OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 43. kapitola

07.08.2011 (20:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1044×

43. kapitola - „Mám rudý oči!“

Chester

„Di,“ zavrčím jemně a snažím se k ní dostat.

„Táhni,“ dostane ze sebe namáhavě a znovu se zkroutí do bolestné křeči. Slzy jí z očí stékají téměř neustále. Násilím jí odervu ruce od podbřišku a letmo se jí dotknu svou dlaní na napjaté pokožce. Ihned mi do ruky začne probleskovat vlna tupého bodání, jako pokus marného volání o pomoc.

„Snaž se uklidnit,“ řeknu napjatě, když můj vztek vystřídá strach.

„Prosím Di, pokus se o to…kvůli tomu dítěti,“ žádám ji tiše a rukou opatrně přejíždím po podbřišku a chladím ho svými doteky. Snažím se mu skrze své ledové dlaně dodat tolik klidu, kolik to jen jde.

„Je to podle tebe zrůda!“ zařve plna rozhořčení, kterým zakrývá svou bolest a zoufalství, a zavře oči, jako by se snažila soustředit.

„Ale pořád je to mé dítě,“ řeknu a zjišťuji, že bych svému potomku nedokázal ublížit, ať by byl čímkoliv.

„Miino dítě je taky tvé, zabiješ ho?“ ušklíbne se hlas v mojí hlavě. Naprázdno polku a honem se ty vtíravé myšlenky snažím zahnat.

Chytím ji za ruku, a když se mi chce vytrhnout, pevně ji stisknu, druhou dlaň stále na jejím podbřišku. Po chvíli cítím, že se bolest zmírňuje. Její i ta vycházející od plodu. Trochu se mi uleví. Přestanu tak křečovitě svírat Diinu ruku a vtisknu jí do dlaně pár polibků.

Pak si skloním nad ní a dotknu se rty i jejího podbřišku. Jemně jimi přejíždím po zchladlé kůži, jako bych se svému synovi omlouval. Di mě naštěstí nechává a úlevně vydechuje. Ovšem, když ji chci políbit na rty, tvrdě sebou trhne a odvrátí se ode mě. Náhle mezi nás vpadne veškerá zrada a bolest té chvíle, kterou jsem tak bravurně rozdmýchal svým cholerickým výstupem.

„Už je ti dobře?“ zeptám se tiše, i když sám dobře cítím, že to nejhorší je zažehnané. Vzpomenu si na větu, kterou jsem četl v knize.

Nadupír by měl svého otce nenávidět

Mé dítě se sice může projevovat už v matčině lůně, ale žádnou nenávist nebo odpor jsem necítil. Znovu se dotknu podbřišku a pociťuju vyčítavost, smutek a zase to zvláštní hřejivé teplo, které bych mohl přisoudit obdivu či lásce následovníka ke svému otci, stvořiteli.

„Di, promiň... Já vím, že omluva na to nestačí, ale... Chtěla jsi mě zabít. Vysáváš upíry. A máš rudé oči! Až moc se podobáš Mie,“ povzdychnu si a dívám se na její žalem semknutou tvář a pevně zavřená víčka.

„Vyděsilo nás to všechny, nejen mě. A jak si myslíš, že mi bylo, když jsi na mě mířila tím kůlem? Chvíli jsem si vážně myslel, že to uděláš,“ zašeptám. Ovšem ona se jen zhluboka nadechne a propustí z očí další várku slz.

„Nikdy bych ti neublížila,“ řekne po chvíli bolestným hlasem. Zatne zuby a rozechvěje se.

„Já bych ti taky neublížil. Tak proč jsi mě tam z toho obviňovala?“ svraštím čelo.

„Proč jsi říkala, že tě chceme všichni zabít? Nikdy bych na tebe nevztáhnul ruku! To bolelo, víš... Věděl jsem, že ke mně nemáš důvěru, co se týče Desire a Mii, ale nikdy by mě nenapadlo, že se mě budeš bát a myslet si, že bych tě dokázal zabít. Tebe, nebo naše dítě,“ chytím se za kořen nosu, jako to často dělávám, když jsem nervózní a potřebuji se uklidnit.

„Nevím,“ zamumlá a znovu se ode mne odtáhne.

„Hrozně mě to všechno mate. Ta změna mě vyděsila a pak ten Dexter. Strašně jsem se bála,“ zakňourá a setře si další slzy.

„Co mám udělat, aby ti bylo lépe?“ zadívám se na ni provinile, když se ve mně znovu stupňuje pocit náklonnosti a lásky. Nechápavě mě probodne pohledem.

„Proč by si chtěl, aby mi bylo líp, když jsi dělal všechno proto, abys mě srazil na kolena?“ ušklíbne se zoufale.

„Nechtěl jsem tě dostat na kolena,“ zavrčím jemně.

„Jen jsem chtěl slyšet pravdu. Když jsem si ty souvislosti dal dohromady, myslel jsem, že mě z toho raní. Nezvládl jsem to,“ zamumlám nerad a natáhnu k ní dlaň, které se ani nedotkne. Naplno mou nataženou ruku ignoruje a raději se dívá po krvavých skvrnách mé ložnice.

„Říkala jsem ti pravdu, ale neposlouchals,“ řekne bez emocí, až se mi do hrudi zabodne otrávený hrot.

„Protože mi to v tu chvíli přišlo prostě nepravděpodobné,“ povzdychnu si a netuším, jak bych jí své jednání mohl vysvětlit. Zachoval jsem se jako totální blbec. Nechal se ovlivnit svou upíří náturou, jenže byť jen pocit, že by snad nebyla jenom moje, mě dokázal dokonale sejmout.

„Byl jsem prostě rozčílený. Měl jsem v hlavě jen to jedno,“ zadívám se jí skleslým pohledem do očí a prosím ji skrze ten oční kontakt o odpuštění.

„A teď mi už jako věříš?“ prskne a snaží se nedat najevo, jak moc ji to bolí. Jen přikývnu a vnímám, jak ze mě prchá veškerá agresivita, se kterou jsem chtěl Dexterovi vrazit kůl do srdce. Kdyby nebyla jen moje... Kdyby ten malý nebyl jen můj, zbláznil bych se!

„Takže už pro tebe nejsem příšera jako Mia a moje dítě není zrůda, jo?“ ušklíbne se bolestně a já pocítím ostrý hrot bolesti, který jí při té větě protne hrudník.

„Věřím, že…se to všechno dá nějak logicky vysvětlit,“ zamumlám přemýšlivě a znovu si snažím vybavit, co se psalo v té knize a co mi tu nyní povídá Di. Je to všechno tak neskutečné, že se ani nedivím, že k ní ztrácím důvěru.

„A jestli nenajdeš logický vysvětlení, tak mě i malýho zabiješ,“ oznámí mi, jako by se nechumelilo. Zatnu pěsti a zúžím oči do pronikavých nepříjemných čárek.

„Ne!“ zavrčím.

„Snad jsem ti řekl, že bych vám nikdy neublížil! Nikdy, rozumíš?!“ donutím ji podívat se mi do očí. Sivé duhovky jsou tak bezcitné a přitom bolavé, že musím odvrátit zrak.

„Ani kdyby se mi to potvrdilo!“ dodám neochotně a doufám, že mi přeci jen věrná byla.

„Nepotvrdí se to,“ řekne rozhodně a znovu se ode mě odtáhne. Chytí se za podbřišek, což vnímám velmi nepříjemně, a zkroutí se do klubíčka. Můj syn evidentně trpí a nyní i kvůli mně.

Netrpělivě ji probodávám pohledem a její svíjení se mi nelíbí. Mocně si tlačí na podbřišek a zatíná čelist, aby skrze jí neprocházela bolest, kterou pociťuje. Nemilosrdně týrá sebe i malého něčím, co jsem jí do těla dal já.

Znovu k ní natáhnu, ale ucukne jako by se měla popálit. Zatnu čelist a dívám se, jak se ode mne zase odtahuje.

„Co je?!“ syknu nepříjemně.

„Nic,“ dostane ze sebe a snaží se zamaskovat bolest, která se jí zračí ve tváři.

„Pořád tě to bolí?“ optám se něžně a snažím se k ní dostat, ale ona mi to rozhodně neusnadňuje.

„Do hajzlu, já taky nemůžu zapomenout na události posledních hodin! Myslíš, že mě tvoje chování nebolí?!“ zatnu pěsti.

„Aspoň kvůli našemu dítěti bys mohla být trochu rozumná a umět pro něj něco obětovat, i když tobě to zrovna po chuti není! Tomu se říká mateřská láska, víš?!“ zašklebím se protivně, až jí do očí nahrnu další slzy. Panicky se rozbrečí a zkroutí se do klubíčka, jako bych jí snad tisknul srdce. Ale konečně se přestane bránit a nechá mě, abych ji k sobě přitáhl.

„Nebreč,“ setřu jí slzy a znovu jí položím dlaň na podbřišek, abych svého syna uklidnil. Do dlaně mě okamžitě zasáhne nová vlna bolestného bodání a tepání. Tentokrát se mi ho zklidnit nepodaří. Bodání je čím dál silnější a já z toho mám ruku v jednom ohni.

„Co mu je? Vždyť už se zdálo být vše v pořádku,“ řeknu nechápavě a probodávám ji pohledem.

„Tak co chce?!“ vyjedu na ni zoufale, když uhýbá před mým pohledem.

„Ty přece už nějaké signály rozeznáš, ne?“ naléhám na ni. Je těžké si připustit, že jsem ji do tohoto stavu vlastně dostal já a bohužel jsem ublížil nejen jí, ale i našemu synovi.

„Jed. Chce jed,“ polkne plačtivě a choulostivě se stáhne do sebe. Samozřejmě, ona nechce, abych se jí dotýkal, natož abych z ní snad pil.

„Neboj, kousnu tě do zápěstí,“ usyknu hraně bez emocí. Lehce ji vezmu za ruku a opatrně se do ní zakousnu. Myslím, že se v tu chvíli přemáháme oba. Doufám, že to alespoň k něčemu bude. Ani já nemám chuť z ní teď pít, ale kvůli dítěti jsem schopný se přemoci.

Náš syn je přednější než jakékoliv neshody mezi námi. Až mě samotného překvapí, jaký k tomu mám přístup. Kdo by řekl, že se dostanu tak daleko...

Jsem natolik ponořený do svých myšlenek, že si ani neuvědomím, jak hrozně Diina krev chutná. Jako bych opět polykal chilli omáčku, natolik pálivou, že se mi svírá celé hrdlo a jazyk mám nepříjemně popálený. Mám co dělat, abych ten “jed“, který do sebe pouštím, nevyplivl. Hořkost zrady se mísí se slanými slzami bolesti a mně se z toho obrací žaludek.

Di leží naprosto bez pohybu. Tvář má semknutou bolestí, zatímco se kouše do rtů, až jí krvácejí. Z očí jí padají slzy jako hrachy. Okamžitě přestanu.

„Tebe to…bolí?“ zeptám se a bodne mě kdesi pod klíční kostí.

„Na tom nezáleží,“ usykne. Chci ji obejmout a slíbat všechny ty neposlušné slzy a krev na jejích rtech, ale nakonec to vzdám. Odmítá mě a já ji k ničemu nutit nebudu. Nějak na to nemám sílu. Nemám sílu si vzít to, co chci. A možná, možná už to ani nedokážu. Vzdychnu.

„Mám tu s tebou zůstat, kdybys něco potřebovala?" Chvíli mlčí, jako bych tu nebyl, až nakonec otevře oči a zadívá se na mě tak bezbranným pohledem, až ucítím ten známý nepříjemný tlak na prsou.

„Ublížils mi,“ zašeptá téměř neslyšně.

„To už ti na mě nezáleží?“ z očí vypustí další várku slz.

„Kdyby mi na tobě nezáleželo, myslíš, že bych tohle všechno dělal?“ zvednu obočí, zatímco mi pohlíží do očí. Zoufale, plná bolesti, se ke mně přivine a já ji prsty jemně odhrnu vlasy z obličeje, abych ji mohl bříšky pohladit po tváři a rtech.

„Proč si to tak zbytečně komplikujeme?“ zašeptám a dívám se do těch smutných šedých očí. Pohlíží na mě s naprostou zradou a lítostí, ale i přesto mi položí hlavu na rameno a přitáhne se ke mně svým horkým tělem.  Když ji obejmu a vtisknu jí polibek do vlasů, úlevně vydechne.

„Ani nevíš, co pro mě…vy oba znamenáte,“ přitisknu ji k sobě.

„Klidně se prospi. Budu tu s tebou,“ řeknu, když zpozoruji, jak se jí klíží víčka. Naše dítě musí být hodně silné, když dokáže vydržet takový nepřetržitý příval stresu. Ještě než usne si k ústům přitisknu její krvácející zápěstí a během chvilky po rance nezbude ani památky.

Dick

Stále mám v sobě události posledních hodin, zatímco se úpěnlivě tisknu k Des a obírám ji o teplo, které její svůdné a něžné tělo produkuje. Prozřetelně jsem ji přikryl dekou, protože já skutečně nezahřeju, zatímco se týrám myšlenkami.

Přijde mi podivné, že by Di byla jako Mia. Že by dítě bylo stejné jako ten malý nadupaný satan, kterého má v lůně Chesterova nevlastní sestra. Ovšem jiné vysvětlení mne nepadá. Když jsem viděl její rudý pohled a chtíč, který z ní sálal, když zírala na Chazzyho krvavou ránu, vážně mě to vyděsilo.

Pokud by dítě bylo rovněž nadupírem, musela by Di spát ve stejnou dobu se dvěma či více upíry najednou. A jediný, kdo přichází v úvahu, je Dexter a tomu by snad maličká dobrovolně nedala!

„Miláčku, nezmínila se ti Di někdy o tom, že by jí někdo…fyzicky ublížil?“ zadívám se do šedých hlubokých očí plných bezbřehé nevinnosti. Samozřejmě, pokud to dítě je i Dexterovo, musel ji znásilnit!

„Mluvila o Dexovi. Prý ji hodně mučil, ale víc nevím,“ pokrčí rameny.

„Proč se ptáš?“ zadívá se mi se zájmem do očí. Samozřejmě, zvědavost ji zmáhá stejně jako její ďábelskou sestru, která je teď v naprostém maléru. Nedovedu si představit, že ji budu muset zabít, pokud se to prokáže!

„Neříkala, jak ji mučil?“ zúžím oči.

„Není možné, že by ji třeba…znásilnil?“ polknu. Desire se mi v náruči rozklepe a zalapá po dechu.

„Ježíši Kriste! To snad ne!“ usykne plačtivě a zkroušeně se mi do náruče přivine ještě více, jako by se se mnou cítila v bezpečí. Neskutečně mě těší ten pocit, že ji mohu ochránit!

„Říkala, že když od ní Chester na nějakou dobu odešel, tak mu byla na pospas. Musela mu být odevzdána, protože potřebovala někoho, kdo by z ní pil, aby nezemřela. Nikdy mi dopodrobna nevysvětlovala, co jí způsoboval za bolesti a jak ji mučil, ale evidentně to pro ni bylo hodně temné období,“ zašeptá zlomeně, jako by to prožívala s ní. Z očí jí vytrysknou další slzy soucitu.

„Proč jí Chester tenkrát nechal Dexovi na hraní?" řekne naprosto bezmocně a nechápavě se na mě zadívá.

„Vlastně ani nevím,“ přiznám se nerad. Di se mnou o takových věcech nikdy nemluvila. Po tom, co jsem se jí snažil od Chaze odloudit mi pak už neřekla nic. Ona nikdy moc nemluví o bolestech a emocích, které prožívá. Ona prostě žije a minulost s nikým řešit nechce. Nesvěřuje se.

„Ale přijde mi divné, že by ji Chester nechal Dexovi na hraní schválně,“ zamumlám přemýšlivě.

„Chazzy se podle všeho díky Di hodně změnil a i kdyby se v té době stále projevoval více jako upír, pochybuju, že by mu svou kořist nechal jen tak. Upíří jsou na tohle dost hákliví,“ zamračím se a úzkostně k sobě Desire přivinu ještě blíže. Nesnáším ty chvíle, kdy ji Chester uzdravuje nebo se k ní vine, i když vím, že má Di.

„Prý se rozešli,“ broukne Desire věcně.

„Chester se prý zavřel téměř na měsíc a půl do knihovny a nechal ji Dexterovi na pospas. Když se pak vrátil, tak Di říkala, že mu ani nevadilo, když z ní Dexter pil přímo před ním,“ pokrčí nechápavě rameny. Stejně jako já, tak i ona jejich vztah nechápe.

„Nechápu, proč si tolik ubližují, když se podle všeho tak moc milují,“ rapidně posmutní.

„Protože jsou podle všeho oba úplně stejní a zbytečně si to komplikují. Ani jeden z nich nechce ustoupit. Jsou tvrdohlaví a mají svoji hrdost. Nedochází jim, že ve vztahu se tohle praktikovat nedá," řeknu a jsem tím sám zaskočený. Podle všeho jsem taky nějaký nepovedený upír nebo nevím. Vážně bych měl být jiný a nikoliv soucitný a zamilovaný...

„S tebou to bude jiné,“ usměje se Des a políbí mě na krk.

„My budeme mít jiný vztah než oni,“ vydechne sladce a plaše se mi zadívá do očí. Musím se usmát její dětské naivitě, kterou mají dvojčátka společnou.

„Tohle si na začátku říkají všichni.. .Že budou jiní než ti ostatní,“ brouknu, ale když uvidím její pohled, honem s úsměvem dodám.

„Ale my samozřejmě budeme vzácná výjimka, lásko,“ zašeptám a přitisknu ji k sobě, čím ji uklidním. Zamilovaně se na mě usměje, zatímco ji jemně chytím zezadu za krk a jazykem jí svádivě vniknu mezi horké rty. Lehce sebou trhne a začne mi polibky se slastným povzdycháváním oplácet, zatímco mě hladí po tvářích.

Položím ji na postel a jedním rychlým pohybem se jí dostanu mezi nohy, až mírně vyděšeně vydechne a zalapá po dechu, když ji obdařím vášnivým polibkem a přitlačím se k jejímu klínu. Začnu se proti ní pohybovat tak, jako bych v ní tonul, ovšem k mé nelibosti jsme oba stále oblečení.

Z úst jí unikne procítěný sten a vyprovokuje mě tak k dalšímu pokračování. Zahrnuji ji slastnými pohyby a dopřávám jí i přes oblečení rozkoš, kterou zřejmě nikdy nepoznala. Snaží se mě od sebe odtáhnout, ale nedám jí šanci.

„Vedeš si skvěle, lásko. Jen zahoď ty zábrany,“ šeptám jí do rtů, zatímco jí dlaní zajedu pod tričko. Tohle otírání jednoho o druhého přes oblečení mi nestačí, i když pro nezkušenou Desire je to zřejmě vrcholný zážitek.

Hladím ji na hebké vroucí kůži a pak přestanu s pohyby a skloním se k ní, abych mohl polibky zdobit její podbřišek a něžně si dláždit cestičku směrem nahoru. Trhavě dýchá a hrudník se jí zvedá v nepravidelných intervalech, když laskám její dokonalá ňadra. Občas mám pocit, že snad přestává dýchat úplně.

„Dicku,“ zakňourá a zajede mi zcela očarovaně prsty do vlasů. Líbí se mi, jak je sladce nevinná a…moje! Když jí jedním pohybem zajedu do kalhot, celá se propne a zalapá po dechu, zatímco mi vyděšeně shlíží do očí, ve kterých se zřejmě zračí bouřlivý chtíč a krvelačnost. Ovšem i přesto mým dotekům a polibkům podlehne.

„Neboj se,“ zachraptím, abych z její tváře smazal ten vystrašený výraz.

„Já ti přece neublížím,“ zašeptám a dlouze ji políbím. Líbám jí celou dobu, co z ní stahuji kalhoty. Nejraději bych z ní serval i ty kalhotky, ale nerad bych ji vyděsil natolik, aby mi pak rázným gestem vyrazila kolenem zuby.

„Dicku!“ zašeptá srdceryvně, když se jí opět dostanu mezi stehna a začnu ji svými pohyby opět dráždit. Tentokrát to slaví mnohem větší úspěch. Nemohu se nabažit jejích stenů, za které se stydí. Snaží se přede mnou couvnout, aby mě pak zas nechala ji doběhnout a způsobovat jí znovu a znovu ten stav zvrácené slabosti.

„Ach, Dicku!“ zasténá a stydlivě se pode mnou prohne, aby se ke mně zas přimkla a tentokrát si prožila svůj vrchol. Něžně ji líbám na krk a dopřávám jí chvíli na vzpamatování. Hladím ji, abych jí ten pocit slasti dopřál co nejdéle.

„Tato role učitele se mi vážně začíná líbit!“ pomyslím si, když si zpětně uvědomuji, že sténala mé jméno! Zatímco ona rozdýchává podle všeho svůj první orgasmus v životě, já se snažím rozdýchat ten přebytek, který mi v kalhotách stačil ztopořit.

Náhle si nejsem moc jistý, jestli jsem udělal dobře, když jsem jí ho dopřál, protože evidentně na své uspokojení zůstanu sám. Ovšem moc mi to nevadí. Mohu být na svůj výkon pyšný i tak.

„Vidíš, že se vážně nemáš čeho bát,“ usměju se a něžně ji políbím.

„Nemám,“ zašeptá mi do rtů a oplatí mi polibek, ovšem mnohem vášnivěji! Což bych od ní nečekal. Bez meškání mi mezi rty zajede jazykem a přimkne se ke mně natolik silně, až mám nutkání zaúpět. Něžně mě prsty hladí po zádech a znovu se pode mnou snaží pohybovat tak jako před chvílí. Jsem z její reakce skutečně překvapený, ale...

„Des, miláčku, počkej!“ snažím se ji od sebe odtrhnout, ale je nenasytná. Hle, co se z mé nevinné květinky po prvním vrcholu vyklubalo.

„Musíš mi dát chvíli na vzpamatování,“ vydechnu.

„Mně se to přeci jen rozdýchává trochu hůř než tobě,“ zašklebím se na ni. Víc jí vysvětlovat nemusím, je bystrá a navíc ji dost výmluvně tlačím do břicha. Chvíli mě protíná natolik přemýšlivým pohledem, až se musím ošít.

„Nechtěl bys mě?“ zašeptá sotva slyšitelně, až se na ni udiveně podívám a při té pouhé větě se mi do mého přebytku vlije další krev.

„Já tebe ano,“ políbí mě něžně na krk, zatímco na mě skrze své řasy plna nevinnosti svůdně pomrkává. Na tuto chvíli jsem celou dobu čekal! Teď bych ji měl povalit a vzít si ji, ovšem já se na ni místo toho zadívám zastřeným pohledem.

„Nechci tě do ničeho nutit,“ řeknu zamyšleně a myslím to vážně. Nechci na ni spěchat. Je možné, že je po tomhle zážitku značně přecitlivělá a já bych toho nerad využil, protože by pak mohla litovat. A to je jediné, co bych chtěl. Skutečně jsem se jako upír povedl!

„Chester pomrví, co může,“ ušklíbnu se v duchu pobaveně, zatímco se do mě Desire vpije ústy a doteky ze mě doluje chtivost.

„Desire,“ zašeptám, když sotva popadám dech a ona mi sama od sebe začne rozepínat knoflík u kalhot, protože více oblečení na sobě opět nemám. Zatímco mi je svléká, rozervu na ní pln vášně kalhotky a pohroužím se jí divoce do úst. Nevím, jak dlouho udržím svou nezkrotnou touhu, protože jako upír to pociťuji mnohem intenzivněji, a je tak těžké se tomu bránit. Především, když mám pod sebou tak dokonalé, nevinné a smyslné tělo.

„Dicku!“ zasténá mé jméno a prohne se mi vstříc, jen co se dotknu prsty jejího nejtajnějšího místa. Laskám ji v klíně a bez přestání líbám, až se pode mnou celá prohýbá. Tentokrát ji však nemíním dostat na vrchol, protože sám bych to nejspíš už nezvládnul. Když ucítím, že se blížím k cíli, přestanu. Jsem naostro, takže postačí, když ze sebe svléknu jen ty přebytečné kalhoty, které mi Des zdárně rozepnula.

„Počkej,“ řekne vzrušeně, když na ni chci nalehnout.

„Co se děje?!“ div nezaúpím! Každá chvíle oddalující spojení našich těl je pro mě mučením.

„Máš nějakou ochranu?“ zadívá se na mě s dospělým výrazem, až se zarazím.

„Kurva,“ usyknu v duchu a odevzdaně sklopím hlavu.

„Nemám,“ přiznám nerad a loučím se s vidinou sexu.

„Nešlo by to bez ní? Dám si pozor,“ usměju se andělsky. Je mladá, třeba povolí.

„Dáš si pozor?“ zopakuje mdle.

„To asi není zrovna nejbezpečnější metoda, ne?“ zadívá se na mě tak truchlivým pohledem, až zoufale polknu.

„Copak si pro to nemůžeš někam zaletět?“ protne mě naivním pohledem. Při její poslední větě nevím, zda se mám rozesmát či bolestně zavýt! Narazil jsem na těžký odpor, se kterým jsem rozhodně nepočítal.

„A nevíš kam asi?“ heknu zoufale a překulím se do peřin. Pohled zabodnu kamsi do tmavého kouta místnosti a pokouším se ten stav nějak překonat.

„Tohle není zdravé, do hajzlu!“ zavrčím v nitru. Ještě mne z toho tlaku klepne!

„Měl jsi na to myslet!“ řekne popuzeně.

„Ty se odtud můžeš hnout, ale já si asi sotva skočím do obchodu,“ pokrčí rameny a posbírá své věci ze země, aby se oblékla a bez dalšího slova odešla z mého pokoje, zatímco nevěřícně pozoruji dveře, které zabouchla.

Naštvaně praštím pěstí do pelesti postele, až v ní vytvořím mírnou prohlubeninu.

„Podělaný kondom!“ zakleju zuřivě v duchu.

„Zasraná zodpovědnost!“ prskám, zatímco se snažím sžít s pocitem, že dneska si vážně neužiju. Tak dobře jsem měl našlápnuto! Zatímco slečna odešla zcela uspokojená, tak já zůstal sám s bolestnou realitou v kalhotách.

Diana

Probere mne horkost rozlévající se mi po celém těle a jásavost mých žil. Otevřu zmateně oči a v přívalu rozkoše proti své vůli zasténám. Teprve, když se trochu proberu, povšimnu si, že nade mnou je Chester a hltavě pije mou krev, až se zalyká radostí šťastného moku, který mu poskytuji.

Jednu ruku má položenou na mém podbřišku, zatímco se druhou opírá, aby na mě příliš nenaléhal. Vzpomenu si, že mne ve spánku pobolívalo břicho, ale byla jsem psychicky i fyzicky natolik vyčerpaná, že jsem se nedokázala ani pohnout.

„Chazzy,“ zanaříkám pod ním, zatímco se mi tělo probouzí k životu a s ním i radost, kterou mi Chesterův jed způsobuje.

„Promiň, měl jsem hlad a malý také,“ zazubí se a vlepí mi krvavý polibek. Automaticky mu zajedu jazykem do úst a užívám si tu sladkost. Celým tělem se mi prožene touha po krvi. Hlad se mi zas zakousne do tepen a hlava i oči mi začnou třeštit chtíčem po rudé tekutině. Zbědovaně se od něj odtrhnu a zavrčím. Chytí mě oběma dlaněmi za hlavu a tvrdě se mi zadívá do očí, jen zalapám po dechu.

„Do hajzlu, jak to děláš?!“ vydechne nechápavě, zatímco na mě shlíží svými temnými duhovkami. V očích mi bezcitně tepe a výhružně cením špičáky. Soustředit se je pro mě skutečným problémem, ovšem snažím se té touze tolik nepodléhat.

„Jak dělám co?“ syknu tvrdě a téměř se chvěju na jeho životadárnou tekutinu, když slyším, jak se mu přelévá v žilách a volá mě!

„Tohle,“ chytí mě za bradu a natočí mne ke zrcadlu, které visí naproti posteli. Jsem naprosto mimo a moc ho nevnímám, protože mám v hlavě akorát tak krvavý chtíč, ovšem tohohle si nejde nevšimnout.

„Sakra!“ vydechnu překvapeně.

„Mám rudý oči!“ zalapám po dechu.

„Sakra, vždyť já mám rudý oči!“ vyjeknu a zatnu zuby v nenadálém zoufalství, které se mi zakouslo do hrudi. Svírá mě takový nepřiměřený strach a já nedokážu rozluštit k čemu se váže. Tak moc mě ruší krvavá tužba.

„Ale já nejsem zlá! Já nechci bejt zlá!“ zavrčím beznadějně a snažím se od sebe Chestera odstrčit. Ten pohled na mé rudé duhovky mě natolik vyděsil. Oslepil naprostou obavou, že jsem teď jako smyslů zbavená. Ovšem proti upírovi nemám žádnou šanci.

„Di, nezlob,“ zavrčí a pevně mě drží, abych se mu nemohla vysmeknout, zatímco se mě snaží uklidnit.

„Určitě se to dá nějak vysvětlit!“ zkouší mě uklidnit.

„Kdybys byla zlá, tak tu teď nejspíš nebrečíš,“ řekne a já si teprve nyní uvědomím, že mám oči zalité slzami, jež mi stékají po tvářích.

„Co jsi cítila před tím, než se změnily?“ protne mě vyčkávavým pohledem, zatímco mne stále drží za obličej a nutí mě shlížet mu do tmavých hlubokých očí.

„Já jen... Cejtila jsem hroznej hlad. Fakt strašnej hlad, když jsi mi dal pusu,“ zajíknu se a ihned si sáhnu na břicho.

„Co když se změní v cosi zlýho jako Miino dítě?!“

„Nebreč,“ hladí mě po vlasech, jako by si žádné riziko neuvědomoval!

„Musíš se najíst,“ řekne rezolutně a nahne se nade mně, až zaúpím.

„Kam mě chceš kousnout?“ vydechne natolik svádivě, až od něj musím odvrátit hlavu, i když mě to stojí obrovské přemáhání.

„Nechci tě kousat,“ procedím proti své vůli skrze zuby.

„Říkals, že když piju upíří krev, tak je to špatný,“ uhýbám před jeho pohledem a bráním se té žádostivosti po jeho krvi. Ovšem když si jedním pohybem prořízne tepnu, zamotá se mi hlava a já neodolám a zakousnu se mu běsnivě do krku.

„Chazzy,“ zašeptám v duchu, zatímco hltavě piju jeho sladkou, naprosto dokonalou chuť! Tatam je hořkost. Živí mě natolik skvostná ambrózie, která mému tělu dodává energii a rozpíná se mi do svalů. V žaludku pociťuji takové blaho, že se neubráním a ponořím se do něj ještě odhodlaněji.

„Di,“ zavrčí a tvrdě mě od sebe odtáhne, zatímco sebou ještě chvíli trhám v chtivosti, než padnu uspokojeně do peřin a přihlouple se usmívám.

„Neublížila jsem ti?“ zeptám se bolestně, když konečně procitnu.

„Vážně jsem zrůda!“ šeptnu v duchu. Vrhla jsem se na něj tak zuřivě, aniž bych myslela. Aniž bych dokázala vůbec jednat jinak než podle své dychtivosti.

„Copak v tobě už nezbyla ani špetka lidskosti, když se necháváš vést jen přidrzlou krvelačností a chtíčem?“ ozve se vyčítavě mé svědomí, až zatnu čelist.

„Neublížila,“ usměje se.

„Copak jsi nepoznala, jak moc se mi to líbilo?“ vydechne a políbí mě, i když si to vůbec nezasloužím. Vůbec jsem nevnímala, jak to prožívá on! Měla jsem ho sice v hlavě, ale víc jsem ze sebe dostat nedokázala, natož abych snad vnímala prostoduché okolí.

„Jsem moc ráda, že se ti to líbilo,“ polknu zoufale a pohladím ho po tváři.

„Promiň,“ vydechnu a zašklebím se, abych zahnala tu slabost.

„Nechtěla jsem, ale tys mě fakt úplně zblbnul,“ pokrčím omluvně rameny a obrátím k němu pohled, než mi dojde, že mé duhovky jsou temně rudé a jeho to musí iritovat.

„Mně se omlouvat nemusíš. Vím, jaké to je,“ řekne chápavě a usměje se.

„Podívej se do zrcadla,“ pobídne mě. Velmi nerada se na sebe po očku kouknu a náhle zírám do svých šedých očí a…jsem to zase já!

„Jak to?“ vyjeknu potěšeně.

„Už nejsou rudý!“ zvolám plna nadšení a do těla se mi vlije naprostá úleva.

„Nejsou rudé, protože ty se neměníš jako Mia. Podle všeho je to zřejmě způsobené něčím jiným. Uvidíme, jaké budou, až budeš mít zas hlad. Zatím se pokaždé změnily, když tě ovládala touha po krvi,“ vysloví svou dedukci a já si hrozně moc přeju, aby byla pravdivá.

„Snad máš pravdu,“ vydechnu.

„Vždycky mi při tužbě po krvi začne tepat v hlavě i očích a úplně mě to zblbne,“ zašklebím se.

„Můj syn se nemění?“ polknu a potlačím pitomé rozechvění.

„TVŮJ syn je v pořádku. Kdyby ne, tak by mě k sobě podle všeho nepustil,“ řekne kysele, až se musím ušklíbnout. Najednou mu vadí, že by dítě bylo mé!

„Kdyby věděl, cos o něm říkal za hnusný řeči, tak by ti tu ruku sežehnul,“ zavrčím a poukážu na dlaň, kterou má otcovsky položenou na mém podbřišku. Jemně se k němu přitulím a prsty se mu zaklesnu do vlasů, až zúží víčka bolestí.

„Nikdy... Už NIKDY neříkej, že je naše dítě nějaká zasraná zrůda!“ zavrčím výhružně a snažím se nahodit běsnivý pohled, ale spíš z toho vyjde bolestné zírání do jeho temných duhovek, protože on mě tou jednou větou doslova zatloukl do země. Jsem zvyklá, že neznamenám nic, ale pro naše dítě jsem chtěla lepší osud.

„Mrzí mě to,“ řekne jemně a pohladí mě po tváři, zatímco se mu v očích zračí lítost.

„Už nikdy mi neubližuj takhle hnusnýma slovama. Vážně mě to vzalo, lásko,“ zašeptám sotva slyšitelně.

Chester

„Malej je tvůj. I já jsem tvoje, navždy, i když…už to nejsem úplně já,“ protne mě zoufalým pohledem, až musím polknout. Ten bolestný tón, jakým to řekla, mi uvízne v hlavě a náhle nejsem schopný cokoliv říct. Pocit viny, že jsem z ní udělal tohle, že takhle už bude muset zůstat, mě přibije k zemi.

„Ale pořád tě miluju,“ pokračuje.

„Nedokážu tě nemilovat,“ zašklebí se bezmocně a přivine se ke mně, když jí z očí znovu začnou stékat slzy.

„Ty už to tak necítíš?“ řekne a zdá se, že i vyslovit to, ji stojí neskutečně úsilí. Ihned její chmurné myšlenky zaženu.

„Cítím,“ řeknu upřímně a pokusím se o úsměv, ale spíš se mi podaří nevěrohodný škleb. Než to takhle narovinu řekla, neuvědomoval jsem si, co jsem jí vlastně způsobil. Vždyť ona už se nikdy nebude moct vrátit mezi lidi.

„Nikdy už nebude žít normálním životem!“ přemílám se ve svém nitru, protože přes to všechno jsem vždycky chtěl, aby byla šťastná. Ta myšlenka mě děsí. Nechtěl bych, aby mi někdy vyčítala, že jsem jí vzal možnost volby.

Ještě chvíli mi bezcitně pohlíží do očí a pak se stáhne a otočí se ke mně zády. Zas ta její maska, kdy se bojí dávat najevo své pravé pocity. Přitáhnu ji bez řečí k sobě do náruče a hladím ji na podbřišku. Moc dlouho mi to ale nedovolí, po chvíli mě od sebe odstrčí a zvedne se z postele.

„Kam jdeš?“ zadívám se na ni nechápavě.

„Dám si sprchu a pak zkusím normální jídlo,“ usměje se na mě, jako by si dávala druhou šanci.

„Ať tě furt nemusím trápit,“ pošle mi vzdušný polibek, zatímco se převléká do čistého oblečení.

„Ale mně to nevadí,“ namítnu, ale zřejmě už je rozhodnutá.

„Půjdu s tebou,“ řeknu a začnu se zvedat. Rád bych ji měl na očích, kdyby se něco přihodilo a…chci být s ní, i když nyní při každém pohledu do její tváře uvidím, jaký jsem neskutečný idiot.

„Musíš bejt unavenej,“ povzdychne si a posadí se mi do klína, zatímco se ke mně tulí.

„Raději si odpočiň,“ zašeptá vroucně a políbí mě na nos.

„Nebo mi nevěříš?“ nevinně se mi zadívá do očí, až mi sklapne.

„Věřím ti, jen jsem...“ zamumlám a ztichnu. Chce být sama a já se vnucovat nehodlám, pokud potřebuje čas jen pro sebe.

„No, tak jdi, pokud chceš…uvidíme se potom,“ povzdychnu si a políbím jí na něžné rty.

„Ani si nevšimneš, že jsem byla pryč,“ zavrní jemně a odtáhne se ode mě. Ještě mi věnuje úsměv, než za sebou zavře tmavé dveře a zmizí na chodbě.

*

Sedím na kožené pohovce a pročítám si knihu s názvem “Upíří krvelačnost a chtivost“, ve které jsem doufal, že najdu alespoň nějaké vysvětlení ohledně Diiných rudých očí. Ovšem, když se začtu do další kapitoly s názvem “Neuhasitelná žížeň“, ucítím jakousi závrať a podivné chvění. Náhle se mi sevře žaludek a já pocítím strach, nikoliv můj, ale Diin!

„Di?“ vyběhnu ze dveří a nahlédnu do kuchyně, která zeje prázdnotou. Vyběhnu do patra a ocitnu se v opuštěné koupelně.

„Do hajzlu, Di!“ zahučím starostlivě a bez klepání vpadnu k Dickovi do pokoje, až sebou trhne a hrdelně zavrčí.

„Promiň, ale mohl bys mi pomoct najít Di?“ obrátím na něj zoufale pohled. Ihned vyskočí na nohy.

„Co se stalo?!“ protne mě modrým pohledem.

„Zatím nevím, ale mám takové tušení, že nebude v domě. Proto bych potřeboval pomoct,“ usyknu a společně s Dickem vyletíme oknem. Ani pořádně nevím, proč mne to táhne ven. Možná nějaká intuice či radar na šťastnou krev. Svírá se mi hrudník starostí o ni i o malýho, kterého nosí pod srdcem.

„Kam do hajzlu mohla zmizet?!“ zavrčím zoufale v duchu a vrhnu se střemhlav do rozlehlých lesů.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 43. kapitola: