OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 24. kapitola

19.07.2011 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1189×

24. kapitola - „Já jsem se do tebe zamiloval taky, Mi.“

Chester:

Tvrdě ji popadnu za paže, zatímco se snažím vydýchat z toho nezvaného pocitu. Bolest se rve s bezmocí, zoufalstvím a nenávistí. Jenže ona se nezlobí na mě, ale na sebe! Tvrdě ji popadnu za paže a donutím ji se na mě podívat.

„Tak proč jsi ho od sebe odstrčila, když tu byl?“ zavrčím bolestně.

„Protože mi tolik ublížil,“ sděluje mi mezi vzlyky. Cítím, jak jí puká srdce a rozlévá se jí v těle hrubý pocit viny. Já s ní nemohu ani nezávazně spát, protože ať dělám, co dělám, beztak s ní vždycky skončím u nějakých podělaných citů!

„Ani nevíš, jak se za to nenáviděl,“ hlesnu z ničeho nic, když mě její pocity sežehnou a já se jim nedokážu bránit.

„Neměla jsem ti říkat ty hnusný věci,“ rozbrečí se a přitiskne ke mně do náruče.

„Nic z toho nebyla pravda,“ zaboří mi hlavu do ramene.

„Byla jsem tak hnusná! Zabíjela jsem tebe, abych zmenšila svou bolest,“ prskne znechuceně a zadívá se mi nevinně do očí.

„Ty jsi nikdy nebyl sobecký,“ zašeptá zoufale.

„To já. Já jsem byla!“ Jemně mě hladí po tvářích.

„Odpusť mi, že jsem ti tolik ublížila. Byly to jen sprostý lži a falešný pocity,“ opře se o mně čelem a něžně mě políbí na rty.

„Nikdy tě nepřestanu milovat,“ hlesne vroucně.

„Vždycky budeš jen ty.“ Dává mi svou lásku tak bezprostředně najevo, že se mi svírá celá hruď a nevím, které pocity jsou její a které mé.

„Vím, že jsi nezvládal ty emoce. Měla jsem bejt ohleduplnější,“ šeptá, zatímco mi vjíždí prsty do vlasů. Jsem těmi city i slovy natolik ohromený, že se nevzmůžu na nic.

„Nelituju toho, že jsem tě potkala,“ zhluboka se nadechne.

„Lituju toho, že jsem ti tolik ublížila a nedokázala pro tebe bejt taková, jakou jsi mne chtěl mít.“

„Di, přestaň.“ V očích pocítím známý tlak.

„Do hajzlu,“ prsknu a pokouším se vzpamatovat, protože ona by byla schopná mě znovu dostat na kolena.

„Tak už přestaň!“ odstrčím ji a rychle zamrkám, abych ten pocit odehnal. To je to poslední na co chci, aby přišla! Na největší slabošství, ke kterému mě dohnala! Posadí se v rohu místnosti a obejme svá kolena. V hrudi se jí svíjí pocit ztráty a odmítnutí, ponížení se rve spolu s láskou.

„Promiň,“ pípne.

„Chápu to. Obtěžuje tě to.“ Stále si otírá slzy, které jí bez přestání padají z šedých očí. Přikleknu si k ní a shrnu jí z čela pramen vlasů. Už jsem zas plný jejích pocitů a začíná mi čím dál víc vadit vidět ji takhle!

„Di…“ Zadrhnu se.

„My dva si nemáme, co vyčítat,“ zavrtím hlavou.

„Děláme ze sebe ztroskotance navzájem,“ řeknu potichu.

„Přála bych si být zase s tebou,“ přimhouří rozkošně oči a v hrudi jí vytane pocit tak intenzivní lásky, že se div nezalknu.

„Chazzy, kde jsi?!“ Miin hlas se rozlehne koupelnou tak nevítaně, že sebou trhnu. Pohled na naši dvojici ji zřejmě zaskočí a výraz překvapení vystřídá prudká zášť.

„Tak ty už si to zase rozdáváš s touhle malou mrchou?“ zvedne obočí, až Di zalapá po dechu.

„A to ti nevadí, že ji Dex obtahoval, co mohl?!“ ušklíbne se.

„Já s Dexem nic neměla!“ Di je v takovém rozložení, že se nedokáže bránit tou svou čertovskou stránkou. Z očí jí uniknou neposlušné slzy a já cítím její ponížení a nechuť k sobě samé. Rozhodne se odejít středem a zhojit své rány v pokoji, ale útěk jí moc nevyjde. Mia ji mezi dveřmi začne natolik slušně pacifikovat, že se divím, že se Di ani trochu nebrání. Zřejmě je vážně zaskočená.

„Mio!“ Chytím ji zezadu za ruce a snažím se ji od Di odtrhnout. Je jako posedlá amokem. Kope kolem sebe a řve na mě:

„Pusť mě! Slyšíš?!“

„Do hajzlu, uklidni se!“ syknu jí naštvaně do ucha a zkroutím jí ruce, až sykne bolestí. Vystrkám ji na chodbu a teprve tam ji pustím.

„Vypadni dřív, než zapomenu, že jsi moje sestra a podle toho se k tobě zachovám!“ zavrčím vytočeně.

„Copak nevidíš, jak tě ta malá mrcha ničí? Podívej se na sebe, co z tebe udělala!“ rozčiluje se tak nahlas, že ji Di musí slyšet i přes dveře. Chytím ji pod krkem.

„Drž hubu!“ zasyčím jí do obličeje.

„Jestli na ni ještě jednou sáhneš, tak tě vážně zabiju!“ dodám, a aniž by se o ni dál staral, vrátím se do koupelny. Di sedí na vaně a tře si pohmožděná místa.

„Jsi v pořádku?“

„Je mi fajn,“ polkne, ale já uvnitř sebe cítím pocit, který nedovedu popsat. Je to taková odevzdanost smíšená s usmířením a naprostou nostalgií nad touhle situací.

„Co to do ní vjelo?“ zamžiká a chytí se za tvář, kterou má celou červenou, jak jí Mia fackovala.

„Nech ji být.“  Přitáhnu si ji k sobě a obejmu ji, zatímco vdechuju vůni jejích vlasů.

„Já ji klidně nechám, ale ona se úplně pomátla,“ zavrtí sebou. Chvíli jen tak stojíme v objetí, když sebou  náhle zachmuřeně trhne.

„Ona se do tebe zamilovala,“ zvedne ke mně udiveně oči.

„Mia a do někoho se zamilovat? To je hloupost,“ zavrtím hlavou, ale pak si vzpomenu na chuť její krve. Byla tak…

„A do hajzlu,“ usyknu tiše a pustím Di. Postavím se k oknu, abych měl prostor na přemýšlení. Co když za chvíli začne krvácet jako Di?!

„Di, jestli se do mě doopravdy zamilovala a podle její krve to tak vypadá, tak bude pravděpodobně krvácet,“ podívám se jí vyčkávavě do očí.

„Aha,“ ušklíbne se.

„Takže mi chceš naznačit, že ji jako jdeš zachránit?“ rozesměje se, ale já v hrudi cítím její bolest, kterou se snaží zatlačit hluboko do sebe.

„Jsi sám sebou, dělej si, co chceš,“ pokrčí rameny a usmívá se na mě, i když cítím, jak jí to rve srdce. Vezmu ji za ruce a zadívám se jí do lesklých šedých očí.

„Já musím,“ řeknu do ticha.

„Nemůžu ji přece nechat zemřít,“ snažím se v její tváři i pocitech najít pochopení.

„Musím se o to aspoň pokusit,“ zašeptám, když zatne zuby a uhne hlavou. Projede mnou osten smíření a bezmoci.

„Pořád je to má sestra,“ vezmu ji jemně za bradu a donutím ji zadívat se mi do tváře.

„S námi to nijak nesouvisí,“ řeknu tiše. Zněžní a v srdci jí vytane láska.

„S námi?“ polkne šťastně. Jen přikývnu.

„Udělej, co musíš,“ zašeptá mi do rtů.

„Já to pochopím,“ věnuje mi něžný polibek. Vděčně se na ni usměju a vydám se k Mie do pokoje. Leží ve své posteli a je mrtvolně bledá.

„Podívej, co jsi mi udělal!“ zvedne ke mně ubrečený obličej a otočí hlavu tak, abych viděl proužek krve stékající jí z hluboké rány.

Diana:

„Nemůžu to krvácení zastavit,“ rozbrečí se a rozmaže si krev po tváři.

„Já nechci umřít!“ obrátí na něj své kočičí oči a pak jen tupě zírá do prázdna a děsí se přicházející slabosti, kterou já znám jako své boty.

„Pomůžu ti,“ řekne a přisedne si k ní. Prsty ji jemně pohladí po tváři. Mia při tom doteku zavře oči a užívá si ho.

„Co chceš dělat?“ zašeptá zoufale, když na ni vycenímšpičáky. Nervózně přešlápnu a zatnu zuby.

„Musím se z tebe napít,“ přilehne si k ní. Vidět ty dva v jedné posteli, jak se vzájemně dotýkají, je pro mě maximálně vzrušující, vážně! Srdce mi splašeně buší a nejraději bych se hloupě rozbrečela.

„Cože?“ vyjekne Mia z posledních sil.

„Chceš mě dorazit?!“ panicky ho od sebe začne odstrkovat, jako by snad měla nějakou reálnou šanci se ho zbavit. V duchu posměšně frknu.

„Jiná možnost není!“ zabručí naštvaně a nalehne na ni, že se Mia nemůže ani pohnout. V ústech mi tak náhle vyschne, že nemohu ani pořádně polknout.

„Nedělej to!“ zaskučí, když jí obrátí hlavu na stranu, aby měl k tepně lepší přístup.

„Drž a necukej sebou,“ přikáže jí.

„Já nechci,“ ozve se hystericky Mia. Klepe se pod ním jako ratlík a kdyby ji pevně nedržel, určitě by mu z posledních sil utekla.

„Jestli chceš žít, tak budeš muset!“ zavrčí netrpělivě.

„Počkej,“ zarazí ho. Vyčkávavě se opřu o futra a mezerou ve dveřích na ni se zájmem pohlížím.

„Musím ti něco říct,“ dlouze se mu zadívá do očí, až se ošiju.

„Já… Já jsem se do tebe zamilovala. Je to šílený, ale je to tak,“ zasměje se nervózně. Zúžím oči a s úšklebkem přemýšlím, kam zmizelo její závratné sebevědomí a ta její svůdná hříšnost.

„Ale ty,“ zadrhne se a z očí jí vytrysknou slzy. Pocítím v hrudi primitivní soucit a snažím se ho zatlačit hluboko do sebe. Tyhle pocity ke mně nepatří! Musím být jiná! Musím být dravec bez soucitu, dětinskosti a především snílkovství, pokud chci vydržet ve světě šelem.

„Prosím, mohl bys mi to říct taky?“ prosebně a naléhavě k němu zvedne oči, až mě bodne v hrudi. Vím, jak bolí neopětovaná láska.

„Já jsem se do tebe zamiloval taky, Mi,“ řekne něžně a políbí ji na rty.

„Ne,“ vydechnu slabě a do očí se mi hrnou slzy. Byla jsem si jím tak jistá! Cítila jsem jeho lásku ve svých žilách, to přece! Zoufale se snažím nadechnout a nepoddat se té panice. Ještě chvíli stojím ve dveřích s otevřenou krvácející ranou na krku a shlížím, jak se se vší láskou a něžnosti líbají.

Tiše se odvrátím a s očima plnýma slz se snažím dorazit do svého pokoje. Je to taková neskutečná bolest! Jako by mi někdo krájel srdce na kousíčky. Hruď se mi v naprostém šoku panicky svírá a já se pomalu nemohu ani nadechnout.

Posadím na postel a zírám do zdi, snažíc se zpracovat, co jsem právě slyšela -  co jsem právě ztratila. Už ani nevnímám, jak mě krvácející rány bolí. Fyzická bolest se s psychickou vůbec nedá srovnat. Takže on už mi skutečně nepatří. Už nikdy mě nebude mít rád, tak jako měl předtím. Možná nás má rád obě, proč ne. Ve světě lidí se to stává, proč by to tady mělo být výjimkou?

*

„Nejsem si jistý, jestli to pomohlo,“ řekne, jakmile vejde do mého pokoje. Zmučeně se na něj zadívám, ale jinou reakci ze sebe vydolovat nedokážu.

„Di?“ zřejmě ucítí vůni mé krve, proto se na mě tak zkoumavě zadívá. Nemusí ani nijak moc mhouřit oči, mám zakrvácené celé oblečení. Ani jsem se nebránila.

„Di!“ vrhne se ke mně s obavou v očích. Je krásné, že má o mně ještě strach.

„Co se stalo?!“ zatne zuby a prohlíží si mé rány, které se zřejmě neotevírají jen při nedostatku jedu, ale také při krizových situacích. Proč to sakra v té knížce nikde nepsali?

„Pomůžu ti,“ řekne a snaží se mě položit na postel.

„Ne,“ prosmýknu se pod ním a nevšímám si bolestného tepání, které mi pohyb trochu zhoršuje.

„Proč ne?“ Nechápavě roztáhne ruce, jako by mě chtěl ochránit před možným nebezpečím. Jakmile se ke mně snaží dojít, opět mu uhnu.

„Do hajzlu, můžeš mi říct, co se za tu dobu, co jsem byl pryč, zase změnilo?!“ vypění zoufale.

„Co se změnilo?“ křiknu v duchu bezmocně a usyknu bolestí, protože ty rány skutečně bolí a v srdci se mi odehrává nesmírná bitva. Padnu před něj na kolena, tohle už prostě nezvládám!

„To bolí!“ zvrátím hlavu.

„Běž za ní!“ rozbrečím se a vší silou ho od sebe odstrčím.

„Cože?“ nechápavě se mě k sobě znovu přivine, i proti mé vůli.

„Přece jsme se domluvili, že se jí pokusím pomoct, tak proč tohle všechno?“ Evidentně se snaží pochopit tu nesnesitelnou bolest v hrudi, protože se co chvíli křečovitě přivírá víčka a tvář mu protne bolestná grimasa.

„Neztrácej se mnou čas!“ tvrdě artikuluju. Oči houževnatě tisknu k sobě, přesto mám tu jejich romantickou scénu před sebou, jako by neexistovalo nic, co by mě mohlo z toho hrůzného rozjímání vyrušit.

„Jsi do ní zamilovaný!“ Vyslovit něco takového je nad mé síly, ale i přesto to svedu. Je to ovšem to nejtěžší, co jsem kdy v životě říkala. Nikdy, už nikdy tohle nechci říct.

„Přeju ti hodně štěstí,“ prsknu zoufale.

„Budeš s ní spokojenější.“ Zhluboka se nadechnu, abych v sobě rozhořela, nikoliv utlačila, tu bezmoc. Když chce někoho jiného, tak já s tím nenadělám vůbec nic. Ztráta mi div nepumpuje srdce do infarktu.

„O mě se nestarej,“ rozdýchávám se, protože tohle patří mezi mé poslední nádechy. Bez něj je tak těžké žít a krvácet.

„Do hajzlu, co to…“ Pochopí brzy.

„Ty jsi nás pozorovala?“ Tvář mu znovu protne vztek i má zuřivá bolest, která mi sžírá nitro. Znovu mě k sobě i přes mé protesty přivine.

„Jestli jsi tam celou dobu byla, tak taky víš, proč jsem to řekl,“ řekne až příliš vážně.

„Ona to nepřežije,“ zavrtí hlavou jako by si to uvědomil, až s touhle větou.

„Kdybych do ní byl zamilovaný, tak bych jí přece pomoct dokázal!“ Zavrtím hlavou. Je tak těžké pochopit ta slova, když jí s takovou upřímností tvrdil, že…!!

„Ne!“ prsknu nevěřícně.

„Nech mě jít,“ zasípu a bráním se jeho dotekům, kterými se mi, stejně jako jí, snaží ukázat, jak mě má rád. Pokud mi lže, pokud ji vážně… Tak ať mě nechá být.

„Neříkej hlouposti,“ sykne a sáhne mi na tepnu, jako by mi odpočítával život. Neumřu, já vím, že neumřu. Já nemůžu, mám své poslání a to také vyplním, ať se děje, co se děje. Proto je můj pud sebezáchovy tak silný a jen tak mě něco “nezabije“.

„Proboha Di, nemůžeš mě tady nechat!“ hlasem mu zazní přirozená zoufalost a starost, která mě trochu obelstí. Zmateně se mu zadívám do očí a vykřiknu, když se mi zakousne do krku, ale to už nevnímám.

*

Chester:

Neskutečně se mi uleví, když po několika hodinách spánku zase spatřím její šedé duhovky. Ta doba, kdy jsem čekal, jestli se probere nebo ne, byla nesnesitelná…

„Měl jsem o tebe takový strach!“ úlevně si oddechnu a přitisknu se na ni.

„Jak je na tom Mia?“ řekne bez emocí a odtáhne se ode mě. Její reakce mě zklame. Myslel jsem…

„Tak příště nemysli!“ šklebí se mi v hlavě protivný hlas.

„Nevím. Byl jsem celou dobu u tebe,“ přiznám s pokrčením ramen. Ucítím u srdce hloupé potěšení, které nepatří mně, ale probíhá v její hrudi. Zadívá se mi nevinným pohledem do očí a usměje se. Když mě něžně pohladí po tváři, přivřu víčka.

„Promiň,“ řekne kajícně a přitáhne se ke mně do náruče.

„Zase jsem ti udělala scénu,“ povzdychne si a odpoutá se ode mě, aby se na ještě trochu slabých nohách dostala ke skříni a začala se převlékat. Vážně se ze všeho dostává tak neuvěřitelně rychle, až mě to samotného zaráží. Bez jakéhokoliv studu přede mnou ukáže své přitažlivé tělo a zas ho zahalí do čistých černých kalhot a svého oblíbeného trička “Hraju si s ohněm“. Stále je rozervané, ale o to víc vypadá rajcovněji.

„Pojď,“ natáhne ke mně ruku a jako první vyjde ze dveří.

*

Opře se o rám dveří Miina pokoje a s jakousi melancholií se zadívá na křehké bledé tělo mé sestry, které leží bez hnutí na posteli. Nádechy má velmi mělké, sotva jde poznat, že ještě žije. Ten pohled mi i přesto všechno nedělá dobře. Pořád patří do mého života, i když bych ji občas nejraději vážně zabil. Jak absurdně to zní, když právě to teď dělám, i když ne úmyslně.

„Co s ní bude?“ Hodí Di hlavou směrem k ní a zúží oči, jako by sama přemýšlela o možnostech. Pomalu dojdu až k Miině posteli a zadívám se na její krvácející krk. Rány, které jsem jen horko těžko, za jejího křiku a mé snahy nemyslet na ni, ale na Dianu, trochu zahojil, se znovu otevřely. A moje obavy se tím potvrdily…

Diana:

„Zemře,“ řekne do ticha pokoje a mně se sevře hruď. Nemám ji ráda, ale jsem toho názoru, že smrt je to nejhorší, co se může stát. Nikomu ji nepřeju, a kdyby bylo po mém, nikdo by nikdy neumíral.

„Já jí nedokážu pomoct,“ hlasem mu probíjí bezmoc a zoufalství. Evidentně je mu to líto a také by to nechtěl.

„Záleží ti na ní,“ brouknu přemýšlivě.

„Copak z ní nemůžeš udělat stejnou bestii, jako jsi ty?“ pozvednu obočí. Tváří mu prolétne naděje, kterou nesmím udupat. Až bude Mia upírem, bude to pro mě stokrát horší. Bude to jako žít ve vosím hnízdě, ale pro něj jsem schopná se obětovat. Své tělo, svou krev i svou bolest.

„Ty myslíš…?“ polkne jako by mému návrhu sám nechtěl uvěřit. Jen přikývnu a probodnu ho vážným pohledem. O tomhle se nežertuje.

„Ano, byla by to poslední možnost,“ sjede na ni očima a prohlíží si to dívčí tělo bez života. Jakmile se probere jako upír, začne mi peklo a já jsem s tím srozuměna.

„Bylo by na čase to udělat.“ Můj hlas se mi třese. Možná strachy, že o něj znovu přijdu. Až se totiž ona stane tím, čím je on, může jí znovu dokazovat svou lásku. Nechce se mi věřit, že by jí dokázal lhát takhle upřímně.

„Víš, že do ní nejsem zamilovaný,“ vycítí mé pocity.

„Ale je to moje sestra,“ probodne mě vyčkávavým pohledem.

„Udělej z ní upíra!“ Můj hlas zní téměř krutě. Nechci, aby v něm vyzněly všechny ty slabošské emoce. Raději, ať z něj čiší chlad, než aby se mi v něm prohnala ta zuřivá sebelítost. Přijde ke mně a otočí mi hlavu k sobě, aby se mi mohl vážně zadívat do očí. Neuhýbám, nechávám ho topit se v mých duhovkách.

„Di, zkus mě pochopit,“ šeptne choulostivě a něžně mě políbí na rty. Neodtáhnu se, ale ani mu polibek nevrátím. V tuhle chvíli na to vážně nemám.

„Dobře, nech nás tu,“ povzdychne si, když nereaguju.

„Ne!“ tvrdě mu odporuju, možná až moc.

„Chci bejt u toho!“ prsknu tónem, který nedovoluje žádné námitky.

„Jestli do ní nejsi zamilovaný, tak snad nemáš co skrývat!“ syknu bolestně.

„Di, bude to nebezpečné,“ zkouší mě obalamutit.

„Přežiju to,“ syknu neurvale a probodnu ho zuřivým pohledem. Zahnat tu svou ukňouranou stránku a nahradit ji tou výbušnou ohnivou povahou, ke které si nikdo nic nedovolí.

„Jen abych ti pak nemusel dávat jedovou transfůzi,“ zašklebí se. Nelíbí se mu tón, kterým s ním jednám. Ale v tuhle chvíli je mi to úplně putna! Vymaluju ve tváři zlost a prsknu:

„Nikdo se tě neprosil, abys mě křísil!“ Postavím se naproti posteli a absolutně ignoruju jeho ukřivděné škleby. Svrchu zírám na Miino průsvitné tělo a snažím se představit, co za pár hodin, dní nebo jak dlouho trvá ta pitomá přeměna, nastane.

„Tak prosím!“ popoženu ho, protože moje trpělivost a především moje nervy na tohle nejsou stavěné. Jen mě probodne zlým pohledem a obkročmo se nad ni posadí. Jemně jí otočí hlavu na stranu a probere ji.

„Lásko,“ zašeptá Mia a mně tupě bodne u srdce. Chazzy se na mě úkosem podívá a dál se věnuje své sestře.

„Jsem tady,“ zašeptá.

„Uvolni se.“ Jeho hlas zní nadějněji než prve.

„Já umírám,“ uhádne na poprvé a bez nápovědy. Jenže ona nezemře. Nenechá ji a já… Taky ne.

„Ano, ale neboj se,“ usměje se na ni.

„Já ti pomůžu. Udělám z tebe upíra,“ nechá se od ní políbit na rty, až mi padne čelist a pak ji zatnu, až mi čelistí projede tupá křeč.

„Teď buď v klidu,“ zašeptá jí do rtů a jemně jí sjede na krk. Tu jejich vzájemnou blízkost snáším hodně špatně. Krev se mi vaří a srdce mi buší tak zběsile, že mi to vhání nabubřelé, vztekle protivné slzy do očí. Chvíli ji na holé kůži něžně rozmazluje rty, jako to dělával mně, když nechtěl, aby mě to bolelo.

„To bolí!“ křikne uvnitř mě cosi slabým zoufalým hláskem a znovu se skryje do mého nitra.

„Mlč!“ syknu neurvale a zaženu tu mou slabou a pitomou stránku zpátky do hloubky. Vnímám ostrou bolest přímo v hrudi. Jako by mi někdo skalpelem objížděl obrysy mého méněcenného srdce a zabodával se na každém centimetru. Psychická bolest se mění ve fyzické týrání a já se široce otevřenýma očima přijímám další.

Strnule zírám, jak se jí po chvíli zasraných něžností zakousne do krku, až Mia zabrečí. Nespouštím z ní oči. Ale na ní skutečně není vidět žádná rozkoš, jen bolest, kterou dobře znám. Chester do ní zřejmě vážně není zamilovaný. Ale ona ano! Protože on si prožívá rozkoš největší. Díky ní si užívá něco, co jsem mu měla vždycky poskytnout jen já! Vztekle mnou probije neuvěřitelná žárlivost, až zatnu pěsti.

Tělo má napnuté jako strunu, když hltavě pije šťastnou krev a huhlavě u toho vzdychá. Nelíbí se mi to! On už by mě prakticky ani nepotřeboval, kdyby Mia zůstala člověkem. Měl by dokonalý sex, skvělou krev a bez pitomých něžných cavyků, které po něm vyžaduji, protože Mia na rozdíl ode mě není žádná pipina, která by vyžadovala lásku na plný úvazek.

Po pár chvílích přestane, zdá se, že má v sobě dostatek její krve, aby ji mohl osvobodit z lidského těla a udělat z ní stejnou potvoru jako je on sám.

„Musíš se ze mě napít,“ řekne udýchaně a chytí ji oběma rukama za hlavu, protože ona další oslabení zvládá špatně. I když ji nemám ráda, mám strach, že mu přeci jen umře v náruči. Kvůli němu – kvůli ní. Zatnu zuby a neudělám nic, čím bych je nějak vyrušila, přestože ten pomyslný skalpel stále řeže do mého už tak dost krvácejícího srdce.

Chester si svým drápem prořízne pokožku na krku a naklonil se nad ní. Ihned jeho krev začne polykat jako smyslů zbavená. Ze rtů se mu dere jeden slastný povzdych za druhým, zatímco já se kroutím v ubohém pocitu žárlivosti. Ona mu prostě dokáže poskytnout víc radosti než já!

Čím víc z něj Mia pije, tím víc její síla roste. Už je natolik při smyslech, že ho jednou rukou objímá kolem pasu a druhou vjíždí do vlasů. Oba jsou ve spárech euforie. Sakra, tohle je milostná předehra! Tohle nemůžu vydržet! Chvílemi mi snad přestává to zrazené srdce i bít.

„Mio, dost!“ zasípe Chaz a odstrčí ji od sebe. Slastně zmaten padne vedle ní naznak do peřin a ona se na něj převalí a s divokými polibky se noří do jeho úst.

„Ale…“ namítnu tiše a dál to dění před sebou nechápavě pozoruju. Ve tváři mám zapečetěnou bolestnou grimasu, která se jen prohloubí, jakmile jí Chazzy polibky začne oplácet! Zalapám po dechu a cítím, jak se mi uboze otevírá jedna rána za druhou. Statečně jsem vydržela dost dlouho.

Když se proberu zpět do reality, všimnu si, jak Mie každou vteřinu víc a víc bělá tělo. Propíná se v křečích, těžko říct, jestli bolestných nebo slastných. Táhle Chesterovi zaskučí do úst a roztáhne své dlouhé ruce. Drápy se zatne do prostěradla a drásá ho. Jejich polibky se prohlubují a klínem dělají takové pohyby… Nebýt oblečení, nebylo by pochyb o tom, co dělají.

„Chazzy!“ křikne jeho jméno a zvrátí hlavu. Oči vytřeštěné. Že by ta proměna byla tak rychlá?! Proč mě proboha neiformoval!

„Di, vypadni!“ křikne na mě Chester a doprovodí svá slova krvelačným pohledem. Jenže já nemohu! Tělo mám ztuhlé obavou jako pokaždé, když se mi do těla zakousne ten primitivní strach. Drží a trhá mě na kousky.

Vždycky jsem si myslela, že trvá hodiny, než se z živého člověka stane mrtvý upír, ale tohle je ani ne pětiminutová akce plná erotiky a chtíče! Její vzezření krvavé bezcitné bestie mě zabuší do země.

„A sakra,“ syknu, když se od něj odlepí a jedním skokem se objeví ani ne krok přede mnou.

„Lásko, ty jsi mi přivedl svačinku. Seš zlatej!“ kníkne nadšeně, zatímco mně se oči rozšíří obavou. Než se stačím byť jen nadechnout, zakousne se mi do krku tak zuřivě, že nedokážu ochromením ani vykřiknout. Zatímco Dexovi kousance tepaly a pálily, ty její jsou ledové a palčivé jako bezcitný mráz. Chlad se mi dostane do krevního oběhu s takovou vervou, že mám pocit, že z nitra promrzám. Cítím, jak ze mě prchá veškerá životodárná tekutina a síla.

„Ona žije!“ křiknu pitomě v duši.

„Ty umíráš,“ vytane mi pomstychtivě v hlavě.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 24. kapitola: