OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 72. kapitola

05.09.2011 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 919×

72. kapitola - „Idiotské city!“

Diana

„Nerad vás ruším," ozve se mi chladně za zády, až sebou trhnu a přestanu Oskara hrubě a nelítostně líbat. Tedy, spíše mu rozkousávám rty do krve a on si to nechává líbit.

„Děti mají hlad, měla by ses o ně postarat.“

„Hned jdu!“ zavrčím nepříjemně a koketně se zavrtím Oskarovi na klíně, až úlisně vzdychne a probodne mě svým zeleným podmořským pohledem. Na chvilku mě zahalí vůně jahod a kvetoucích jabloní, až se zhluboka nadechnu.

„Nenech mě dlouho čekat.“ Blýskne očima, a věnuje mi před Chesterem další hrubý a krvelačný polibek, kterému se divoce oddám. Drápy se zatnu do jeho zad a nechám ho, aby mi jazykem přejížděl po rtech a kousal mě do nich. Do těla se mi vlívá horečnatý adrenalin a pálí mě v žilách spolu s jeho jedem.

„To se neboj!“ usyknu mu do rtů a zaryju se mu drápem do hrudi, až sebou trhne a tvář mu protne bolestivý škleb. Tohle konání ve mně bouří ty nejlepší upíří smysly a já už teď nemám, proč bych se proti tomu bránila. Chester netrpělivě postává u půdních schůdků a když sejdu až do chodby, tvrdě mě chytí za paži, až zavrčím.

„Místo tohohle by ses konečně mohla začít starat o dvojčata. Mia toho už má také plné zuby. Ostatně jsou to tvé děti, nikoliv její!“ Jeho výtka mě zabolí. Svraštím čelo a ucuknu. Copak nechápe, že já se jim nedokážu podívat ani do tváře? Že mě čas strávený s nimi bolí, jako by mi někdo rval srdce z těla? Jsou výplodem lásky, která nikdy neměla existovat. Je to jen podvod za zády mých rodičů, který se neodpouští.

„Nejsou jenom moje!“ Změřím si ho pochybným pohledem. Kdybych byla s Chazzem bylo by pro mě snazší trávit s dvojčaty čas, ovšem bez něj je život plný citů tak moc těžký, že ho nechci žít a raději se odvracím a tak moc se nořím do Oskarovy náruče.

„To nejsou, ale já je asi těžko mohu nakojit! Škoda, že nemohu, když má jejich matka jiné zájmy a kašle na ně! Oni nemohou za to, že mi jsou podobní!“ Ubližuje mi a já se tvářím povýšeně a sarkasticky, zatímco protáčím oči.

„Pak kdo z nás dvou je větší sobec!“ Chester nade mnou zavrtí hlavou. Jsem pro něj ztracený případ a dobře…mi tak. Nezasloužím si jeho pochopení, protože bych vlastně neměla ani žít.

„Až je nakrmíš, přestěhujeme je do ložnice a Mia se může konečně vrátit do svého pokoje.“ Prskne rozhodně a plánuje si. Bez odporu přikývnu a sejdu ze schodů. Tohle pro mě bude těžké, protože mám pocit, že ztrácím nejen sebe, ale i své…děti.

„Ahoj Mio,“ hlesnu mdle a zadívám se s trnutím v hrudi do postýlky, kde leží černovlasá dvojčátka. Na sobě stejné tmavé dupačky. Nespí, vrtí se a štkají jako by si stěžovala. Oči mi zvlhnou a já na chvíli musím uhnout pohledem, protože se na mě Charmed zadívá Chazzyho temnýma očima.

„Idiotské city!“ Vezmu malého do náruče a něžně ho pohoupu. On je mi podobnější, proto je to s ním lehčí, ale i přesto se téměř nemohu nadechnout, jak se mi svírá celá hruď a já houževnatě zatínám čelist, abych nepropustila bezmocné vydechnutí. Pohledem se zadívám na malého Satana, který se směje v Chesterově náručí. Je to smíšek. Mé děti nejsou tak…šťastné jako on. A to mě bolí ještě víc.

„Bereme si dvojčata k sobě. Už ses o ně starala dost. Můžeš se vrátit k sobě.“ Jakmile to Chester řekne, Mie se uleví, i když by to zřejmě nepřiznala. Nemám jí to za zlé. Starat se o tři děti není žádný med. To já jsem jejich matka a měla bych…Ani nevím.

„Dáme je do mé ložnice.“ Obrátí se ke mně a probodává mě výhružným pohledem, jako by mě chtěl zbavit veškerých námitek. Ale já nechci protestovat, souhlasím s ním.

„Mio, moc ti děkuju za péči.“ Zamumlám a zavřu oči, když mám v náruči Charmed, je to ještě těžší! Nemohu se dívat do jejích temných očí, tatínkových zorniček, které na mě okouzleně shlížejí. Chybí mi….I já jim zřejmě chybím. Zoufale polknu a bojím se byť jen dýchat. Bez dalšího zdržování vyjdu ze dveří a zamířím do Chazzyho ložnice, kde ji ještě chvíli houpu v náruči a šeptám jí do ouška svou nehynoucí lásku, která mě…týrá. Ale Chester má pravdu, děti si nezaslouží, abych je zanedbávala. I když to bolí, musím se překonat. Stejným způsobem se věnuji Drakovi, zatímco mu přejíždím jemně po bělostných tvářičkách, shlíží na mě nevinnýma očima, až mám pocit, že mi někdo tupě mačká srdce i plíce a nenechává mě ani se nadechnout.

„Doufám, že za nimi přijdeš sama bez toho, abych tě musel někde nahánět po domě nebo tě vyrušoval z tvého truchlení.“ Ušklíbne se. Sedí na okně a temně na mě shlíží, opředený veškerou upíří majestátností. Stále si vedle něj připadám….tak nicotná, až se musím zle zašklebit.

„Přijdu.“ Zamračím se a nechám se ovládnout neutišitelnou bolestí, která přejde až v Oskarově náručí, kdy mu budu mozek vymývat neutuchající bolestí a mučením, ke kterému mě sám vyzívá. Vyjdu ze dveří a znovu stoupám do svého pomyslného ráje, kde na mě v půdní místnosti čeká ten, který je ochotný se nechat týrat celé hodiny a věnovat mi veškerou hrubost upířího těla. Prakticky jdu mučit sebe i vraha mých rodičů…Kdoví, kdo při tom trpí víc.

*

Desire

Proberu se v měkké posteli, která mě bezduše konejší. Protřu si oči a vyděšeně pohlédnu na Dicka. Sedí v křesle naproti mně a starostlivost mu téměř sálá z tváře. Musím uhnout pohledem, protože mě dohnaly výčitky svědomí

„Ježíši Kriste, co jsem to udělala?!“ Vykřiknu ve svém nitru a vzpomínkami se vrátím do doby své druhé největší hlouposti, kdy jsem osvobodila Oskara…

Přešlápnu z nohy na nohy a cítím ten podivný tlak, který mi tlačí na bedra i oči. Je mi na omdlení. Nechápavě shlížím na něco, co dříve připomínalo nádherného anděla. Jeho tělo je pořezané a rozkousané snad všude. Zaschlá krev vytváří dojem nekonečné hrubosti, která na něm byla páchaná. Oči má zavřené a tvář stále staženou v bolestném šklebu. Visí za ruce na trámu a jen taktak se dotýká země.

„Ježíši Kriste, kdo mu to udělal?!“ zajíknu se, zatímco si mě Dexter se zájmem prohlíží a smyslně si olizuje rty.

„Tvoje sestřička.“ Hekne lakotnicky a přijde k Oskarovi blíž. Nyní si troufne, když je anděl v bezvědomí. Kopne ho do lýtka, až se upíří tělo zachvěje.

„To přeci není možné!“ Di byla vždycky soucitná! Nikdy bych neřekla, že se v ní skrývá tolik krutosti. Ten pohled mě neuvěřitelně bolí. Láska a nenávist se míchá v jednu a mně dochází, že ať udělal cokoliv, nemohlo to být přeci tak hrozné, aby si zasloužil tohle mučení, kdy mu Di snad zkoušela stahovat kůži z těla za plného vědomí. Podřezávala mu krk a zabodávala se mu drápy po celé délce páteře, zatímco se mu jimi zabodávala i do těch nejkřehčích mužských míst.

„Snad ho nechce týrat dál!“ vyjeknu vyplašeně, když sleduju rozkrok u moderních světlých kalhot, který je nasáklý rudou krví.

„Ale chce. Ani netušíš, jak moc ji to baví!“ Zoufale popotáhnu a setřu si slzy z očí.

„Nemůže se probrat?“ Tak moc bych si přála, aby se dokázal bránit a…utéct! Aby na něj má sestřička už nemohla, když je tak bezcitná a…zlá.

„Nemůže, leda bys mu dala napít vlastní krve. To by ho probralo dokonale.“ Cuknu sebou při té zajímavé informaci.

„Dexi…nech mě tu s ním o samotě…Chtěla bych…mu pár maličkostí vrátit.“ Pohlédnu mu stydlivě do očí a ušklíbnu se tak, jak to dělá mé bezcitné ďábelské dvojče.

„Jestli seš jako Di, tak u toho fakt bejt nechci.“ Vycouvá z místnosti a zmizí ze schodů dříve, než stačím otevřít pusu. Když už to ani upír nedokáže přijmout, tak je to asi hodně špatné… Chvíli Oskárka pozoruju a pak s hloupým povzdychnutím zvednu ze země střep, kterým si Di zřejmě také vypomáhala a říznu se do zápěstí dost hluboko na to, aby se krev začala řinout jako pominutá. Zatnu zuby a snažím se nedýchat, protože je mi na omdlení. Tu bolest jsem ani moc necítila, ale pohled na tu rudou tekutinu mi…nedělá dobře.

„Oskárku…“ Zašeptám zoufale a přiložím mu své zápěstí ke rtům. Chvíli se nic neděje, ale jakmile se mu chuť krve dostane na jazyk, začne hltavě lokat a pokouší se i otevřít bolavá víčka. Spolu s ním se probouzí i ztuhlé mrtvolné tělo.

„Pusť mě,“ zachrčí a pohlédne na mě skrze přivřená krvavá víčka. Jak přichází k sobě, zřejmě začíná pociťovat i tu bolest, kterou mu tak obratně způsobila. Zřejmě má v sobě Di skrytý běsnivý potenciál, který…mě děsí.

„Pomůžu ti,“ zašeptám a těžce se začnu potýkat s provazy. Naštěstí už má síly o trochu víc a tak zatímco já je přeřezávám, tak on sebou trhá, až se to nakonec povede a on s tupým žuchnutím dopadne na tvrdou dřevěnou podlahu.

„Potřebuju víc krve.“ Znovu mu dám před rty své zápěstí a rozbrečím se, když se do mě bouřlivě zakousne. Pije ze mě až moc, ale já ho nechávám. Doufám, že jakmile nabude síly, sebere se a uteče odtud, co nejrychleji bude moct. Zakousne se do mě ještě hlouběji, až poklesnu a padnu vedle něj na zem. Houževnatě zavřu víčka a vzlykám, zatímco se mi tělem šíří mrazivá láva a místo jeho špičáků vnímám zahřezlé ohnivé uhlíky.

„Kdo si hraje s ohněm a neumí to, tak ten na to doplatí.“ Prolétne mi hlavou těsně před tím, než omdlím.

Přetnu ty nicotné vzpomínky a plachým pohledem shlížím na Dicka, který mě protíná nebeským pohledem. Na tváři nemá svůj pověstný křivý úsměv, ale naprostou bezmoc.

„Děkuju,“ pípnu a hrozně se stydím za to, jak jsem hloupá. Znovu jsem mu ublížila a on na mě i přesto pln starostí shlíží, jako bych byla to jediné, na čem mu ještě záleží.

„Není zač,“ pronese neutrálně.

„Moc mě to mrzí." Polknu a posadím se. Strašně se mi motá hlava, i když se cítím silná díky jeho jedu, tak je mi…podivně. Dick dlouze vydechne a postaví se. Prsty si vjede do vlasů a těká pohledem po tmavém pokoji, jako by ho něco tížilo.

„Des…já už tady nechci dál být. Není už ani důvod.“

„Dicku!“ Div se nerozbrečím.

„Můj Dicku, ach bože!“ Dick, který už nikdy nebude můj, chce odejít…Už ho nikdy neuvidím! Zcela vyděšená k němu vzhlédnu a sotva držím slzy.

„Jestli půjdeš pryč…prosím, vezmi mě s sebou.“ Dívám se mu prosebně do tváře a náhle se mi tak temně zamlží obzor, že mu spadnu do náruče. Polekaně mě k sobě přivine a nadhodí si mě v obětí, zatímco mi druhou rukou jemně přejíždí po čele a křísí mě.

„Je ti zle?“ Pomůže mi do postele a pak se ke mně posadí, zatímco mě stále letmými chladnými doteky pomáhá udržet při té nechutné realitě, kterou bych raději neprožívala. Zaprodala jsem duši ďáblu a teď….za to zaplatím.

„Odejít můžeme spolu, ale…být spolu nemůžeme.“ Už ho nikdy neuvidím. Dick mi zmizí a já už ho nikdy neuvidím! Horko těžko potlačím oči a bezmocně vzlyknu.

„Já vím.“ Náhle si uvědomuju, jak moc ho potřebuju. Jak moc pociťuju ten pevný a hluboký cit, který jsem měla brát nazřete před tím, než jsem tak hloupě padla do náruče falešného anděla.

„Co se děje?“ Zpozorní, když se chytím za břicho, jak mnou projela lačnost.

„Nic. Mám jen hrozný hlad.“

„Hlad?“ Zvedne obočí a nechápavě to slovo opakuje, jako by ho slyšel poprvé v životě.

„Lež, něco ti přinesu!“ Zatlačí mě do peřin, až mě dojme jeho péče a to starostlivé gesto. Hrozně moc si jeho činu vážím, protože bych to od něj po tom všem vážně nečekala. Jak mile se ke mně dokáže chovat, i když bych si zasloužila něco zcela jiného.

„Děkuju,“ zašeptám stydlivě a hladově se vrhnu na plný tác jídla. Vypiju sklenku jablečného džusu a rozhlédnu se po talíři, protože mám ještě hlad. Není divu, ztráta krve mě velmi oslabila a tak mé tělo potřebuje živiny více než kdy předtím.

„Ještě mám hlad… Mohu si pro něco klidně dojít,“ nabídnu se, když si všimnu, jak nedůvěřivě na mě civí.

„Ne. Mně to nevadí. Jen je to u tebe…neobvyklé.“

„Vlastně ani ne…“ zardím se a uhnu pohledem.

„Od té doby, co nejsme spolu, jím jako prokopnutá. Promiň.“ Stáhnu se do sebe, protože mu zákonitě musí dojít důvod. Křivě se ušklíbne, samozřejmě, ví proč jsem taková. Chybí mi živiny, které mi dodával jeho zamilovaný jed a díky tomu jsem tolik jíst nemusela…

„Není potřeba se za to omlouvat. Potřebuješ jídla. Mám ti pro to dojít hned?“

„Tolik to nespěchá,“ zamumlám skoroušeně, zatímco na něj pohlížím. Neměl by na mě být tak milý, měl by láteřit a řvát, jak moc jsem mu ublížila a on se namísto toho o mě…stará.

„Děkuju ti.“

„Neděkuj mi stále. Nekoukej tak provinile, já už jsem se přes to přenesl. Nemusíš si to vyčítat.“ Protne mě obezřetným pohledem a zvedne se. On už se přesto sice přenesl, ale já…ne. Nikdy jsem si Dicka nezasloužila, byl pro mě až moc hodný a dokonalý. On na rozdíl od Oskara byl…skutečným andělem, kterému jsem přistřihla křídla.

*

Dick

Opřu se o zeď a tak nějak zmoženě se zadívám na Di, která podle všeho jde od Oskara do Chazzyho ložnice. Na sobě má černé úzké kalhoty, které dokreslují její útlou postavu. A své oblíbené, krví nasáklé, tričko “Hraju si s ohněm“. Dává jí to takový ten rebelský styl, zatímco se má tvář sešněrovanou v bezbřehém a stálém sarkasmu. V očích jí tanou ohnivé plamínky, ale jsou tak nějak…zubožené, jako by ji něco trápilo.

„Chceš jít za Chesterem? Tak klidně pojď dál, jestli mu něco chceš.“ Zatáhne mě za ruku a divoce se na mě zazubí, jako by mne provokovala. Ale já jsem….nějak mdlý a nereaguju tak, jak by chtěla.

„Nějakej průser?“ reaguje na můj zamyšlený výraz.

„Ne, nic se neděje.“ Rozpustile se usměju. Naučil jsem se kolem Di chodit po špičkách, protože ona je vážně jako nevybuchlá mina a kord poslední dobou, kdy je schopná urvat upírovi hlavu.

„Jsi celá od krve.“

„To nech bejt,“ zahučí pobaveně a odmávne to, zatímco se mlsně olizuje. Prsty si prohrábne dlouhé černé háro a natřese ho jako nějaká mladička revoluční modelka, ze které čiší něha i surovost zároveň.

„Já se totiž léčím. Z rozchodu.“ Zamrká víčky, jako by jí něco spadlo do oka a na chvíli se odvrátí. Když se na mě po chvíli podívá znovu, jsou její duhovky zas necitelné a běsnivé.

„Z rozchodu?“ Nechápavě povytáhnu obočí. Pokud se jedná o vztah Di a Chazze, zdá se, že žádná informace není dost čerstvá, protože se to u nich mění z minuty na minutu.

„No jo…“ Špičkou boty vrtí na kamenné podlaze a shlíží k zemi, jako by o tom nechtěla mluvit.

„Co zas blbnete? To je tak na pět minut, ne?“ ušklíbnu se.

„Ne, teď…už ne.“ Zavrtí hlavou a bezmocně jí poklesnou ramena, ovšem ve stejném okamžiku se jí ze rtu vyhrne hrdelní vrčení a ona se smrtonosně ušklíbne, zatímco vycení špičáky v náhlém nutkání.

„Nemůže to fungovat…už jenom kvůli tomu, že… Hm. Zabil moje rodiče. To je prostě…Sakra…nepřekonatelná propast.“ Opře se o futro a zakloní hlavu, jako by na stropě našla něco ohromně zajímavého. Tváří se, jako by náš rozhovor šel mimo ní.

„Ale to je fuk,“ odfrkne a mě se sevře hruď. Už jsem to samozřejmě slyšel, ale je tak těžké....se s tím nějak srovnat, i když já jsem jen…pozorovatel.

„Oskar je ještě…naživu?“

„Jo, teď se od něj vracím. Říkala jsem ti, že…se léčím.“ Zvráceně se uchechtne a protočí radostně oči, ale jako by se…do toho nutila.

„Ale až mě přestane bavit, tak ho asi zabiju,“ zamumlá přemýšlivě a poškrábe se drápem ve vlasech.

„Ale po pravdě….Nechci…Nechci vraždit.“ Polkne a odvrátí ode mě pohled.

„Mám strach, že se do toho upířího světa ponořím ještě víc. Už teď je pro mě těžký držet se nějaký hranice.“ Ušklíbne se zničeně. Di nezná hranice. Nikdy žádné neměla, proto je takovým extrémem a…raritou v jednom.

„Di, ty krystalky ti po čase také dojdou…“ Snažím se ji oklikou upozornit na nebezpečí, jakým Oskar jistě je. Popravdě se divím, že neutekl, když ho Des pustila…Co ho tu drží?!

„Já už nepoužívám krystalky,“ usměje se blyštivě, jako by ji těšily její schopnosti.

„Drží jako beránek.“ Užasle si povzdychne a zasní se. Tvář se jí rozjasní, jako by vzpomínala na něco obzvláště krásného. Pohled má zamlžený, zatímco mžiká víčky a úsměv jí tane v jakémsi…protivném zamilovaní.

„Ty s ním spíš?“ Položím jí přímou otázku a snažím se v ní rozpoznat, jak daleko na tom jsou.

„Ne!“ Zavrčí a přemýšlivě zavrtí hlavou.

„Ani kdyby to po mně chtěl, tak mě k tomu nedonutí. Přece mě znáš!“ zamračí se a probodne mě vyčítavým pohledem. Přemýšlivě na ni hledím, zatímco se snažím přijít na to, zda…nelže. Možná je jen otázkou času, než si to s ním rozdá. Nezáleží z jakého popudu to bude…zda to bude skrze chtíč či nenávist. Možná obojí. Zdá se, že Di je na nejlepší cestě stát se jemu podobnou.

„Ano, to by byl celkem paradox, když jsi opustila Chestera kvůli tomu, že s ním nemůžeš spát, protože je vlastně….vrahem tvých rodičů a vrhla by ses do náruče Oskara, který na tom má stejný podíl. Jakpak se k celé té záležitosti vůbec postavil Chazzy?“ Snažím se v ní vyvolat alespoň nějaké výčitky. Tohle přece nemůže…dělat.

„On se rozešel se mnou!“ sykne ledově a tvář jí ztvrdne na kámen.

„Tak se k tomu postavil on! Byl to jeho nápad! Prý pro moje dobro, sakra, jenže mě to nepomohlo. Jenom tím ze mě udělal ještě horší zrůdu, než jakou jsem byla!“ vycení špičáky v útočném gestu a zatne dlaně v pěsti, zatímco na mě chladně shlíží. Zúžím oči a zatvářím se nechápavě.

„Tak proč za ním tedy jdeš?“

„Nejdu za ním! Jdu za svýma dětma, sakra!“ zavrčí a chytí kliku do dlaně.

„Pošlu ho za tebou!“ Probodne mě zlostným pohledem a zmizí uvnitř pochmurné místnosti.

*

„Čau,“ houknu pochmurně, jakmile Chester vyleze ze dveří. Má na sobě černou košili a kapsáče stejné barvy, zatímco oči mu září jakousi svítící temnotou. Tváří se stejně chladně, jako před chvíli Di, ale je na něm poznat, že se právě vzbudil. Tak zatímco Di si užívá s Oskarem, tak on…spí.

„Ahoj. Děje se něco?“ Začnu hovořit o svém problému s Desire, zatímco Chester přizvukuje a přikyvuje. Líbí se mi, že jako plnohodnotný upír mi dokáže pomoci a ví věci, která já…neznám. Když to dořešíme, rozlije se mu po tváři šibalský úsměv, zatímco mě probodává pochvalným pohledem. Jen se uculím a přejdu k druhému problému, kterým je rovněž dvojčátko, ale to…drsnější.

„Co uděláme s Oskarem? Nemůžeme ho tu nechat. Nechci Des nechat v jeho přítomnosti a Di…jeho blízkost také zrovna…nepomáhá.“ Poukážu na fakt, jak krvelačná a brutální upírka se z ní stává.

„To mi nemusíš říkat.“ Zamračí se a obezřetně se zadívá kolem.

„Ale to je…složité. Ty spousty věcí asi nevíš.“ Uhne pohledem a oklepe se.

„Ale vím. Hele, už je to minulost. Nevidím tě jako nějakou hrozbu, ale jeho ano. Bude muset zemřít, a jestli to neuděláš ty…tak…“ Tupě vydechnu a v myšlenkách se mi zjeví ty čokoládové oči a pláč, citlivý houževnatý pláč, který provázel mé poslední setkání se smrtí.

„Nejraději bych ho zabil, ale… Měl bys Des říct, co se děje. Pokud mezi vámi ještě něco je, tak stále máte reálnou šanci to dát dohromady.“

„Proč ho nemůžeš zabít?“ Zvednu obočí a prohlédnu si toho násilnického upíra, kterým Chester bezpochyby je. Má široká ramena, pevné tělo tak příhodné k zabíjení. Přece není možné, aby se bál… Oskara!

„Protože, pokud zabiju svého stvořitele, přijdu o svou duši a stanu se jím. V případě Oskara to znamená, že ztratím veškerou lidskost, kterou jsem díky Di získal a stanu se bezcitným krvelačným zabijákem, který se nezastaví před ničím.“ Zahuhlá nevesele, zatímco já se šklebím. Na tohle je i sprosté zaklení krátké.

„Dobrá pojistka,“ zamumlám a třu si bradu, jako bych snad mohl na něco přijít.

„Hlavně zkus naši krotkou Di udržet na uzdě. Mám obavy, aby spíše ona nebyla to samé, co ten krvelačný magor.“ Očima zabloudím k půdě, kde Oskar… odpočívá.

„Já jí to nemohu zakázat! Vyrovnává se tak s tím, co jsem…udělal její rodině. Ostatně, to byl důvod, proč jsem z ní udělal upíra. Aby to pro ni bylo… Snadnější.“ Povzdychne si a chytí se za kořen nosu, jak má ve zvyku, když přemýšlí nebo ho něco trápí.

„Já osobně bych se na jeho vraždě neměl ani podílet, ale…třeba to na mě nebude mít takový dopad, když ho přímo nezabiju. Třeba jen přestanu mít city, ale nebudu… Nebezpečný jako on a všechno se tím jen vyřeší. Já už v Di nebudu vyvolávat pocity, které ji svazuji a sám už je také nebudu…cítit.“

„Nemůžeš v sobě zabít city!“ zamračím se a pohlédnu na něj pln odhodlání, protože jeho slova mě mírně vyděsí. Já sám jsem díky Chesterovi plný emocí, které bych ztratit nechtěl. Kdyby mě proměnil třeba Dexter, sotva by ze mě byl takový citový mrzáček!

„Mysli na své děti… A na nás ostatní! Jak by nás to postihlo…“ prsknu neurčitě, zatímco se Chester zatváří kysele.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 72. kapitola: