OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 12. kapitola

29.04.2017 (10:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 686×

Když pro něj Liam přijel, musel to na nás poznat. Přitom jsme se před domem ani nedotkli, jen jsem mu do ruky strčila pytlík s nabaleným proviantem a plechovku energeťáku a na Liama kývla. To bylo vše, jen úsměv, ahoj a už nasedal.

Ale ten roztomilej bastard se na nás šklebil, jako bychom měli napsáno na čele ´Rozdali si to spolu. A ne jednou.´.

Když jsem se vrátila domů, první myšlenka byla, že bych tu měla poklidit. Druhá, že ještě trocha spánku před odpolední směnou neuškodí. A tak jsem jen trochu poňuchala kočky a pak rovnou po hubě spadla mezi polštáře a deku, ve kterých jsme prováleli večer a půlku noci. Byly mi ukradené drobky i Skittlesky, které jsme nezvládli vysbírat. Jen jsem zavřela oči a vytuhla, obklopená vůní nás dvou.

Teda hlavně jeho.

Roztáčela jsem další várku piv, když se před hotýlkem strhnul šrumec. Na kolonu aut jsem tu byla zvyklá, ale tohle byla jiná auta. Bylo jich míň než štábu, ale zato honosnější. Volva, Mercedesy, dokonce jedno Bentley. Já osobně byla na větší auta, i když jsem si ho sama nemohla dovolit, ale většina mužského osazenstva začala při pohledu z oken nepokrytě slintat. Úplně jsem viděla ty kalkulačky, co jim šrotovaly v hlavě, jakou má asi hodnotu to všechno, na co tu civí se spadlou hubou.

Všichni nasadili natěšené výrazy. Někdo s vidinou dalších hvězd, které si nechají podepsat na kde co a případě těch milejších se jim povede schrastit i nějaké to selfíčko, jiní už zase v duchu počítali, kolik zrovna v jejich obchodě nechají.

Byla jsem asi jediná, kdo se neculil. Asi jsem byla jediná, kdo čul něco nekalého.

Parkoviště bylo momentálně skoro prázdné, protože Tom a jeho suita natáčeli někde venku, chtěli využít příznivého počasí. Slyšela jsem chroustání štěrku pod těmi sakra drahými koly a snažila se urychleně dodělat všechny objednávky, než se naše vzácná návštěva, ať už je to kdokoliv, zjeví tady.

A netrvalo to dlouho. Akorát jsem pokládala poslední objednané pinty na tác, aby je Col mohla roznést, když se rozrazily lítačky do baru, nejdřív nakráčeli dva drsně vyhlížející chlápci k černých oblecích, asi jako jestli není místnost plná šílených náctiletých fanoušků, a pak, obklopena skupinkou slečen a dam, cupitajících na vysokých podpatcích, vstoupila ona.

Googlila jsem jen Tomovy filmy, ne jeho život, to jsem sama sobě zakázala. Ani žádný film jsem s ní neviděla, asi hrála v žánrech, ke kterým já netíhla. I tak jsem to ale věděla. Vešla, rozhlédla se po lidech a pak se podívala na mě.

Byla to ona.

Tomova žena.

V životě jsem neřešila, jestli zrovna vypadám tak, jak se ode mě očekává, jestli se svému okolí líbím nebo jsem podle módy, ať už té poslední, nebo jakékoliv. Ale při pohledu na ni jsem si připadala jako ta nejhorší šmucka v Británii. Z ranního šlofíku se totiž stal dopolední a já byla ráda, že jsem do práce přišla včas, osprchovaná, učesaná a v čistém oblečení. Všechno ostatní byl nadstandard, na který jsem prostě neměla čas.

A ona byla bohyně. Vysoká, štíhlá tam, kde bylo žádoucí, a na těch správných místech plnější. Vlasy, tvář, postava, oblečení… Bože, byla nádherná.

A i přes svůj nacvičený úsměv pekelně nasraná.

Snažila jsem se nasadit svůj profesionální face, ale prostě to nešlo. Tolik zášti, tolik zloby, tolik zbytečné, tupé vzteklosti v jejím pohledu jsem prostě nedokázala zvládnout.

A ve chvíli, kdy ke mně přicupitala Amanda, ta mrcha, co z Toma jen vysávala prachy a kterou vyrazil – přiznávám – na můj popud, jsem obemkla náhle odkrvenými prsty kolík pípy, až mi zbělely prsty.

Jeho ženu nějak zvládnu, ale jestli si na mě tahle čubka otevře hubu…

„Ahój,“ zašveholila s umělým úsměvem, jako bychom byly BBF, „kdy se Tom vrátí?“

„Nevím, nemám jeho harmonogram v kapse.“

Snažila jsem se znít co nejvíc neutrálně. I se tak tvářit. Fakt snažila!

Ale musela jsem sama sobě přiznat, že jak se znám, musela jsem vypadat jak dobrman s opruzeninama.

Kdesi za jejími zády zaklapaly podpatky, pak se na jejím ramenu objevila drobná ručka s pečlivě udělanými gelovými nehty a Amanda byla náhle pryč. Svůj luxusní, hodinami strávenými v posilovně s osobním trenérem vytrénovaný zadeček převelice opatrně položila na barovou stoličku přímo před pípou, a hodila po mně thymolinovým úsměvem, který ji musel stál pár set liber.

„Co mi můžete nabídnout k pití?“

V duchu jsem zaklela.

Bože, už jen její hlas evokoval sex.

Přistrčila jsem k ní nápoják, zatavený v plastu, a vší silou vůle na své tváři vykouzlila něco, co se mělo aspoň podobat úsměvu.

„Račte si vybrat.“

Nápoják nechala ležet, jako bych snad já nebo lidi, co na něj sahají, měli lepru, velmi, velmi dlouho ho pročítala, než si poručila vodu ve skle s citrónem.

Zatímco jsem sahala do lednice, uvědomila jsem si nepřirozené ticho všude kolem. Ne, neměla jsem slyšiny, to prostě jen všichni vycítili, že se tady něco děje, že tady visí cosi, z čeho by mohly být dobrý fotky na fb. Třeba dámskej fajt přes bar.

Když jsem jí krájela plátek citrónu (a kvůli ní si dokonce vzala gumový rukavice, aby se neřeklo), velmi nenápadně se vedle mě objevil Paul. Tak nenápadně, že se po něm všichni otočili.

Jo, tak přesně tohle jsem teď potřebovala k životu. Ještě šéfa za zadkem.

Klasický, naučený pohyby. Sklenička na prostírku, citrón, nalít trochu z lahvičky, lahvičku postavit vedle. Tečka. Víc po mně nikdo nemohl chtít.

Sotva smočila rty ve vodě za tři libry, i když naše studniční z kohoutku byla daleko lepší, a ukázala na mě prstem, jako by nás za barem bylo víc.

„Tak to jsi ty,“ řekla dost nahlas na to, aby ji ve ztichlém lokále uslyšeli všichni, i myši ve sklepě.

„Prosím?“ pozvedla jsem obočí a udusila v sobě touhu jí říct, že ji asi nikdo neučil, že se nemá ukazovat prstem, i když byl tak pěkný.

„Ta, co mi kurví manžela.“

Řekla to skoro s úsměvem, a já měla v tu chvíli chuť narvat jí zbytek toho citrónu do chřtánu.

Snažila jsem se nevytřeštit oči ani nezalapat po dechu, ale popravdě, nevím, jestli se mi to povedlo na sto pro. Čekala jsem hodně, ale že vypustí z tý svojí už těžce hollywoodský pusinky k zulíbání zrovna tohle, to byl šok i pro mě. A to jsem si myslela, že mě jen tak něco nerozhodí.

To asi ten ranní sex.

Ale o tom jsem jí povídat nehodlala.

„Madam,“ řekla jsem stejným mile-smrtícím tónem jako ona, „když opomenu fakt, že netuším, kdo jste, tak si zřejmě pletete dojmy a pojmy. Pokud se někdo kurví, tak ten, kdo má závazky. A ty já nemám. Takže o mně,“ píchla jsem se prstem do hrudi a pak si přehodila vlhkou utěrku přes rameno, „tímhle způsobem mluvit nemůžete.“

„Já můžu, co chci,“ ušklíbla se sebevědomě a opět neznatelně usrkla vody. „Ale na tom nesejde,“ povzdychla blahosklonně. „Tom bude nadšený, až se dozví tu novinku.“

Byla jsem zvědavá?

Zatraceně.

Zeptám se jí?

Radši si ukousnu jazyk.

Naštěstí to moje dilema ta namachrovaná krasavice vyřešila za mě.

„Jedu totiž až z Londýna, abych mu osobně řekla, že konečně čekáme miminko!“ zavýskla, Amanda hned vteřinu po ní a po chvíli, která nebyla delší, než jeden úder mého náhle vytrženého srdce, se přidal i její doprovod a pak i lidi v lokále.

Chtěla jsem říct gratuluju. Fakt chtěla, slušnost a výchova mých rodičů mi řvaly v hlavě, že musím, ale prostě to nešlo. Hrdlo se mi sevřelo, žaludek se snažil probojovat si cestu ven i s celým svým obsahem, rozechvělé prsty jsem skoro nebyla schopná vrazit do kapes.

Položila jsem utěrku na pult a periferně zahlédla Toma. Akorát se vrátili a zřejmě řešili, proč nemůžou všichni zaparkovat, jak jsou zvyklí. Slyšel to? Nevím. Asi jo. Asi určitě.

Seru na to.

Na tohle fakt nemám.

Otočila jsem se k Paulovi.

„Jak dlouho ještě tady budou filmaři?“

„Osm dní,“ zašeptal, jako by to bylo státní tajemství.

„Fajn,“ odtušila jsem a silou vůle držela svůj hlas se neklepat. „Beru si osm dní volno. Buď to ber, nebo mě vyhoď, je mi to šumák. Ale dneska padám a uvidíme se za devět dní.“

Bylo to tak hrozně, šíleně neprofesionální, dětinské a trapné, že bych se za sebe měla stydět. Právě jsem vlastní vinou nejspíš přišla o práci, která mě bavila, v docházkový vzdálenosti od domu, ale vem to čert.

Řvala jsem jak děcko celou cestu domů, ale nestyděla jsem se. Všechny tyhle vyšší morální principy odpluly někam do dáli na bárce mých hloupých představ a očekávání, které jsem si měla, sakra, odbýt ve čtrnácti.

Nešlo o to, jak se ke mně chovala.

Nešlo o to, co řekla.

Šlo to, že Tom to všechno nejspíš slyšel, a neřekl ani popel.

Zraňovala jsem sebe sama vlastními výčitkami. Jak jsem byla hloupá, naivní, blbá káča z buranova, která naletěla.

Kyle to říkal dobře: „Jsi příliš hloupá, než abys poznala, co je pro tebe dobré. Potřebuješ někoho, kdo ti to ukáže, a to za jakoukoliv cenu. Ty sama jsi naprosto neschopná.“

Byl to hajzl, ale zřejmě měl pravdu.       

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 12. kapitola: