OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 57. kapitola

21.08.2011 (10:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 1710×

57. kapitola - „Asi bude lepší, když budeme každý sám.“

Chester

Tlumeně usykává pod náporem bolesti, a když si sáhne na krk, konečky prstů se jí zbarví do červena. Žíly jí pulzují pod ztrátou jedu, zatímco si nechápavě prohlíží krev na své ruce.

Do hajzlu! S něčím takovým jsem ani ve snu nepočítal. Přiskočím k ní a chytím ji za krk, abych jí prsty zmáčknul krvácející ránu, i když mi pach její krve značně zamotá hlavu.

„Uklidni se, rozumíš?“ zavrčím mírně rozhozeně. Je to tak dlouho, co jsem Di zachraňoval z podobné situace, jako je tahle. Byly to časy, kdy byla ještě člověkem - tak křehká a v tomhle směru bezbranná.

„Musíš se uklidnit, jinak to nepřestane,“ snažím se jí domluvit.

„Nech mě být!“ vyjekne zoufale a snaží se mě od sebe odstrčit. Poznávám, že je to poprvé, co se jí tohle stalo, a že vůbec netuší, co si s tím má počnout.

„Do hajzlu, on tě hryznul i tam?!“ usyknu nenadšeně, když spatřím, že nekrvácí jen z krku, ale i zápěstí a třísla. Zřejmě jsou na tom lépe, než jsem myslel. Čekal jsem, že ho od sebe stále odstrkává, ale ona si, zdá se, těchhle zvrhlostí užívá stejně jako Di. Asi není v v tomhle směru o tolik zdrženlivější, zvláštní.

„Musím tě kousnout,“ polknu, když vidím, že žádná jiná možnost není. Než stačí něco namítnout, kousnu ji bez jakýchkoliv dalších příprav do krku, až vyjekne a zazmítá sebou. Ihned na ni nalehnu, co nejvíc můžu, aby situaci ještě více nezhoršovala svými náhlými vzdorovitými výpady, na které jsem u ní do té doby nebyl zvyklý.

„Zasraná touha vyrovnat se vlastní sestře a ke všemu přišla v nejnevhodnější dobu,“ nadávám v duchu, zatímco se snažím sám sebe ošálit a přimět se k tomu, že piju z Di. Nejdříve se mi to nijak moc nedaří a podle toho, jak reaguje, ji to dost bolí, ale postupem času její nářek slábne a začíná se měnit ve slastné usykávání.

Uklidní mě to a už z ní nepiju tak zuřivě, spíše se snažím soustředit na její pocity. Asi bych to dotáhnul do zdárného konce, kdyby mě najednou někdo zezadu nechytil za ramena a se slovy:

„Ty hajzle!“ mě od ní neoderval. Dick mě povalí na zem a než se naděju, schytám do obličeje takovou ránu, že mi z nosu vytryskne krev.

„Sakra, Dicku, co to děláš!“ odtáhne ho ode mě Di a klekne si ke mně.

„Ten hajzl pil z mojí Des!“ zařve nepříčetně, až se dvojčata oklepou. Di mě sjede nechápavým pohledem a za zády se jí objeví Mia s malým v náručí, kterého se snaží utišit. Báječné, zas se tu sešelo skoro celý barák. Už schází jen náš srabák Dexter!

„Proč?“ zajímá se Di.

„Potřebovala pomoct. Začala krvácet,“ pokrčím rameny a chci se zvednout, ale nedají mi možnost.

„Proč by krvácela?!“ vyjede na mě Dick, až se Di zamračí a vycení na něj špičáky. Zklidní ho očním kontaktem, který u nich k smrti nenávidím. Je takový všeříkající a intimní, že mě to neskutečně štve!

„Povídal mi hnusný věci a mně se udělalo zle a začala jsem krvácet,“ řekne Desire a moc mi tím nepomůže. Dick mě znovu popadne za ramena a vytáhne na nohy, zatímco Des líčí celý náš rozhovor, který se ostatním podle reakcí moc nezdá.

„Nemyslel jsem to špatně," hájím se a vyhnu se Dickově další ráně.

„Co se do nich vůbec sereš?!" zavrčí Di vztekle a odstrčí našeho Casanovu stranou, zatímco kolem sebe nechává prskat tu svou divokou povahu.

„Proč neřešíš problémy, který máme v našem vztahu! To, že ses líbal s nějakou zasranou čubkou! Proč neřešíš tohle, když už si chceš hrát na psychiatra!" vyjede na mě vztekle a mě to...zabolí. Myslel jsem, že se mě zastane a přitom…všichni stojí včetně jí proti mně, jako bych byl ten nejhorší. Dívám se na ni a nemám nejmenší chuť jí cokoliv vysvětlovat.

„Jsi stejná jako oni,“ svraštím čelo.

„Děkuju ti za podporu, lásko!“ řeknu ironicky a setřu si krev z obličeje. A aniž bych někomu dalšímu věnoval byť jen zlomek pohledu, vyjdu na chodbu.

*

„Kde je Chris?!“ vystartuju na Dianu, jen co vletí do svého pokoje. Hledal jsem ji snad po celém domě, ale nikde není, a mně je jasné, kdo v tom má prsty.

„Zpátky u lidí,“ řekne mdle a ušklíbne se.

„Aby tě nemohla utěšovat, víš?!“ protne mě rudým pohledem a posadí se na okno, jako by neměla v plánu tu dlouho zůstat.

„Chtěl jsem ji tam odnést sám, až bude zdravá! Proč se do toho pleteš?“ zavrčím, protože mě pořád ještě bolí, jak se ke mně zachovala u Desire v pokoji.

„Když se ty můžeš srát do ostatních, tak já můžu taky!“ vrátí mi to stejným tónem.

„Kdyby ses s ní necicmal, mohla tu klidně bejt. Je to jenom tvoje vina!“ zamračí se.

„Co jsi jí udělala?“ probodnu ji vzteklým pohledem.

„Aby ses z tý skleníkový kytky neposral!“ seskočí z okna a afektovaně dojde až ke mně.

„Donesla jsem jí do lidskýho světa a nechala jsem ji tam," oznámí mi a posadí se na postel.

„To mi jako nevěříš?“ zvedne ke mně oči a já v nich uvidím mírně zoufalství, které se rve s jakýmsi ublížením.

„Musím se přesvědčit, že je v pořádku. Kde jsi ji nechala?“ začnu přecházet po pokoji.

„Proč ti o ní sakra tolik jde?!“ vyletí jako smyslů zbavená.

„Proč ti takhle nezáleží na mně nebo na malým?!" bezmocně do mě začne bušit pěstmi a rozpláče se.

„Místo toho, abys ses Des a Dickovi sral do vztahu nebo vysával mou sestru, by ses měl zajímat o nás!“ vyjekne a znovu do mě udeří. Nijak mi to neublíží, ale sebe obírá o zbytky sil. Alespoň bude pak snadnější ji zpacifikovat. Chytím jí za ruce a dotlačím k posteli, kde ji donutím se posadit.

„Tobě na mně taky nezáleží! Místo aby ses mě zastala, jsi na jejich straně!" stisknu ji pevně paže a hodím hlavou směrem ke dveřím.

„Jediná, která se za celou tu dobu starala taky o mě, byla Chris! Pomohla mi a já nechci, aby se jí něco stalo."

„Samozřejmě, ta se tě evidentně opečovávala dokonale!“ nakrčí bolestně čelo.

„Já nemám důvod se tě zastávat. Chováš se jako idiot! Sereš se kam nemáš, olizuješ nějakou lidskou bliznu a jenom mi ubližuješ! A neříkej, že já se o tebe nikdy nestarala!“ prskne vztekle a náhle úplně povadne. Zachytím ji jen taktak. Hlad a vztek se na ní vyřádily dostatečně.

Položím ji na postel a vyjdu na chodbu. Nemám v tuhle chvíli čas shánět nějakou oběť. Namířím si to rovnou k Desire do ložnice. Sice zaklepu, ale ihned prudce otevřu dveře.

„Potřebuju krev,“ řeknu chladně, aniž bych se snad nějak pozastavoval nad tím, že jsem ji a Dicka nejspíš z něčeho vyrušil.

„Tak to jsi na špatném místě!“ zavrčí Dick. Zvedne se a zapne si kalhoty.

„Nejde o mě,“ zašklebím se.

„Krev potřebuje Di, takže doufám, že se v tobě hne svědomí a nenecháš svou sestru trpět,“ zavrčím nabroušeně. Desire sebou trhne a poslušně se zvedne.

„Já nikdy,“ řekne a zapíná se kalhoty stejně jako před chvíli Dick.

„Jediný, kdo jí ubližuje jsi ty,“ zamračí se a projde kolem mě. Než stihnu vyjít za ní, chytí mě Dick za rameno a stáhne k sobě.

„Chazzy, co se to s tebou do hajzlu děje? Myslel jsem, že jsme kámoši a do dvojčat si neděláme,“ řekne nechápavě.

„Nikdo ti do Desire nedělá. Pil jsem z ní jenom proto, že krvácela a ty jsi tu nebyl,“ řeknu klidně.

„A co ty kecy předtím?“ zadívá se na mě zkoumavě.

„Copak já se ti motám do vztahu? Chodím dělat Di přednášky o tom, jak by tě měla držet zkrátka?“ zvedne obočí, jako bych já byl ten špatný.

„Nám to tak vyhovuje, tak si ty srdceryvný projevy nech pro sebe,“ zavrtí hlavou a očima mu probleskne nepochopení.

„Chápu, že jsi to myslel asi dobře, ale Desire jsi tím totálně rozložil a mně zase nasral,“ sykne a já jen pokrčím rameny.

„Jak myslíš,“ řeknu a čekám, jestli má ještě něco na srdci. Nemám náladu pitvat předešlou situaci.

„Jenom si příště nejdřív zjisti, jak to je, než někoho začneš bezhlavě mlátit,“ dodám, ale on za mnou ještě zavolá:

„Že to říkáš zrovna ty!“ Ale to už ignoruju.

*

„Jak jí je?“ zeptám se ode dveří a sjedu dvojčata pohledem.

„Nechce pít,“ řekne Desire stylem, jako by to byla zase moje vina. Ušklíbnu se. Podle ní by moje vina v tuhle chvíli byla i světová válka.

„Asi něco s dítětem. Di, slyšíš mě? Musíš se napít,“ domlouvá jí jemně a hladí ji po vlasech.

„Pusť mě k ní,“ zavrčím a vyšoupnu ji z postele. Nepříjemně se na mě zadívá a sleduje každý můj pohyb. Přes rameno se na ni zadívám a zašklebím se.

„Copak? Bojíš se, abych jí nějak neublížil?“ zajedu Di dlaní na kulaťoučké bříško. Můj následovník se rozčiluje a bouří se proti všemu, co se tady děje. Stejně jako jeho maminka. Chvíli mi dá zabrat, než se mi ho dostatečně podaří uklidnit a Di se přestane svíjet v křečích.

„Už jí můžeš dát napít,“ kývnu na Desire a sleduju, jak si má šťastná krev pomalu sedá a hladově se zakusuje Desire do zápěstí, až její dvojče zkřiví obličej.

„Nechci, já nechci!“ prskne a odtáhne se od ní po pár doušcích. Když se chce dostat z postele, musím ji do ní zase zatlačit.

„Musíš pít!“

„Ne!“ odmítá nabídnuté zápěstí a vrtí hlavou, přestože se jí chtíčem musí svírat celé tělo a hlad jí týrá.

„Měla bys kvůli malému,“ řeknu a přistrčím jí k ústům Desiino zápěstí. Jakmile nasaje vůni krve, neodolá a zakousne se do ní znovu. Jakmile se dokáže dostatečně ovládnout, znovu se od ní odtáhne.

„Na nějakou dobu jí to bude stačit. Díky, Des,“ řeknu, když zpozoruju, že Diiny oči už mají zase svou popelavou barvu.

„S malým je to horší a horší,“ povzdychne si maličká, když Desire tichými kroky zmizí za dveřmi. Schoulí se do klubíčka a nechá mě, abych se jí dlaní dotýkal na břiše.

„Možná by bylo lepší, kdybys ty poslední týdny do porodu jen ležela a nic zbytečně neřešila,“ přehodím přes ni deku, když se mi naše rozdováděné dítě podaří znovu uklidnit.

„Musím si shánět krev a hlavně řeším tebe,“ zabodne se mi výmluvně do očí.

„Tak mě neřeš,“ ušklíbnu se.

„A krev ti obstarám. Ty jen lež a buď v klidu, ať není malý šílený už od narození,“ prolétne mi tváří mírný úsměv.

„Můžeš mi slíbit alespoň tohle?“ zadívám se na ni vyčkávavě.

„A můžeš mi ty slíbit, že aspoň do porodu se budeš chovat tak, abych mohla zůstat v klidu?“ pozvedne obočí.

„Bez toho, aby se přede mnou musely tajit tvoje úlety?“ pohlédne na mě skepticky. Dlouho se na ni dívám, ale pak přikývnu

„Chci ale, abys mi řekla, kde jsi ji nechala.“

„Nevěříš mi, že jsem ji nechala žít?" zamračí se na mě a v očích se jí zračí zklamání. Když neodpovídám, začne se zvedat.

„Kam zase jdeš? Prosím tě, lehni si a nedělej scény. Chci se jen přesvědčit, že je v Chris v pořádku. Nic víc. Je na tom něco špatného?“ zavrčím, protože ztrácím trpělivost.

„Není v tom náhodou víc?“ ozve se jízlivě.

„Nejsí do ní náhodou zabouchlej?!“ prskne znechuceně, jako bych ji nutil čuchat k naftalínu.

„Ne, to tedy nejsem!“ zamračím se nad jejím přemýšlením.

„Jen pro mě udělala…určité věci. A já slíbil, že se o ni postarám a chci to dodržet. Tak si do hajzlu zase lehni a nevyšiluj tady!“ snažím se ji vmanévrovat zpět do peřin.

„Tuším, co pro tebe udělala!“ zavrčí naštvaně.

„Nesahej na mě! Au!“ padne na kolena a zkroutí se, zatímco se drží za břicho.

„Do hajzlu, Di!“ syknu a pomůžu jí do postele.

„Nemůžeš být alespoň chvíli rozumná?! Nejsi jen sama za sebe, ale i za naše dítě!“ domlouvám jí, zatímco mě od sebe odhání.

„Škrábej si, jak chceš, na mě to neplatí,“ ušklíbnu se. Kdyby věděla, kolikrát už mě takhle a dokonce i hruběji škrábaly dívky, které jsem si bral proti jejich vůli, asi by přitlačila. Deru se jí pod tričko, abych se dostal na holou kůži jejího rostoucího bříška.

„Tak proč ti o ni tolik jde?!“ prskne a zdá se, že každá zmínka o Chris ji dokáže vytočit k nepříčetnosti.

„O mě si takovej zájem nikdy neměl! Jde ti jenom o ní! Nikoliv o nás! Tak za ní padej!“ panicky se rozbrečí.

„Táhni!“ křičí na mě skrze slzy.

„Táhnul bych, ale nevím kam,“ ušklíbnu se znovu.

„Di, neblázni. O nic nejde! Jak můžeš říct, že jsem o tebe nikdy takový zájem neměl. To přece není pravda, tak se se mnou do hajzlu neper!“ zvýším hlas, když je mé domlouvání k ničemu.

„Fajn,“ prskne bolestně.

„Vysadila jsem ji v nejbližším městě před jedinou nemocnicí. Leť si za ní,“ usykne plačtivě a znovu se schoulí do klubíčka. Její odpověď mě uklidní. Nevěděl jsem, jestli ji nechala někde v lese napospas osudu.

„Poletím, ale až ti bude dobře,“ řeknu už značně klidně.

„Tak se uklidni a nech mě, abych ti pomohl,“ povzdychnu si, když na sebe nenechá sáhnout.

„Když ti tak hrozně vadí, že se tě dotýkám, tak se zkus přemoct, alespoň kvůli našemu synovi,“ řeknu, ale jako by mě nevnímala.

„Leť si za ní hnedka, když ti o ní tak jde!“ zařve na mě a div nesletí z postele, jak se ode mě snaží utéct. Když do pokoje jako velká voda vletí Dick a Mia, vylekaně sebou trhne a téměř spadne na zem.

„Co se děje?“ zajímá se Dick a společnými silami ji s Miou nacpou do peřin.

„Já tady s ním nechci být,“ rozbrečí se Di.

„Ať si letí za tou svojí novou láskou!“ pokračuje dál, zatímco si prožívá zbytečné psychické peklo. Unaveně si promnu oči.

„Mohli byste nás tu nechat o samotě?“ zadívám se na ně nevrle. Už mám plné zuby toho, jak sem každý leze, kdykoliv se mu zachce!

„Nikdo po vás, do hajzlu, nic nechtěl! My si to vyřešíme sami,“ řeknu důrazně. Dick se ušklíbne.

„Des měla strach, abys jí něco neudělal,“ vycení na mě provokativně špičáky a hladí mou šťastnou krev po vlasech, zatímco ji probodává modrýma očima. Po pár pohledech od něj je klidná jako ovečka.

„Musíš bejt v klidu,“ říká tiše a mateřsky Mia, zatímco kolem ní urovnává peřinu.

„Nemůžeš se o ni postarat?!“ sykne tiše směrem ke mně a probodne mě vzteklým zeleným pohledem, což mě dorazí. Tak oni i Desire si vážně myslí, že bych jí byl schopný ublížit!

„Snažím se, ale copak můžu?!“ ušklíbnu se na nevlastní sestru a zaironizuju.

„No jo, copak naše Desire. Proto jsem jí sháněl krev, co?! Protože jsem jí chtěl ublížit!“ odfrknu. Mia si mě vezme stranou a po očku starostlivě sleduje Di, bílou jako stěna, strhanou a vysílenou.

„Diana má hormony na pochodu a vůbec to nezvládá, takže by měla mít u sebe podporu, ale tou ty evidentně nejsi!“ zavrčí nervózně.

„Zkus ji pochopit a zbytečně ji nerozčilovat. Víš, jakou má povahu a taky víš, že se to díky těhotenství a tomu upířímu chaosu, co má v hlavě a paranoie, kterou si prožila, násobí!“ naléhá.

„Co je důležitější? Jestli je Diana v klidu a s ní i tvůj syn, nebo jestli nějaká obyčejná holka žije?“ zadívá se mi do očí.

„Právě teď, když tě nejvíc potřebuje, tak ty totálně blbneš!“ vyčte mi.

„Dřív by mi to vůbec nevadilo, ale teď je to docela problém, když ona racionálně neuvažuje a ty se o to ani nesnažíš!“ zamračí se.

„Proboha, seber se a zkus se kvůli tomu dítěti konečně začít chovat jako dospělej!“ prskne a zřejmě by mi nejraději vrazila pár facek. Zadívám se na Di. Leží v posteli a Dick ji drží za ruku a jemně ji hladí drápy po obličeji, zatímco jí tichým hlasem něco vypráví.

Mám chuť Mie vmést do obličeje tolik věcí, ale pak si uvědomím, že jediná, koho by zajímal i můj názor, by byla Chris. Mie a všem okolo je to jedno. Ovšem na druhou stranu, co bych neudělal pro naše dítě.

„Dobře,“ zavrčím a postavím se vedle postele.

„Hele Romeo, tvoje Julie je v jiné místnosti, pokud si vzpomínám,“ ušklíbnu se na Dicka, aby pochopil, jak moc je tu přebytečný. Di k němu zoufale natáhne ruku a on jí dá polibek na čelo. Odvrátím hlavu. Nemám rád tenhle jejich vztah, který tu předvádí.

Di ho sledovuje do té doby, než ho Mia tvrdě vytáhne na chodbu. Je na něm vidět, že nechce...stejně jako Di nechce, aby odešel...

„Co se to s tebou děje?“ hlesne a zadívá se na mě.

„Nic,“ řeknu s mírným povzdechnutím a posadím se k ní na postel.

„Všechno je přece pořád stejné…nebo ne?" dívám se do těch šedých bezmocných zorniček.

„Ne,“ zašeptá zmoženě.

„Něco se s tebou děje. Proč tě to k ní tolik táhne?“ ve tváři se jí zračí nechápavost.

„Nic se se mnou neděje. Už jsem ti říkal, proč za ní chci jít, ale tady se na mě všichni díváte jak…“ zmlknu.

„Jako na co?“ reaguje na mou nedokončenou větu, ale já jen zavrtím hlavou.

„To je jedno. Desire si myslí, že bych ti byl schopný ublížit,“ ušklíbnu se bolestně.

„Myslíš si to taky? Že chci ublížit tobě? Že jsem chtěl ublížit jí?“ zabodnu se jí s přimhouřenýma očima do šedých tůní.

„Ne," řekne upřímně.

„Jen mi přijde, že teď nemůžeš najít sám sebe… Nikdy jsi takový nebyl," pokrčí smutně rameny.

„Jaký jsem nebyl?“ zajímám se, protože si přijdu stále stejný.

„Takový uzavřený do sebe a nešťastný,“ vydechne zoufale.

„To se ti jen zdá,“ zamumlám nepřesvědčivě. Zamyšleně se na mě zadívá.

„Ani to nedokážeš popřít,“ ušklíbne se nepříjemně.

„Nejspíš nejsi stavěný na dlouhodobé vztahy,“ pokrčí rameny.

„Já byla šťastná, než jsem se dozvěděla, že ses s ní líbal. Doteď nechápu proč. Jenže ty s tou věrností máš problémy pořád, takže nejspíš to je podstata celého problému,“ zkřiví rty.

„A já? Já jsem problémová už od malička. A teď to se mnou bylo ještě horší. Byla jsem krutá, zlá a upíří. Vlastně doteď nevím, jak se mám chovat. Nikdy se netrefím do tvýho ideálu,“ uhne pohledem a přejede si prsty po paži, jak jí začíná být zima.

„Jsem ve stresu, abych splnila tvý předpoklady a stejně to poseru,“ šklebí se zoufale.

„Víš, když jsem byla paranoidní a donutil jsi mne vysát Patrika, až skoro zemřel... Byl jsi hodně vzteklý a naštvaný, když jsem ho zachránila. A já vím, že to byla chyba,“ povzdychne si.

„Pak jsem ho zabila. Stála jsem tam a dívala se, jak kolem mě poletuje život, který jsem nechtěla ukončit. Každý ten lidský život, který jsem zachránila byl jedním krokem vpřed. A když jsem ho zabila, sama jsem se stala něčím, co mě bolí. Stala jsem se vrahem, nenáviděla jsem se,“ semkne tvrdě víčka.

„Byla jsem upírem a nezvládala jsem být soucitná. Doufala jsem, že tě to potěší. Odpadlo zachraňování kořisti, ale ty jsi po mně i přesto chtěl něco jinýho. Chtěl jsi zas, abych byla jiná. Přijde mi, že snad ani sám nevíš, jakou bys mě chtěl,“ zavrtí hlavou.

„Nedokážu tě učinit šťastným. Nedokážu se do tebe vžít, protože teď nezvládám ani svoje pocity. A popravdě, nikdy nedokážu říct, co ty cítíš. Nezvládám tě pochopit a nevím, co chceš. Omezuju tě, protože musíš být stále se mnou kvůli malýmu,“ zašklebí se, jako by pro mě byla nějakým kamenem. I když poslední dobou si moc spokojený nepřipadám. Nějak se všechno voře...

„Asi bude lepší, když budeme každý sám,“ řekne a zadívá se mi choulostivě do očí.

„Já to tak nechci, ale ty si zasloužíš být sám sebou a spokojený,“ ukončí svůj proslov a setře slzy.

„Možná…možná to tak bude vážně lepší. Na nějaký čas,“ souhlasím s ní. Paradox, že se konečně na něčem shodneme a je to právě...rozchod...

„Nemyslím kvůli sobě, ale kvůli nám. Kvůli tobě i malému. Budeš v klidu a já tě nebudu ničím stresovat, ani vám ubližovat,“ odmlčím se.

„Nechci, abys svalovala vinu na sebe. Já v tom neumím chodit. Když jsem byl upír, bylo to všechno…jednodušší. Máš pravdu, teď nějak nevím, kdo jsem nebo kým bych měl být, abych to byl zase já,“ uhnu pohledem, ale ona se mi stejně nedívá do očí. Má víčka zavřená a pláče.

„Já jsem sebou bohužel strhnul i tebe a udělal tohle… To si budu vyčítat už pořád. Ani nevíš, jak moc mě to mrzí. Je to pro mě hrozné selhání, ale se mnou bys asi nikdy nebyla šťastná." Je mi z toho hrozně, jenže už nevím, co mám udělat, abych jí znovu a znovu neubližoval.

„Na nějaký čas..." hlesne, jako by se chtěla ujistit, že to není tak definitivní, jak se to v tuhle chvíli jeví.

„Půjdu k sobě,“ řeknu a vstanu. Je mi hrozně divně, když za sebou zavírám dveře a zírám kamsi do prázdna. Cítím podivnou rozervanost. Úlevu z toho, že je konec všem hádkám a ubližování...bolest z toho, že jsem o ni vážně definitivně přišel. Oba víme, že ten čas, na který se rozcházíme, může trvat už pořád...

Promnu si oči, abych zahnal ten pitomý tlak a po dlouhé době se vrhnu do náruče noci.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 57. kapitola: