OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - Epilog

08.09.2011 (12:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1602×

Hra s ohněm - Epilog

(hudba k epilogu)

Nechápavě se dívám kolem sebe. Všude je bílo. Netuším, kde to jsem, ani jak jsem se tu ocitla. Rozhlížím se kolem sebe ve snaze proniknout mléčnou mlhovinou halící okolí do své náruče. Dlaněmi si přejedu po pažích a oklepu se. Je tu podivné chladno. Od úst mi s každým výdechem stoupá pára a ztrácí se v bělavé mlze.

Ozvěna mých kroků se mi zařezává do uší a ruší tak jinak dokonalé ticho. Nahání mi to husí kůži a po zádech mi hloupě přechází strach, i přesto mě cosi pohání jít dál. S každým dalším krokem mám pocit, jako by sněhově bílý opar kolem mě slábl a ze stran vystupovaly obrysy dlouhým světlých sedaček, jaké bývají v čekárnách v nemocnicích. Ve chvíli, kdy mi tahle myšlenka prolítne hlavou, ucítím slabý zápach dezinfekce.

„Sakra, vážně jsem v nemocnici? V té jedné z dlouhých chodeb, na jejichž konci jsou dveře vedoucí ven z tohoto neosobního prostředí?“ Pomyslím si a rozhlížím se kolem sebe. Tahle se mi ovšem nezdá být dlouhá, ale přímo nekonečná. A kolem nic! Žádná okna. Ani dveře. Jen ty světlé sedačky, zdající se být stejně nesmírné jako chodba sama.

Pocítím vlnu úzkosti a potřebu rozeběhnout se. Chci zavolat Chesterovo jméno, ale spatřím na vzdálené sedačce sedět jakousi temnou postavu, která do tohohle prostředí vůbec nezapadá. Je to muž. Hlavu má zachmuřeně pokleslou mezi rameny a ruce volně opřené o kolena. Cítím z něj až panickou vůni desinfekce. Jako by jím to aroma prostupovalo a chorobně ho obklopovalo.

Posadím se naproti němu a poslouchám ten tichý klidný dech, který mě z nejasných důvodů příjemně tiší. Rozhlédnu se kolem, zda tu nenarazím ještě na někoho, ale jinak je… čekárna prázdná.

„Pane?“ Jemně mu položím ruku na rameno, až sebou maličko trhne a pozvedne hlavu. Ihned se mi do tváře ostře zabodnou zářivě zelenýma očima, až zalapám po dechu.

„Sakra!“ Na zátylku se mi zježí vlasy, zatímco těkám do přesmutného obličeje, jež se zdá být tak mírumilovný a klidný.

„Oskare?!“ vydechnu překvapeně a šokovaně si poposednu.

„Ach, poupátko… Už tu na tebe čekám,“ usměje se.

„Ale ty seš přece…“

„Myslíš mrtvý?“ skočí mi do řeči a tváří mu nad tím slovem proběhne další úsměv.

„To máš bohužel pravdu. Proto jsem tě sem zavolal… Abys mě nahradila,“ řekne tím svým klidným hlasem a drápy mi prohrábne vlasy.

„Jak nahradila? A kde to jsme?“

„Není to jen sen?“ zadívám se do bledé tváře. Je možné, že vážně jenom spím, a když se o to pokusím, podaří se mi z toho snu probudit. Jen si sakra nepamatuju, že bych šla spát! Oskar pokrčí rameny.

„Ach, záleží, jak to vezmeš. Může to být sen, může to být zjevení. Může to být také svět vedoucí na druhý břeh…“

„Na druhej břeh…?“ opakuji po něm a teprve teď si všimnu bílých prosklených dveří. Ihnd se zvednu a nutkavě k nim udělám krok, ale chytí mě jemně za paži a přitáhne k sobě.

„Tam nemůžeš jít. Ty jsou pro mne,“ probodne mě snad až smutným pohledem, na který jsem u něj nikdy nebyla zvyklá!

„Ty jsi tu od toho, abys pokračovala v tom, co jsem já započal…“ Při těch slovech ve mně hrkne. Co po mně vlastně chce?! I když se na mě dívá div ne prosícím pohledem, jeho slova mě v jistém smyslu jaksi děsí.

„Nerozumím…“ zamumlám a o kousek couvnu dozadu. Zhluboka se nadechne a mně se znovu do nosu dostane štiplavá vůně desinfekce, až mírně přivřu víčka.

„Chci, aby ses stala mnou.“ A i když to vysloví tím svým přívětivým tónem a snad až s jistou melancholií v očích, já mám v tu chvíli pocit, jako by na mě křičel. Bolestně ve mně zatrne a vytřeštím oči.

„Nemůžu bejt tebou…  Sakra, nechci! To prostě nejde, nejsem taková jako ty…“ snažím se odporovat, ale dívá se na mě takovým způsobem, že mám pocit, jako bych ztrácela slova a nedokázala se mu doopravdy vzepřít.

„Ale ty už mnou jsi…“ protne mu tvář téměř soucitný úsměv. „Stačí se jen podívat.“

„Podívat? Podívat se kam sakra?“

„Sem…“ stoupne si za mě, chytí mě za ramena a natočí proti skleněným dveřím. Proti těm, které podle něj vedou do druhého světa. I když jsou prosklené, nevidím, co je za nimi. Jsou jako zrcadlo odrážející děsivou skutečnost…

Vyjeknu, když místo své tváře spatřím tu jeho! Dívám se na sebe, ale místo šedých očí mi z obličeje co chvíli problesknou dva chladné smaragdy. Tatam je můj posměšný sarkastický výraz, nahradila ho bezduchá klidnost, div se nezalknu.

„Jsi mnou už dávno,“ zašeptá mi sladce do ucha, až mi přeběhne mráz po zádech. Není to ovšem vzrušením, ale strachem! Obavou z toho, co se to se mnou stalo!

„Máš ze mě tolik věcí, Dianko … Byla jsi můj nejnadanější žák a musíš svou přeměnu dokončit. Je to tvůj úděl…“ pokračuje dál se rty přitisknutými k mému uchu.

„Ne, to já přece nemůžu…“ šeptám, jako bych snad z toho, co jsem uviděla, ztrácela hlas.

„Ale můžeš…“ přejede mi drápy po páteři, až se celá v očekávání toho nejhoršího nahrbím. Ale nestane se nic. Celá tahle situace mi přijde absurdní! Dívám se na něj v odrazu dveří a snažím se zjistit, jestli je to doopravdy on, nebo jen nějaká jeho útlocitná karikatura. Pak mě napadne absolutně nelogická věta - Smrt asi změní každého…

„Vzpomeň si, co všechno jsme spolu zažili. A jak moc se ti to líbilo…“ otírá se mi dál rty o kůži na krku a mně se najednou na ploše skleněné výplně jako film začne přehrávat celá ta krvavá doba, kterou jsem s Oskarem strávila. A kterou jsem si vážně tak neskutečně užívala! Úplně cítím, jak mi z té podívané lačně tepe v očích, i když už to dávno není možné, a v puse se mi sbíhají sliny.

„Sakra! Taková já přece nejsem…“ pokusím se o slabý odpor, ale samotné mi to zní neupřímně. Oskar se tiše zasměje a zezadu mě milenecky obejme kolem ramen.

„Ale jsi. A ještě budeš. Nemůžeš mě přece zklamat jako … Chester. Chtěl jsem někoho, kdo mě nahradí, kdo v tom všem bude pokračovat, až já nebudu moct. Nemám následovníka, jako ostatní upíři. Chtěl jsem alespoň nadaného žáka. Někoho, kdo bude mým upířím dítětem… Kdo udrží můj odkaz.“ dívá se na mě tak skleslým pohledem, až mi ho je v tu chvíli vážně líto…

Nedosáhl toho, na čem si upíří tak zakládají. On ve svém jádru vlastně není zlý. Jen po sobě chtěl něco zanechat. Nemůžu ho zklamat, vždyť to by byla zrada. On se tak snažil, vkládal do mě své naděje. Nemůžu to všechno jen tak zahodit.

„Já budu tvým následovníkem…“ hlesnu do ticha a spatřím v jeho tváři bezbřehou vděčnost, a v té své jeho rysy. A čím více jsem přesvědčena o tom, že to, co dělám, je správné a že to tak má být, podobám se mu víc a víc.

Když pak v tom bledém světle, které je všude kolem, probleskne v odrazu dveří podobizna dvou navlas stejných upírů, zašeptá mi Oskar do vlasů:

„Věděl jsem, že TY mě nezklameš. Jsi silnější než Chester… Ty jsi dokonalá!“ Upřeně se mi dívá do očí, zatímco popotahuju a loučím se s ním. Věnuje mi letmý otcovský polibek na čelo a projde těmi světlými dveřmi…

„Oskárku…“ Stojím tam. Stále na tom stejném místě. Bez hnutí. Ve skleněné výplni dveří jsem to zase já, s černými dlouhými vlasy, s šedýma očima… Ale přesto je něco jinak. Grimasa, která mi protne obličej, mluví za vše. Oskarův stoický klid mi zůstane vepsán ve tváři už navždy…

Poslední rozloučení s HSO

Stojím před domem a tvářím se nad míru vystrašeně… Končí první část příběhu, který jsem prožívala tak dlouho! První etapa, plná nesnází, bolesti, násilí i lásky je za námi…

Houževnatě zavřu oči a ještě jednou se pro klid duše nadechnu. Udělám první krok tou orosenou trávou, a zatímco pomalu a obezřetně postupuju, prohlížím si to chmurné okolí. Stromy, jejichž stíny mi nahánění strach, přestože je zahrada… upravená. Ovšem bez květin. Jako by to tu žilo pouze nočním životem. Vzduchem se prohánějí strach nahánějící netopýři a do uší se mi zarývá vytí i občasný výkřik krutosti.

Přede dveřmi domu si upravím středně dlouhé blonďaté vlasy a na tváři nadhodím úsměv a snažím se chovat… přirozeně. Stisknu kliku a vejdu do osvětlené místnosti, což jsem nečekala. Celé osazenstvo HSO je posedané po křeslech, pohovce i židlích.

„Ahoj…“ polknu a afektovaně se usměju.

„Já jsem…“

„Sakra, Chensie, no jasně!“ Di je vskutku energická. Než stačím udělat další krok, chytí mě kolem ramen a zatřese mnou. Na tváři jí tane upřímný sarkastický úsměv.

„Klid… Neboj se. Jsme jako sestry! Mám z tebe přece to nejlepší,“ mrkne na mě a já se maličko uvolním. Pohledem zavadím o svého druhého hrdinu, který uvolněně sedí na křesle a v náruči má svou Desire.

„Jsem moc rád, že tě konečně poznávám…“ Postaví se a nabídne mi ruku k potřesení. Tupě se usměju, protože on vážně vypadá jako anděl! Blonďaté sladce rozčepýřené vlasy mu ladí s neskonale něžnýma modrýma očima.

„Užili jsme si, co?“

„Já… Fakt se omlouvám za některé těžkosti, které jsme Vám spolu s Wish přichystaly…“ Netrpělivě rvu ruce do kapes a snažím se tvářit jako Di, protože ona je skutečně ta má ďábelská polovička a já jsem na ni… hrdá. Prohrábne si dlouhé černé vlasy a přitáhne mě blíže k ostatním.

„My se s tím vypořádali celkem obstojně, i když někdy jste nám dávaly vážně zabrat. V další části byste nás přece jen mohly trochu šetřit, alespoň v tom, že nám do domu už nebudete strkat takové sraby jako je tady Dexter,“ zasměje se Chazzy a hodí pohledem směrem ke jmenovanému. Chester je nádherný drsný upír, ze kterého sálá sexappeal a mužnost. Je sám sebou za každé chvíle. Wish ho skutečně uměla vytvořit jako muže, při pohledu na nějž se Vám podlomí kolena.

„A proč já jsem jako srab?!“ prskne Dexter, který se na mě mračí, až se musím pousmát. Černé vlasy má školácky připlácnuté na hlavě. Trochu mě děsí ty jeho chladné pichlavé oči, ale je to Dex… Není se tedy čeho bát.

„Já jsem přece drsňák s temnou minulostí!“

„Dexi, seš sračka,“ ušklíbne se Di a sjede ho jízlivým pohledem, až se musím pousmát a v duchu s ní maličko souhlasit, i když on má snad i… dobré stránky, které se prozatím neprojevily a bůhví, zda se vůbec projeví.

„Já bych jen chtěla říct …, že bych Dicka nikdy neopustila. Byl to hloupý nápad mě dát dohromady s Oskarem.“ Desire se na mě zadívá vemlouvavě, až se nahrbím, jako bych na svá bedra naložila její bolest.

„Je mi to fakt líto, ale…“ Omluvně se usměju. Ještě chvíli mě protíná nespokojeným pohledem, než začne s Dickem znovu cukrovat. Jsou… dokonalým párem.

„Nechápu, proč jsi mne začala mít ráda až jako mateřskou Miu…“ ozve se kráska se zelenýma očima a krátkými rudými vlasy. Postavu má jako modelka, přestože je po porodu a v rukou drží Baltazara. Tohle je Wishina postava, ta by se jí nejspíš vrhla do náruče a vesele hořekovala, jak je dokonalá.

„Ale za syna jsem ti neskutečně vděčná,“ zazubí se a odhalí mi tak své vražedné zbraně, až se zašklebím a raději uhnu pohledem.

„Takže… S Oskarem jste nevycházeli?“ Zvednu obočí a zadívám se na ně. Všichni nesouhlasně zavrtí hlavou, až na Di.

„Máš něco z něj… Oba jste… moji.“ Nebudu jim vysvětlovat, že jsou mým nápadem. To oni přece vědí. A rovněž znají veškerá fakta, jen… ještě netuší, co je v budoucnu čeká. Oskar byl vymyšlený jako chladnokrevný zabiják… A svůj úkol dokonale splnil. Ale ta ironie osudu, kterou tak slibně započal, ještě nekončí…

„Líbily se Vám komentáře od čtenářů?“

„Samozřejmě. Čtu je dvojčatům před spaním, aby viděly, jakého skvělého a oblíbeného otce mají,“ zazubí se na mě Chester. Jen protočím oči. On se nezapře. Vždy jistý sám sebou a ke všemu ho taková pozornost těší.

„Byli na nás dost hodní, když jsme vyváděli takové… šílenosti,“ zamyslí se Desire.

„Čekala jsem horší komenty,“ zazubí se Di a poukáže tak na svou pesimistickou stránku. Opře se o zeď a plna netrpělivosti a zářné radosti na mě shlíží.

„Já se vůbec divím, že o nás někdo čte!“ Plácne se Dexter do čela, až se musím rozesmát.

„No, přesně… My jsme dokonalí, ale on nám to kazí. Divím se, že jsi naše čtenáře neodradil!“ Di se s ním strká a pere, ale je to jen takové… přátelské došťuchování. Dexter přeci jen patří do party.

„Ani nevíte, jak mě těší, že Vás tu mám takhle pohromadě… Vážně pro mě hodně znamenáte,“ srdečně se usměju a povzdychnu si, protože mi opět dochází, že… Hra s ohněm končí!

„No tak, nesmutni… Vždyť se zase uvidíme v dalším pokračování Upířích Živlů,“ mrkne na mě Dick a snaží se mě rozveselit. Zakoulí nebeskými duhovkami a na rtech mu vytane pověstný křivý úsměv sladkého frajera. On se mi skutečně… povedl. Lamač srdcí, skoro dokonalý neexistující upír.

„Já vím… Ale uteklo to tak strašně rychle.“

„Jsme Vám vděční, že jste o nás psali,“ mrkne na mě Di a afektovaně vycení špičáky. Jistě, snaží se zakrýt, že je jí z toho do pláče, jako mně. Obě jsme… citlivé, i když by to těžko někdo řekl.

„Di, chceš něco říct čtenářům, kteří psali komentáře? Vnímali Vaše vztahy a prožívali všechny strasti, do kterých jsme Vás s Wish dokopaly. Měli jste vážně bystré čtenáře, kterým se líbila tvá ironie. Chesterův upíří šarm. Dickova něha. Desiina plachá povaha i Miina mateřská láska… Dokonce i Dex byl ze začátku oblíbený…“ Jmenovaný si odfrkne a otočí se ke mně zády. Určitě se mračí, protože on v průběhu času svou povahu vybrousil do něčeho, co se mu nelíbí.

„Jo, já bych chtěla poděkovat všem, kteří mi s Chazzem drželi pěsti, i když on je příšernej,“ rozesměje se a láskyplně ho chytí kolem krku, zatímco ho líbá na tvář. Sluší jim to spolu.

„Já nejsem o nic lepší, no. Fakt jsme vděčný za každej komentář, jak pozitivní i negativní, protože… my taky nejsme jenom černobílí a někdo nás prostě nežere… I když… to si pak říkám, kam ten svět spěje, když já jsem taková dokonalá osůbka a někdo o mně nechce číst,“ divoce se zařehtá, až se nadechnu a snažím se v sobě udržet ten poklid. Chester to s ní nemá lehké. Ani my to s ní nemáme lehké… Di je prostě číslo. Neomlouvám ji, jen konstatuji.

„Ráda bych jmenovitě poděkovala Maye, která Vás se mnou probírala po icq téměř pořád. Dicka si v posledních kapitolách velmi oblíbila…“ mrknu na modrookého upíra, který se potěšeně a vděčně usměje, zatímco si dlaň položí na hruď a uctivě pokloní hlavu.

„Čtenářka Faire se vyznamenala dlouhými bystrými komentáři, které mě vždycky potěšily u srdce. Skutečně si všímala detailů a dokázala se do Vás vžít. Hodně drží pěsti Chazzymu a Di, i když přiznala, že Chester se v některých chvílích choval vážně jako sebestředný sobec. Ale neměj obavu, Wish se za tebe postavila,“ mírumilovně se na něj zašklebím, když vidím jeho komické reakce. Maličko zavrtí hlavou a majetnicky přivine Di do své náruče.

„Aspoň někdo, kdo mě chápe,“ zašklebí se.

„Doufám, že příště přijde taky, abych jí za to mohl náležitě poděkovat,“ blýskne očima a pobaveně uhýbá před Diinými ránami, kterými se ho snaží ztrestat. Naštěstí to Di bere v legraci. Nerada bych, aby se to v mé přítomnosti zvrtlo, v italskou upíří domácnost.

„Svými komentáři mi pomohla i čtenářka Annaliesen, která se dokázala radovat z každé kapitoly a měla ohromnou radost, když se dočetla, že Oskar zemřel… Ovšem, to ještě nevěděla, že to Di nahrála,“ protnu ji obezřetným pohledem, zatímco ji Chazzy stiskne v náruči natolik, až tupě vydechne.

„Ještě, že tu není Oskárek…“ proběhne mi hlavou a pokračuji v dalším výčtu čtenářů, kterým jsem neskonale vděčná za jejich komentáře. Velmi mne potěšilo, že se HSO prokousali až na konec, protože prožívat svět s těmito upíry a lidmi není nic jednoduchého.

„Eris se rovněž vyznamenala bezprostředními komentáři, které mě i Wish vždy rozesmály nebo dojaly. Pomáhaly mi uvolnit se a pokračovat v psaní, když jste zažívali těžké chvíle.“ Sborově pokývají hlavou a vědoucně na mě pohlížejí. Vím, že oni jsou šťastní za každou větu, kterou jim čtenář věnuje. Zdá se jim pak, že přeci jen pro někoho… žijí.

„Komentáře od AnysP byly vždy také bezprostřední. Drží pěsti Dickovi a Desire, aby jim to vyšlo. Litovala Vás, co všechno jste si kvůli mně a Wish museli prožit…“ maličko se zakřením, aby se na mě naši hrdinové náhodou nevrhli a neurvali mi hlavu.

„To bylo od ní moc hezké,“ Desire se děkovně usměje a dál se nechává hladit v Dickově náruči, kde ji něžně líbá do vlasů a tulí ke svému chladnému tělu.

„Čtenářka Skříteček2 řekla, že Váš svět je jako droga… Komentovala i kritizovala a já jsem jí za to ráda, protože upřímná kritika je pro nás také přínos, no ne bando?“ Sice nenadšeně pobrukují, ale uznávají mou pravdu. Já jsem rozhodně vděčná, protože Skříteček2 mě některými komentáři skutečně dokopala k dalšímu čtení. Vaše komentáře jsou pro mě jako afrodisiakum, díky kterému zapomenu na starosti a mohu se bez obav ponořit do světa, kde jsou hrdinové, za které bych já dala ruku do ohně.

„Ajiik se svými komentáři rovněž zapsala do Vašeho světa a bavila se nad hláškami, které se Vám podařilo vypustit do kapitol. Hlavně ji pobavila přezdívka, kterou jsi dala Chrisante.“

„Jo, Kytka,“ protočí Di oči a nadšeně se usměje. Má ráda, když se někdo u četby pobaví a nepropadá se panice nebo chmurným myšlenkám.

„Můžu to shrnout?“ Zvedne obočí a vyskočí s Chazzova náručí.

„Prostě bychom Vám všem moc chtěli poděkovat! Děkujeme moc za každej komentář i výtku. Jsme sakra nadšený, že s náma sdílíte ty naše průsery a prožíváte lásku… Strkáte nos do našich intimních věcí a držíte nám pěsti!“ Je celá nadšená a rozdává upřímné úsměvy na všechny strany.

„Vážíme si všech čtenářů, které HSO má. Díky Vám můžeme prožívat své životy a překonávat překážky, když nám autorky hází klacky pod nohy.“ Dick se na mě mírně zamračí.

„Ten, kdo HSO dočte, by zasloužil metál!“ Pokyne Mia vážně hlavou a dál se věnuje svému synkovi, kterému z rudých očí svítí nadšení, zatímco se směje. Dlouze se nadechnu a uvědomuju si, jak moc jsme vděční za ty, kteří dokázali přelouskat kapitoly, které pro mě znamenaly hrozně moc.

„Chtěli byste ještě něco říct? Chazzy, jak třeba tebe HSO změnilo?“

„No… Když se na to zpětně podívám, prošel jsem si díky Vám zásadními změnami a všechno se od doby, kdy jsem potkal Di, převrátilo vzhůru nohama. Neříkám, že by to bylo špatně!“ Brání se, protože jeho ďábelská maličká se po něm ihned ožene.

„Byly chvíle, které bych klidně prožil znovu, ale i chvíle, které bych si nejraději vymazal z paměti… Asi bych měl na závěr říci něco vtipného … nebo ironického, ale jelikož mě momentálně nečeká zrovna milé období, budu si ten humor schovávat do zásoby, abych ty chvíle s Di přežil.“ Zářivě se usměje tím svým křivým úsměvem, zatímco se ostatní rozesmějí. Všichni mimo Di, která na ně chmurně pohlíží a ruce překřížené přes hruď. Ve tváři jí přímo tane ten ironický vztek.

„Mohu říci vlastně jedno. I když ve mně Di probudila plno lidských emocí, které mi tedy – popravdě řečeno – v určitých chvílích byly spíše na obtíž než k užitku, tak mi cesta k monogamii bude asi ještě nějaký ten pátek trvat!“ rozesměje se a já poznávám, že se máme v pokračování Svět bez krve ještě na co těšit! Vděčně se usměju za jeho proslov a rozhlédnu se po ostatních.

„Kde je vlastně Chrisante?“

„V dětském domově… Tady by být nemohla. Di by ji asi zabila,“ uchechtne se Dick a pohledem plným něhy se zaboří do rozhněvaného uzlíčku, který se za Chesterem třese. Když se z ložnice ozve dětský pláč, maličko sebou trhnu.

„To jsou dvojčata,“ usměje se Di a za pár chvil už je snáší ze schodů. Jsou úchvatní! Draka mi položí bez řečí do náruče a já ho políbím na chladné čelíčko. Nevinně na mě zírá a zájem mu svítí z očí.

„Nebýt mě a Wish, tak tady nejsi,“ mrknu na něj a předám ho Chesterovi, který se v dětech přímo vidí. Na své následovníky je právem hrdý.

„Uvidíme se ve Světě bez krve…“ Zvednu se a ještě jednou sjedu naše hrdiny choulostivým pohledem.

„Neboj se… Budeme tam s tebou! Zvládneš to!“ Houkne na mě potutelně Dexter, který se násilnicky šklebí.

„Chensie?“

„Ano?“

„Zkuste na nás být trochu… hodnější. A pozdravuj Wish!“ Desire ke mně prosebně zvedne šedé oči a zřejmě má obavu z budoucnosti, kterou jsem jim spolu s Wish připravila.

„Nebojte se, já Vás nedám,“ pošlu jim vzdušnou pusu a loučím se s HSO. Uběhlo to tak rychle, až mi z toho přechází mráz po zádech, když za sebou zavírám dveře toho důvěrně známého domu.

„Kéž i SBK najde své čtenáře…“ Protne mě poslední myšlenka, než zmizím ve stínech stromů a nadobro se vypařím z ohnivého světa.

„Děkujeme…“

Pokud Vám nevadí odpovědět na závěr na pár otázek… Budeme Vám vděčné :o)

1. Po kom se Vám v HSO bude nejvíce stýskat?

2. S kým byste se naopak už v dalším pokračování setkat nemuseli?

3. Myslíte si, že se k sobě dvojice, které jsme vytvořili, opravdu hodí? (Chester x Diana, Dick x Desire) Pokud ne, tak proč.

4. Uvítali byste v pokračování nějaké nové postavy? Pokud ano, tak jaké? (např. novou polovičku pro Miu.))

5. Jak se podle vás bude vyvíjet vztah mezi Chazem a Dianou po Oskarově smrti?

6. Co nového byste v ději uvítali (zápletky, zvraty, emoce – více násilí x více lásky x humoru), popřípadě, co byste sami na ději pozměnili, pokud byste mohli?

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - Epilog: