OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 50. kapitola

14.08.2011 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 975×

50. kapitola - „Do pekla, kamaráde, za tvou závist!“

Mia

Dám si ruce v bok a se zamračeným výrazem pozoruju Chestera, který se žene do schodů s plným tácem lidského  jídla. Zakaboním se ještě více a oslovím ho.

„Chestere?“ zavrčím jemně, až sebou trhne, jako by mne viděl poprvé v životě. V temných duhovkách se mu zračí cosi jako přistiženost.

„Baltízek už spí,“ řeknu dotčeně a připomenu mu jeho slib – že se na něj před spaním přijde podívat! Můj syn si tatínka pamatuje…, i když se s ním nevídá tak často, jak bych chtěla. Samozřejmě, upíří to mají jinak než lidé. Proto mě děsí, že se Chester ke svému následovníku má tak málo.

„Cože? Proč by neměl...?“ hlesne vykolejeně a pak se mu přeci jen rozsvítí a mírně nejistě se usměje.

„Promiň, nastaly…nějaké nepředvídatelné události,“ omluví se a netrpělivě přešlápne, jako by měl naspěch.

„Hned, jak se probudí, to napravím a zajdu za ním,“ přikývne a zamíří i s tácem do patra. Jdu za ním. Když to zjistí, trhne sebou a zadívá se na mě velmi pochmurně.

„Potřebuješ ještě něco?“ otočí se na mě a zúží oči.

„Co je s Dickem?“ zamračím se a zadívám se na tác, který nese. Jídlo na něm je velmi rozmanité. Od zeleniny, ovoce až po salám a pečivo. Sotva to bude pro Dianu, která je upír a nejraději se živí násilně vzatou krví.

„S Dickem?“ povytáhne obočí.

„Nic, co by s ním mělo být?“ zadívá se na mě naprosto nechápavě a odkašle si, jako bych ho zdržovala.

„Něco je s Desire?“ protínám ho podezíravým pohledem, který jako matka mám. Nestrpím u svého syna byť jen minimální nebezpečí. Postarám se, aby v tomto domě byl naprostý klid a prostředí bylo dobré pro výchovu mého syna. Chci mít přehled i o nemožném, abych ho mohla ochránit!

„Ne. Všechno je v pořádku,“ uklidní mě milým úsměvem a kroutí hlavou nad mým podezíravým postojem.

„Dokonce ani Di už netrpí svými paranoidními stavy. Takže můžeš být v klidu. Nic se neděje,“ řekne a podle toho, že se dá opět do pohybu, bere tenhle rozhovor za ukončený. Jenže já ne.

„Tak na co ten plnej tác lidskýho jídla?“ svraštím čelo.

„Že by se některej z upírů dal na zdravou výživu?“ zaironizuju, aby pochopil, že ze mě se mu idiota udělat nepodaří. To ať si zkouší na dvojčata.

„To je pro Desire,“ zamumlá a jeho tvář se promění v zachmuřený kámen. Tělo mu rovněž ztuhne, zatímco mi zírá do očí.

„Co je?“ zavrčí popuzeně, když si všimne, jak si ho prohlížím.

„To jí nemohu donést ani jídlo nebo co? Dick přeci není její osobní sluha. Navíc teď tu není a já… jsem se nabídnul,“ řekne nepřirozeně hlubokým hlasem.

„Většinou si chodí pro jídlo sama,“ ušklíbnu se. Ona patří mezi ty samostatné a v domě se nebojí. Za malou chvíli, co jsem měla možnost ji poznat, mi došlo, že je rozumnější než Diana, ale trpí stejnou naivitou. Možná i větší, i když není tak dětinská.

„Proč právě teď se nemůže najíst v kuchyni?“ kladu mu dál zvídavé otázky, div že neprotočí oči. Skutečně je na něm vidět, jak ho obtěžují, protože jeho tvář se protahuje a mračí.

„Proč jsi tak podezřívavá?“ vydechne a zavrtí hlavou.

„Prostě jí není dobře, tak jsem se jí nabídl, že jí jídlo donesu,“ pokrčí rameny a mírně zívne, jako by ho rozhovor se mnou unavoval.

„V tomhle domě je náš syn. Snad nechceš, aby se mu něco stalo. Podezřívavost je u matky normální,“ prsknu nakvašeně.

„Musím se o něj a jeho bezpečí postarat sama, když jeho otec zřejmě nemá čas,“ řeknu uraženě a raději odejdu do knihovny, kde momentálně s Baltazarem přebýváme.

*

Po třech dnech

Diana

V podbřišku mě tupě bodá, až musím bolestí přivírat víčka. Chytím se za břicho a rozespale zatnu čelist a zašklebím se pod taktovkou toho nepříjemného pocitu.

„Sakra, co to..?“ hlesnu, zatímco se zvedám z postele.

„Malej potřebuje jed!“ V duchu zasakruju a s obtížemi se zvednu z podušek. Nahrbím se a pak se skloním do komického předklonu, zatímco se držím za podbřišek. Když se pokusím narovnat, div bolestí nevykřiknu.

„Chazzy!“ vyjeknu nahlas a kousek za postelí se schoulím v křečích. Nějak mi není dopřáno, abych došla dál a tak se jen stulím do klubíčka a znovu zatnu zuby v dalším přívalu ostré bolesti.

Snažím se psychicky uklidnit, protože hádka s Chesterem našemu synovi rozhodně nepomohla, ovšem nějak ty klidné myšlenky nepomáhají. Krčím se na zemi a bolest se zvyšuje, místo toho, aby přestávala. Nejraději bych někomu zakroutila krkem!

Samozřejmě, trestá mě a trpí, protože jsem mu zapomněla dát pro jeho vývin to důležité. Díky němu je má touha po krvi i jedu snad dvojnásobná. Trochu mě to děsí! Co když mají vážně pravdu a já pod srdcem nosím jen dalšího nadupíra, přestože jsem s nikým jiným nespala? Zřejmě to bude jen tou přeměnou v době těhotenství.

Vím, že malý Satan nevypadá, až na ty rudé oči, nějak děsivě a zatím kolem sebe nevytváří peklo, ale něco uvnitř mě se ho děsí. Bojím se, že nebude tak nevinný, jak se zatím jeví. Že je v něm skutečně něco temného a vymstí se nám to. Já jako obyčejný poloviční upír fakt nemám touhu chránit se před nějakým masakrem.

„Chazzy!“ zařvu tentokrát hlasitěji, když mnou projede šíp bolesti natolik silný, že mi z očí vyletí slzy. Když se otevřou dveře, zoufale sebou trhnu, a znovu bolestně zasténám jeho jméno. Ovšem místo temných očí na mě pohlédnou zelené. Miin obličej zprvu rozzářený šklebem se stáhne ve starostlivý. Ihned se nade mne nakloní a pomůže mi vstát.

„Co ti je?“

„Sakra, dík,“ hlesnu, když mě vytáhne na nohy a zapadnu do postele. Ihned na sebe stáhnu deku, a v duchu znovu zasakruju.

„Kde je Chester?! Myslela jsem, že malej potřebuje jed, ale tohle je o hodně silnější. Něco není v pořádku,“ zavrčím plna zoufalství a schoulím se do sebe, zatímco na mě Mia starostlivě shlíží.

„Uklidni se,“ řekne rozhodným hlasem a přikryje mě dekou až pod bradu.

„Přivedu ho. Teď musíš bejt v klidu. Zdá se, že nastaly nějaký komplikace…“ zamumlá, zatímco si mě prohlíží a čím dál častěji sjíždí pohledem k mému břichu, které je den ode dne větší.

„Ještě nemáš rodit, že ne?“

„Sakra, ne! To je ještě moc brzo!“ vyděsím se a snažím se posadit, když mě bolest zatlačí znovu do polštáře.

„Zhluboka dejchej! Klid!“ nabádá mě, zatímco se ode mne odtáhne a jde rychlými kroky ke dveřím.

„Hned jsem tu i s Chesterem!“ slíbí vážným hlasem, až se tomu tónu musím ušklíbnout. Je vážně přesvědčivá, ostatně jako vždycky.

Než se znovu otevřou dveře a do nich vstoupí vysoký štíhlý upír s božskou postavou a spoustou tetování, oblečený jen do černých kalhot, uběhne několik minut! Ona ho snad musela hledat nejen po celém domě, ale i okolí!

„Di,“ hlesne a tvář mu protne obava. Ve své omračující rychlosti se ke mně přitáhne a zajede mi ledovou dlaní na podbřišek, až se rozechvěju ještě víc.

„Snaž se uvolnit. A dej ty ruce pryč, ať se dostanu k malému,“ naléhá na mě, když si stále svírám podbřišek a snažím se nějak uklidnit ty bolestivé křeče, které mě nutí do srdceryvného pláče.

„Strašně to bolí!“ zavzlykám vyděšeně, když mi dojde, že jeho doteky nějak moc nezabírají.

„Něco je blbě!“ Můj pláč se mísí s naříkáním a já jsem jako u vytržení, protože mě děsí představa, že bych o naše nenarozené dítě měla příjít!

„Dej mi ruku,“ zašeptá nervózně, a jakmile ji k němu natáhnu, zakousne se mi do zápěstí, až mi z očí vytrysknou úlevné slzy. Bolest pomalu ustupuje a on mě stále hladí krouživými pohyby na podbřišku, jako by se snažil obnovit bezbolestné spojení se svým následovníkem.

Když se ode mě odtáhne, už to tolik nebolí, ale podivné bodání stále přetrvává. Děsí mě to! Setřu si ty pitomé slzy a snažím se zůstat v klidu, přestože mám nervy na pochodu. Něco se děje. Já to prostě cítím!

„Co se to sakra děje?“ zapláču a přitisknu se k pevnému ledovému tělu svého upíra. Lítostivě se mu otřu nosem o tvář a obejmu ho kolem krku.

„Já se tak moc...“ zašeptám, ale nedořeknu. Není pro mě jednoduché vyjadřovat takové pocity. Strach je jedna z největších slabostí a já to před ním nechci dát najevo, když jsme se sami sobě náhle tak odcizili.

„Zkusím něco najít v knihovně. Měl bys bejt u ní,“ ozve se Miin hlas a pak slyším tiché cvaknutí dveří.

„Zkus se uklidnit. Určitě bude v pořádku, neboj,“ vtiskne mi pár polibků na krvácející zápěstí, aby se zahojilo.

„Zůstanu tu s tebou,“ zavrčí něžně. Zavřu oči a přitulím se k němu v téhle bezútěšné situaci. Jakmile ze mě nepije, bolest se začíná opět projevovat a zvětšovat, až mnou útrpné křeče od podbřišku probíjejí do celého těla.

Chester mě k sobě přitáhne ještě víc. Jednou rukou se snaží zklidnit malého a druhou mě hladí po vlasech a uklidňuje mě. Jenže to nepomáhá! Znovu se zkroutím do klubíčka a skousnu si rty, když mi do těla projede další bolest. Div nezabrečím. V břiše mi zas trapičsky tepe, až se rozklepu.

„Našla jsem to!" protne náhle mísnost Miin hlas.

„Povídej," syknu a nechám si od Chazze stírat slzy. Přisedne si k nám na postel a začte se.

„Jde o odcizení otce a matky, který nevyvinutej upír těžce vnímá. Může to způsobit neúplný vyvinutí plodu i předčasnej porod,“ protne Chestera významným pohledem.

„Lajcky řečeno chybí mu láska, která mezi váma byla. Takže vy dva tupci mezi sebou máte problémy, který vaše dítě zabíjí. Chováte se oba jak malí. Přestaňte konečně myslet sami na sebe a začněte obnovovat lásku, která malýmu chybí, jinak ho ztratíte," řekne jako by se nechumelilo a rázně zaklapne knihu.

Při jejích slovech sebou trhnu a dochází mi, že má pravdu! Ta bolest, kterou cítím… To je čisté zoufalství a strach našeho dítěte!

„Navíc klasickej upír porodí po třech měsících, ale u tebe to bude někdy kolem čtvrtýho až pátýho podle všeho. Je to rychlejší než u lidí," poukáže tak na to, že jsem jen poloviční bestie a jsem na to sakra hrdá!

„Díky Mio,“ řeknu a Chester se ke mně přidá. Když se jeho nevlastní sestra a matka jeho prvního dítěte zvedne k odchodu, doprovodí ji ke dveřím.

Ležím v posteli a ve tváři se mi zračí nepřítomný výraz. Přemýšlím a to hodně. O něm. O nás. Oběma dlaněmi si přejíždím po břiše a snažím se malému dodat pocit bezpečí. Když otevřu oči, zjistím, že mě Chester už nějakou dobu pozoruje.

„Neboj se, zvládneme to,“ řekne tiše a pohladí mě po tváři. Zvednu k němu uslzené oči a nechám ho, aby vzal můj obličej do dlaní a věnoval mi krátký něžný polibek.

„Ona má pravdu!“ dostanu ze sebe a zatnu zuby.

„Tak strašně moc jsme se jeden druhýmu odcizili. Co se to s náma sakra stalo?“ zazoufám si.

Nechám se od něj obejmout a položím mu hlavu na rameno. Hladí mě po vlasech a já se v těch pocitech snažím najít lásku. Nemusím hledat dlouho. Je cítím v každém jeho gestu a to mně i malého ukolíbává ke klidu.

Při každé nešťastné myšlence, vzteku či ponižujícím pocitu mě bodne v podbřišku tak intenzivně, že se mi zatmí před očima.

„Sakra,“ zavrčím bolestně a zatnu čelist. Přeci jsme měli spousty krásných zážitků. Zavřu oči a uvolněně se zahloubám do našeho vztahu.

Začátek byl sice hodně panický a drsný, ale i přesto to pro mě znamenalo průlom. Neznala jsem péči a to málo, které mi dal, pro mě znamenalo všechno. Drastický upír, který se pro mě stal celým světem. A já…to tak stále pociťuju.

Podbřiškem se mi rozline mírné blaho a já se nepatrně usměju. My zapomněli na lásku, kterou jsme si věnovali. Já tedy rozhodně ano, začala jsem si ten upíří život užívat plnými doušky a jsem z toho nadšená jako malé dítě.

Tolik jsme si ubližovali. Ani se malému nedivím, protože my skutečně nebrali ohledy jeden na druhého. Prostě jen egoisticky brali. Jen já, já a já! Nesu na tom podíl viny a to nemalý!

Při tom všem přemýšlení a objevování zákeřných maličkostí si uvědomuju, že ho stále miluju. Povzdychnu si a zadívám se do těch temných očí, díky jejichž temnotě jsem se do nich zamilovala. Jemně mu přejedu přes atypicky tvarované rty.

„Odpusť mi,“ špitnu těžce a myslím na ty bolesti, strasti a ponižování, které si se mnou vytrpěl, protože já nejsem rozhodně žádný andílek, alespoň navenek ne.

„Všechno odpuštěno,“ zašeptá zastřeným hlasem a pevně mě stiskne v náruči. Scházel mi. I tohle obyčejné gesto a dotek je pro mě odměnou. Něžně ho pohladím po tváři a vjedu mu prsty do vlasů. Zdá se, že i on postrádal tyhle nevinné projevy lásky.

„Strašně jsi mi scházel,“ zavrčím jemně.

„Jenom jsem si to nechtěla připustit,“ řeknu tiše a mírně se zašklebím.

„Ty mně taky,“ řekne, ale je to takové mírně vyčítavé. Samozřejmě, nemůže zapomenout na ta slova, která jsem mu řekla, když jsem se soucitně snažila zachránit Patrika. Přepískla jsem to jako vždycky. Ten zatracený soucit mi za to nestál! Bylo to špatné ho zachránit, teď už to vím.

„Nechtěla jsem ti ublížit,“ hlesnu a ošiju se. Neumím se moc omlouvat. Nikdy jsem to nedělala, nikdy to po mně nikdo nechtěl, ale pro něj to musím udělat.

„Omlouvám se,“ vydechnu a snažím se, aby to vyznělo důrazně. Chci, aby věděl, že to myslím vážně!

„Nedokázala jsem se smířit s tím, co jsem. Nechtěla jsem bejt taková,“ zašklebím se a vycením špičáky, které jsem vnímala jako trest, než jsem přišla na to, jaké blaho mi přináší. Pro Dicka to byl nový život, který se mu líbil. Pro mě to byl jen další trest. Jen další den v pekle. Ovšem to už je minulostí.

„Říkala jsem ti fakt hnusný věci, ale nemyslela jsem to tak. Odpusť mi to. Nebyla jsem proti tobě, já jsem…nenáviděla sebe,“ zadívám se mu zoufale do očí a doufám, že pochopí. Jsem teď neskutečně šťastná, že jsem se se svým novým já dokázala sžít natolik, že mě každý den těší a já do noci vylétávám s neutuchající krvelačností a radostí.

„To, že jsem z tebe udělal polovičního upíra, si vyčítám každý den. A chápu…, že mi to máš za zlé. Kdybych to tenkrát neudělal,“ zavrtí hlavou a zadívá se z okna. Také pro něj není jednoduché.

„Nemám ti to za zlý,“ řeknu upřímně. Teď už ne. Mírně se na mě usměje.

„Nikdy jsem zatím nedosáhl toho, abys byla šťastná. A když jsem se o to pokusil, dopadlo to…takhle,“ mírně zoufale se zašklebí a tváří mu proběhne zklamání.

„Kdybysem nebyla tak uboze soucitná a…lidská,“ zakřením se. Poslední slovo vyplivnu z úst téměř nenávistně. Díky idiotskému citu ke své bývalé rase, která mi nedala nic, jsem zničila vše, co jsem měla! Díky tomu nyní trpí jak můj syn, tak i Chester!

„Slibuju, že už se to nestane. Už budu jiná“ řeknu pevně a doufám, že mi uvěří, že tentokrát to dodržím. Nejen kvůli dítěti, ale i kvůli nám. Navíc tenhle nový svět, to je fakt něco! Konečně jsem ten dravec, ta zatracená drsná šelma, která si nenechá nic líbit a plně se vyžívá v tom dát na frak někomu, kdo si to zaslouží. Kdo mě celou dobu ignoroval a záviděl, že vůbec dýchám!

„Já…nechci, abys byla jiná,“ řekne náhle, až se na něj nechápavě zadívám.

„A ani nechci, aby takový byl náš syn. Uvědomil jsem si, jak těžké to pro tebe je. Najdeme jiný způsob, jak ti zajistit krev,“ prohrábne mi vlasy a jemně je promne v prstech. Opět se zatvářím nechápavě.

„Chazzy,“ zavrtím hlavou.

„Ale já už jsem…zabila. Už nemůžu zpátky. A ani nechci!“ zavrčím rozhodně a zadívám se mu odhodlaným výrazem do tváře. Nechci, aby se kvůli mně omezoval a nechci se omezovat ani kvůli němu.

„Ten zasranej soucit mě stál fakt hodně. Neztratím už ani tebe, ani našeho syna jen kvůli ubohýmu soucitu s kořistí! Sakra, nikdo mi nestojí za to, abych vám ublížila,“ zatvářím se krvelačně a pohladím ho po tváři. Může být sám sebou. A já chci, aby byl sám sebou. Chci, aby byl šťastný!

„Celou dobu jsem se v tobě toho upíra snažila potlačit, jenže to je tvoje přirozenost. Neměla jsem nárok to po tobě chtít. Neměla jsem toužit, aby ses kvůli mně tolik obětoval. Teď už tě chápu. Vím, jak pro tebe bylo těžký, když jsem vyšilovala kvůli Dickovi nebo Patrikovi,“ odfrknu zhnuseně.

„Jen jsem ti ublížila. Už ti nebudu bránit, aby ses choval tak, jak to cejtíš. Zase můžeš bejt sám sebou." Otřu se o něj nosem a něžně ho políbím.

Věřím, že i přesto všechno, nechá mou sestru na pokoji. K té jako k jediné z lidské populace ještě tíhnu.

Snažím se v sobě ty pocity predátora nepotlačovat a jen je rozvíjet. Podle Dextera jsem talent! Vzpomínky mě zavedou až do městské části.

,,Jsem kavalír, tak koho si bereš, krasotinko?“ ušklíbne se líbezně Dexter a vycení špičáky, až se zachechtám. Děsně se předvádí a mě to baví!

„Já chci toho chlapa a zbytek je tvůj,“ uculím se a nechám ho, aby mi rozcuchal vlasy.

„Budeš něžná?“ zvedne obočí, jako by pátral po ztraceném soucitu.

„To sotva. Něžnost a soucit je mi u prdele,“ zavrčím a slétnu k páru, který si pod širým nebem udělal piknik a to se jim stalo osudné.

„Já tak fandím lásce,“ heknu, když se před nimi objevím náhle jako duch. Mrkají na mě a dívají se s naprostou nevěřícností v očích.

„Víte, já jsem akční Shakespeare. Nenechám toho jednoho trpět smrtí druhýho. Zabijeme vás oba,“ vycením zuby a projedu si dlouhé černé vlasy.

„Diano?“ zamrká můj bývalý spolužák a nechápavě ke mně zvedne oči.

„Mysleli jsme, že jsi mrtvá!“ hlesne a natáhne ke mně ruku, jako by se mě chtěl dotknout.

„Jen napůl,“ uculím se zákeřně a posadím se k němu. Drápy mu drze přejedu od rozkroku po břicho, až sebou cukne a zadívá se, jak mu na holé kůži zanechávám krvavé škrábance.

„Tohle... Tohle se mi jen zdá,“ dívá se mi do očí, zatímco Dexter nenápadně odtáhnul jeho dívku stranou a nyní na ní nejspíš řádí po svém, zatímco já vedu neplodnou konverzaci.

„Budeš si přát, aby to byl jen sen,“ přikývnu a nakloním se k němu, jako bych si chtěla přivonět. Tvrdě ho kousnu do paže. Bolestí usykne a odtáhne se ode mě.

„Do hajzlu,“ zakaboní se a tvář mu protne obava, která okoření celou tuhle situaci. Zhluboka se nadechnu, abych do sebe nasála jeho strach. Je to kořeněná vůně a mně se z ní točí hlava a špičáky samovolně cením v upířím rauši.

„Do pekla, kamaráde, za tvou závist,“ zašeptám a protnu ho hladovým pohledem, než se na něj bez vší soudnosti vrhnu.

Teď už nemám na vybranou. Chci být tím, čím jsem. Chester měl pravdu, upíří svět je tak rozmanitý a je toho tolik, co si užívat!

„Di, ale ty jsi mě hrozně změnila. Já už to takhle necítím. Já už v sobě prostě tu nepřekonatelnou chuť zabíjet nemám. Už nejsem tím, čím jsem býval,“ řekne a úplně mě tím zaskočí.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 50. kapitola: