OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hudba Deště 2. část

31.07.2013 (12:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 623×

The Music of Rain 

Další den ve škole byl jiný. Už na mě tolik lidí nezíralo. Připadalo mi, že nikomu nevadím, a to bylo dobře.

Moje pozornost se samozřejmě soustředila na Heatha a Phoebe. Upřímně řečeno, to, co se stalo včera, mi trošku nahnalo strach. Phoebe se mi nezdála jako hloupá Barbie modelka, naopak, byla to určitě chytrá intrikářská mrcha.

Ale přemýšlela jsem o tom, jestli s Heathem chodí. Dělala si na něj takové nároky, že mi to tak připadalo. Proč by ale Heath chodil za mnou, kdyby měl někoho, jako je ona? Vychvalovala se až do nebes a kromě toho, že byla neobyčejně sebevědomá, byla i docela hezká.

Někdo mi položil ruku na rameno, málem jsem vyskočila metr nad zem, jak jsem se lekla.

„Ahoj, ty se mnou nemluvíš?“ zeptal se s úsměvem Heath. „Volal jsem na tebe, ale asi jsi mě neslyšela. Tedy, doufám, že jsi mě jen neslyšela. Nelíbilo by se mi, kdybys mě ignorovala.“

„Ehm, zamyslela jsem se, promiň,“ řekla jsem.

„Aha. A jak se dneska máš?“

„Dobře,“ odpověděla jsem. „Ještě nikdy se mě žádný kluk nezeptal, jak se mám.“

„Vážně? A na co se tě kluci ptali?“

„Mě? Většinou na nic.“

„Na nic?“

„No, nejsem zrovna moc oblíbená. Nevěděli, o čem se se mnou bavit.“

„O čem? Já bych hned věděl o čem. Dneska ti to moc sluší, Daphne.“

Určitě jsem se trošku začervenala, když vyslovil ten kompliment.

„Další věc, kterou mi niko nikdy neřekl.“

„Kde jsi žila?“ zeptal se. „Na jako školu jsi to chodila? To tam byli všichni slepí?“

Ne, jenom tam nikdo neslyšel, pomyslela jsem si.

„Ne, nebyli slepí. Asi jsem nebyla jejich typ.“

„No, můj typ teda rozhodně jsi,“ řekl.

Zase jsem si nebyla jistá, jestli jsem mu dobře odezírala ze rtů.

„Nevím, jak si to mám vyložit,“ řekla jsem trochu zmateně.

„Nejlepší by bylo, kdyby sis to vyložila tak, že si mi líbíš.“

„Víc než Phoebe?“

„Co to má společného s Phoebe?“ nechápal.

„Včera jsem s ní mluvila a tak trochu to vypadalo, jako kdyby byla tvoje holka. Dělala si na tebe dost vysoké nároky.“

„Phoebe? Ta si na mě nároky dělala vždycky. Ale mně se nikdy nelíbila. Není jako ty.“

Přerušilo nás zazvonění na další hodinu.

„Nechtěla bys se mnou dneska sedět u oběda?“

„Proč ne?“

„Tak zatím!“ zamával mi na rozloučenou a zmizel ve dveřích jedné z učeben. Já jsem také musela rychle pospíchat na další hodinu.

Když jsem vběhla do třídy, kde jsem měla mít angličtinu, trochu mi zmizel úsměv z tváře. Tuhle hodinu jsem měla s Phoebe. V její tváři jsem neviděla moc přátelský výraz.

Sedla jsem si do své lavice a nedívala jsem se na ni, soustředila jsem se na tabuli.

Na lavici mi přistál vzkaz. Nepochybovala jsem o tom, že vím, od koho je.

Neposlechla jsi, i když jsem tě varovala. Začala jsi válku a nevyjdeš z ní jako vítěz. Srazím tě na kolena. P.

Neměla jsem ponětí, co měla Phoebe v plánu, ale nebrala jsem její výhrůžky vážně. Celý zbytek dne jsem ji neviděla, takže jsem na ni rychle zapomněla. Raději jsem přemýšlela o Heathovi a těšila jsem se na oběd.

Trochu jsem se zdržela na hodině matematiky, můj učitel se mě ptal, jak to tu zvládám i přes své potíže. Skoro nikdo mi do očí nechtěl říct, že jsem hluchá. Bylo to od nich milé, ale mně to slovo nevadilo, zvykla jsem si na něj.

Do jídelny jsem přišla jako jedna z posledních. Phoebe už mě vyhlížela. Jen co jsem vešla, její posluhovačky jí pomohly na stůl, na který se postavila, aby na ni všichni viděli.

„Všichni dávejte pozor, právě přichází!“ zavolala na celou jídelnu, ve které zavládlo ticho. Někteří obrátili zrak k Phoebe, někteří se dívali na mě.

„Naše nová spolužačka Daphne Wilsonová! Jistě jste si jí všichni všimli. Už jste s ní mluvili? Nebo jste se o to alespoň pokusili? Neodpověděla vám, že? Víte proč? Chcete vědět proč? Protože ona mezi nás nepatří! Je hluchá! Neslyší ani mě, ani nikoho jiného!“

Nevěděla jsem, jak to mohla zjistit, ale bylo mi z toho špatně. Nechtěla jsem, aby to mí spolužáci věděli, protože by mě odsoudili stejně jako Phoebe. Řekli by, že mezi ně nepatřím, že jsem jiná.

„Daphne, pojď mezi nás! Slyšíš nás vůbec? Asi ne. Možná bude lepší, když odejdeš. Nejlepší bude odejít navždy a nechat nás žít. Myslím nás – my, kteří nemáme žádné postižení.“

Nenáviděla jsem Phoebe. Potvrdilo se mi jen, že je to bezcitná mrcha, které nevadí, že mě takhle shodí před celou školou.

Do očí se mi nahrnuly slzy, vidění se mi rozmazalo. Už jsem neviděla Phoebe, nedokázala jsem poznat, co říkala. Možná to bylo dobře.

Otočila jsem se na patě a běžela jsem pryč. Běžela jsem domů. Schovat se jako malé děcko, kterým jsem možná ještě trochu byla. Samozřejmě jsem nedokázala běžet celou dobu, neměla jsem na to sílu. Až když jsem neviděla školu, odvážila jsem se jít jen rychlejším krokem.

V domě nikdo nebyl, Sam i Ken byli v práci a Naomi byla ve škole. Odemkla jsem vstupní dveře a hned jsem zamířila do hudební místnosti. Potřebovala jsem se na chvíli rozptýlit, zapomenout na to, co mi udělala Phoebe. A hudba byla jediná věc, která mi mohla pomoci.

Hrála jsem všechny skladby, které jsem složila, ale stejně jsem pořád myslela na své spolužáky, na to, jak se na mě všichni dívali a poslouchali Phoebe, jako kdyby byla jejich královna... Asi jsem podcenila její síly. Opravdu mě srazila na kolena, byla jsem poražená.

Někdy kolem druhé hodiny přišla domů Naomi. Hrozně se divila, že už jsem doma. Sedla si vedle mě ke klavíru a začala se mě ptát.

„Daphne, proč jsi doma? Vy jste dneska skončili dřív?“

„Ne, sestřenko,“ odpověděla jsem a snažila jsem se, aby nepoznala, že jsem brečela.

„Tak proč jsi doma? Není ti dobře? Proč jsi brečela?“

„Jsem v pořádku, jen... Všichni už ví, jaká jsem.“

„Jak to myslíš, jaká jsi?“

„Ví, že je neslyším,“ zašeptala jsem.

Nechtěla jsem, aby se mě dál ptala, takže jsem začala hrát. Hrála jsem skladbu o tom, jak jsem se cítila. O tom, jaké to bylo, když o mně mí noví spolužáci zjistili pravdu zrovna takovýmto způsobem. Nedokázala jsem to vyjádřit jinak než pomocí hudby. Byl to pro mě takový jiný způsob řeči, taková druhá znaková řeč.

Když skladby končila, Naomi odběhla pryč a neřekla mi kam. Asi to bylo proto, že něco slyšela, něco, co jsem já slyšet nemohla.

Naštvaně jsem  bouchla do klavíru. Proč musí být život tak nefér?

Proč jsem tam nemohla jednoduše zemřít s rodiči? Nebo proč oni nemohli žít? Klidně bych se pro ně obětovala. Čas nejde vrátit zpátky, musela jsem se smířit s  tím, jak to je, jakkoli to pro mě bylo špatné a  i když jsem kvůli tomu vyplakala hodně slz.

Naomi se vrátila do pokoje a v každé ruce nesla misku se zmrzlinou.

„To je zaručený lék na to, když je někdo smutný!“ řekla a dala mi jednu misku do ruky.

„Vážně? A co ty o tom víš?“

„No, většinou, když je někdo ve filmu smutný, tak sní spoustu zmrzliny a s někým si povídá, takže jsem přinesla zmrzlinu, abychom si mohly povídat.“

„Ty jsi nějaká moc chytrá,“ řekla jsem, ale pousmála jsem se.

„Od toho přece chodím do školy,“ odvětila. „Přinesla jsem ti čokoládovou, tu máš nejraději, ne?“

„Mám. A ty sis přinesla jahodovou. A určitě o hodně víc, než jsi jí dala mně. Vím, jak jsi mlsná.“

Naomi trochu sklopila zrak, ale nezastyděla se. „Dala jsem si jahodovou,“ řekla. „Ale mamce musíš říct, že sis dala taky, aby to nepoznala.“

„Tak dobře,“ souhlasila jsem. Bylo těžké něco té malé princezně odepřít.

„A když budeš chtít, můžeme se dívat na Stmívání. A nebudu se  zlobit, když si to pustíš s titulky.“

„A nebudeš se zlobit, když ti budu říkat svou verzi?“ zeptala jsem se.

„To mi vadit bude.“

Někdy, když jsme se dívaly na nějaký film a mě nebavily číst titulky, nebo odezírat ze rtů, prostě jsem se dívala na děj a vymýšlela jsem si, co by ti lidé mohli říkat.

Tetu Sam to vždycky rozesmálo, ale Naomi jsem tím jenom naštvala, ale jen na chvíli, protože se na mě nedokázala zlobit dost dlouho.

Když jsme snědly zmrzlinu, rozhodly jsme se, že se podíváme na nějaký ten film. Naomi odnesla nádobí od zmrzliny a řekla, že připraví nějaké DVD. Já jsem mezitím zůstala u klavíru. Trochu se mi od něj nechtělo, cítila jsem se u něj doma.

Zahrála jsem šest not, které jsem jako malá vydávala za své jméno. D-a-p-h-n-e. Moji rodiče se tomu často smáli.

Zase jsem měla zvláštní pocit, že nejsem sama, ale nevěděla jsem, proč by mě Naomi jen tak sledovala a nedala o sobě vědět. Otočila jsem se na stoličce a podívala se ke dveřím.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.

„Naomi mě pustila dovnitř,“ odpověděl Heath. Mluvil pomalu, snad se bál, že bych mu jinak nerozuměla. Po tom, co řekla Phoebe...

„A co jsi jí řekl, že tě pustila?“

„Že jsem tvůj spolužák. A taky že víš, že přijdu.“

„To jsi ale pěkný lhář,“ řekla jsem.

„Co jsem měl dělat?“

Pomalu přišel blíž a posadil se vedle mě.

„Proč jsi přišel? Nejsem z tvého světa. Já jsem ta hluchá holka, která se mezi vás vetřela.“

„To si nemyslím.“

„Nemyslíš?“

„Ne,“ odpověděl vážně a díval se mi do očí. „Určitě žiješ stejný život jako každý jiný.“

„Každý jiný? Nikdy jsem neslyšela tvůj hlas, Heathe. A když chci vědět, co mi říkáš, musím se ti stále dívat na ústa, abych mohla odezírat. Víš, jak je to složité? Není to jako žít normální život. Už neslyším, co hraju...“

„Hraješ na klavír?“ zeptal se.

Přikývla jsem.

„Jak?“ zeptal se.

„Sice neslyším, ale vidím a cítím. Další smysly mi fungují docela dobře. Pomocí nich tvořím hudbu.“

Odvrátila jsem zrak od Heatha a posadila jsem se přímo ke klavíru. Prsty se mi roztančily a hrály melodii, kterou jsem sice nemohla slyšet, ale představovala jsem si ji.

Heath nic neříkal, jen mě sledoval a poslouchal. Byl překvapený, ale poznala jsem, že se mu ta skladba líbila.

Skončila jsem a podíval jsem se na Heatha.

„To bylo... úžasné!“

„Takhle já slyším déšť.“

„Hudba deště,“ řekl.

„Ano,“ souhlasila jsem. Vymyslel název pro tu skladbu.

„Daphne, přišel jsem ti říct, že mně je jedno, že... jsi hluchá. Nevadí mi to, nemyslím si, že jsi proto jiná, a už vůbec nejsi méněcenná.. Tohle jsem se učil těsně před tím, než jsem šel za tebou.“

Zvedl ruce a snažil se mi něco říct znakovou řečí. Docela se mu to povedlo, na to, že se to mohl učit jen pár hodin.

Ale zřejmě to nemělo ten účinek, jaký očekával - rozesmála jsem se.

„Udělal jsem to špatně, že jo?“

„No, pro příště, jmenuju se Daphne, ne Dapgne,“ řekla jsem a ukázala jsem mu správný znak pro písmeno H.

„Daphne,“ řekl a ukázal mi znovu správnou verzi mého jména ve znakovce. „Ale ten zbytek jsem řekl dobře, ne? Neřekl jsem místo Miluji tě, Daphne, Nenávidím tě, Daphne, ne?“

„Jestli jsi mi to chtěl říct, tak jsi to řekl dobře. Ale umím odezírat. Rozuměla bych ti, i kdybys mi to jen řekl.“

„Chtěl jsem na tebe udělat dojem,“ řekl a usmál se.

„Aha.“

„Ale stejně, nejlepší způsob, jak ti to říct, bude zřejmě tenhle.“

Naklonil se ke mně blíž a něžně mě políbil.

Moje smutná nálada zmizela, stejně jako mraky na obloze se rozptýlila pryč a na nebi vysvitlo slunce, které na nás svítilo skrze okna při našem prvním polibku. 

KONEC

Nebo ne?

Chcete vědět, jak to bylo dál?

Jak asi tušíte, Heath a já jsme se dali dohromady a chodili jsme spolu celou střední školu a pak i na vysoké... Prostě jsme spolu zůstali.

Bylo zvláštní jít s Heathem na maturitní ples a naučit se tančit, aniž bych slyšela hudbu, ale dokázala jsem to. Jeden ze zážitků, který stojí za zmínění.

Teta Sam a strýček Ken rozšířili svoji rodinu o dalšího člena a Naomi měla konečně opravdového sourozence. Jack byl stejně roztomilý jako Naomi a přinesl do rodiny spoustu štěstí a smíchu.

A Phoebe? Ta se stala modelkou a už si nemusela dělat falešné kamarádky, aby jí posluhovaly, mohla je raději platit. Objevovala se na obálkách Playboye několik let, ale pak zřejmě zestárla a kariéra byla pryč. Co dělala potom, nevím. Snad si vydělala dost peněz focením, nedokážu si ji představit v normální práci.

A co já a můj sluch? Bohužel se mi zázračně nevrátil, ale tak už to občas bývá. Naučila jsem se s tím žít. Je to asi úděl slavných hudebníků. Ach, já jsem nezmínila, že se ze mě stala slavná klavíristka? Tak to se moc omlouvám. No, paní Georgová mi hodně pomohla, takže jsem se dostala na vysokou, kde jsem dále rozvíjela své hudební nadání, a hledač talentů si mě našel.

A Naomi? Ta sladká roztomilá holčička se stala modelkou. Ale ne takovou, jakou byla Phoebe, byla to modelka s vysokou a titulem. Modeling dělat nemusela, ale její přítel byl fotograf... A nedalo se nic dělat.

Poučení? Každý příběh skončí šťastně, i když to štěstí zrovna nechodí po světě často a nemá na sobě nálepku, aby ho každý poznal. Jednou prostě přijde stejně jako láska. Nečekaně, nepochopitelně, ale svým způsobem ve správou chvíli.

http://www.youtube.com/watch?v=qFDZ2so8X6w&feature=youtu.be

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hudba Deště 2. část: