Šok z přítomnosti Toma se mění na... šok z přítomnosti Toma. Jistě každý chápe :-)))
25.10.2017 (10:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 832×
Zírala jsem na něj, jako bych ho viděla prvně. A taky že tak trochu jo, Tom, co tady seděl, byl jiný Tom, než jaký odjížděl. Ne že by měl od Catherine moncla nebo vyškubaný vlasy, ale prostě byl… jiný. Pevnější, klidnější pohled, uvolněná ramena. A ten úsměv…
Bože, už jen pro ten úsměv bych ho snědla na posezení.
Cítila jsem slabost v kolenou, z něj i z toho úleku, takže jsem byla ráda, že jsem se aspoň držela toho rozvrzanýho sloupku. Díky němu jsem sebou totiž rovnou nesekla, ale kecla si na první schod skoro jako dáma. Skoro.
Seděli jsme naproti sobě, dívali se na sebe a já se chtě nechtě musela usmát. Bylo to prostě nakažlivý, ať už za tím bylo cokoliv.
„Tome,“ řekla jsem už mírnějším hlasem, a i když jsem nechtěla, aby se můj úsměv a úleva z toho, že ho zase vidím, i když jsme byli bez sebe sotva týden, do něj promítly, nešlo tomu zabránit. To teplo, které se mi po odeznění prvotního překvapení rozlilo od srdce do celého těla, nešlo nijak utlumit.
A já to ani nechtěla. Bylo to krásný a povznášející. Bláznivý? Ano.
Ale, sakra… no a?!
Tom se předklonil dopředu, až přepadl na kolena, a po nich se ke mně došoural. Bože, to bylo něco šílenýho – on, velký a slavný Tom Bardeen, se ke mně sunul na všech čtyřech, jako by byl na křížový cestě nebo co.
Ani jsem se nehnula, netušila jsem, co přesně má v úmyslu, ale ve chvíli, kdy se jeho kolena rozložila kolem mých boků a on si mě přivinul na hruď, přestala jsem přemýšlet. Pro tuhle chvíli nemělo smysl něco vymýšlet a promýšlet, co bylo, je a bude.
Mozek vypnul. Objala jsem ho kolem pasu, nasála tu vůni, které jsem se po jeho odchodu snažila mermomocí zbavit i za cenu vycídění všech místností, a zamručela blahem.
Když mě tak objímal, držel a líbal mě do vlasů poté, co mi sesunul kapuci na záda, měla jsem dojem, že svět je zase v pořádku. Že já jsem zase v pořádku. Že se všechno vyřeší. Nějak. Někdy.
„Co tu děláš?“ zašeptala jsem mu do hrudi.
„Nemohl jsem tam zůstat.“
„To, co právě děláš, tě může zničit.“
„Zničí mě, když nebudu s tebou.“
Vyvrátila jsem hlavu nahoru, takže se naše nosy dotýkaly a my jsme se dívali jeden druhému do očí v matném světle jen pár centimetrů od sebe. Vytáhla jsem jednu ruku zpoza jeho boku a pohladila ho po tváři. Nedokázala jsem ten připitomělý úsměv dostat z tváře.
„Zbláznil ses.“
„Jo. A je to děsně fajn.“
Pak mě políbil. Znala jsem ty měkké, poddajné, velké rty, i jemné škrábání jednodenního strniště. Ale ne takhle, ne tak… odhodlaně. Dával mi poprvé pocítit, že k sobě patříme, že jsem jeho a on můj, že přesně takhle to má být. Ta jistota byla nová.
A děsně fajn.
Když pustil mé rty, když je zase zanechal osamocené a horké, málem jsem zakňučela.
I tak si toho všiml a usmál se, skoro bych řekla samolibě. Kdybych nebyla tak mimo z toho, že se tu objevil, majzla bych ho, zmetka. Ale teď to nešlo.
Možná zítra.
Líbnul mě na čelo. „Ty sprcha, já příprava pelechu?“
Přikývla jsem a nechala se vytáhnout na nohy.
Tohle byl sen. Pohádkový sen.
Jistě, nebyla jsem blbá, bylo třeba řešit důsledky našich rozhodnuté a čelit realitě.
Ale až zítra.
Vysprchovala jsem se a pak chvíli dumala, co na sebe. Jo, nějaký to negližé bych asi vyhrabala, měla jsem pár podobných nákupních úletů plus nějakej ten dárek. Ale když jsem se jimi tak v šuplíku prohrabávala a přemýšlela, ve který košilce budu vypadat nejmíň blbě, s povzdechem jsem nakonec všechny ty kousky saténu, krajek a šňůrek smotala zase zpět a hodila na sebe megadlouhý triko, jedno z těch, ve kterých jsem normálně spala.
Chce začít na férovku znovu? OK. Zatím mě v ničem víc sexy, než bylo tohle, neviděl, tak proč ho rádoby omračovat v něčem, co mi fakt nesedí. Ještě jsem si pročísla vlhký vlasy, protože fén mi nesměl přes práh, a vyšla z koupelny.
Připravil nám pelíšek na rozloženým gauči, přesně jak slíbil. Otočila jsem se a zahlídla ho u otevřený lednice, kde pil džus přímo z krabice. Jen v džínech, zpod nichž na centimetr vyčuhovaly Kleinovy boxerky, jinak na sobě neměl nic.
S úsměvem širokým jak Temže, který jsem si prostě nemohla odpustit, jsem se ramenem opřela o futra a ruce složila na hrudi.
Zbožňuju ho, ale tuhle prasárnu ho prostě odnaučím. Tečka.
„Koupelnu máš volnou.“
„Hm hm,“ přikývl, zatímco ještě lokal, a jak se dalo čekat, trochu se polil. Z toho jeho úžasnýho spodního rtu mu skápnul džus pod klíční kost a pomalu kanul skrz jemné chloupky na hrudi níž a…
Hubu drž!
Musela jsem se kousnout do sevřené dlaně, abych neudělala nebo neřekla něco, co bych teď prostě neměla.
„Co je?“ pozvedl překvapeně obočí, když konečně krabici zase dal do ledničky a zavřel ji.
Nemohla jsem se přestat kousat do ruky. Chtělo se mi smát, šíleně smát, a zároveň mu ten džus jazykem slízat z hrudi. Připadala jsem si jak ve čtrnácti před prvním rande.
Volnou rukou jsem mu nekompromisně ukázala do koupelny a tiše doufala, že nejsem rudá až na zadku. Nevím, kolik z mých posunků pochopil, každopádně s úsměvem zmizel za dveřmi do koupelny.
Přišlo mi to neskutečné. Ještě před hodinou jsem si zoufala, že mi píše, i že mi nepíše. Přišla jsem si nespravedlivě opuštěná, smutná a k ničemu. Připadala jsem si jako to nejposlednější smítko prachu na teniskách světa, který najednou běžel rychleji, než moje myšlenky dokázaly pobrat.
A teď? Je tady, jsme tady, oba dva, my. Převalovala jsem ta slova na jazyku a přišla mi podivně cizí, ale přitom exoticky krásná. Jako ta správná chuť okořeněná životními okolnostmi.
Až příliš dobře jsem si uvědomovala, že tohle rozplývání mi dlouho nevydrží, ale dnes večer jsem se tím nehodlala trápit. Na to ještě bude času dost.
Nakoukla jsem za okraj gauče. Prostěradlo, deky, polštáře… a miska plná Stickelsek. A jakože fakt velká miska, do takový si normálně dělám popcorn. A v televizi Smrtonosná past trojka puštěná z mýho externího disku.
Sedla jsem si na kraj gauče a usmívala se jak mentál.
Miluju ho.
Fakt.
Ale ten džus mu příště omlátím o hlavu. Skleniček mám dost.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 21. kapitola:
Fluffy: Děkuju, jsem ráda, že sis je užila stejně jako já 
A s tím chozením do půl těla... Domluvím se s Liz, ať to nějak zařídí 
Angela: Přesně, Tom je (snad) v něčem Liz ovlivněn a když ji bude mít po svým boku, dokáže se s vlastním životem líp poprat. Aspoň doufám 
Blacky: To víš, metoda cukru a biče - musí aspoň někdy vidět tu jiskřičku naděje na fajn život 
A já si hlavně děsně užívám psaní takových chvil, kdy jsou spolu a je jim fajn. Vždycky se u toho culím jak dement 
Holky moc vám všem děkuji za komentáře a přízeň 
Nebojte, jednoduchý to mít nebudou a ten pravej masakr nás (je) teprve čeká. To bych přeci nebyla já, že
Ach. To bolo tak pekné. Viem, že už nás po tomto caka ozajstné peklo a vela pekných chvil nam nezostava ale teraz som spokojna. A som rada ze nebojovala a pripustila ze vsetko sa nakoniec vyriesi ak proti blbcom budu stat dvaja. Som zvedava na jeho zenu ci je ozaj tehotna ci je to dieta jeho a ako to vsetko dopadne. dufam ze nie si sadista a tuto oddychovecku nehodlas povysit na dramu s hororovym podtextom. :D
Mně se tedy nedařilo zbavit se toho stínu pochybností, jak tohle všechno dopadne... Moc bych to Liz přála, ale nebude to nakonec ještě horší? Mám špatné tušení, že jim chystáš ještě spousty překážek, ale zase... Chci věřit, že na konci budou spolu a stále šťastní. A silnější! :)
Na druhou stranu... Tom dostal Lizinu školu, tak kdo ví, co chystá. :)
Víš, co jsem se rozhodla udělat hned na začátku? Vyhnat z koutku mysli takovej ten stín pochybnosti, stín myšlenky, že se jim to ještě parádně pokazí, a prostě jsem se rozhodla, že si to jejich shledání užiju bez jakýhokoliv rozumnýho a moralistickýho kázání. A taky víš, jaký to bylo?
BYLO TO ZATRACENĚ ÚŽASNÝ!
Zhltla jsem to jako malinu a pak jsem si to přečetla ještě jednou, protože se mi při prvním pokusu trochu zamlžily oči, jak šťastná jsem byla, když byli šťastní oni dva. Tak pěkně mě to dojalo, ty Liziny pocity, všechno to, jak moc ho miluje a jak s ním chce být. A jak chce být i on s ní. A i přes to, že jsem se celou dobu rozplývala, skvěle jsem se pobavila - ten džus neměl chybu, taky tohle nemám ráda (a malá poznámka k tomu: Nemohl by Tom chodit pořád do půl těla nahej? ).
Moje dušička se na chvíli nasytila toho nádhernýho okamžiku mezi těma dvěma a svoje rozumový mudrování si nechám zas na příště, až velký Všehomír zasáhne.
Bylo to naprosto, naprosto, naprosto BÁJEČNÝ!
Rusalicka: Děkuju za stálou přízeň Já jim taky fandím Ale znáš to, cesty lásky jsou nevyzpytatelné, zvláště v mém podání
Ja jim fandim. Dobre si to napsala a tesim se na pokracovani a nejsem urcite sama. Jen tak dal do psani tehle povidky.
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!