nechceš pomazlit?“ přitulí se ke mně a svádivě mi zapřede do ucha, zatímco zvedne pravou nohu a přitáhne se ke mně. Bez přemýšlení ji chytím za stehno a povysadím si ji, abych se klínem dotýkal miniaturních kalhotek.

„Tak mi to promiň,“ zapřede jako kočka a jemně mě kousne do ucha.

„Já jen nechápu, proč ti na tom dítěti tolik záleží.“ Pustím ji. Musím si nalít další skleničku, jinak bych na ní tu tenkou látku snad rozerval a na místě si ji neurvale vzal.

„Není to dítě,“ syknu nabubřele.

„Šestnáct let je dost málo. Teda jestli máš rád takhle nevinný dívenky, tak nic proti tvýmu gustu, bráško.“ Přejede mi prsty od krku přes břicho až poklopci. Dech se mi zrychlí.

„Ale chci, abys věděl, že jsou tu i jiný, který rády uspokojí tvoje touhy,“ dýchne mi na krk a zajede mi rukou tak šikovně do kalhot, až mi z úst unikne sten.

„S tou malou nemůžeš počítat, jen bys ji utýral k smrti… Nebyla by připravená na tvůj divokej chtíč, ale já ho zvládnu a přesně vím, co máš rád. Užijeme si to oba. Se mnou přece můžeš dělat to, co ona by nezvládla,“ odfrkne posměšně a zručně si se mnou pohrává, až jí začnu pod rukama tuhnout.

Jazykem se jí bezmyšlenkovitě vetřu mezi rty, až vzdychne, a hrubě ji přitisknu ke zdi, zatímco se jí namáčknu mezi nohy.

„Jo, ty víš, co mám ráda,“ vzdychá, když ji začnu nekontrolovatelně kousat do touhou ztuhlých bradavek. Občas ji sem tam rýpnu svými špičáky, jen usykne, ale vím, že jí to nevadí. Dělali jsme spolu už i bolestivější věci…

Po chvíli se vrátím k jejím rozpáleným ústům a pod doteky jejího žádostivého jazyka se propadám do horoucích pekel. Drtím její tělo svými bezohlednými doteky a přemáhám nezadržitelnou chuť se z ní napít. Je na mě přisátá jako klíště, s rukama zabořenýma v mých vlasech mě nehty až bolestivě přejíždí po kůži. Náhle ruce uvolní, a aniž by mě přestala líbat, zajede do mých kalhot, až se mi zatmí před očima. Surově jí stisknu boky a kousnu do rtu, ze kterého se v jediné vteřině začne valit krev. Ani to s ní nehne, poháněná vlnou touhy mě divoce líbá a rozmazává ji po mém obličeji. Na okamžik, kdy otevřu oči, si něčeho všimnu. Odtrhnu se od ní.

„Kde je Dex?“ zírám na prázdné místo, které po něm zbylo a začnu mít neblahé tušení.

„Nevím,“ pokrčí netrpělivě a znovu se ke mně přisaje.

„A do hajzlu!“ Neurvale ji od sebe odstrčím a zapnu si poklopec.

„Co blázníš?“ zamračí se

„Ten hajzl!“ zavrčím a chci se rozeběhnout ke schodům.

„Chazzy!“ drapne mě za ruku, ale vysmeknu se jí. Spěchám do patra, protože to neblahé tušení ve mně narůstá. Vpadnu do pokoje právě včas. I když… Při pohledu na Dexe mezi Diinými stehny si tím už nejsem tak jistý.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 10. kapitola: