Hrana ježka - Hlava 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Všední dny se skví v každém světě stejně. Tiše a mile jako hřbitovní kvítí. Stejné pro tebe i pro mě. Osudy jsou vrtkavá věc. Opravdový život je někdy tak absurdní, že mu mnoho lidí ani neuvěří. Výtah, snad cesta po jednom takovém je zde. Spusťte se dovnitř, dveře jsou otevřené.

12.06.2015 (12:00) • Mechaniculum • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1172×

Byl to pěkný večer. Určitě byl. Nebylo zima ani sychravo. Bylo teplo. V zahradě bylo ticho. Ptáci již dávno utichli, ačkoli nebyla ještě pořádná tma. Stále šlo vidět, rozeznat drobné detaily. Jen ve stínech již panovala řádná noc. Noc. V noci jsme vařili. Mohutné hořáky syčely. Plyn z nich vytvářel fantaskní pochodně modrého plamene, které se rozlévaly po smaltu… Seděl jsem v kuchyni a přemýšlel jsem. Zase jsem propadl do jedné z těch mých letargických nálad. Maturita. V krásné budově, vozíc se páter nosterem, přijal jsem gratulace. Premiant, maturita na plný počet. Vysoké školy se mi otevíraly. A já jsem měl spleen. Já jsem se utápěl ve smutku, že zase jsme jednou o další kousek blíže smrti. Že to končí, že budu zase sám. Tak jako těch celých osm let, nyní už opravdově. Koutkem oka jsem pozoroval kostkovou silnici. Projížděly po ní luxusní káry, motory nejnovějších vývojářů. Za okny syčelo potrubí svítiplynu a okolo lamp se hádaly můry o kousek světla. Slyšel jsem tikot masivních koleček věžních hodin, slyšel jsem šumění noci, zde na okraji města, na vesnici.

Doma se vařilo. Asi to byla polévka. Alespoň si to myslím. Máma mi tehdy nakázala přinést pažitku a nějaké bylinky ze skleníků. A tak jsem vyrazil. Krásná secesní vitráž mi otevírala cestu ven. Do zahrad. Zavolal jsem na psa, který s nadšením obskakoval moje nohy. Štěkal, než se rozběhl po dlažbě a zmizel pod mohutným soukolím žacího stroje. Sepl jsem si laciný redingot a rudé plechy jsem obešel důkladným obloukem. Můj pohled zaujalo zářící město. Koneckonců, tak jako každou noc.

Vysoké lovecké boty klapaly na chodníku. Rodiče si dali záležet, aby vše, až po pouhou polní cestu, bylo vydlážděné a proměněné v medailón továrenské renty. Teplá noc… Pomalu jsem zašel za roh rodinné garáže a ve zdobené mosazné krabici jsem otočil kohout. Rozžal jsem tak malé lampičky, které osvětlovaly cestu až kamsi dozadu do polí. Tu a tam svítily, jako bludičky. Jen tak mezi keři, mezi řádky brambor. Zahleděl jsem se nad město. Záře vysokých pecí osvětlovaly nové čtvrtě před nimi. Syčení, bušení, život. To všem na mne doléhalo z té dálky. Z té dálky až k našemu venkovskému sídlu. Ale to už jsem se skláněl u záhonku. Mezi prsty jsem jen pro potěšení mnul tymián… Krásně voněl, v celé té černé noci. Natrhal jsem snítky cibulky, možná i libečkový keřík jsem zbavil pár lístků. Pak jsem se zvedl a podíval se zpátky na město. Ohromné doutníky vzducholodí nad ním visely, jako mračna před deštěm. Létat…

Ze zamyšlení mne vyrušil štěkot psa. Byl zuřivý, dotěrný. Kočka, pomyslel jsem si a zrychleným krokem jsem se vydal na zahradu, kde byl v přítmí skryt altánek a ovocné stromy. Omyl. Pes dorážel na klubko skrývající se v trávě. Byl to ježek. Ihned se mi malého tvorečka zželelo. „Fuj! K noze!“ zahřímal jsem do tmy, ale můj slabý tón neudělal nic. Postrádal jsem autoritu, vždycky. Nikdo ze mne neměl respekt. Nebyl jsem… Pes dotíral na ježka. Sem tam se zakousl do bodlin a pohodil hlavou a ježka odhodil dál. „Co je to, ksakru! Knoze!“ Tón hlasu se mi změnil, vkradla se do něj zloba. Ne na psa, že trhá ježka, ale že mne neposlouchá. Vlastního pána. Pes, ale nedělal nic. Byl odhodlaný zvíře zabít, ulovit, udolat. Naposledy s ježkem zatřepal a zvíře odletělo k jednomu z máminých okrasných keřů… „Coeto Frida?! Knoze!“ To už jsem vykročil vpřed. Pes se mě zalekl. Čuba asi očekávala, že se mi svým úlovkem pochlubí. Rána přes žebra ji snad ukázala, že chlubit se nemá.

„Lehni namísto!“ okřikl jsem kňučícího společníka. Frida zalehla do trávy a já se vydal k ježku, který pořád ležel na místě. Uvnitř mne se ještě bil fakt, že jsem zase udeřil vlastního psa. Měl jsem ji vlastně rád, ale nutkání ji potrestat bylo větší. Teď jsem ale tuhle malichernost vytěsnil. Na okraji listí ležela schoulená kulička. Snad jen předstírá smrt, snad se jen kryje před tím psem. Neví, co mu chci. Určitě… Celou tu dobu jsem sám sebe ujišťoval o správnosti svého úsudku. Jako bych byl malé dítě. Děcko, usmrkanec a malý fakan z obecné. Opatrně jsem se ježka dotkl. Až s přehnanou opatrností, to jsem se bál, já srab, že mne snad malý ježek pokouše. Za to bych od dědy ihned dostal za uši. A co, že mi bylo skoro dvacet let. Prsty jsem zvíře otočil. Schoulilo se, ne však lehce a ve strachu, ale jinak. Už mi to bylo jasné. Věděl jsem, že je zle. Jen stinné světlo mi stačilo, abych odhalil, že pes ježku roztrhl hřbet. A já se jej tak nevybíravě dotkl. Spatřil jsem maso, zvědavost mi nedala. Musel jsem se podívat na rozsah zranění. Jako bych snad mohl něco udělat, ježka zachránit. Celá záda byla roztržena, celý ten vak pobitý ostny, chránící ježka. Teprve tehdy jsem si všiml drobného dýchání, tichého funění. Nemůžu jej nechat jen tak. Třeba bych mohl pomoci… Mohl…

Vzal jsem psa a bylinky a rozběhl se domů. K čertu s tím vším. Žil jsem na vesnici a snad studoval přírodovědné gymnázium, ale co k tomu? Uměl jsem to s nožem, děda mne učil. Rybařil jsem. Na udici a pod rukou mi dodýchal tucet ryb… A stejně, ježek.

Doběhl jsem do kuchyně, stále ještě v botách, a umyl jsem bylinky. Ani jsem mámě nic neřekl, běžel jsem nahoru. Po schodech. Točité schodiště lemované ohýbaným dřevem, leštěným, proplétajícím se. Zábradlí v nejnovějším stylu bylo nic. Vyrušil jsem je zrovna uprostřed tance. Gramofon tiše otáčel deskou, zatímco oni ustrnuli. „Dědo, Frida potrhala ježka, co s ním mám udělat?“ To bylo to první, co mne vlastně napadlo. Větší hloupost jsem nemohl říct. Měl jsem věk na to, abych věděl, co s tím. Bylo to jednoduché, neúprosné a mrazivé pravidlo. Co s ním?

„Nech ho tam. Buď odejde, nebo zemře,“ řekl jenom.

„Nemám ho někam uklidit?“ ujelo mi ještě z pusy, ten nad tím jen mávl rukou. Byla to hloupost, zasloužil bych si facku. Kývnul jsem a utíkal jsem dolů. Schody jsem bral po dvou, po třech. Ven na zahradu.

Vedle mohutného botníku stála šatní skříň. Zastavil jsem se ve vstupní hale jen pro ten účel. Pomalu jsem otevřel jedno z křídel. Mohutné vyřezávání a uvnitř obraz myslivců na lovu… Němě se leskl ve světle stejnosměrné lampy, která jako květ visela pod stropem. Natáhl jsem se mezi pláště a kabáty. Ruka mne zastudila na těle… Táhl jsem zpátky. Rukávy se o mě a pušku otíraly jako chapadla medúz, které podle učitelů žily ve slaných mořích na jihu… Vyběhl jsem ven, v druhé ruce tisknouc papírovou krabičku… Ty hrdino, ty bláhový blázne. Pomůžeš mu. Zavezeš jej k veterináři a ten tě s fackou pošle dál. Čím bys mu pomohl, jenom by se trápil. Hlava mi hučela. Podobné myšlenky v ní klouzaly jako kapsle potrubní poštou. Vzduchová zbraň mi těžkla v rukou. Už zdálky jsem jej viděl.

V šeru, klubíčko na okraji listoví. Mělce se nadechovalo, když jsem u něj klečel. Chtělo se mi brečet. Brečet sám nad sebou a nad trapností celé mé mrzké existence. Změkčilost a dobrota se zkrátka do tohoto světa nehodily. Co dál dělat.

Stmívalo se a já se díval na ježka. Stále dýchal a tiše pískal a chrčel. Vzpomněl jsem si na knihu „Ticho nad jižní frontou“. Taky se tam chrčelo a pískalo. Bylo to o válce. Všechno mi to teď přišlo tak patetické. Tam umírali opravdoví lidé a já zde skládal hymny nad jedním pitomým ježkem. Ani nikomu nebude chybět!

Dotkl jsem se ho, ale zvíře sebou trhlo. Zřejmě bolest. Soucit, který se objevil uvnitř mne, nemohl pocházet ze zdravého rozumu. Pomalu jsem zlomil hlaveň. Z krabičky, která se mi v rukou třásla, jsem vytáhl lesklou kuličku a zapasoval jsem ji do drážky uvnitř. Bylo to tak lehké. Střílet do terče. Bylo to tak lehké. Podřezat husu, zabít rybu. Ale ježek. Jakou to mělo logiku. Jakou mělo logiku zabít jednoho a ušetřit druhého. Zvíře jako zvíře, člověk jako člověk. Nos i oči mi vlhly. Zaklapl jsem zbraň a pár kroky jsem k němu přešel.

Namísto soucitu se mne teď zmocnila další hrůza. Stejně patetická, stejně naivní a stejně hloupá! Co když se netrefím? Co když trefím sebe? Nebude jej to bolet? Hňupe! okřikl jsem se uvnitř mysli. Nešlo to. Ruce se mi třásly a jinak lehká zbraň mi přišla neúměrně hmotná. Jako by snad s každým nádechem zvířete nabývala na váze… Celá to potrhlá realita, ta úchylná tragikomedie nabývala na váze. Pomalu jsem tedy namířil. Držel jsem to hůř než kopyto, a to jsem střílet uměl. Ruce se mi třásly. Nemohl jsem zacílit… Zabít ježka.

Křivil jsem rty a na koutku oka se mi objevila první slza. První slza slabocha, první krok ke konečnému rozhodnutí. Musím to udělat, přece ho nebudu trápit… V hlavě mi pořád zněla slova mého dědy, nechej ho tam, buď odejde, nebo… Bylo to odporné sobectví a alibismus. Měl jsem po maturitě, samé jedničky, premiant. Hrál jsem koncert plechu, pochody armádě, k čemu? Připadal jsem si jako bezmocné dítě, hloupé děcko, puberťák, kterému ještě nevyskočilo akné. Jako panic. Znovu jsem se pokusil zamířit. Pískání na zemi neustávalo ani neměnilo rytmus, či snad k mé naivní představě neutichalo. Zastřelit ježka… Vždyť to snad ani nešlo.

Slunce už zapadlo a tak povážlivě potemnělo. Viděl jsem tak akorát velké kulové. Úplné hovno, jak by řekl náš drožkař soused. Železnou hlavní jsem hledal svůj cíl, jako ponorka s periskopem ve tmě. Ruce se mi hýbaly, připadal jsem si jako slon na balónu mezi skleněnými sloupy šapitó. Dlouhá zbraň tlačila, nemohl jsem pořádně cílit. Nechal jsem hlaveň ustálit. Hlava… Zastřelit ježka. Tiché pískání.

Zmáčkl jsem spoušť. Udělalo to jen tiché blaf. Viděl jsem, jak ježek natáhl nohu a přestal se hýbat. Přestal pískat, jako žlutá kačenka u vaničky malého mimina, když ji někdo vytáhne ten legrační špuntík. Ztichl. Umlkl. Ticho.

Trapnost gradovala. Bylo to, jako by mi někdo do ucha vyhrával crescendo na fortissimo a vysmíval se mi za moji dětinskost.

Hahaha. Chachacha. Všechno se mi vysmívalo, i ta mrtvolka. Mému správnému a šlechetnému činu. Zbývalo se sebrat a jít se vyplakat pod sukně vlastní mámě. Otázka zněla, proč jsem to vlastně dělal? Ježci mi to stejně neoplatí. Vědecká obec zastávala názor, že nebe není. A chlubit se tím zvěrstvem.

Šel jsem domů. Ježka jsem zakopal níže na zahradě, pod jednou z jabloní. Snažil jsem se dělat cokoli jiného, hlavně nemyslet. Proč jsem měl výčitky. Já! Student přírodovědné fakulty? Proč já? Udělal jsem správnou věc. To pes jej potrhal, já uštědřil ránu z milosti. Proč…

Vzduchovku jsem schoval zpět. Koukala na mne, logo s okřídleným šípem skryté mezi rukávy kabátů. Svlékl jsem ze sebe kabát, snažil jsem se na sobě nedávat znát fakt, že mne tak rozhodila tato událost. Byl jsem celou dobu nějak naměkko. Konec, ježek, konec… Byl čas spát. Odtěsnit vzpomínky, odtěsnit se od světa. Realita byla tak zkažená.

Došel jsem po schodech nahoru. Střevíce, které jsme doma nosili, tedy alespoň ta mužská část, potichu zavrzaly na leštěných parketách mého pokoje. Na zemi ležely knihy, naproti pak krásná postel. Kdo z mých spolužáků měl takovou, jen já jsem byl snad nespokojený a toužil… po čem vlastně. Prošel jsem okolo A. Werhnera a P. Luistera, přešel jsem učebnice technické biologie. Překročil jsem Himaláje Valčíku na krásném modrém Dunaji, přešel jsem Karakorám souboru etud pro žestě. Přede mnou se jako dívka skvěla postel. Jen ulehnout, přivinout k sobě pokrývku jako bělostnou hebkou kůži.

A spát.

Zítra je taky den.

Následující díl »

Autor: Mechaniculum, v rubrice: Povídky » Na pokračování