OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 5. kapitola

30.06.2011 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1874×

5. kapitola - „Copak moje krev chutná jako šťastná?"

Diana:

Klidně si odejde a ani se na mě nepodívá. Truchlivě se zabořím hlavou do polštářku a zoufale zatnu pěsti. Zase mě vytočil a já bych vzteky snad nejraději kopala kolem sebe a křičela na celý dům. On mě prostě nechal, se svíravou bolestí v hrudi, ležet na pohovce a vůbec ho netrápí, že bych klidně mohla odejít!

„Ten hajzl!“ prsknu v duchu a doluju ze sebe vztek, aby mě neobjala hořká sebelítost.  Nebudu se ho prosit, abych tu mohla zůstat. Mám svou hrdost. Seberu se a vyjdu ze dveří. Čerstvý vzduch je jako afrodisiakum svobody! Začnu se procházet po tmavé zahradě, nejdřív jen bojácně.

Všechny ty zvuky a temné stíny mě moc děsí. Když se od stromu ozve zavrčení, zakopnu a padnu zády na orosenou trávu. Tričko mám zezadu ve vteřině vlhké a studené. S nechutí se oklepu a zadívám kolem. Jsem totálně vyděšená! Chvíli jen bez hnutí civím do koruny stromů, ale nevidím vůbec nic. Neslyším vůbec nic. To zlověstné ticho se mi zařezává do bubínků. Bojácně zatnu pěsti. Seberu se a s očima dokořán dál sleduju okolí.

Vzala jsem si jeho varování k srdci, venku může být mnohem hůř než s tím parazitem uvnitř. Stíny jsou temnější a vytí hlasitější. Tuhne mi krev v žilách. Připadá mi, že dokonce i ten měsíc na mě shlíží s notnou dávkou nepřátelství. Znovu vykročím vstříc nebezpečí, dech zatajený a tělo v jedné nepříjemné křeči.

Divoce sebou trhnu, když se větve u nejbližšího stromu bezduše rozkmitají a za zády se mi ozve zapraskání. Je čím dál hlasitější a bližší! Se zúženým dechem se snažím proniknout tmou a prohlédnout si to, co mě tolik děsí. Jenže nevidím nic, o to hůř to snáším! Když se to šustění ozve přímo za mými zády, s hlubokým nádechem se prudce otočím a znovu hloupě upadnu do trávy, kde s vytřeštěnýma očima vyděšeně oddechuji.

Mám v těchto věcech vytrvalost, ale strach na mě působí nějak moc špatně. Žaludek se mi proti mé vůli obrací na ruby a já se horko těžko bráním stoupající nevolnosti. Hlavou mi tepe nesnesitelná nervozita a na jazyku poznávám pachuť hrůzy. Když se nic neděje, vydoluju ze sebe ohnivou povahu a znovu se postavím, abych se pokusila tohle místo opustit živá.

Pohybuju se velmi pomalu a přibližuju se zády ke stromu, zatímco veškerou pozornost věnuju svému okolí. Když se přede mnou ze stínu ozve dlouhé, tlumené zavrčení, poskočím a znovu se vyválím v orosené trávě. Tričko už mám celé promočené. Zebe mě na holé kůži a umocňuje pocit prohry a nočního děsu.

Vyděšeně se zvednu a dotápu se až ke kmenu. Zády se přitisknu k hrubé kůře a s drkotajícími zuby se rozhlížím kolem, zatímco se chvěju a doufám v bezpečí. Hurónsky zařvu, když mě cosi drápy chytí za rameno. Jako by mi v těle zmrzla všechna krev a do svalů se mi napumpoval neskutečný příval adrenalinu. S hrdelním křikem se vytrhnu, odskočím a se zakopávání utíkám zpět do domu. Prudce bouchnu vchodovými dveřmi a vyděšeně padnu do nabízené Chesterovy náruče.

„Chazzy!“ vyjeknu a přimknu se k jeho ledovému tělu. Mohutně se chvěju, zatímco se uklidňuju jeho dotekem a živočišnou vůní. Když zadrkotám hlasitě zuby, rozesměje se.

„Copak, maličká?" Jemně mě hladí po vlasech a boří se do nich tváří.

„Nikam nejdu!" oznámím mu rozhodně a nechávám ho, aby mě vískal ve vlasech. Tulím se k němu v pomyslném bezpečí jeho objetí.

„Venku něco je!"

„Říkal jsem ti to,“ ušklíbne se.

„To to bylo tak děsivé, že se ke mně tak tiskneš nebo co? Já myslel, že mě nenávidíš." Zkřiví pobaveně rty.

„Děsivější než ty!" přitakám a zadívám se mu do temných duhovek.

„Necítím k tobě nenávist," zašeptám choulostivě.

„Ale ani lásku,“ prsknu, aby si zas nemyslel bůhvíco. Pobaveně mě chytí za bradu a donutí mě zadívat se mu do tváře.

„Takhle ze mě tu šťastnou krev nevydoluješ, když mě budeš furt ponižovat," pokrčím se šklebem rameny a odtáhnu se od něj. Jen, co z venku ozve varovné vytí, se k němu znovu tvrdě přitisknu. Div mu nevlezu do šatů, jak mě znovu ochromí ten primitivní děs.

„Pozor, ať mě neubude." Baví se, když se na něj křečovitě lepím. Jen ho protnu nepříjemným pohledem a donutím ho, aby mě znovu velkoryse objal a dal mi tak i ten minimální pocit bezpečí.

„Tak říkáš, že děsivější než já? To mě trochu podceňuješ, ne?" Blýskne špičáky.

„Pojď, půjdeme se tam podívat. Rád bych viděl, který tvor je podle tebe ještě horší než já." Chytí mě za ruku a táhne ke dveřím. Znovu se mi zhoupne žaludek a maličko se mi podlomí kolena.

„Ne!" zaryčím celá vynervovaná a snažím se mu vytrhnout. To, co nevidím, mě vždycky děsí mnohem víc než cosi, co je děsivé a je vidět.

„Chestere, prosím tě ne!" Volnou rukou se chytím za rám dveří v kuchyni a držím se jako klíště.

„Jestli chceš, podívej se tam sám, ale mě nech hezky tady. Tobě nikdo neublíží, ale mě by tam někdo sežral!" řeknu křečovitě, nabírajíc paniku.

„Nesežral, upíří si svoje oběti dost dobře hlídají," řekne vyrovnaně, ale pustí mě. Vyjde do zahrady a po chvilce se ke mně zase vrátí. Jeho rychlost je fascinující.

„Máš pravdu, všude se to hemží nějakým zvěrstvem. Podívej, co mi udělali!" Zatáhne si za výstřih mikiny, ale mi ukázal lehce namodralou modřinu od mého kousnutí.

„Fakt vtipný," ušklíbnu se.

„To ti určitě udělala nějaká dravá nebezpečná bestie, co?" odfrknu a stále se držím zády u zdi a pomrkávám na zavřené dveře. Musím mu být totálně k smíchu.

„Ano, bestie to ona je," řekne a sjede mě přimhouřenýma očima.

„No tak, už se kolem sebe tak paranoidně nerozhlížej. Sem nikdo nepřijde. Jediný, koho se tu můžeš bát, jsem já. Ale jak jsi sama řekla, já jsem máček." Zakření se na mě. Oplatím mu škleb.

„Víc se bojím toho, co nevidím než toho, co vidím," pokrčím rameny. Chester je vážně na první pohled brutální děsivý upír, ale také je velmi okouzlující a já pro něj mám určitou slabost.

„Možná to venku bylo něco mírumilovnějšího než ty, ale vyděsilo mě to víc. Promiň. Fakt nejseš tak děsivej!" zakřením se provokativním úsměvem. Trochu mu chci vrátit to jeho ponížení.

Chester:

Skutečně nechápu, že ona se vždycky ze všeho tak rychle oklepe. Tomu fakt nerozumím. Ale chce si hrát s ohněm, tak si budeme hrát dál.

„Tak já nejsem děsivý?" zúžím oči a nasadím jeden ze svých krvelačných výrazů, kterými děsím své oběti a dojdu pomalu až k ní.

„Jsi nějaká drzá," syknu. Trochu víc ji stisknu pod krkem a kolenem se jí vloudím mezi stehna. Zalapá po dechu a snaží se v sobě potlačit hrůzu společně s okouzlením, které jí sála z očí.

„Tak seš děsivej, no," řekne ledabylým tónem, až se ušklíbnu.

„Už se nemusíš předvádět." Protočí provokativně panenky. Křivě se pousměju.

„Ty mě vážně bavíš. Prý, už se nemusíš předvádět. To nevíš, že takovéhle věci se někomu, do koho jsi zamilovaná, neříkají?" vybalím na ni bez obalu a vtisknu jí krátký nadřazený polibek na rty.

„Já… Nejsem." Zadívá se na mě nejistě a lehce se ušklíbne. Mírně zrazeně se na mě hledí svýma šedýma nevinnýma očima. Tak přece! Utvrdím se ve svém výstřelu od boku. Konečně se mi ji povedlo zlomit! A až se její zamilovanost ještě prohloubí, budu si s ní moct dělat, co budu chtít, protože na všechno kývne a bude ke mně vzhlížet jako k bohu.

„Nejsi?" zašeptám a znovu ji trochu polechtám svými rty na tváři.

„Nejsem," špitne s přivřenými víčky.

„Copak moje krev chutná jako šťastná?"

„Zkusíme to?" vydechnu jí na krk, až jí naskočí husí kůže. Ihned se rozechvěje a probodne mě vyděšeným pohledem.

„Já jsem proti!" zanaříká zbědovaně.

„Bude mě to moc bolet!" zajíkne se a div se nerozbrečí.

„Budu," hledám správné slovo, protože moje slovní zásoba je na tyhle nesmysly bohužel dost omezená, „ohleduplný. No tak, Di!" Přisaju se jí jemně ke staré ráně, která se už docela pěkně zatáhla.

Diana:

„Ne, prosím!" zapláču a cítím, jak proti mojí vůli špičáky protíná pokožku. Vyjeknu a zazmítám se v bolesti. Hned mě začne hladit a laskat dlaněmi. Jenže mě to pekelně bolí! Po tvářích se mi kutálí slzy jako hrachy!

„Bolí to!" zanaříkám a popadnu ho za ramena, abych ho od sebe mohla odtáhnout. Chytí mě za ruce a proplete si se mnou prsty, což mi mírně vyčaruje před očima mlhu. Takové pitomé gesto a jak mě tím dostane na kolena. Podvolím se mu a uvolním se. Bolest se o trochu sníží a já se zatnutými zuby, slzy na tvářích, držím jako pako! No, prosím! Nemůžu tomu uvěřit.

Přimáčkne se na mě ještě víc, až zalapám po dechu a s nepříjemností v žaludku vnímám, jak ze mě nenasytně pije. Tiše, přímo zoufale, posténává s plnými ústy mé krve. Pustí mi ruce a přivine mě k sobě tak divoce, že se zaleknu. A s ještě větším chtíčem ze mě doluje můj životabudič.

„Chazzy, prosím, už dost," zašeptám bolestně. Zatímco ze mě lačně pije, naříkám. Rány bolí, cuká mi v nich. Bolest mi vystřeluje až do hrudi. Stejně intenzivně vnímám jeho sladkobolné doteky, kterými se mi snaží pomoct.

Konečně se ode mě odlepí. Slabostí se mi podlomí kolena a já s útrpným zasténáním dopadnu na tvrdou kamennou dlažbu. Jsem ubrečená, zlomená a co je nejhorší i zamilovaná. Motající hlavu si podložím dlaní a zadívám se na něj.

„Spokojenej?" zašeptám a obrátím k němu zamilovaně oči. Chvíli se tupě dívá, jak ležím na podlaze, celá pobledlá a z krku mi vytéká proužek krve. Sehne se ke mně a pomůže mi postavit se, zatímco mě stále drží v náručí.

„Jsem spokojený," usměje se, zatímco k němu vzhlížím.

„Potvrdilo se mi to, co jsem si myslel."

„Aha," polknu zřízeně a přivinu se k němu.

„Na oplátku chci něco já," řeknu a čekám, jestli mi věnuje trochu té lásky.

„Tak moje oběť má nějaké požadavky?" zašklebí se arogantně a něžně mi smete z tváře vlasy.

„A co by to jako mělo být?"

„Řekl jsi, že pro šťastnou krev cokoliv." Dívám se mu do tmavých očí a hledám střípek citu.

„Tak podporuj ty pitomý city, abys měl ještě lepší baštu," řeknu se sebezapřením. Jsem jenom kořist a stejně toužím po jeho blízkosti a dotecích, které mi může nabídnout. Mírně znejistí.

„A co po mně chceš? Když jsem ti tu večer "vyznával" lásku, tak jsi mě za to kousla do ramene," ušklíbne se.

„To nebylo zrovna vyznání podle mýho gusta," ušklíbnu se a vyčkávavě se na něj zahledím. Přece pro něj nemůže být tak těžké vyznat mi trošičku citů!

„Ale já to jinak neumím," zavrčí a zatne čelist.

„Znám jen ty způsoby vyznání, které ty jsi odmítla. Jestli se ti nelíbí, tak bohužel."

„Tak se nauč jinej způsob!" zavrčím a zamračím se.

„Já se kvůli tobě taky nechávám hlodat do krve a příjemný mi to není. Já něco obětuju, tak ty musíš taky!" syknu vztekle.

Chester:

Tímhle mě vytočí! Opět! Ona nemůže být ani pár minut poslušná ovečka, neustále mě musí vytáčet k nepříčetnosti. Vyprostím se z jejího vroucího objetí a nechám ji zlomeně, se sálajícím vztekem, stát stranou.

„Jak musím? Já nemusím vůbec nic! Ty seš tady od toho, abys něco obětovala, proto seš oběť, víš. Já žádná oběť nejsem! Já jsem ten, na kterým ty seš závislá, i když se ti to nelíbí!" zavrčím rozzuřeně.

„Proč bych na tobě měla bejt závislá?" uchechtne se.

„Protože tvůj život závisí na mým rozhodnutí! Když jsem tě vyhodil, tak ses mi s brekem vrátila, protože tam venku prostě nemáš šanci přežít!" Je tohle vůbec možné?! Aby v jednu chvíli byla jak předoucí kočka, co se otírá o nohy a druhou kolem sebe prskala a škrábala?!

„Nepřeháněj!" zamračím se.

„To není závislost! Myslela jsem, že mezi náma je nějaká symbióza parazita, což seš ty a perfektní lidský bytosti, což jsem já!" řekne mi sebevědomě, až stisknu pěsti.

„Nikdo jinej než já ti tu tvou šťastnou krev neposkytne, to mi věř, protože nikdo nezažil tolik..." zmlkne a schoulí se do sebe, jako by si vzpomněla na něco ošklivého.

„To tvý přehnaný sebevědomí  mě vážně dostává!" odfrknu znechuceně a snažím se uklidnit. Po každé, když mě takhle rozzuří, nedovedu si udržet svou tvář a začnu být sprostý, nespisovný a totálně vzteklý. Oskar mi vždy kladl na srdce, abych byl ke svým obětem chladný a velkorysý. Dopřál jim tolik bolesti, kolik jen mohu. A za každou cenu si udržel svou úroveň, nikdy neklesl na tu jejich méněcennou. Jenže s ní to nejde! Musel bych ji snad zabít, abych od ní měl konečně pokoj.

„Zajímavé je, že ses do toho parazita zamilovala. A podle všeho víc, než jsi sama sobě ochotná přiznat. Takže, kdo na kom potom parazituje? Leda ty na mně, když se dožaduješ těch primitivních lidských citů!" vyplivnu to slovo, jako by to byla ta nejhorší nadávka. Čekám další její sebevědomý přednes, ale ona místo toho zavře vyčerpaně oči.

„Máš pravdu," řekne zlomeně a chytí se za hlavu.

„To jsem rád, že aspoň na něčem se shodneme. Hlavně mi tu, prosím tě, nezačni zase brečet." Hodím po ní mrzutým pohledem.

„Proč ne? Na rozdíl od tebe jsem člověk a mám city." Probodne mě skelnýma očima.

„Protože... Protože mi to vadí!" zavrčím navztekaně. A ani sám nevím proč.

„To nechápu, proč ti to vadí? U svý kořisti bys měl bejt celkem zvyklej na srdceryvnej pláč, ne? Potom všem krásným, co jim způsobuješ!" sykne bolestně a popotahuje.

„Nehraj si tu na bezcitnýho zmetka," ušklíbne se. Zúžím oči a táhle zavrčím.

„Prostě mi to leze na nervy! Trhá mi to uši! Nic v tom nehledej!" odseknu.

„Nechápu, co to vy lidi máte za zvyky, hledat ve slovech úplně jiný význam. Upíří říkají všechno na rovinu. Nemusíš se namáhat hledat nějaké skryté poselství, protože žádné není!" zavrčím příkře a posadím se na pohovku. Mám toho všeho plné zuby!

„Ty lezeš na nervy mně!" řekne ublíženě a posadí se mi obkročmo klína a zoufale se mi zadívá do očí, až musím uhnout pohledem.

„Je pro tebe takovej problém věnovat mi pár hezkých doteků? Stejně z toho budeš mít výhody jenom ty, protože moje krev pro tebe bude ještě sladší, tak proč se tomu tak šíleně bráníš a děláš ramena?" Pohladí mě po tváři, až se zakaboním.

„Nejdřív chceš, abych se do tebe zbláznila, a pak ti je to proti srsti, protože to sebou nenese jenom radosti, jaký jsi čekal?" Zatnu zuby a mlčky ji pozoruju. Jsem naštvaný, ale není v tom jenom zlost. Nedokážu to správně popsat. Je to podivný tlak, který mi co chvíli stáhne krk a já nemůžu dýchat. Být to kdokoliv jiný, už bych ho ze sebe skopnul a zakousnul se do něj, ale u ní najednou nějak nemůžu. Jen bez hnutí sedím a dívám se na ni, aniž by se mi ve tváři pohnul jediný sval.

Přitiskne se ke mně, až slyším bít její tlukoucí srdce. Váhavě ji obejmu, zatímco mě něžně hladí prsty po tváři. Nakloní se ke mně a fascinovaně hypnotizuje moje rty, jenže nejspíš nemá odvahu, aby mě políbila sama od sebe. Možná bych jí to mohl trochu ulehčit. Proč jí nedopřát trochu té lidské primitivnosti, když to tak dobře působí na její krev.

„A vážně to děláš jenom kvůli tomu?“ šklebí se mi vnitřní hlas. Neposlouchám ho. Místo toho ji chytím za bradu, přitáhnu si ji k sobě blíž a políbím ji tak, jak si myslím, že by to chtěla. Tiše mi zasténá do úst a rozechvěle se ke mně přitiskne. Jemně se mě dotýká jazykem a prsty mi vjíždí do vlasů. Lehce saje moje rty a s přivřenými víčky mi posténává do úst. Zajedu jí prsty pod tričko a hladím ji po hladké kůži. Je to na mě moc něžností najednou, ale na druhou stranu nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Jen mám trochu problém to vydýchat.

„Moje Di se zaučuje rychle,“ pomyslím si, když cítím, co s mými rty provádí, až je mám notně naběhlé. Hladím ji po jemné pokožce, ale za chvíli mi to přestane stačit. Popošoupnu si ji ještě víc k sobě a natlačím se na ni klínem, se kterým začínám mít mírné problémy. Na okamžik se zasekne, ale já ji nenechám dlouho váhat. Políbím ji mnohem vášnivěji, než tomu bylo do teď a rukou nahmatám zapínání její podprsenky. Udýchaně se mi vytrhne a odstrčí mě od sebe.

„Ne. Tohle ne!" Zavrtí hlavou a pomalu se ode mě oprostí. Tváří mi prolétne škleb plný vzteku a ponížení.

„No jo, já zapomněl, že seš ta nedobytná panna," syknu znechuceně, zvednu se a tím ji ze sebe shodím.

„Máš pravdu, nejde to. Připadal bych si v posteli jak s vlastní dcerou," ušklíbnu se. Tváří jí probleskne bolest.

„Stejně bych tě nikdy nechtěla!" prskne.

„Nikdy ti nedám tu tvou šťastnou krev. Už ti nikdy nepodlehnu! Raději budu nevinná, než abych se s tebou vyspala!" Vztekle sebou trhne.

„Kdybys mě raději odnesl domů, abych tu s tebou nemusela trpět a prožívat takový muka! Ani nevíš, jak seš příšernej! Nedivím se, že tě nikdo nemá rád!" odfrkne. Ponížil jsem ji, zasáhl jsem citlivé místo. Měl bych z toho mít radost, ale nějak se nedostavuje a to mě rozčiluje ještě víc!

„Celý tenhle pokus o něco byl omyl! Už toho mám plný zuby! Seru ti na nějaký city i na krev! Seru ti na všechno!" vyjedu na ni tak nekontrolovatelně, až mi v tu chvíli začne vadit, že jsem si nedokázal udržet chladnou tvář a odejít středem. Pokusím se o to alespoň částečně. Otočím a co nejsebevědoměji opustím místnost.