OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I hate you because I love you - 11. kapitola

24.08.2012 (16:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1050×

11. kapitola

Na obličeji jsem cítila sluneční paprsky a můj úsměv se snad ještě rozšířil, zdálo se mi o Lukeovi. Včera zůstal až do šesti, povídali jsme si, hádali se, povídali si, povídali si, hádali se, povídali si… a pořád bylo o čem, ale i když jsme se už k poháru nevrátili pořád se tohle téma, tak nějak vznášelo ve vzduchu. Popravdě mě to moc netrápilo, sice to trochu měnilo okolnosti, ale jelikož se Smrtijedi jen stěží dozvědí o „našem prokletí“, tak by se přeci nemělo nic stát. Víc mě teď trápil samotný Luke, bylo by mnohem jednoduší ho nesnášet, kdyby se pořád choval jako nesnesitelný idiot, jenže poslední dobou jsem v jeho přítomnosti byla víc než ráda a to bylo rozhodně znepokojující.

„Lily, chvátni si. Je devět hodin!“ ozval se mamčin hlas za dveřmi.

„Jasně, vždyť jedeme až v půl jedenáctý,“ křikla jsem a hrabala se z postele. Před skříní jsem opět strávila nezvykle mnoho času, ale chtěla jsem dneska vypadat, co možná nejlíp.

„Lily, já to mylím vážně. Je deset a ty jsi ještě ani nesnídala,“ křikla mamka znovu.

„Vždyť už jdu,“ houkla jsem zpátky a natáhla se po řasence. Dokonalý mudlovský vynález, první jsem dostala předminulý rok od Angely.

„Čau mami, táta je zase v práci?“ pozdravila jsem, když jsem došla do kuchyně.

„Ahoj, Lil, ano, táta musel do práce. Pojedeme s Hermionou a Hugem,“ oznámila mi mamka.

„Snídani máš na lince,“ dodala, když vycházela z kuchyně.

„Hm, dík,“ křikla jsem za její mizející postavou.

Po snídani jsem jen netrpělivě přecházela po domě a v půl jedenácté si téměř úlevně oddychla. Ozval se zvonek. Přeběhla jsem pokoj a otevřel dveře.

„Čau, Hugo,“ usmála jsem se a objala ho.

„Ahoj, Mio,“ pozdravila jsem s úsměvem i tetu a levitovala svůj kufr k nim do auta.

„Kde máš mamku?“ zeptala se Hermiona, když se mi podařilo nacpat kufr k tomu Hugovu a nic přitom nerozbít. Kouzla jsou skvělá věc.

„Ještě je v koupelně,“ ušklíbla jsem se.

„Ahoj, Hermiono, Hugo,“ pozdravila mamka a zamkla za sebou dům. Nasedali jsme si do auta a já si na klín ještě vzala Hermovu klec i s mou sovou.

„Lily?“ ozval se Hugo.

„Hm?“

„Jak to teď bude, když budeš primuskou?“ zeptal se šeptem. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„No, já v tom nevidím žádný problém ani žádné změny. Jenom budu mít jinde pokoj, ale občas přespím u holek a tak,“ řekla jsem.

„Budeš bydlet se Snapem, ředitelka se buď pomátla, nebo vážně nevím, na co si to hraje. Neumím si to představit, nemyslíš, že už takhle tě se Snapem dělí moc společného?“

Ztuhla jsem, co když Hugo přijde na moje šílené pocity a ještě šílenější chování? Kdyby se Hugo dozvěděl, že jsem, byť jen pomyslela, na Snapea jinak než na nechutného hajzla… byla jsem si jistá, že tohle by prostě nerozdýchal. On Snapea nenáviděl víc než kohokoli nebo cokoli jiného a už takhle ho „zradila“ sestra. Ne, Hugo se prostě nesmí nic dozvědět… nikdo se nesmí nic dozvědět.

„Nevím,“ pokrčila jsem co nejlhostejněji rameny a byla ráda, že jsme na místě.

„Tak pojďte,“ popohnala nás Hermiona a zamkla auto. I s vozíky jsme se vydali k nástupišti devět a tři čtvrtě.

***

Stála jsem v hloučku přátel a snažila jsem se s úsměvem odpovídat na otázky a zapojovat se do rozhovoru. Popravdě jsem jenom pátrala po nádraží pohledem a snažila se najít černou postavu s černým rozcuchem na hlavě, nutno podotknout, že marně.

„Lily, opravdu? Ty jsi primuska a Snape primus?“ vyhrkla zvědavě Sisi, naše spolubydlící.

„Jo,“ odpověděla jsem nezaujatě a dál propátrávala dav na nástupišti.

„Páni, to bude skvělej rok. Myslím, že až porazíme Zmijozel v zápase, budeš muset nějakou chvíli bydlet u nás, tedy pokud se nechceš nechat dobrovolně zabít, ale…“ drmolila Sisi dál, ale já ty její kecy vypustila z hlavy. Nemohla jsem Snapea nikde najít a štvalo mě to. Zbývalo ještě pět minut, tak jsem se rozloučila s mamkou a Miou a nakonec i s kamarády a zamířila jsem do kupé pro primuse a prefekty, tam už přeci být musí! Ještě jsem se naposledy rozhlédla po poloprázdném nástupišti, když jsem za sebou zaslechla sametový hlas.

„Hledáš někoho?“ ozval se za mnou Luke a já se bezděčně zachvěla a trhla sebou, jak jsem se lekla.

„Ne,“ odsekla jsem a otočila se, abych nastoupila do vlaku. Stál mezi dveřmi a šklebil se, takhle vypadal jako bůh nebo anděl… padlý samozřejmě. Černé vlasy mu spadaly do tváře, na sobě měl jen černou košili a černé džíny, které mu dokonale padly.

„Tak plánuješ si nastoupit?“ zeptal se pobaveně a natáhl ke mně ruku. Podezřívavě jsem přimhouřila oči, otočila jsem se, abych se rozhlédla po nástupišti, všichni už byli ve vlaku. Dovolila jsem si tedy vklouznout svou rukou do jeho a užívat si příjemného tepla rozlévajícího se mi od ruky do celého těla.

„Dneska jsi nějak moc upovídaná,“ rýpnul si, když za námi zavíral dveře.

„Hm,“ zabručela jsem.

„Tak pojď, už na nás čekají naši nový milý prefekti,“ zazubil se.

„To bude opravdu zábava,“ zamumlala jsem a následovala ho.

Luke otevřel dveře velkého kupé, v kterém již sedělo osm nových prefektů.

„Ahoj,“ ozvali se všichni sborově. Paráda, takže už se stihli synchronizovat, prefektka jsem nikdy nebyla, tudíž jsem tady za a) poprvé a za b) nevím, co jim budu vykládat.

„Čau,“ zazubil se Luke a přejel je zářivým pohledem, zastavil se na blondýnce se zářivým úsměvem a modrýma očima, prsa měla snad větší než já a to je o dva roky mladší. Opět jsem málem zavrčela a moje nálada se snad ještě zhoršila… to jsem se dneška nemohla dočkat.

„Čau,“ pozdravila jsem a sedla si vedle nějakého malého brýlatého kluka.

„Takže já jsem, pokud to tedy ještě nevíte, Luke Snape a jsem nový primus. A jelikož naše nová primuska je poněkud… řekněme, že má blbou náladu, tak…“

„Jmenuju se Lily Potterová a mám úplně normální náladu, Snape. Můžem začít?“ přerušila jsem jeho bezvýznamné tlachání naštvaně. Neskutečně mě vytočil tím, že se zřejmě chystal sbalit naši novou prefektku a ještě mě přitom uvádí jako nějakého mrzouta, či co.

„Jasně,“ řekl Luke zaraženě.

„Takže teď se můžete představit vy nám,“ pokračoval už zase tím svým Snapeovským hlasem.

„Já jsem Ela, Ela Piscontová, nová zmijozelská prefektka,“ usmála se ta blondýna. Hodila jsem po ní pohled ala ještě jeden takový úsměv Lukeovým směrem a seš mrtvá, nebyla jsem si jistá, jestli to pochopila. Nevypadala, že by patřila mezi nejbystřejší.

„Já jsem Patrick Zabini, Zmijozel,“ kývnul černovlasý kluk na Lukea, mě ignoroval, samozřejmě.

„Helena Underwoodová, Mrzimor,“ pípla zrzavá dívka.

„Filip Stevenson, Mrzimor,“ představil se brýlatý chlapec vedle mě.

„Carlisle Thewlis, jsem z Nebelvíru a fanoušek Potterů,“ křikl blonďák vedle a zazubil se na mě. Natáhla jsem k němu pravačku a plácli jsme si, znala jsem ho sice jen od pohledu, ale fanoušky mám ráda. Luke se znechuceně zašklebil.

„Denisa Creeveyová, jsem taky z Nebelvíru,“ usmála se drobná holka s pískovými vlasy.

„Brian Finch-Fletchley, Havraspár,“ řekl další kluk s modro – bronzovou kravatou.

„Teresa Stinsonová, samozřejmě Havraspár,“ pronesla vážně hezká černovláska s opravdu dlouhými vlasy a zápisníkem… co čeká, že jí řekneme, aby si to mohla zapsat?

„Všichni určitě víte, jaká práva a povinnosti jako prefekti máte, ne?“ zeptala jsem se.

„Jasně, dostali jsme příručky spolu s odznakem, navíc to píší i v Dějinách Bradavic a spoustě dalších knih týkajících se Bradavické školy,“ odpověděla dívka z Havraspáru. Jak taky jinak.

„Skvěle, v tom případě už vám zbývá jen projít vlakem, abyste mohli zkontrolovat, jestli je tam klid,“ přerušil Luke její další výklad, ke kterému se nadechoval.

„Můžete jít,“ doplnil, když se někdo neměl k odchodu.

„Vy tu zůstanete?“ zeptal se Carlisle zmateně.

„Četl jsi snad v povinnostech primusů obcházet vlak?“ otázal se Snape ironicky.

„Nečetl jsem povinnosti primusů, ale pochybuju, že tam bylo navážet se do mladších spolužáků,“ namítl ostře Carlisle. Ten kluk se mi začínal líbit.

„Ne, to jistě ne. Bylo to totiž v právech,“ zazubil se Luke a postrčil ho ven.

„To nebylo slušný,“ namítla jsem, když jsme v kupé osaměli.

„Já někdy tvrdil, že jsem slušný?“ nechápal.

„Jo, máš pravdu. Ty si samotný příklad toho, jak někdo může být neslušný,“ zavrčela jsem a přesedla si k oknu.

„To je moje místo,“ namítl, když si toho všiml.

„Máš ho podepsaný?“ odsekla jsem otráveně.

„Proč bych si podepisoval svoje místo?“

„Takže se snažíš hrát Sheldona?“ zkusila jsem to znovu.

„Sheldona? Jakýho Sheldona?“ zeptal se, teď už opravdu zmateně. Ušklíbla jsem se.

„Doktora Sheldona Coopera,“ objasnila jsem.

„Nějaká bližší informace by nebyla?“ zeptal se podrážděně.

„Teorie Velkého Třesku,“ zamumlala jsem odevzdaně.

„Ty ses asi někde třeskla a to řádně,“ poznamenal. Beznadějné…

„To je fuk,“ zavrtěla jsem hlavou a čekala, jestli se třeba neposadí.

„Tak uhneš už z toho místa?“ zeptal se netrpělivě. Dělá si ze mě srandu, nebo co?

„Ne,“ odsekla jsem, „sedni si jinam.“

„Ne, já sedím vždy u okna ve směru jízdy, sedni si jinam ty,“ doporučil úsměvem.

„Jo, máš pravdu, sednu si jinam,“ prskla jsem. Zvedla jsem se a prošla kolem zaraženého Lukea ven z kupé.

„Teď si sem můžeš zatáhnout tu svou Elu!“ křikla jsem ještě, než jsem za sebou přibouchla dveře kupé. Vydala jsem se hledat kamarády někam do vlaku.

„Lily, tady jsme,“ zaslechla jsem Huga, když jsem procházela kolem zavřeného kupé.

„Jak bylo?“ zeptal se Nathan, když jsem si sdla na poslední volné místo.

„Šlo to rychle, vypakovali jsme prefekty na obchůzku vlaku a potom jsem odešla,“ odpověděla jsem a snažila se o co nejlhostejnější tón. V kupé byl Hugo, Nathan, Angela, Patricie, Sisi (zrzavá a díky Merlinovy už bývalá spolubydlící), Steven (hnědovlasý spolužák z Nebelvíru) a Adele, kterou všichni velmi rychle přijali mezi sebe.

„Takže se vraťme zpět k tématu,“ začala Sisi, „Severus Snape je ženatý?“

„Jo,“ odpověděl Nathan a zadíval se do svého výtisku Denního Věštce. Ta holka se snad stala přes prázdniny ještě vlezlejší a zvědavější.

„Jo? To je jediné, co na to řeknete? Snape se oženil! A jeho manželka nás letos bude učit Přeměňování, není to…“

Vypnula jsem, protože kdybych měla ještě chvíli poslouchat tyhle kraviny, mohlo by mě to stát zdravý rozum. Nebyla jsem na Lukea moc přísná? Jenže on byl zase moc blbý, no řekněte, vyhazuje vás někdo takhle nezdvořile z místa? Ne, Luke Snape musí být unikát, unikátní ignorantský blbeček.

„Lily? Vnímáš?“ křikla na mě Sisi.

„Jo,“ odpověděla jsem.

„Takže ty taky souhlasíš s tím, že bych měla pokračovat ve Věštění? Vždyť bych se ještě mohla odhlásit a jít na OVCE jenom s čtyřmi předměty.“

„Jo, myslím, že bys měla opravdu pokračovat. Trelawneyová tě má ráda a máš z nás rozhodně největší talent,“ zalhala jsem pohotově.

„Když to říkáš,“ usmála se, „četl jste někdo tu novou knížku od Paula Clearwathera? Popisuje tam celý svůj život, je to fakt pecka. Můžu vám ji dát přečíst. Kolik je vlastně hodin?“ zeptala se Sisi najednou.

„Za sedm minut dvanáct,“ odpověděl Nathan.

„Páni, tak to já musím běžet, slíbila jsem Julesovi, že se za ním kolem dvanáctý stavím. Tak se zatím mějte, nevím, jestli ještě přijdu, tak ahoj,“ rozloučila se a zaklapla za sebou dveře.

„Je ještě upovídanější než obvykle, nemyslíte?“ zeptal se Steven a zaraženě hleděl na dveře.

„To je,“ přisvědčila jsem.

„Četli jste už dneska Věštce?“ zeptal se Nathan se staženým obočím. Zavrtěli jsme hlavou.

„Tak poslouchejte. Do Bradavic byli přijati dva noví učitelé, jedním z nich je už profláknutá a pořád dokola omílaná Rose Weasleyová, která se 29. srpna stala paní Snapeovou, ale kdo nastoupí na volné místo nového učitele obrany proti černé magii, dosud zůstávalo v tajnosti, nám se to ale podařilo zjistit! Pokračování je na straně devět, počkejte,“ řekl Nathan a začal opět listovat.

„Podařilo se nám zjistit, kdo nastoupí na volné místo učitele obrany proti černé magii. Po devíti letech, kdy funkci zastupoval Travis Stoll se místo letos uvolnilo. Kolem nového učitele už bylo mnoho spekulací, ale nám se konečně podařilo odhalit pravdu. Známý a ne zrovna proslulý důvtipem a inteligencí se na nové místo chystá Vincent Sworley. Vincent Sworley, často považován za „protekčního parchanta“, pracoval doteď na ministerstvu, v oddělení zneužívání kouzel, z nějakého zřejmě nevysvětlitelného důvodu, dostal právě Sworley místo v Bradavicích. Ač se o nové místo ucházelo celkem dost dostatečně vzdělaných kouzelníků Minerva McGonagallová dala místo zřejmě prvnímu muži s krásným úsměvem a plným měšcem galeonů,“ četl Nathan.

„Co si o tom myslíte?“ zeptal se a složil noviny.

„Že ten, kdo vydal tenhle článek, musí být velkým odpůrcem Vincenta Sworleyho,“ ušklíbla jsem se.

„Nebo má Věštec protentokrát pravdu a nás bude učit nějaký ňouma,“ namítl Steven.

„I kdyby,“ mávl rukou Hugo, „máme v plánu obnovit BA, že jo Lily?“

„Nejsem si jistá,“ pokrčila jsem rameny.

„Fakt? To by bylo skvělý,“ zaradoval se Steven a já se na něj usmála.

„To sice bylo, ale nejsem si jistá, letos budeme mít víc učení a tak.“ BA byla zkratka Brumbálovy Armády, před lety ji založil taťka s Ronem a Hermionou a já to chtěla po přečtení matčina deníku vyzkoušet taky. Samozřejmě se to ujalo, ale minulý rok jsme ji byli nuceni v polovině roku přerušit, Luke a spol zjistili, kam chodíme.

„Mám hlad,“ ozval se Hugo, „kde je ta baba s vozíčkem?“

„Podívám se,“ usmála jsem se a vyklonila se ze dveří kupé. Paní nikde za to jsem viděla nějaké mladší děti, jak si dost nevybíravě nadávají. Povinnosti nařizovali jít je od sebe odtrhnout, to je skvělý, kde jsou teď naší slavní prefekti?

„Musím něco vyřídit, za chvilku jsem zpět,“ otočila jsem se ke kamarádům a vyšla z kupé.

„Co tady děláte?“ vtrhla jsem mezi tři Zmijozelské a dva Nebelvírské. Některé věci se prostě nezmění.

„Nic,“ ozvalo se, ale nikdo z nich se na mě ani nepodíval a dál se navzájem probodávali pohledy.

„Hele, našim malým Nebelvírům, přišla větší posila, i když pochybuju, že tahle k něčemu bude,“ pohodil ke mně rukou kluk, stojící nejdál ode mne, to mu taky zachránilo život.

„Okamžitě se všichni vraťte do svého kupé,“ nařídila jsem a snažila se o vyrovnaný přísný hlas.

„Ale oni…“ začal jeden z Nebelvírských.

„Žádné oni, všichni se teď vraťte do svého kupé!“

„Myslíš si, že nám tady můžeš nařizovat?“ zeptal se pohrdavě ten Zmijozelský parchant.

„Ano, to si myslím,“ odsekla jsem mu, „tak bude to?“

„Nemůžeš!“ vřískl naštvaně.

„Ale můžu, jsem primuska,“ usmála jsem se na něj sladce.

„Lily Potterová?“ otočil se na mě zvědavě hnědovlasý kluk z Nebelvíru. Kývla jsem.

„Tak jdeme,“ řekl a chytl druhého za paži, aby ho odtáhl.

„A teď vy,“ otočila jsem se ke třem Zmijozelským.

„Nebudu poslouchat nějakou…“

„Ale budeš,“ ozval se mi za zády sametový hlas. Mimovolně jsem se zase zachvěla.

„A ty jsi zase… aha… Ona nás tady urážela,“ přešel jeho hlas z naštvaného na podlézavý.

„Co si o sobě vůbec myslíš? Chceš mi snad…“ nedokončila jsem.

„Connore, radím ti dobře, abyste se ihned spakovali a odešli do svého kupé,“ přikázal Luke.

„Dobře, ale…“

„Řekl jsem hned!“ křikl na něj Luke.

„Vyřídila bych to sama,“ obořila jsem se na něj, když ti tři konečně odešli.

„Jistě, ale trvalo by to další půlhodinu, kterou teď můžeš věnovat mně,“ hodil po mně jeden ze svých naleštěných arogantních úsměvů.

„To stěží,“ prskla jsem. Prostě mu tak snadno nebudu podléhat… Ne, jsem naštvaná!

„Nevidím žádný důvod, proč bys nemohla,“ trval si na svém.

„Tím důvodem jsou už třeba mí přátelé, kteří tohle nepochybně sledují,“ otočila jsem se dobrým pocitem, že se mi ho podařilo uzemnit.

„Stydíš se za to, co mezi námi je?“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila a párkrát nevěřícně zamrkala.

„A co přesně mezi námi je?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy jsme si jen hleděli do očí. Pokrčil rameny.

„Já nevím, ale… není to normální.“

„To není, ale nebudeme to dál řešit,“ otočila jsem se a tentokrát ničím nezastavena jsem se vydala zpět do kupé.

***

Napřed bych chtěla opět kapitola věnovat všem čtenářům a komentátorům a to jsou: Selene, kajjik, Damonika, Perla, Seelia, Maxi, alec95 a Upir007... Ještě jednou děkuji.

Potom bych vám opět chtěla poděkovat za vaše hlasy o nej povídku měsíce srpna.

A konečně ke kapitole: Všiměte si délky! 2600 slov! Myslela jsem, že to asi rozdělím, ale vaše komentáře mě tak potěšily, že ji tady máte celou a ještě dřív, než jsem plánovala. Tak snad vás délka neodradila a opět zanecháte komentáře...

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 11. kapitola :