OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I hate you because I love you - 19. kapitola

16.10.2012 (18:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 948×

Lily:

Seděla jsem u Lukeovi postele na ošetřovně a odmítala se pohnout, již dobrých osm hodin.

„Lukeu!“ vyjekla jsem. Zpomaleně jsem viděla, jak Luke odlétl několik metrů dozadu a po těle mu začínají naskakovat krvavé šrámy. Rozeběhla jsem se k němu a s panikou sledovala, jak se rozšiřují a tryská z nich krev, snad právě ta krev mi připomněla dávné čtení matčina deníku a já si vzpomněla, že když jí to tehdy taťka vyprávěl, použil kouzlo Sectusempra a pana Malfoye potom zachránil Snape.

„Sisi!“ zařvala jsem, aniž bych spustila oči z Lukea. Nebyla jsem si jistá, ale potřebovala jsem něco dělat.

„Dojdi rychle pro Snape!“ poručila jsem, když přiběhla.

„Ale dělej!“ dodala jsem ostře, když se nic nedělo. Mezitím jsem se sklonila blíž k Lukeovi a pokusila se udržet ho při vědomí, tedy jestli ještě nějaké měl.

„Lukeu?“ zkusila jsem to, ale i sama jsem slyšela, jak hystericky a nepřirozeně můj hlas zní. Přesto se jeho víčka zachvěla a po chvilce oči opravdu otevřel.

„Li – ly, už vím… musíš…“ Cítila jsem, jak mi po tváři stékají horké slzy, když oči opět zavřel.

Snažila jsem se vzpomínky potlačit, ale pořád se přede mnou objevoval bezvládný a bledý Luke, Snape mumlajíc něco, co zacelilo rány a následně Apollón sdělujíc mi, že teď už je to zřejmě jen na Lukeovi.

„Lily…“

„Nechci nic slyšet, běž pryč!“ utrhla jsem se na příchozího Nathana, aniž bych spustila z očí Lukeův spící obličej.

„Mrzí mě to, nechápu, co se stalo, jako bych… prostě jako bych to v jednu chvíli nebyl já, bylo to…“

„Nechci to slyšet. Jdi pryč,“ pronesla jsem nesmlouvavě a snažila se přemoct slzy tlačící se mi znovu do očí.

„Ne, chci ti to vysvětlit,“ stál si zarputile na svém. S nepostřehnutelným povzdechem jsem si setřela slzy, které jsem i přes námahu neudržela na svém místě a otočila se k Nathanovi.

„Fajn, mluv,“ zabručela jsem.

„Víš, já vážně nevím, co se stalo, jediný, co jsem chtěl, bylo ho ponížit a ukázat ti, že jsem lepší, ale potom… se to nějak zvrtlo, jako bych to sledoval z povzdálí, už jsem zkrátka nijak neovládal, co se dělo,“ vysvětloval.

„Nathane, já nevím, co ti na to mám říct, zklamala mě tvá… zbabělost. Zaútočit na někoho bez varování, prostě to bylo neskutečně zbabělé,“ pronesla jsem ostře.

„Ale copak nechápeš, že jsem to všechno dělal proto, že tě miluju?!“

Zůstala jsem na něj zírat a nezmohla se na jakoukoli reakci. Na jednu stranu jsem doufala, že se mi to jenom zdá, ale věděla jsem, že ne. Většina Nathanových reakcí se tím vysvětlovala, jeho zvětšující se nenávist vůči Lukeovi, od té doby, co jsme si přestali veřejně škodit, jeho pokusy o fyzický kontakt…

„Já -  já vím, že máš Justina, ale poslední dobou, prostě Snape štve, pořád se chová, jako by na tebe měl nějaké vlastnické právo a…“

„Nathane, poslouchej, tohle všechno je šílené, i kdybych neměla Justina,“ začala jsem, ale myslela jsem především na Lukea, „tak by to nebylo správné. Jsme kamarádi a… tak by to mělo i zůstat.“

„Nemělo, ale jedno mi řekni, je něco mezi tebou a Snapem? Protože já mám stále větší pocit, že jo!“ vyjel na mě. Na okamžik jsem si představila, jaké by bylo sdělit mu, že opravdu ano, že mezi mnou a Lukem je něco, něco hodně, co si ani neumí představit, ale Nathan byl můj kamarád, ať už se choval jakkoli a já mu rozhodně nechtěla ubližovat ještě víc. Popřít jsem to ale nedokázala, což samozřejmě postřehl a při odchodu sebou práskl dveřmi, až se sklo v nich povážlivě zachvělo, nějaký kluk o tři postele dál se neklidně zavrtěl a madame Pomfreyová vylítla ze zadní části ošetřovny, jako rozzlobený čertík.

„Co to má kruci znamenat, slečno? Pacienti potřebují klid, takže si podobné záležitosti prosím choďte vyřizovat jinam,“ křikla. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří, a jen jsem přikývla. Madame Pomfreyová se opět vrátila zpátky a já se otočila k Lukeovi. 

„Lily!“ vtrhla do ošetřovny Patricie v závěsu s Angelou. Ne, tady člověk nemá chvilku klid a to tomu říkají ošetřovna, kruci!

„Ano?“ otočila jsem se k nim mírně naštvaně.

„Za okamžik vrátí Zeus s Athénou, pravděpodobně se ještě dneska přemístíme na Olymp,“ vychrlila Patricie.

„Co?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Chtějí nás připravit na přeměnu a mělo by to být, co nejdřív, kvůli všem možným hrozícím nebezpečím, protože se zdá, že ani koupel v řece Styx není zdaleka tak účinná, jak se předpokládalo…“

Patriciin projev přerušilo zlaté světlo, po jehož ustání se objevily dvě postavy.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Zeus, jakmile se rozhlédl po ošetřovně a zřejmě shledal její osazenstvo za nepřiměřeně malé.

„Přijdou za chvilku,“ odpověděla Angela.

„Vy nás dneska chcete přeměnit?“ vyhrkla jsem vyděšeně, když mi kolečka v hlavě konečně dosedla na správné místo.

„Jistě, že ne dneska, hodně bude záležet na Lukeovi, pokud přežije a uzdraví se, projdete rituálem všichni tak za tři dny a pokud by to Luke vzdal, nebo se do té doby neprobral, uspořádám váš vstup mezi nás za týden,“ odpověděla Athéna klidně. Vzhledem k tomu, že mluvila o Lukeově životě, až moc klidně!

„Ne,“ zaprotestovala jsem a sama si nebyla jistá, jestli to byla reakce na to, že brzy budu něčím, co si neumím představit, na to s jakým klidem mluvila o Lukeovi nebo na to, že do místnosti vtrhli všichni ostatní „budoucí bohové“.

„Prošvihli jsme něco?“ vyhrkl Hugo, zatímco se Rod, Steve, Bela a Veronica nahrnuli k posteli, na které Luke ležel, a bohy otevřeně ignorovali. Nathan postával u dveří a vrhal na mě nervózní pohledy.

„Jen to, že se za a do týdne staneme bohy, za bé se ještě dneska přemístíme na Olymp, kvůli nějakým přípravám a za cé Lily zřejmě s něčím, pravděpodobně se vším, nesouhlasí,“ shrnula to Patricie.

„Správně, ale jelikož máme opravdu omezený čas, měli bychom se okamžitě přemístit na Olymp,“ vložila se do toho nesmlouvavě Athéna.

„Jak u Merlina, chcete přemístit Lukea?!“ zeptala jsem se ostře.

„Má pravdu, nemůžeme ho přemisťovat, když není při vědomí,“ přikývl Steve.

„To už nechte na nás, doufám, že každý z vás se umí přemisťovat, snažte se dostat, co nejblíž k Empire State Building, ale tak aby vás neviděl žádný smrtelník!“ rozkázal Zeus a sám šel příkladem, když se zlatým zábleskem zmizel. Divila jsem se, že už dávno nepřiběhla madame Pomfreyová, aby nás všechny vyhodila, ale pravděpodobně to měli Zeus s Athénou skvěle promyšlené.

Po Diovi postupně zmizeli všichni ostatní a zbyla jsem jen já s Athénou a Lukem.

„Je mi jednou, co se chystáte udělat, ale neplánuju vám to dovolit,“ zavrčela jsem. Instinktivně jsem se zvedla ze židle vedle postele a přesunula se před postel, tak, že jsem teď stála přímo mezi Lukem a Athénou.

„Lily, pokaždé si před srdcem vyber rozum, protože ten tě nezklame a teď už jdi,“ poručila s téměř shovívavým úsměvem.

„Momentálně se řídím rozumem, to mi věřte, právě proto vám to nedovolím, při přenášení může dojít k odštěpu i když je člověk při vědomí, ale v Lukeově stavu je téměř jistý a on už ztratil dost krve!“ křikla jsem.

„Za což může tvůj přítel, ale o to teď nejde. Jestli znáš jiný způsob, jak ho na Olymp dopravit, tak mluv,“ řekla a úsměv z její tváře zmizel. Vlastně z ní šel opravdový strach, nepochybně nebude dobré, pokud si ji znepřátelím, ale copak jí můžu nechat takhle nakládat s Lukeovým zdravím?!

„Vím, co dělám, nemusíš mít strach, naše přemisťování stojí na poněkud jiných základech a můžu tě ujistit, že se při něm ještě nikdo neodštěpil,“ kývla na mě Athéna.

„Fajn,“ zabručela jsem a s posledním pohledem na Lukea a hlasitým „prásk“ jsem zmizela.

Po nepříjemném sevření vnitřností a skoro udušení jsem otevřela oči, do kterých se zabodlo ostré denní světlo, po přítmí, které panovalo na ošetřovně, to byl celkem šok. Jakmile si mé oči přivykli světlu, rozhlédla jsem se kolem sebe. Postávala jsem v nějaké uličce mezi popelnicemi a šíleně to tady páchlo, taky jsem si mohla vybrat lepší nebo alespoň voňavější místo New Yorku.

Jelikož mi bylo stále trochu blbě z přemístění a zápach okolí mi moc nepomáhal, vydala jsem se raději pryč. Nějak jsem netušila, kam jít, můj smysl pro orientaci mi tady byl opravdu k ničemu, když vezmu v potaz, že ještě minulý rok jsem se ztratila i v Londýně. Z uličky jsem se dostala na nějakou rušnou ulici, tak takhle to nepůjde, blesklo mi hlavou, když jsem shledala jako zbytečné snažit se něco vyčíst z mudlovských ukazatelů. Vrátila jsem se zpátky do uličky (kašlu na opatrnost, nebudu bloudit New Yorkem) a znovu se přemístila.

Když jsem otevřela oči nyní, stála jsem v nějaké přijímací hale. Upřímně jsem doufala, že tohle opravdu je Empire state building, ale podle toho, že už na jednom konci místnosti postával Zeus s Athénou a Apollón s Lukem na rukou jsem usoudila, že tady budu správně.

Plánuju to ještě zamotat :P, ale to poznáte spíš až v daších kapitolách :D.

V další nás čeká Olymp a přeměna v bohy (snad)... doufám, že ji přidám dřív než tuhle, protože mám zatím průměr jedna kapitola za týden, což mi přijde trochu málo, když je jediná, kterou přidávám... no, snad se mnou máte ještě trpělivost. :D

A kapitolu věnuju všem, kteří komentovali tu předchozí a to jsou: Kajjik, Hejly, Damonika, alec95, Allie, MM a Heliiiheart... díky :)). Kači

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 19. kapitola :