OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 74. kapitola

07.09.2011 (13:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1269×

74. kapitola - „Bude to konec…“

Diana

Probere mě zlověstné ticho a pocit, že mě kdosi pozoruje. Spolu s dětmi jsem usnula v Chesterově posteli, schoulená pod dekou, která voní přes jako on. Panicky se rozhlédnu do tmy a v afektu vycením špičáky, abych případné zlo vyděsila. Ovšem, když se zadívám kolem sebe, uvidím temnou postavu s blyštivýma chmurnýma očima.

„Chazzy?“ Reflexivně k němu natáhnu ruku.

„Jsem to já. Nechtěl jsem tě vzbudit.“ Vstane, ale než mě stačí chytit za nabízenou dlaň, uvědomím si, co dělám a rychle ji stáhnu.

„Už můžeš klidně … jít. Dám je do postýlky sám.“

„Zůstanu s nima.“ Protáhnu se a nemám chuť odejít. Líbí se mi přítomnost mých dětí, tak nějak mě… uklidňuje. Pomohu mu přenést dvojčata, která stále tiše oddechují a spinkají jako andílci. Bělostné tvářičky mají uvolněné a bezstarostné.

Když se otočím zpět k posteli, náhle stojím čelem k němu a vzhlížím mu do potemnělých upířích zorniček. Stojí téměř nehybně, zatímco se mu hruď rozpíná dechem a jeho tělo se zdá ještě mohutnější. Chester není žádná vazba, ale oproti mně je mohutný ochranitelský typ, se kterým se… nemusím bát ničeho.

Pocítím tu umanutou touhu. Chci se ho dotknout! Zjistit, jak mužnou a pevnou má na dotek kůži. Chci polibky rozechvívat jeho vláčné rty a prsty se zaplést do blonďatých rozježených vlasů, tak hebkých na dotek. Jeho vůně mě opřádá svou divokostí a nespoutaností, zatímco na mě s kamennou tváří shlíží.

Se zrychleným dechem vnímám to drobné mravenčení, které mi jeho feromony způsobují. S mým upířím tělem to nic nedělá, ale… cítím je. Opřádá mě svou vůní, jako by mě chtěl zas vlastnit. Zřejmě si to ani neuvědomuje, ale mě tím víc stravuje nutkání se ho… dotknout.  Ta drobná lidská část ve mně natahuje zvráceně dlaně s neobvykle silnou touhou po kontaktu s jeho vysokým tělem.

„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít.“ Melodický nespoutaný hlas mě vyvede z transu.

„Budu tu, dokud tu budeš mít děti.“ Udělám k němu malý krůček a až bolestně vnímám jeho blízkost. Všechno tohle mi činí potíže. Až moc mě týrá, když s ním nejsem… Shlíží na mě se svůdně přivřenýma očima, jako by jen čekal, až mu padnu do náruče. A pak náhle zruší zbývající prostor mezi námi a nahne se ke mně.

„Budou tu pořád,“ vydechne tónem, při kterém mi naskočí husí kůže a po zádech mi přejede mráz. Pootevřu panicky rty a bráním se. Nechci tak snadno podlehnout těm citům, ale pravda je, že mi na něm stále tak moc záleží…

„Pak tu budu navždy.“ Dech se mi zrychlí, zatímco ho probodávám zastřeným pohledem. Jsem jen pár mizerných centimetrů od jeho tváře a smyslných pootevřených rtů, které přímo vybízejí k polibku! Já už to nevydržím! S bolestným povzdychnutím se poklidně přiblížím, až cítím jeho chladný dech a s neskonalou něhou ho políbím na rty. Jsou hebké a sladké na dotek a mnou prochází prachobyčejné ohnivé impulsy a nenadálá horkost. Prudce mě k sobě přitiskne a líbá mě tak něžně, až ve mně znovu burcuje lásku. Nemohu se od něj ani odtáhnout. Vím, že by mi to způsobilo nehoráznou bolest. Toužím ho laskat a ochutnávat. Konečky prstů mi jemně přejíždí po zádech a pobízí k dalšímu laskání. Nedotírá na mě, jen… ve mně probouzí člověka a já v jeho náručí nemám sílu to v sobě udupat.

S přivřenými víčky si uvědomuji, že takhle křehce se mě dlouho nikdo nedotýkal. Jsou to sladkobolné, motýlí polibky, od kterých mám rty celé naběhlé. Tiše mu štkám do úst a nijak tempo nezvyšuju. Tohle… týrání mi vyhovuje. Prsty mu zabořím do měkkých krátkých vlasů a proplétám se jimi, láskyplně je hladím.

Netuším, jak dlouho spolu takhle stojíme a vyznáváme si lásku. Čas je náhle něco nepotřebného, bezúčelného, protože já jsem v jeho náručí a rozhodně z něj nechci pryč! Dlaní doputuje až k mému krku a jemně mě za něj zezadu drží, jako bych mu snad chtěla utéct. Druhou rukou mě hladí ve vlasech, až z toho pociťuji mírný srdeční kolaps. Ovšem díky jeho přítomnosti se mi snadněji přemýšlí.

Tenhle Chester, kterého… miluju je přece někdo jiný, než ten, který… zabil mé rodiče. Tenhle je jiný, má duši, kterou jsem v něm probudila. A beztak je mým stvořitelem, takže útlocitně vnímám, jako bychom spolu byli navždy. Nejspíš je na čase jít dál. Svůj smysl života jsem přeci splnila… Našla jsem vrahy mých rodičů. V jednom jsem zničila tu chladnokrevnou zabijáckou část. Donutila jsem ho pojmout lásku i duši natolik, že nyní dokáže litovat svých činů… Dokázala jsem to!

Ovšem jediným problémem stále zůstává Oskar. Tím, že jsem ho týrala jsem spíše ubližovala sobě.  Podle všeho šlo z jeho strany jen o další podařenou intriku, ale já ho beztak zabít… nedokážu.

Když se mi něžně vetře jazykem mezi rty, tiše zaúpím a špičkou obkroužím obrys jeho úst, než se do něj lačně ponořím a začnu ho ochutnávat.

„Sakra!“ zahučím v duchu se vší provinilostí. Celou dobu jsem mučila Chazze, ale… on už je jiný! Ubližovala jsem mu zbytečně! Tohle pro něj také není jednoduché. Ty výčitky, které v něm už navždy budu probouzet, jsou dostatečným trestem pro někoho, kdo kdysi býval zlý.

Odtrhnu se od něj a s jistou prozřetelností se mu zadívám do těch rozněžnělých očí, jejichž pohled se mi propaluje až do duše. Všechno před tím bylo špatně! Šla jsem po úplně jiné cestě, než kterou jsem se měla správně vydat! Celou dobu se mi to snažit povědět a ukázat, ale já byla slepá a… hluchá.

„Ten, který zabil mé rodiče, už neexistuje. Zabila jsem ho v tobě…“ Zašeptám tiše. Náhle si uvědomuji, proč mě natolik vyděsil pohled na fotografii, kde byl Chester hlavním aktérem. To nebyl on! To byl násilnický bezcitný upír, kterého jsem… zabila láskou a důvěrou.

Chester

Tvář mi protne úlevný úsměv. Zajímavé, vždy jsem si myslel, že všechno dokáže vyřešit jen násilí, ale nyní vidím, že je tomu přesně naopak. To, co jsem považoval za největší slabost, je to nejsilnější v překonávání překážek… Zdá se, že jedině skutečně silné citové pouto dokáže překlenout i věci, které se zdají být neřešitelné.

„Ano, jsem jiný … díky tobě.“ Políbím ji na čelo, až přivře víčka a obličej se jí rozjasní, zatímco se oči rozzáří šťastnou ironií. Už několik dní jsem u ní tak příjemný, duchaplný spokojený výraz neviděl.

„Ani nevíš, jak moc bych na sebe chtěl vzít všechnu tu bolest, kterou jsem ti způsobil.“ Přejedu jí jemně špičkou nosu po tváři. Těžce se nadechne a zatváří se maličko rozpačitě.

„Já vím… Teďka, když už jsem splnila svůj … úkol, můžu žít klidnějš.“ Odevzdaně se mi dívá do tváře, jako by chtěla prožít celou věčnost jen se mnou a já… bych si to hrozně přál.

„Vim, že by ti mí rodiče odpustili, protože ten kdo je zabil, už není.“ Pevně ji k sobě přitisknu.

„Já … nechci, abys … za … ním ještě … chodila.“ Dostanu ze sebe, zatímco zatínám čelist. Mučí mě, že byť jen sahal na to, co je mé! Že ji týral a dopřával si její blízkosti. Zřejmě ji beztak jen… využíval. A doloval z ní to nejhorší. Sice jsem si slíbil, že o něm nebudu mluvit a rozhodnutí nechám pouze na ní, ale… Nedokážu si z mysli dostat, jak se poddávala jeho hrubým lačným polibkům!

„Nepudu,“ hlesne zamyšleně.

„Chtěl bych něco vědět…“ Pustím ji a váhavě se zadívám do šedých sarkastickým tůní. Nejspíš bych se na to ptát neměl, ale já si nemohu pomoci! Musím to znát! I kdyby pro mne odpověď byla… krutá. Zdá se, že jsme oba neskuteční masochisti.

„Di… Spala jsi s ním?“ Protočí panenky v sloup a neurvale se zašklebí, zatímco pubertálně odfrkne, až zatnu pěsti, jinak bych ji snad chytil pod krkem a za to její chování vážně… maličko přidusil.

„Ne! V jeho případě mi sakra šlo o něco jinýho!“ prskne uraženě a netrpělivě postává. Její reakce mě samozřejmě popíchla. Nemohu se divit, že se chová jako pubertální upírka, když ji prakticky teprve bude sedmnáct… Vyděsí mě, jak je mladá!

„Jdu si dát sprchu. Budeš doufám u děti?“ Loupnu po ní otcovským pohledem, až nafoukne tváře a zatváří se jako nefalšovaný provokatér. Drze mi ukáže oplzlé gesto, až mám chuť se po ní ohnat. Její ohnivá nátura mě vážně jednou…

„Sakra, jako proč seš zase takovej?! Jasně, že budu u dětí!“ Zachmuří se a posadí se trucovitě na postel, až se musím usmát.

„Moje malá urážlivá Di.“ Nikdy to s ní nebylo jednoduché a nejsem tak naivní, abych si myslel, že se to snad v průběhu času změní. I když pár století by jí mohlo otupit hrany a zklidnit tu její nepředvídatelnou osobnost.

„Jaký jsem?“ Dojdu až k ní a nahnu se nad její tvář, až teskně zamrká, zatímco ke mně natáhne dlaně v náznaku obětí.

„Jen tě zlobím, copak mě neznáš?“ Škádlivě ji kousnu do rtů a prudce se od ní odtáhnu, až se zamračí.

„Sakra, furt stejnej zmetek!“ Ta poznámka mě pobaví. Sebevědomě se ušklíbnu a protáhnu, abych jí dal na obdiv sám sebe… Takového, po jakém vždy touží! Chytí mě kolem krku a přitáhne si mě blíž. Líbí se mi, jak si mě dokáže přivinout k tělu.

„Proto tě tolik chci!“ zašeptá mi svádivě do rtů a sladce se mi v náruči roztřese, když ji k sobě přitisknu a věnuju jí dlouhý vášnivý polibek.

„Pojď se mnou do koupelny…“ zavrčím zastřeně, zatímco ji přitisknu tvrdě ke svému klínu a probírám se havraními provázky. Tolik mi chyběla!

„Nemůžu. Budu u děti.“ Kývne směrem k postýlkám a já se od ní rezignovaně odtáhnu, přestože hořím touhou. Zvláštní… Byl jsem bez ní a neměl jsem na sex ani pomyšlení, takže jsem ji ani… nepodvedl. Ale když vím, že mi zas patří, vynořuje se mi ten chtíč v těle jako virus a pohlcuje mě.

*

Ještě si protírám vlasy ručníkem, zatímco na ni zírám. Je rozespalá. Téměř nechápavě na mě mrká a tvář jí protíná taková rozkošnost, že bych ji nejraději nechal spát a sám si vlezl k ní. Tváře má slabě zčervenalé, zatímco si dětsky protírá oči pěstmi.

„Mojí pomoc? Jak to? Proč?“ zívne a dá si ruku před pusu, když se protáhne v zádech a vyskočí z postele s tlumeným fňuknutím. Pohledem zkontroluje děti a vyjde za mnou na chodbu, kde s rukama v kapsách postává Dick. Jakmile ji uvidí, svérázně se zašklebí a vydoluje na tváři křivý úsměv, který k němu patří.

„Musíme se zbavit Oskara. A ty jsi bohužel jediná, která na něj má vliv. Máš ještě ty fialové krystalky?“ Polekaně na mě vyvalí oči a tvrdě zatne čelist. Zatvrzele mlčí a probodává nás zrazeným pohledem.

„Myslím, že už je nemá…“ pokrčí Dick rameny, zatímco ji zkoumavě pozoruje. Všiml jsem si, že… to jejich pouto jim nějak lacině pomáhá v dorozumívání. Nemám to rád, ale… nedokážu tomu zabránit! Jsem tomu jejich pitomému vztahu odevzdaný na milost a nic… s tím nesvedu.

„Di, já po tobě nechci, abys… aby ses na tom nějak podílela, ale … bez tebe to nezvládneme. Jediný, kdo ho v tuhle chvíli dokáže zpracovat, jsi ty. Leda … bych to na něj zkusil zahrát nějak já, ale nevím, jestli bych ho přesvědčil.“ Zkrabatí čelo a zamračí se, zatímco nesouhlasně vrtí hlavou. Ještě chvíli na ni s Dickem shlížíme výmluvnými pohledy, až tu její tvrdohlavost přeci jen prolomíme a jí dojde, že nic jiného nám prostě… nezbývá!

„Fajn.“ Pokrčí drobnými útlými rameny a uhne pohledem, jako by se na nás nemohla ani podívat.

„A ty krystalky fakt nemám. Oskar je v agónii zničil.“ Zadívá se Dickovi hluboko do očí a zamračí se, jako by mu nadávala.

„Dokážeš ho dostat do pout?“ Hlesnu neurčitě. Nejsem si jistý, zda je dobrý nápad ji do toho zatahovat. Když vidím její odmítavost, tím víc mám… obavu! Kdyby se jí něco stalo, cokoliv! Tak bych si to neodpustil.

„Udělám to sám. Pokusím se ho nějak zmást. Zůstaň s dětmi!“ Rozkážu pevným hlasem, až provokativně odfrkne a plna ironie se zašklebí.

„Zůstaň si s nima sám. Ty to nedáš! On to na tobě pozná! Bude to fajn, protože Oskar si ode mě nechá líbit všechno!“ vycení afektovaně špičáky a ukáže tu zlou náturu upíra, kterou v ní dokázal probudit a kterou já k smrti… nesnáším! Nenávidím tu její krutost a zlost, s jakou ho týrá, i když Oskar si to zaslouží. Chybí mi ta její citlivost a něha… Dokonce mi schází i to pitomé zachraňování obětí!

„Půjdu za ním a vy … ho pak dorazíte.“ Zbytek řekne téměř neslyšně a trochu se rozkašle.

„Nechci, abys šla s námi! To raději řeknu Mie, aby nám pomohla!“ Náhle mám prostě hrozně podivný pocit a nemohu se ho zbavit. Nechci ji v jeho blízkosti! Di se zatváří jako vždy pobaveně a zuřivě se ušklíbne.

„Rači skoč za Miou, ať pohlídá děti, když ty budeš mít na práci něco jinýho.“ Přešlápne z nohy na nohu a protáhne se, jako by se připravovala k boji. Nelíbí se mi ten její bojovný postoj! Šedé oči se tak rychle mění v bezcitné a cynické, až mě to ohromí.

„Nikoho jinýho k sobě nepustí, to sakra víš! Nikdo jinej na něj takovej vliv nemá! Sám jsi to říkal!“ Připomene mi větu, kterou bych nejraději vzal zpátky. Zhluboka se nadechnu. Budu se muset obrnit, abych ji opět přesvědčil k něčemu, co chci já. Proč to s ní vždy musí být tak těžké?!

„Do hajzlu, seru na to, co jsem říkal! Když se něco stane, tak děti budou potřebovat tebe, ne mě! Dokážu se mu zase dostat do přízně … jenom to bude pár dní trvat, než ho přesvědčím! Ale já si zachovám lidskou tvář déle dobu, než ty!“ Zavrčím zbavený trpělivosti. Slušnou mluvu jsem ignoroval zcela. Je mi úplně jedno, jestli budu spisovný krutý upír nebo negramotný hajzl, kterým se musím chtě nechtě na pár dní stát.

„On už o tebe nestojí. Má mě.“ Usměje se plna vzdoru, jako by díky němu nabrala druhý dech a stala se ještě neoblomnější! Dokonce na ni přestávají působit i mé nevybíravé reakce plné vzteku.

„I kdybys přilezl po kolenou, tak mu za to nebudeš stát. Jsem podle něj dokonalá. Mám talent… Perfektní inspiraci pro týrání. Prej jsem se podle něj narodila s abnormální krvelačností a díky tomu, že … neznám hranice, tak je moje týrání krutější, než by ho kdy napadlo.“ Pokrčí rameny, zatímco se neurvale šklebí, ale šedé zorničky má… smutné.

„Můžeš to klidně zkusit, ale jenom ztrácíš čas. On chce jenom mě.“ Neříká to pyšně, ale naopak mi přijde, jako by se za to styděla.

„Chazzy, ona… Di má asi pravdu.“ Dick si zoufale vjede do vlasů a zatváří se tak zmučeně a bolestně, až semknu rty v úzkou čáru. Když už s tím souhlasí i náš blonďatý model, který by za Di dal duši, tak je to špatné.

„Já jsem taky pro,“ ozve se Dexter a až teď se vyhoupne ze stínu, ve kterém se celou dobu schovával.

„Ty drž hubu!“ vyjedu po něm a znovu ho zaženu do chmurné tmy. Ještě jednou sjedu na Dicka pohledem plným obav a pak si povzdechnu. Di stojí zcela uvolněně, jako by se nic nedělo… Jako by se ani nechystala vražda. V očích jí sálají ty chorobné cynické plameny a tvář má semknutou sarkastickým neutuchajícím šklebem. Děsí mě, jak… neskutečně rychle dokáže být chladná a nepřístupná.

„Já to zkusím!“ zavrčím skrze semknutou čelist.

„Tak si to zkus… Ale i když se nebudu zúčastňovat, chci bejt při tom!“ Nějak jsem s tím počítal, ale stejně se mi díky té laciné větě sevřela hruď. Nejraději bych ji i děti měl daleko odtud a v bezpečí.

„Nebudeš se do toho plést a nijak do toho zasahovat! Nejraději bych tě měl úplně mimo dům!“ zavrčí Dick a znovu si vjede do rozčepýřených vlasů. Souhlasím s jeho reakcí, která Di trochu udivila. O krok od něj poodstoupila a omluvně se mu dívá do tváře.

„Teď za ním půjdu, ale chci s ním být sám. Nebudu riskovat, že … přijde na to, jak se věci mají. Vy přijdete, až ho dostanu tam, kde ho budu chtít mít.“ Nejraději bych Di popadnul a někam ji zavřel do té doby, než bude po všem. Pokud bude zaujímat takový postoj, tak bude přidělávat jen problémy. Zadívá se na mě s výčitkami a nesouhlasem.

„Neměl bych jít raději s tebou? Víš … kdyby se něco zvrtlo.“ Dick na mě pln pochybností shlíží a je vidět, že se mu můj nápad moc nezamlouvá.

„Nejsem si jistý, jestli bys mi tam k něčemu byl, Dicku. Bude lepší, když … se budeš starat o Desire. Ta to nyní potřebuje více než já. Sám to zvládnu. Až budu potřebovat pomoc, tak si řeknu, neboj.“ Trochu se na něj usměju. Nemám chuť do toho zatahovat nikoho. Nejsou tak… násilní a drsní, aby to zvládli. Škoda, že ho nemohu zabít sám… Jen bych je tím ohrozil.

„Jdu na to.“ Di stiskne nesouhlasně rty a v očích se jí zračí “nedělej to!“, ale já nemohu přestat. Zatnu ruce v pěst a jdu dál. Posouvám jednu nohu přes druhou a stroze jdu do schodů. Podle Di bude jen na půdě. Má to… nařízené.

„Ach poupátko, kde jsi byla tak dlouho? Už jsem se tě nemohl dočkat!“ Je mi z toho medového hlásku blivno! Uvolněně leží na posteli, a když zvedne hlavu, úsměv mu z tváře zmizí a nahradí ho znuděnost.

„Nejsem sladké dvojčátko…“ ušklíbnu se a jdu k němu blíže.

„Co tu ty chceš?“ trochu si odkašle a naučeně se posadí. Drží rovná záda a na tváři neutuchající klidný úsměv, jako by vítal nepříjemnou návštěvu.

„Kdepak mám svou holčičku?“ toužebně se rozhlédne po místnosti. Očima propátrá každý kout, a když ji neobjeví, rozzářené zelené oči poblednou.

„Nevím, kde je…“ Pokrčím s nezájmem rameny a plácnu sebou do křesla. Rozvalím se dost neřestně a s očekáváním na něj pohlédnu.

„Víš … přemýšlel jsem. A hodně. O tom, jaké to bylo, když jsme byli ještě my dva spolu…“ odmlčím se a sleduju, jak se jeho pohled zaměřil úsečně na jediný vchod na půdu.

„Co bylo … bylo,“ hlesne neurčitým hlasem, jako by mne příliš nevnímal. Oči upírá chtivě jen k tomu jednomu bodu, jako by každou chvíli očekával její příchod. Je nedočkavý a i když ho opřádá ten nekonečný klid, sálá z něj i jakási rozpolcenost, kterou jsem u něj ještě neviděl. Je prostě… příšerně natěšený!

„Hm…“ přimhouřím oči. Zřejmě je z Di vážně celý hotový. Dokázala mu hlavu zamotat dokonale, přes to je ona šikovná.

„Asi mi to chybí… Nějak mě to tady začíná srát. Furt všechno dokola. Jenom ohraný keci … začínám z toho bejt psychicky vypatlanej.“ Schválně pozbudu svůj slovosled, aby mě mohl opravovat a znovu si připadal jako můj učitel. Ale s ním to ani nehne!

„Až mi sem přivedeš mé ohnivé dvojčátko, pak se s tím možná dá něco dělat, ale nyní nehodlám plýtvat energií. Potřebuji ji na něco jiného.“ Duchaplně se usměje a blýskne špičáky v primitivním upířím úsměvu, až mám chuť mu ty zuby vykopnout!

„Do hajzlu, proč si myslíš, že to dělá?! Pro zábavu! Dokáže dost dobře ovládat obě svoje půlky! Nechce bejt jako ty nebo já! Při první příležitosti ti probodne srdce kůlem!“ Zavrčím zhnuseně.

„Fakt jsem nečekal, že seš takhle naivní! Snad v tobě taky neprobudila nějaký citečky?“ šklebím se mu zvráceně do obličeje, zatímco on mě protíná přemýšlivým a pochybným pohledem, jako by se díval na problematického upíra.

„Ach, ona má vážně neskutečný potenciál…i kdyby si jen hrála!“ Ve tváři mu vytane zlovolný úsměv.

„Tak neskutečný potenciál!“ dostanu ohromný vztek a nejraději bych mu prohnal hruď kůlem sám.

„Nikdy jsem tak talentovaného, jako je ona, nepotkal. Je … jedinečná!“ zasní se a dá mi tak najevo, že já už nepatřím mezi ty, kterých by si on vážil. Jistě, zklamal jsem ho!

„Pokud chceš zničit rutinu života, tak mě k tomu nepotřebuješ.“ Hlesne bez zájmu a dál upírá oči ke schodům. Popadnu starou dřevěnou židli, která stojí v rohu a než se Oskar naděje, třísknu ho s ní přes záda tak silně, že se sesune k zemi a dřevo se rozletí na kusy.

„Já mám také neskutečný potenciál, to mi věř!“ Zavrčím a popadnu kus přeražené nohy od židle. Zatímco on se trochu udiveně zvedá, znovu po něm skočím a za chvíli se oba válíme na dřevěné leštěné podlaze a snažíme se jeden druhého odrovnat energickými ranami pěstí.

Oskar je sice silnější než já, ale mě vždy nahrával můj vztek a touha ochránit rodinu, která mi dodává dostatek energie. Jsem pružnější a hbitější, takže úsečně uhýbám jeho ranám, zatímco mezi námi je ten provizorní kůl, a já mám obavy v čí hrudníku skončí. V jednom okamžiku to už vypadá, že budu na… prach, ale nakonec se mu podaří mě jen velmi bolestivě škrábnout.

„Hajzle!“ usyknu a prudce vydechnu, zatímco mu bolestně zkroutím ruku, ale kůl je komicky stále namířený proti mně. Na chvíli ho omráčím velmi sinou ranou do obličeje. Využiju toho a hrubě se mu zaryju do slabin, až hrubě zavrčí a tvář mu protne bolest. Hned mu přiložím kůl k tělu.

„Tak co? Ještě stále nevěříš, že mám potenciál?!“ vrčím mu nenávistně do obličeje, zatímco se pitomě usmívá.

„Tebe žene pouhý vztek, ale ona je schopná týrat i za naprostého klidu a dobré nálady. Dělá to pro…radost. Užívá si to, zatímco ty mučíš a vraždíš, protože musíš.“ Blahosklonně se usměje, zatímco se mu krev roztéká po obličeji.

„Klidně mě zabij.“ Moc dobře ví, co by to pro mě i ostatní na planetě znamenalo…

„Už mám těch sraček, co mi tu říkáš, až po krk! Rozumíš?!“ zavrčím temně.

„Být tebou, nepodceňoval bych mě tolik!“ syknu a přitlačím, až cítím, jak kůl trhá tenkou látku košile a povrchově se mu zarývá do kůže. Ovšem on neucukne. Neudělá nic, jen je stále opředený tím svým majestátným klidem a povzbuzuje mě!

„Zbláznil ses, sakra?! Hnedka ho pusť!“ Za záda se mi pověsí něčí křehká útlá postava a snaží se mě od Oskara odtáhnout.

„Chazzy, prober se! Když ho zabiješ, jsme v háji všichni!“ zaryje se mi drápy do ruky, až bolestně ucuknu a ona mě od něj neurvale se hřmotným vrčením odstrčí.

„Neříkal jsem ti, že je dokonalá?“ hlesne uvolněně Oskar a stále se tak medově usmívá, až mám chuť se po něm znovu vrhnout.

„Ty drž hubu!“ Kopne ho mezi nohy, až se zkroutí do polohy embrya. Zadívá se na mě dost zlostně, ale já jí pohled oplatím.

„Nepleť se do toho!“ vyjedu na ni a chci ji odstrčit, ovšem je jako divoká kočka. Oskar toho využije a kopne mě do obličeje a vrátí mi tak tu omračující ránu i s úroky. Svezu se k zemi a před očima mžitky, zatímco mi z nosu prýští lepkavá tekutina.

„Oskare, neser mě! Tohle dělat nebudeš!“ zavrčí Di a skočí mu do náruče. Drápy jedné ruky se mu zaryje do hrudníku, až sebou upír bolestně trhne a v tu samou chvíli se mu se vší divokostí a brutalitou ponoří špičáky do jeho krku. Sálá z ní naprostá surovost, až se musím oklepat. Když Oskar v agónii vyjekne, ještě mu drápy ránu na krku rozšíří. Ze zelených očí mu téměř sálá bolest a útrpnost, zatímco se… má maličká… vesele baví.

„Jsi dokonalá.“ Zachraptí zmučeně a stále na ni pohlíží snad až zamilovaně.

„Jo, to teda jsem!“ Di se ďábelsky rozesměje a drápy se mu zatne do nejcitlivějšího místečka, až Oskar protočí panenky a oči mu zesklovatí. Na rozdíl od něj se mi její údajná dokonalost nelíbí ani trochu! Rukávem si utřu krev a drapnu Di za paži.

„To už stačí!“ syknu a dost hrubě ji od něj odtáhnu.

„Do hajzlu, proč jsi nezůstala dole?!“ zavrčím naštvaně, zatímco se mi afektovaně vytrhne.

„Protože ty to nezvládáš!“ vyjede na mě a houkne na Dicka a Dexe, kteří beze slova přijdou a bezvládné Oskarovo tělo snesou na chodbu. Rozhlédnu se. Sice se mi nelíbí, že ho máme zabít… přímo přede dveřmi naší ložnice, ale dál se mi nechce čekat!

„Co to má bejt?!“ Probere se a roztáhne ruce do široka, jako by po Di vyžadoval obětí. Ihned mu dosedne do klína a nechá se k sobě přitisknout, jako by… Rychle zavrtím hlavou. Přeci není možné, aby k němu něco cítila!

„Je to veřejná poprava, miláčku.“ Procedí skrze zuby a pohotově mu zaryje drápy do páteře. Přímo do té nejcitlivější části, která mu způsobí agónii a ještě ho dopraví do dalších chvil bezvládnosti. Naučila se mučení ovládat dosti dobře… Až mě to děsí, jak je učenlivá!

„Já bych to zvládnul sám! Už dávno mohl být mrtvý!“ zavrčím a setřu si další krev, která mi stále stéká z nosu.

„Kdybys ho zabil, tak je pak i po nás, ty blbče!“ vyčte mi zuřivě Di a poklepe si prsty na čelo, jako by mi hráblo.

„Jsi v pořádku?“ Dick se na mě dívá maličko rozhozeně.

„Jo, je mi dobře.“ Přikývnu a uklidním ho tak. Jistě, nevypadám nejlépe…, ale už jsem zažil i horší rány.

„Takže… Já ho zabiju.“ Di hrábne po kůlu. Po zádech mi přejede mráz.

„Ne! Ty ho zabíjet nebudeš!“ vyrvu jí zbraň z ruky, až se na mě běsnivě zadívá. Nemíním riskovat, že by se jí to zalíbilo tak rychle, jako přišla na chuť tomu bezduchému týrání.

„Dick to pro Desire jistě udělá rád, že?“ otočím se na něj, až ode mě couvne a v očích se mu zračí nepokrytou hrůzu, jako bych tou větou v něm rozhořel děsivé vzpomínky či co. Chytí si hlavu do dlaní a chvíli mu trvá, než se z toho stavu dostane. Je ještě bělejší než obvykle. Doslova… ztratí veškerou barvu.

„Nemůžeme ho prostě… jen uvěznit?“ polkne a zavrtí hlavou, jako by se vážně bál vraždit! Di ho pronikavě probodává očima. Věnuje mu samé chápavé a laskavé pohledy.

„Nenuť ho do toho.“ Zašeptá směrem ke mně a dvěma kroky se ocitne v Dickově náruči, kdy se k němu jemně tulí a hladí po tvářích, zatímco mu bězděčně shlíží do očí a sem tam mu věnuje drobnou pusu. Nesnáším ten jejich vztah… Tu neúnosnost, která s tím na mě padá!

„Já to zvládnu." Nechápavě zvednu hlavu k té drobné postavě, plné mateřské lásky. Mia se zářivě usmívá. Odhodlaně se natáhne pro kůl a bez zájmu slede Oskarovo bezduché tělo, zhroucené na zemi.

„Kde to s ním mám skoncovat? Tady?“

„Klidně. Čím dříve, tím lépe. Luxusní popravu mu nikdo zařizovat nebude…“ Ušklíbnu se. Koneckonců jsme tu všichni, mimo Desire. Rukávem si setřu další krev a dívám se, jak se všichni truchlivě přiblížili k Oskarovi. Di a Dick jsou oba bledí a zmožení, jako by jim z těla vyprchal veškerý život a… barva. Opírají se jeden o druhého, zatímco Dick drží Di kolem ramen a tváří se… zděšeně, tak Di se neurvale šklebí, jako by se snažila v sobě zahnat jiné pocity. Dexter těká srabácky pohledem kolem a Mia… Má nevlastní sestra je jako jediná při smyslech.

Diana

„Mio… To ne…“ Zalapám po dechu, když se na něj to rudovlasé stvoření posadí a natáhne ruce směrem k jeho hrudi, zatímco v dlaních tupě svírá kůl.

„Di… Byl to vrah tvých rodičů.“ Vzteká se mé svědomí. Zamrkám očima a snažím se v sobě pohřbít ten soucit a zoufalost, kterou mi to vlévá do těla.

„Byl to tvůj učitel! To nemůžeš dovolit!“ Chvěje se upíří část. A já prostě nedokážu souhlasit s trestem smrti, protože pro ti ní bojuju, již od malička. Vzala mi rodiče. Všechno, co jsem milovala! Je to všechno… moc kruté!

„Seber se!“ vrčí cosi ve mně a zatlačuje ubohost hluboko do těla.

„Je to pro děti!“ zadívá se na mě nechápavě Mia. Samozřejmě, neví, proč právě já ho chráním.

„Pro radost.“ Ušklíbnu se neurvale, abych najevo nedala své pravé pocity, které mě tíží. Jako vždycky se schovávám za masku drzosti a drsnosti, ubohé ohnivosti.

„Bude to konec… Smrt! Takhle to chceš?!“ Breptá soucit a klepe se uvnitř mě. Připomíná mi bolest, kterou jsem prožívala, když jsem zabíjela… Snažila jsem se to potlačit, ale stále to bylo ve mně a tížilo mě to tak neuvěřitelně a zle.

„Pokud to dovolíš – už se nevrátím!“ vyhrožuje duchaplně. Vím, že takový zásah v přímém přenosu jen tak nezvládnu. Je to podivné, ale jsem… na to až moc citlivá.

„Nepotřebuju tě!“ zavrčí ve mně neurvale Oskarův následovník a protne mne vlna smrti, když se mi ten šedý mrtvý prach dostane do nosu i očí.

„Oskare!“ zařvu hrdelně ve svém nitru, které se mi svírá v bezútěšném pláči. Protínají mě vlny zoufalství a bolesti, až mě Dick musí pevně přitisknout k sobě, zatímco usilovně přemáhám křik…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 74. kapitola: