OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 40. kapitola

04.08.2011 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1080×

40. kapitola - „Oceň sám sebe!"

Chester

Běsnivě ke mně zvedne své vyděšené oči, náhle tak pronikavé, až se mi z toho sevře žaludek. Celé tělo jako by měla v křeči. Krčí se před námi v rohu a cení na nás špičáky, které mě jen utrzují v tom, že jsem všechno zničil svým chtíčem. Vypadá krvelačně a mně je z toho čím dál hůř. Dochází mi totiž, že má nevinná, křehká a lidská Di je nadobro pryč.

Z hrudi se jí ozve výstražné vrčení a krvežíznivým pohledem se zabodne do Desire, která na ni shlíží s naprostým zděšením a chvěje se po celém těle. Jedním krokem se k ní přiblíží. Napnu všechny svaly v těle, připraven zasáhnout v případě, že by po ní vystartovala. Je mi jasné, že pokud bude jako já nebo Dick, bude si svůj výpad proti sestře dodatečně vyčítat. Pokud z ní ovšem bude plnohodnotný upír, bude to boj. Pro nás i pro ni. Na to nechci radši ani pomyslet...

Když sebou cukne, ihned se v očekávání dostanu před Des, ale Di mě opět překvapí a místo, aby se začala zuřivě prát o čerstvou krev, zakousne se do krku Dexterovi, který padne na kolena a zoufale vyjekne strachy. Zatímco z něj nenasytně pije, naprosto vykolejeným pohledem na něj pohlížím a snažím se tu skutečnost, že se jako upír vrhla právě na upíra, nějak strávit.

„Dobrý, dobrý,“ houkne, ale je na něm vidět, že moc příjemné mu to není. Hlas má přiškrcený a já se mu nedivím. Upíří jsou na tohle moc hákliví. Jsme rádi, když máme situaci ve svých rukou a nemusíme se nikomu podřizovat. Potýkat se s někým, kdo se živí upíří krví není jenom ponižující, ale je to prostě kanibalismus mezi upíry, pojídání vlastního druhu!

„Je to jen nepříjemný,“ brblá Dexter a drží, zatímco ho Di surově třímá kolem krku a křečovitě se k němu tiskne, aby z něj dostala to nejlepší.

Na krok od nich odstoupím a vyměním si nechápavý pohled s Dickem. V hrudi proti své vůli cítím ten protivný osten žárlivosti, který se snažím zatlačit hluboko do sebe, ale nedaří se mi to.

„Proč se nevrhla na Desire, ale místo toho se zakousla do Dextera?“ vrtím v duchu nechápavě hlavou a řeším tak něco, co mě tíží snad nejvíc. Není to ovšem fakt, že Dex je upír, ale...že to je prostě Dexter! Mám z toho rudou mlhu žárlivosti před očima. Pohledem sjedu na její štíhlé dívčí prsty, kterými svírá Dexe za ramena a náhle si něco uvědomím.

„Ona nemá drápy!“ prolétne mi hlavou a potěšen tou myšlenkou se na chvíli ocitnu zase na vrcholu. Že by nebyla stoprocentní upír? Jen nějaký bizarní kříženec či nepovedená bestie? Znovu hodím pohledem po Dickovi a zjistím, že oba koukáme na to samé. Aniž bychom se nějak domlouvali, oba ji chytíme každý za jedno rameno a odtáhneme ji od Dextera. Ani nemá větší sílu, nic. Až na ty špičáky vypadá stále jako můj milovaný “člověk“.

„No, nebylo to špatný, ale,“ zakření se Dex a oklepe se nechutí, kterou v něm tento zážitek vyvolal.

„Tady něco nehraje,“ řeknu a zadívám se na svou maličkou, která na něj stále shlíží s pohledem lovce. Když ji tvrdě stisknu, konečně se probere zpět do reality a obezřetným pohledem se zadívá kolem sebe jako by se probudila z transu.

Zoufale probodne pohledem Desire, která se krčí v rohu a shlíží na ni s naprosto zděšeným výrazem. V očích má mimo šedi i bezbřehou smrt, ze které má obavu i respekt. Nikdy neviděla Di takhle, ani já jsem neměl možnost ji poznat z téhle stránky, ovšem fakt, že se na ni nevrhla, vypovídá jen o něčem skutečně dobrém.

„Mně je to fakt líto,“ broukne rozechvěle a zadívá se mi nevinně do očí, zatímco si ji prozíravě prohlížím. Skutečně vypadá stále tak stejně, až na ty podivně zastřené duhovky a vyceněné špičáky, které jí samovolně a děsivě vyčuhují z úst.

„Já měla jen takovou tu touhu,“ zahučí a posadí se na postel.

„Ale snažila jsem se, aby ho to nebolelo,“ omluvně ke mně zvedne zrak a já se zadívám do těch nepředvídatelných šedých očí, které jako by byly stále obklopeny láskou a něhou. Ohnivé plameny spláchlo zoufalství.

„Des, já ti nic neudělám. Neboj se, prosím tě,“ zahučí znovu naléhavě a snaží se své dlouhé špičaté zuby ukrýt za rty. Na začátku jsem s tím měl také problém, ovšem já jsem se vyžíval v tom být děsivým a zlým upírem. Neměl jsem potřebu schovávat před okolím něco, na co jsem byl v tu dobu náležitě pyšný. Protne mě myšlenka na jednu z mých prvních kořistí, která mi v nitru zůstala ohraničená lehkou nostalgií.

Nechápavě jsem se díval na vysokého černovlasého muže se smaragdovýma očima, které se do mě zabodávaly jako žhavé uhlíky. Stál opodál a ukazoval mi, jak žít svůj nový život. A já tolik chtěl být po jeho boku a stát se něčím, k čemu jsem tak dlouho a zcela oddaně vzhlížel.

„Oskare,“ vydechnu rozčarovaně a dívám se na křehkou dívku, kterou mi nese jako mou kořist.

„Je mladičká,“ broukne melodickým hlasem a použije na ni své feromony, až se mu hnědovláska s vykulenýma očima prohne v náruči a hlasitě zasténá nepoznanou rozkoší.

„Užij si její bolest. Je to pro upíra největší ocenění,“ zavrčí hrdelně a postaví ji na pevnou zem, ale ona to už nezvládá. Bezmocně, stále okouzlena jeho mocí, se sesune na chodník a sedře si bělostnou kůži na čele i lokti. Ta vůně krve mi dočista zamotá smysly! Nikdy jsem nic tak lákavého a omamného necítil! Nemám ani na vybranou!

Bez špetky soudnosti k ní pokleknu a jemně přejíždím drápy po jejím těle, až sebou v rozčarování cuká. S naprostým okouzlením se zadívám na Oskara, který na mě s otcovskou pýchou shlíží a bouřlivě se šklebí.

„Můžeš si hrát, ale musí to bolet, Chestere,“ osloví mě a vytáhne ji za dlouhé vlasy k sobě, až dívenka vykřikne a z očí jí vytrysknou slzy. Drží ji pevně, aby mi stála rovně. Nejdříve z její tváře slíbám ty slané slzy a pak ji něžně políbím na rty, jako jsem to dělal jako člověk. Chci si svou kořit náležitě užít se vším všudy!

„Řekni mi, jak se jmenuješ?“ zavrčím a stáhnu ji do svého náručí, až sebou cukne pod dotekem chladné pokožky.

„Elka,“ zašeptá slabým hlasem a chvěje se strachy. Díky tomu tónu, který mi kouzlí na tváři křivý úsměv, začínají na povrch vyplouvat moje upíří instinkty. Instinkty zabijáka...

„Oceň sám sebe,“ zavrčí nade mnou Oskar a probodne mě nesmlouvavým pohledem, který nedovoluje něžnosti, natož trapný soucit.

Nahnu se k ní a ostrým drápem ji říznu do krku, zatímco si z tváře nedokážu vymazat krvelačný výraz. Špičáky mi předvídatelně vyčuhují z úst a já je nemohu skrýt, ani kdybych chtěl. Jsem naprosto zmámený pachem její krve. Z pokožky se line vůně nevinnosti a já se nedočkavě dívám do něžné dívčí tváře, která za chvíli ocení mě a můj chtíč.

„Nechtěla jsem nikomu ublížit,“ upře na mě Di své oči, ze kterých sálá lítost.

„Ty jsi ji neproměnil úplně?!“ zvedne Dick obočí a zadívá se na mě s náznakem naděje v očích.

„Cože?“ prskne Dexter a zuřivě se zvedne na nohy, zatímco si Di pozorně prohlíží.

„Chceš mi říct, že tohle je člověk, co saje krev upírům?“ vyplivne z úst znechuceně a zatne pěsti.

„To je snad blbej vtip, ne?!“ Jeho rozhořčení je téměř hmatatelné. Kdyby to bylo v jiné situaci, vysmál bych se té jeho reakci.

„Tu proměnu musíš dokončit!“ vyjede na mě, jako by si snad neuvědomoval, s kým má tu čest! Protnu ho příkrým pohledem plným zlosti, až se přece jen stáhne do sebe a konečně se zklidní.

„Nechci z ní udělat bezcitnou bestii jako je Mia!“ syknu vztekle. Pokazil jsem to, ale na jednu stranu jsem neskutečně rád, že to dopadlo takhle. Představa, že by přišla o všechny city, mě doslova děsí! Díky ní jsem se stal do jisté míry lidským a těžko bych zvládal, kdyby ona už taková nebyla. Mezi upíry vládne jen chtíč a násilí, neznají lásku a něžnosti, které mě naučila vnímat ona. Přišel bych o všechno...

„Já nechci proměnit!“ zadrkotá zuby, zoufale sebou trhne a náhle se ocitne v mé náruči.

„Co malej?“ broukne mi do ucha. Dlaní jí sjedu na stále vlahou kůži podbřišku a vnímám blahodárné teplo, které mě víceméně uklidní.

„Je v pořádku,“ zašeptám a políbím ji do vlasů.

„Nijak ho to nezasáhlo a krev stejně potřeboval. Nedělej si výčitky,“ řeknu, protože nechci, aby se ještě víc stresovala. Uklidním ji tím a ona se ke mně o to vroucněji přivine. Pociťuju její horkou pokožku na svém ledovém těle a mám pocit, jako by se skutečně nic nezměnilo.

„Takhle prostě bejt nemůže!“ začne znovu vyvádět Dex, zatímco přechází po pokoji a mžourá očima do bílého světla žárovky, které momentálně ozařuje celý pokoj. Pro nás upíry to není moc příjemné, ale díky Di jsem si na světlo už trochu zvyknul.

„Nebude nás přece vysávat!“ vyjekne zuřivě a cení špičáky v naivní představě, že si tak snad uvědomím nebezpečí, které má křehká maličká může ukrývat v sobě.

„Je to jenom kořist!“ řekne to takovým způsobem, až Di i Des zalapají po dechu a zadívají se na něj s naprostým zděšením. Ukázal jim, kam by měly patřit a přitom…nepatří.

„Nemůže si na mě vytasit špičáky, kdy se jí zachce!“ snaží se mě přesvědčit o tom, že musím tuhle situaci nějak dořešit.

Vztek mu sálá z pichlavých očí a zabodává se do mě pln výčitek. Di vycení provokativně špičáky ještě více a zavrčí na něj tak hrdelně, až na okamžik ztuhnu a s obavou, že je přeci jen něco hodně špatně, se na ni zadívám.

„Zklidni si ji!“ vykřikne nenávistně Dexter a hmátne po ní drápy, až se ke mně přimkne ještě silněji, ale po očku stále shlíží na něj a provokuje. Když k ní Dick bez obav přistoupí, pustím ji, aby ji mohl otočit čelem k sobě a prohlédnout si ji rentgenovým pohledem.

„Jsi pořád stejná,“ usměje se na ni a dodává jí klid, který potřebuje.

„Jen teď budeš víc kousat,“ zašklebí se a přitiskne ji do náruče jako svůj největší poklad, až nesouhlasně zdvihnu obočí a nabodnu ho na svůj pronikavý pohled. Přátelsky se na mě ušklíbne a pustí ji, zatímco se jí postaví po boku a pobaveně shlíží na prskajícího Dexe.

„Nebude žádná další proměna!“ vysměje se Dexovi a jasným gestem ho pošle do patřičných míst. Zatímco Dex znovu pění a Dick se podle všeho baví, ve mně roste vztek.

„Já tady s ní nebudu! Bál bych se, aby přes den nepřišla a nevysála mě jako Mia!“ štěkne idiotsky, až odolám nutkání po něm hrábnout. On to všechno vykecá!

„Co vůbec to děcko?“ tvář se mu rozšklebí.

„Nebude taky ňáký divný jako to Miino?“ prskne a já bych ho nejraději přerazil vpůli!

„Možná byste se ho měli pro jistotu taky zbavit,“ nezastaví svou nevymáchanou držku.

„Drž hubu!“ vyjedu na něj, zatímco ho Dick drapne pod krkem a surově stiskne. Dexter jako na povel zvedne ruce, jako by tak mohl zmírnit náš vztek.

„Nikdo tě nenutí, abys tu zůstával,“ ujistím ho a ostatní jeho řeči ignoruju. Oskar mě naučil, že nejlepší je využívat vnitřní chlad a klid, kterým lze zmást jak kořist, tak i pitomé upíry, které mi snad do cesty přihrálo samo peklo!

„Tak jak chcete!“ štěkne znovu a odtáhne se od Dicka, který by po něm rád ještě jednou vystartoval. Nadšeně se šklebí a tváří mu prolétává hravost.

„Ale tuhle si vezmu sebou,“ sykne náhle Dex a než stačím jakkoliv zareagovat, vyletí mi Di z náruče jako smyslů zbavená a vrhne se na něj jako šelma.

„Hnedka ji pusť!“ křikne vztekle, plná adrenalinu a agresivity, ale Dex tohle přesně očekává. Odskočí i s Desire v náruči a zakousne se jí do krku. Ta vykřikne a z očí jí vytrysknou slzy.

„Pusť ji!“ Dick vedle mě hrdelně vykřikne a vrhne se na Dextera s jasnou touhou – zabít ho. A já bych ho jen podpořil, kdybych Dexovi nebyl tolik dlužný. Di stojí opodál s naprosto rozechvělým výrazem a já přesně tuším, co pociťuje. Ta lidská krev je jako droga, které se nedá odolat.

„Des,“ zašeptá zoufale a padne na rozklepaná kolena, zatímco s úžasem shlíží na její krev, která se řine z krční tepny. Ta vůně mě zaplaví stejně jako ji, jenže já už to na rozdíl od ní umím díky mnohaleté praxi ovládat.

Přidám se do rvačky a pomůžu Dickovi odervat Dextera od Desiina těla, jinak by to mohlo skončit špatně.

Zatímco se Dick rve s Dexem, chytím Desire do náruče a položím ji na postel. Dick je jako smyslů zbavený a kdyby byl Dexter člověk, rány, kterými ho  Dick odrovnává, by nepřežil. Obličej má celý od krve a přesto Dick nemá dost.

„Des, to bude v pořádku,“ stírám jí slzy z tváří. Stále vzlyká a hroutí se mi v náručí podobným  způsobem jako Di. Utěšování naštěstí od té doby zvládám lépe, a po chvíli přece jen slavím úspěch.

„Budu jí to muset vyléčit,“ obrátím napjatě na Di, která na ni shlíží stále s krvelačným výrazem.

„Kousnul ji moc hluboko,“ řeknu a čekám její reakce. Šedé duhovky se jí zalesknou v bolesti, ale přikývne a na tváři vykouzlí natolik upíří úsměv, až se zašklebím a raději se věnuju Desire, zatímco Di jde k Dickovi.

„Pomůžu ti,“ setřu jí slzy, jako bych utěšoval svou Di. Musím se do té role dokonale vžít, jinak bych nebyl schopný jí poskytnout místo bolesti rozkoš.

Zakousnu se do ní a ona se rozpláče. V duchu si opakuju Diino jméno, nalehnu na ni ještě víc, aby se mi nemohla bránit, a piju z ní, aby se jí rána zatáhla a já ji mohl svým jedem uzdravit. Naštěstí pro nás oba to netrvá dlouho.

Když se od Des odtrhnu, zadívám se provinile na Di. Sedí v křesle, oči má naprosto vyhaslé a usmívá se na mě, ovšem je to bolestně smutný úsměv. Není mi zrovna dvakrát dobře po těle, když vím, že nás celou dobu pozorovala. A i kdyby se nedívala, musela by si zacpat uši, aby neslyšela steny, které Desire neuhlídala a vypustila je z úst.

„Vezmu Des do ložnice,“ broukne Dick a pomůže jí vstát. Jsem mu za to vděčný, sám budu mít starosti s Di. Když se rozhlédnu, zjistím, že Dexter naštěstí zmizel, jinak bych ho snad přizabil. Začínám vážně uvažovat o tom, že smetu ze stolu to, co pro mě kdysi udělal, a zbavím se ho jednou provždy...

„Dobře,“ odpovím Dickovi a sleduju je dokud nezmizí za dveřmi. Pak si k Di váhavě přikleknu a zadívám se jí do tváře, která zahloubaně pozoruje kliku, jako by snad ještě na něco čekala.

„Promiň,“ položím jí hlavu do klína a poslouchám její stále bijící srdce. Ovšem teď je to jiné. Není to zvonivý niterný tlukot, je to tlumené chvění a mrtvolné dozvuky. I její kůže maličko ochladla, už není tak horká. Pociťuju to uvnitř sebe jako zklamání a mírné zoufalství nad něčím, co jsem tak moc zkazil.

„To je dobrý,“ zavrčí mírně, ovšem od srdce jí to nejde. Odstrčí mě a začne se krátkými bezmocnými kroky procházet po pokoji, zatímco jí kolem tváře vlají havraní prameny.

„Co Dex myslel tim, že moje dítě bude divný a budete nás muset zabít?“ hodí po mně tvrdým pohledem. Ovšem je to nejspíš jen další maska, za kterou se schovává cit, který já už nepociťuji. Netuším, jestli je to mým rozpoložením nebo delší dobou od posledního sexu, či tou pochybnou proměnou!

„Neomlouvám se ti pouze za Desire, ale i za tohle,“ povzdychnu si a přijdu k ní. Pohledem zavadím o její špičáky, které stále cení, aniž by chtěla. Působí to maličko komicky, ale mně je z toho mizerně.

Ruce si dá do kapes, zatímco mě probodává zádumčivým pohledem. Dívá se mi do očí s takovou nostalgií a přemýšlivostí, až se musím ošít. Její sivé duhovky jsou náhle plné dospělosti, kterou bych u ní nečekal. Znervózňuje mě to! Ať se snažím, jak chci, nedokážu zjistit, co právě teď skutečně cítí.

„Odpovíš mi na otázku?“ řekne bez emocí a odstoupí ode mě o krok, jako by se snad bála. Její tělo svědčí o připravenosti, ať už k čemukoliv. Je naprosto obezřetná a mně to nedělá dobře. Teď už si přece v mé přítomnosti nemusí dávat pozor, neublížím jí a tohle...tohle byla...nehoda. Přešlap. Omyl. Něco, co bych normálně nikdy neudělal...

„S Miou se něco stalo,“ začnu opatrně a shlížím jí do tváře, ve které se v té chvíli nezračí vůbec nic. Je bez jakékoliv emoce. Zúžím oči a pozorně si prohlédnu její postoj, zatímco pokračuji stejným poklidným tónem.

„Čeká upíra, který…pokud se narodí, tak bude hrozbou pro všechny,“ protnu ji dalším pohledem, zatímco se snažím volit slova co nejopatrněji.

„Co se jí stalo?“ trpělivě si mě prohlíží, jako by do mě chtěla nahlédnout. Prsty se chytím za kořen nosu, jako to dělám vždy, když se snažím soustředit.

„Tím, že jsem ji přeměnil, se prostě něco pokazilo,“ zatnu čelist a potlačím v sobě výčitky, které se na mě začnou sypat ze všech stran.

„Je z ní ještě horší bestie, než byla předtím,“ ušklíbnu se. Mou vinou se má sestra stala něčím, čeho by se měla obávat nejen Di, ale dokonce i já...

„Bohužel nám utekla, a jelikož jsme řešili jiné věci,“ střelím po ní pohledem,

„tak jsme na ni úplně zapomněli a teď nevíme, kde je,“ pokrčím rameny, zatímco se Di začne šklebit a konečně jí z očí tanou vábivé ohnivé plamínky. Díky stavu, ve kterém se nyní nachází, je její ďábelská nátura ještě zřetelnější.

„Takže Dex se děsí toho, že ze mě může bejt něco horšího?“ zavrčí pobaveně, jako by ji ta možnost lákala. Hlas má hrubší, než mívala, a plný upíří agrese. Ten tam je jemný tón s provokativní melodií...

„Já jsem pořád stejná! Jen mám stejnej jídelníček jako ty,“ ušklíbne se a povytáhne na špičkách, jako by to nebylo nic špatného. Zřejmě jí vidina krve nepřijde až tak děsivá, když se jí živila kvůli našemu dítěti už jako člověk.

„Ale nebudu kvůli tomu zabíjet lidi nebo někomu ubližovat,“ broukne a protne mě zúženým pohledem, který odmítá jakékoliv protesty. Rád bych jí vysvětlil, jak to mezi upíry chodí, ale ona to moc dobře ví a i přesto, nebo možná právě proto, si zachovává svou lidskou stránku. A já jsem tomu v tuhle chvíli rád víc, než bych jakou upír měl být.

„Dex nebyl člověk a navíc ho to nebolelo,“ mávne rukou, jako by se nic nestalo a ona si své kanibalistické sklony snad ani neuvědomovala! Netrpělivě pošlápnu na místě a zhluboka se nadechnu, jako bych ten fakt, že pila z upíra, znovu vstřebával.

„Aspoň ochutnal svou vlastní medicínu!“ Z jejího přednesu je naprosto jasné, jak moc ji to těší! A já si čím dál víc uvědomuju, jak moc jsem to tentokrát podělal...

„Podle všeho jsi pořád člověk,“ řeknu.

„Ale Di, budeš se muset smířit s tím, že kvůli krvi budeš muset ubližovat. Jak jsi řekla, máš teď stejný jídelníček jako já,“ dodám.

Má maličká stojí naproti mně a šklebí se. Obočí má stažené k sobě, jako by vymýšlela jiné varianty obživy. Znám ji alespoň natolik, abych věřil, že tohle je její postup.

„Chci být pořád tvoje šťastná krev,“ řekne přemýšlivě a její pohled zněžní. Opět mě překvapila. Čekal jsem, že se se mnou začne dohadovat. Tvář jí rapidně posmutní, když pronese:

„Nechci, aby sis našel jinou...“ zadívá se na mě a já očima uhnu, abych se nemusel podívat do těch jejích - náhle tak zoufalých.

„Nevím, jak to teď bude s tvou krví,“ zamumlám a snažím se rychle koncentrovat, abych její upřený pohled vydržel.

„Měl bys zkusit, jestli mám pro tebe furt šťastnou krev,“ řekne odhodlaně a nastaví mi krk. Vidím na ní, jak je nervózní a rozbolavělá z pocitu, že už není tím, čím jsem ji chtěl mít. Sám budu mít problém se s tím vypořádat, když jsem o tu ambrozii, kterou mi poskytovala, přišel vlastní vinou. Raději změním téma, abych ten okamžik oddálil co nejvíce.

„Nemůžeš se bránit pití lidské krve,“ začnu. Raději se s ní dohadovat na tohle téma, než jí utírat slzy díky faktu, že už není poskytovatelkou té nejchutnější krve. Sám bych nad tím brečel. Jak komické!

„Nebudu se bránit,“ pokrčí rameny.

„Jenom nebudu pít lidskou krev, když můžu upíří. Mám tady přece tebe, Dicka i Dexe,“ divoce se rozesměje, až mi tvář protne starost.

„Já prostě nebudu trápit lidi!“ ukončí svůj proslov a založí si ruce na prsou.

„A že budeš trápit nás, to ti nevadí?“ pozvednu hraně obočí a přiblížím se k ní natolik, až zatají dech. Tvářím se zase jako upír, a ona se přede mnou choulí se značným respektem. Právě teď potřebuju, aby z ní byla poslušná ovečka a nikoliv nevybuchlá mina.

„Já nechci, abys z nich pila!“ zadívám se jí zpříma do očí. V duhovkách se jí zračí okouzlení spolu s lehkou obavou, které se usmívám.

„Musíš si uvědomit, miláčku, že upíří se mezi sebou nevysávají. Není to přirozené,“ zavrtím hlavou, zatímco ji k sobě jemně vinu a vysvětluju jí zákonitosti našeho světa, které předtím znát nemusela.

„Je to kanibalismus. Jako by se lidé pojídali navzájem.“ Jemně ji uchopím za bradu a donutím ji, plnou rozněžnělosti, zadívat se mi do tváře.

„Pokud budeš mít hlad, budeš chodit pouze za mnou, rozumíš?!“ tvrdě ji uchopím za paže, zatímco svou poslední větu doprovodím varovným zavrčením. Když si představím, že by se živila třeba na Dickovi, ztrácím poslední zbytky soudnosti. Nesnesu, aby se jí dotýkal někdo jiný než já! Ta představa, že jim bude věnovat doteky, které patří jenom mně(!) - ta mě připravuje o rozum.

„Nemůžu pít jenom z tebe," namítne se zamračením. Vyvlékne se z mého sevření a s povzdechem se mi zadívá do očí.

„Prosím tě, můžeš zkusit, jestli mám furt lidskou krev?“ dívá se na mě žalostně. Zatnu čelist. Právě tomu jsem se chtěl vyhnout. Ještě chvíli jí shlížím do tváře, až to nakonec přece jen vzdám a zakousnu se do ní.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 40. kapitola: