OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 52. kapitola

16.08.2011 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1037×

52. kapitola - „Nová šťastná krev!“

Diana

„Co se to tu děje?" vynoří se za mnou Desire a za ní Dick. Ale když mě uvidí, ihned ode mne couvnou, až se musím zuřivě usmát. Pokusím se znovu proniknout k té květince na posteli, ale on mě od ní prudce odstrčí, div že sebou neplácnu na zem!

„Co to má sakra bejt?!“ zařvu na Chaze ve vší nepříčetnosti.

„Ona není k jídlu!“ vystartuje proti mně!

„Ne?“ zazubím se krvelačně a zadívám se do těch temných duhovek, ze kterých je mi náhle tak zle.

„K čemu jinýmu by byla? Je to jenom člověk!“ poslední slovo řeknu s takovou opovržlivostí a znechucením, až vedle mě mé dvojče zalapá po dechu. Chester zatne zuby, jelikož opakuji jeho slova. Také se takhle tvářil, když jsem bránila Dicka a Patrika.

„Desire je také JENOM člověk, jak ty říkáš. Zabiješ ji?“ sykne naštvaně. Jmenovaná sebou při těch slovech zoufale cukne a ocitne se v Dickově ochranné náruči.

„Co se to tu kurva děje?!“ vloží se do toho Dick. Chester hodí hlavou ke mně, jako by to byla snad má vina!

„Nic se neděje. Jen tady Di nám maličko zkrvelačněla,“ ušklíbne se a otočí se zpátky k té květince!

„Chris? Slyšíš mě?“ šeptá zoufale a něžně ji hladí po tváři, až zalapám po dechu a div vztekem nepuknu!

„Do prdele, on si za mejma zádama pěstuje další zasranou šťastnou krev!“ zařvu znechuceně, plna ponížení a lehkým krokem dojdu k Desire, která se schovává Dickovi za zády. S Chazem už nic neudělám a teď ani dělat nechci, je mi z něj blivno.

„Des, tobě já nikdy neublížím,“ zašeptám a snažím se jí pohlédnout do očí, ale je to marné.

„Sakra, netvař se, že je to moje vina!“ zavrčím Dickovi do tváře.

„Když on si tu hraje na debilního samaritána, tak je to v pohodě jako?“ vycením zuby.

„Ale kdybych to udělala já, tak bych byla zase špatná!“ zajiskřím očima a doufám v Dickovo pochopení. Dívá se mi upřeně do očí a já pociťuju to naše nezměrné pouto, kterým mě k sobě má lidská láska váže.

„Chazzy, proč to děláš?“ otočí se na něj.

„Vždyť Di má pravdu. Přeci je to…“ vydechne a další slova se bojí dopovědět, ovšem já to klidně řeknu.

„Gáblík!“ ušklíbnu se.

„A nová šťastná krev pro našeho Chazzyka!“ sprásknu ruce v zbědovaném úšklebku a ani si nechci připustit, jak moc mě tohle zjištění bolí a zabíjí. Tak moc, že mi z rudých očí stékají slzy.

„Lásko, jak jsi mohl?!“ šeptám srdceryvně v duchu a srdce mi puká.

„Já se o tom teď s vámi nemíním bavit. Sajte si, koho chcete, ale Chrisante vynecháte. A teď vypadněte!“ řekne zlostně a přitáhne ji k sobě, až zatnu čelist.

„Mohla bys tu prosím tě zůstat a pomoct mi? Jsi jediná, komu tu můžu důvěřovat,“ sykne s pohledem na Desire. Prudce vydechnu a následuji Dicka ven. Rozzuřeně prásknu dveřmi a složím se na zemi vedle něj.

„Nechal si tam Desire,“ špitne Dick a probodává ty tmavé dveře pohledem.

„Nic jí neudělá,“ prsknu vztekle.

„On prostě zmagořil! Brání tu oběť!“ zavřu oči a smetu si ty pitomé slzy z tváří.

„Tak jako ty jsi chránila mě,“ snaží se ho Dick obhájit, až musím znechuceně trhnout rameny. Bez řečí mě k sobě přivine.

„Jenže mně dal dost jasně najevo, jaká to byla pitomost. Jak u tebe, tak u Patrika. Že dávám nějakýmu žrádlu přednost před ním a naším dítětem… A co dělá teďka on?!“ zasténám bolestně a schoulím se mu do náruče, jen co mi to malý dovolí. Ani nevím, jak dlouho Dick snáší můj pláč a hladí mě po vlasech.

Když Chester vyjde s Desire ze dveří, probodne nás temným pohledem, zatímco se mé dvojče zatváří trochu zklamaně. Dick se na mě omluvně zadívá a pustí mě.

„Nechci, aby se k Chrisante kdokoliv z vás přibližoval,“ řekne Chazzy ledově.

„Díky,“ usměje se na Desire, která mírně přikývne a sklesle mu oplatí úsměv. Je nesvá z Dickova objetí, které mi věnoval, a tak se jen šklebím a pohledem těkám kolem sebe, protože je mi do pláče.

„Chazzy, to nemůžeš myslet…“ namítne Dick, ale ani to nestihne dopovědět a blonďatý upír už mu skáče do řeči a děsí všechny kolem.

„Věř mi, že můžu!“ řekne natolik s klidem a chladně, až se nepříjemně oklepu. Podle Desiiných reakcí to na ni působí ještě výmluvněji. Schoulím se do sebe a obejmu svá kolena, zatímco se snažím jako vždy nevnímat bolest, která se mi dere z podbřišku do celého těla.

„Myslím to vážně! Zabíjejte si, koho chcete, ale jí se v žádném případě ani nedotknete!“ řekne nekompromisně. Bolestně se ušklíbnu.

„Ten parazit!“ usyknu v duchu a snažím se vytáhnout na nohy, ale díky dalšímu přívalu bolesti se mi podlomí kolena a já se s zaúpěním schoulím na kamenné dlažbě do klubíčka.

„Obětuješ svýho syna kvůli ní?“ zavrčím jedovatě a snažím se ho od sebe odstrčit. Je mi z něj zle! Nemám náladu na ty jeho ulhané doteky, které jí tak rád věnoval. Zachránil ji! Zhnuseně se od něj odtahuji, zatímco upír ve mně řve vzteky a člověk…umírá v záchvatech lítosti a zlomeného srdce.

„Neobětuju nikoho! Ani svého syna, ani ji!“ řekne rozhodně a stále se mě hloupě snaží dostat na nohy.

„To seš vážně tak blbej, že nevidíš, že se v tuhle chvíli postavit prostě nezvládnu?!“ vyjedu na něj nekontrolovatelně pod vlivem bolesti a naprosté zoufalosti.

„Tak ho nenechávej, aby trpěl!“ zamračí se na mě, jako by to všechno byla jen má vina!

„Nechceš, abych ti pomohl!“ zasyčí zle a znovu se mě dotkne, až se mi udělá špatně.

„No tak, Di, nechovej se jako malá a pusť mě k sobě,“ řekne panovačným hlasem, až se musím ušklíbnout.

„Sakra, nesahej na mě!“ zatnu zuby a zkroutím se v další bolesti.

„Proč ti na ní tak záleží?! Je to jenom člověk!“ valím se v slzách na podlaze, zatímco on nehnutě stojí a dělá hrdinu, protože já ho štvu a hraju tu divadlo, na které on není zvědavý. Být ještě člověk, zřejmě by mě zase vyhodil z domu. Jenže já nosím jeho následovníka pod srdcem a z toho důvodu si to nedovolí.

„Proč zase vyšiluje?“ ozve se jízlivě od schodů. Obrátím za tím hlasem oči a uvidím Miu v celé své kráse, vedle které si nyní připadám ještě bezvýznamněji než kdy jindy.

„Uklidni se...“ řekne a poklekne ke mně. Ono se to ovšem snadno řekne, ale těžko dělá!

„Nemůžeš jí uklidnit aspoň ty, když ona to očividně sama nezvládá?!“ sykne vztekle směrem k Chesterovi.

„Vždyť o to dítě přijdete. Jenom ho týráte!“ osopí se na něj a mně přejede po zádech mráz. Ta myšlenka mě naprosto vyděsí!

„Já jí chci pomoct, ale nechce mě k sobě pustit.“ pokrčí Chester rameny. Samozřejmě, já jsem ta nerozumná. Znovu sebou trhnu a nejraději bych začala tlouct hlavou do země. On si za mými zády pěstuje novou šťastnou krev! Opečovává si nějakou lidskou květinku, protože já už taková nejsem! A ke všemu dělá, že to je všechno moje vina!

„Ona je rozhozená hormony, novým životem upíra a ještě v sobě nosí zárodek, který jí způsobuje jen bolesti. Těžko se bude držet! Od toho má snad tebe!“ vrčí jeho nevlastní sestra vztekle a já jsem jí za to moc ráda. Nezvládám to. Zmoženě si položím hlavu na podlahu a nechám slzy, ať stékají. Je to stejně jedno. Každý už ví, že jsem jenom slaboch.

Docela mě bolí, že v takových chvílích se nemohu spolehnout na Chestera, ale na ni. Přestože jsem s ní vždycky bojovala, tak náhle jsem jí tak neskutečně vděčná.

„Dobře, omlouvám se, trochu jsem to přehnal. Půjdeš teď se mnou?“ zadívá se na mě a natáhne ke mně ruku.

„Seš úplnej psychopat!“ hlesnu a nechám si od Mii pomoct. Jeho dlani se vyhnu velkým obloukem.

„Nemysli na to… Soustřeď se na sebe a své dítě. Musíš se uklidnit,“ nabádá mě Mia mateřsky, zatímco bolestí přivírám oči. Tyhle stavy jsou velmi vysilující, takže když mě za pomoci Dicka odtáhnou do mé postele, jsem jim za to velmi vděčná.

„Snaž se, ať je v klidu!“ sykne Chazzymu vztekle do obličeje, když se ten upír posadí vedle mě.

„Kdybys mě potřebovala, stačí zavolat,“ řekne Mia ode dveří a zase zmizí.

Chester

Skvělé. Tak teď se proti mně spiknout obě. Není nad to, když se milenka spojí s drahou polovičkou a začnou mi ze života dělat peklo. Ušklíbnu se nad momentální situací a pak se se vzdychnutím otočím k Di.

Leží na posteli zády ke mně a je celá schoulená do sebe. Škube sebou, jak jejím tělem probíhají bolestivé impulzy. Občas zaslechnu i její zoufalé bolestné vydechnutí a to mě probere.

Prvotní šok a především zlost ze mě už vyprchaly. Zdá se, že jsem to asi vážně přehnal. Povzdychnu si a zezadu si k ní přilehnu. Už ani neprotestuje, když ji obejmu a začnu ji hladit po podbřišku a tišit našeho syna.

„Omlouvám se… Měl jsem tu situaci řešit…trochu jinak,“ zašeptám, zatímco mám rty přitisknuté k jejímu uchu.

„Z jakýho důvodu jí máš ve svý ložnici?!“ hekne s podtónem bolesti i vzteku. Zřejmě to bere jako zradu. Odmlčím se, protože nevím, co jí mám odpovědět. Pravdu by jako upír překousnout nedokázala…

„Rozhodně ne z toho důvodu, který jsi tam vykřikovala. Nechci z ní udělat svou šťastnou krev,“ řeknu po chvíli, kdy její bolest pomalu přestává a ona se uklidňuje.

„Tak proč?!“ zavrčí zmateně a s tváří zkřivenou bolestí se ke mně otočí.

„Buď ke mně sakra upřímnej!“ zamračí se a komicky svraští čelo. V jiné situaci bych se nad tím už zatvářil pobaveně.

„Víš, že dokážu pochopit pravdu, ať je jakákoliv, ale nesnesu, když mi budeš pitomě lhát,“ šeptá unaveně a těká mi do očí. Asi neví, jestli by mi měla ještě důvěřovat a to mě tedy z její strany mrzí...

„Ale ty momentálně pravdu pochopit nedokážeš. Proto jsem ti to neřekl. I když jsem chtěl..."

„Tak nějak jsem zapomněl na fakt, že ty se stejně vždycky všechno nakonec dozvíš,“ zašklebím se. Bylo by všechno o tolik snadnější, kdyby některé věci vůbec netušila a nikdy na ně nepřišla.

„Měls s ní něco nebo máš?“ hlesne a opatrně se mi zadívá do očí, zatímco vyjekne, jakou jí můj následovník uštědří ránu. Zdá se, že je schopný ji trestat i za nevhodné myšlenky.

„To je jediný důvod, který tě napadne?“ pozvednu obočí.

„Nevěra?“ vyslovím posměšně to slovo, které jí způsobuje tolik srdečních kolapsů.

„Ne, nic jsem s ní neměl a nic s ní nemám. Pokud sis nevšimla, tak měla krk celý zafáčovaný. Třeba ji tam mám jen proto, že jsem ji někde našel a místo zabití jí pomohl. Bylo by to tak těžké pochopit?“ zabodnu se do popelavých očí. Vypadají zas lidsky, jako by v nich po upírovi nezbyla ani stopa. Uvidíme, čím mě zas překvapí.

„Navíc jsem měl u Mii pocit, že by ti nevěra ani nijak nevadila. Divím se, že ti vadí Chris,“ pokrčím rameny.

„Vadí mi to, protože ta holka je člověk a kvůli tomu u tebe má větší šanci než Mia, která je upírem. Máš rád, když je tvoje kořist křehká a zranitelná,“ připomene mi, jaká bývala.

„Je pro mě fakt těžký chápat tvoje jednání, ale protože si pamatuju, co jsem si kvůli tobě vytrpěla záchranou Dicka a Patrika, tak…to z části chápu,“ přizná po chvíli a příjemně mě tím překvapí.

„Navíc není nevěra, jako nevěra!“ dodá ovšem a zadívá se mi beze strachu do očí.

„Upíři to berou jinak,“ ušklíbne se a v očích jí blýskne.

„Pokud to není z lásky, tak se to smí. Ale když do toho zapleteš city, už to není hra. Už je to něco víc a to se trestá,“ probodne mě významným pohledem a vrací mi tak podobné věty, které jsem jí na začátku řekl já. Zdá se, že má po mně díky přeměně skutečně hodně, ale nečekal jsem, že se mi to bude tímhle způsobem vracet.

„Ta malá ti evidentně zamotala hlavu, když k ní cítíš soucit a lítost,“ zúží oči.

„Z toho je jen krůček k jinejm pocitům,“ sykne skrze pevně zaťaté zuby a probodává mě natolik výmluvným pohledem, že před těmi jejími rentgeny musím přivřít oči, jinak bych jimi musel uhnout.

„Až mě děsí s jakou samozřejmostí opakuješ slova, která jsem kdysi řekl,“ zkřivím rty.

„Jenže já jsem v tomhle stejně netolerantní, jako jsi byla kdysi ty, takže mne nepokoušej,“ zatvářím se děsivě a pak se na ni usměju.

„Jsem rád, že v tom mám na své straně i našeho syna. Nikoho kromě mě k tobě nepustí!“ usmívám se vítězně a majetnicky ji stisknu v náruči. Můj následovník je až příliš dokonalá pojistka a já si nemusím lámat hlavu s tím, zda to co je mé, patří skutečně jen mně.

„Jenže já mluvila hlavně o tom, aby si s tou nevěrou nezačal ty,“ prskne kysele a znechuceně se zašklebí. Spolu s lidskostí pomalu pozbývá i chuť nechat se vlastnit, jenže já jí nedovolím, aby se osamostatnila. Bude moje navždycky.

„Snad se ti nezachtělo ve mně probudit city?“ ušklíbne se, když jí začnu častovat jemnými doteky ve snaze rozproudit v ní lásku natolik, aby ji projevovala více jako člověk.

„Já jsem upír,“ snaží se mi dát najevo, že tohle na ni už neplatí.

„Bez citů a emocí,“ řekne a tvář jí protne povýšený úsměv.

„Nesnaž se ve mně vyvolat něco, co už neexistuje,“ odfrkne a přitulí se k mému chladnému tělu a nechává si něžně přejíždět po zádech.

„Samozřejmě. Ty city přece už dávno žádné nemáš," zaironizuju pobaveně.

„Proto se na mě tak lepíš a hladíš mě, že ano? To je přesný projev absolutní lhostejnosti!" bavím se, a když se chce odtáhnout, nepustím ji.

„Ale no tak. Hned se nečerti." směju se a pak se k ní skloním, abych jí jazykem jemně přejel přes rty. Skousnu jí dolní ret a pak už není nijak těžké dostat se do jejích úst. Je natolik rozpolcená, že si s tím neví rady. Vím přesně, co prožívá…prošel jsem si tím samým, jen v opačném pořadí.

Schválně ji mučím něžnými doteky a polibky, při kterých usykává, jako by se pokaždé popálila. Když přidá na intenzitě, zjemním ještě více.

„Tak co, miláčku… Budeš volat Miu?“ zachraptím pobaveně, když ji celou zmučenou konečně pustím ze svého sevření. Došlo mi, že jediný způsob, jak ji dostat zpátky, bude zahrnovat ji něžnou láskou, až z toho bude šílet!

Neříkám, že by mě s ní nelákala nějaká divočejší akce, když k tomu má teď ještě větší předpoklady než předtím, ale nechci riskovat, že bych jich omylem přeměnil v ještě větší bestii, než v jakou se mi to už podařilo.

„Není potřeba,“ mávne rukou.

„Tebe já zvládnu sama. Ty koneckonců stejně budeš u tý svý nový lidský květinky, ne?“ sykne drze a zvedne se z postele. Oči už jí zase září rudě. Je věčně hladová a mě to trochu děsí, ale nechci si to připouštět.

„Jsi roztomilá, když žárlíš,“ dělám si z ní legraci. Dojdu k ní a provokativně ji kousnu do ramene. Jen se po mně ožene a tím mě ještě více pobaví.

„Když už jsme u toho žárlení,“ zvážním na okamžik a přivinu ji majetnicky do náruče, až nesouhlasně zavrčí.

„Co měla znamenat ta objímačka s Dickem na chodbě? Desire z toho nebyla moc nadšená!“ ušklíbnu se.

„No jasně, jsme si to tam rozdávali!“ rozhodí v ironii ruce.

„Mě utěšoval, když tys utěšoval někoho jinýho!“ vyjede na mě.

„Ubohá Chrisante,“ odtáhne se ode mě a dá si ruce v bok.

„Slíbím ti, že se jí nic nestane, když ji odsud vypakuješ… Ale jakmile tady zůstane,“ vycení krvelačně zuby a probodne mě rudým pohledem.

„Chtěl jsem ji odsud odnést, ale ty jsi ten plán překazila tím, že ses do ní zakousla. Teď si potřebuje odpočinout a uzdravit se, takže tu nějakou dobu zůstane,“ řeknu klidně.

„Sakra, vždyť existujou nemocnici pro takový mrzáky jako ona! Není důvod, aby tady zůstávala a byla tvým domácím mazlíčkem!“ vyjede na mě znovu a tvrdě zatne pěsti.

„Jdu se na ni podívat!“ oznámí mi a blýskne špičáky. Bez dalšího čekání ji chytím za ruku a přitisknu ke zdi.

„Možná tě za ní pustím, až nebudeš natolik bezcitná,“ ušklíbnu se a bez jakéhokoliv varování se jí zakousnu do krku. Vyjekne a prohne se pode mnou. Na okamžik to vypadá, že se chce vzepřít, ale nedokáže se mi ubránit. Natlačím ji na tu zeď tak moc, že může sotva dýchat.

„Když lásku, tak se vším všudy,“ pomyslím si, když z ní začnu hltavě pít.

„Dost!“ zakňučí a díky jedu už nemá ani sílu, aby mne pokusila odstrčit. Vezmu ji do náruče a přenesu na postel, protože se jí kolena slabostí podlamují.

„Chazzy, dost!“ zasténá, když se do ní znovu ponořím špičáky a užívám si své šťastné krve, mírně okořeněné zradou a žárlivostí.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 52. kapitola: