OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I love rock 17

20.06.2011 (18:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1392×

Lidičky, je tu poslední kapitola... Ano, je to pravda...

Je tu poslední kapitola druhé části xD jop xD

Doufám, že se ji užijete a zanecháte koment ;)

Liss:

Pomalu, ale jistě, jsem nabírala vědomí. První myšlenka, která mi padla na mysl, že pod saténem povlečenou peřinou, jsem nahá. Druhá byla, že pod tou přikrývkou nejsem sama. Třetí, že prsty, které jsem cítila na krku a které tam stále byly, jsou mužské. Čtvrtá, že ty prsty, patří mé lásce Michaelovi a že ty prsty, mi vysílají potěšené záchvěvy do celého těla.

Dneska mi to nějak pomalu myslí, pomyslela jsem si. Jistěže, jinak bych se ihned vzpomněla na tu krásnou událost, která včera překonala můj největší strach. Michael, který mou poznámku evidentně slyšel, přestože nebyla určená jemu, se zakuckal smíchem. Musela jsem se usmát, krásnější zvuk jsem jak tě živ neslyšela. Vlastně ano. Tlukot jeho srdce.

Pomalu jsem otvírala oči, jen abych spatřila jeho, jak se nade mnou naklání a pozoruje mne.

„Dobré ráno, lásko,“ zašeptal. Sklonil se, aby mi mohl vtisknout láskyplný polibek na rty, který jsem mu velice ochotně vrátila.

Nikdy bych nevěřila, že budu tak moc závislá na někom, koho miluji. Teď se ukázalo, jak moc jsem se spletla. A jak mi ten někdo, chyběl.

Zcela jsem se ponořila do polibku. Své prsty jsem zapletla do jeho vlasů a přetáhla ho na sebe. Touha uvnitř mě, zase začala žhnout. Nezdálo se, že by na tom byl Michael jinak.

Ta bariéra, která tu byla od mého příchodu od tamtud, jako by se roztříštila. A to, bylo jedině dobře, protože jsem se už nemusela obávat ničeho, co by mohlo být stejné, či podobně tomu. Avšak můj strach z dotyků ostatních lidí, přetrvá navždy.

Když mi docházel vzduch, Michael se velice ochotně přesunul na můj krk, který zasypával motýlími polibky, až se mi z nich motala hlava. Uběhlo sotva pět vteřin a já na krku pocítila ostří jeho špičáků, které však neprořízly kůži.

„Michaeli.“ Panika v mém hlase byla zřejmá.

„Psst, moje malá. Neudělám nic, co by si nechtěla,“ uklidňoval mě. Avšak dotyk jeho tesáků na mém krku, vysílal pocity plné strachu do mého těla. Věděla jsem, tam někde uvnitř sebe, že Michael by mi neublížil, ale ten strach tam byl. A zdálo se, že navždy bude nějaké to ale…

Odtrhl se od mého krku a natáhl se vedle mě. Nebyl uražený, nebo zhnusený. Chtěl mi pomoct.

Lehnul si na bok a rukou si podepřel hlavu. Prsty druhé ruky mi přejížděl přes rty, očima rentgenoval ty mé.

„Promiň,“ šeptla jsem. Svraštil obočí k sobě, až se skoro nad kořenem nosu stala jednou linií.

„Proč se omlouváš?“

„Že…“ zasekla jsem se. „Ty po mě toužíš a já po tobě taky. Miluju tě. Jenže ty toužíš i po mé krvi a já ti to nebudu moci dát, protože se toho bojím. A ty budeš muset vzít krev někde jinde a to…“

„Lásko, uklidni se,“ přerušil mě. Zasáhla mě vlna jeho porozumění. „Já vím, je to pro tebe teď těžké. Ale spolu jsme zvládli první krok přes tu bariéru,“ jemně mi připomněl včerejší událost, „tak pojďme zvládnout, spolu, i ty další. Souhlasíš?“ ptal se, i když vypadalo, že ho více zajímá tvar mých rtů, než to co říká. Když jsem mlčela, podíval se mi do očí, ve kterých měl jasně vepsané, že čeká odpověď.

„Jo,“ přikývla jsem a nahnula se k němu. Rukou jsem mu zatlačila do ramene a donutila ho tak klesnout do pokrývek.

Nahnula jsem se nad něj a zlehka přitiskla své rty na jeho. Ochutnávala jsem je. Nebyla v tom žádná prudká vášeň, jen potřeba. Potřeba kontaktu s ním.

Lehla jsem si na něj, ruce položila vedle jeho hlavy. Užívala jsem si to, moc. Pomalu jsem putovala rty po jeho spodním rtu, a když jsem byla u koutku jeho úst, jemně jsem ho kousla. Jeho hruď pode mnou lehce vibrovala.

Líbí se mi, když předeš, poslala jsem mu myšlenku. Cítila jsem jeho úsměv a odpoutala se od jeho rtů. Otevřela jsem oči a podívala se do těch jeho. Díval se na mě s takovou láskou a něhou, že to snad ani nebylo možné. A ten jeho úsměv! Zastavovalo se mi z něj srdce, jen aby potom mohlo bušit, jako by to měly být jeho poslední údery.

Prsty mi cestoval po páteři a dokonale odstraňoval napětí, které věčně obývalo moje tělo.

Očima jsem si prohlížela jeho tvář a snažila se zapamatovat si každou jeho dokonalou částečku. Mé prsty se mi rozeběhly po jeho dokonalém obličeji. Přejížděly po obočí, přes kořen nosu a lícní kosti, bradu a rty. Přes jeho spodní ret a pak i vrchní.

„Miluju tě,“ zašeptal. Jeho rty se nepatrně chvěly, když jsem po nich přejížděla palcem.

„Miluju tě,“ špitla jsem v odpověď. Teď bych chtěla mít tu moc a zastavit čas. V tomhle okamžiku, abychom tak setrvali na vždy. V takové pohodě a něžnosti.

Po tváři mi sjela tichá slza, kterou následovaly její sestry. Zamračil se. Naklonil se a rty mi setřel ty slané zrádkyně. Nevěděla jsem, proč brečím. Snad na krásou tohohle okamžiku, nebo nad tím, jak nám není dopřáno být v klidu spolu. Nevěděla jsem…

„Lásko, neplakej, trhá mi to srdce,“ šeptal bolestně.  Přetočil se se mnou na bok, abych se u něj mohla stočit do klubíčka. Tvář jsem zabořila do křivky jeho krku a nechala smáčet slanými kapkami jeho hruď.

Nechápala jsem to, proč brečím. Nechápala jsem…

„Rainie,“ šeptal jsem neustále dokola. Kolébal jsem její tělo, držel jsem ji tak křehce, jako by byla z porcelánu. Hlavu měla bezvládně zakloněnou vzad. Nedýchala. Hruď se jí nezvedala v pravidelných intervalech, aby mohla do plic dostat vzduch. Byla mrtvá!

„RAINIE!“ zařval jsem. Nenáviděl jsem ji za to, svou sestru, za to, že je mrtvá. Jenže já nenáviděl sebe, ne ji. To bylo špatné, myslet si, že za to může ona. To já za to mohl…

„Danieli…“ Těžká ruka dopadla na mé rameno a já cítil stejnou bolest u mého přítele, jako jsem měl já v srdci…

„Lásko?“ zašeptala jsem. Oči jsem nechala zavřené, nechtělo se mi je otvírat. A navíc jsem si byla jistá, že brzo usnu. Byla jsem hrozně moc unavená.

„Mmmm?“ zamručí mi do vlasů. Až teď jsem zjistila, že ležím na zádech, přes boky mám Michaelovu ruku, která si mě teď přitáhla blíže k sobě a že jeho tvář, je zabořena v mých vlasech. Bylo to rozkošné. Navíc jsem cítila jeho únavu. Byla stejně velká, jako ta moje…

„Jsi v pořádku?“ ptá se. „Měla si vizi, že?“

„Jo,“ přitakám. „Byla o Danielovi.“ Posune si hlavu, aby na mě viděl. Já natočím tu svou, abychom si koukali do očí.

„O Danielovi?“ zamračí se. Smutně se usměju a tlak na mých bocích zesílí. V myšlenkách se mu snažím poslat vše, co si z mé vize pamatuji. Je to lehčí, než mu to celé vyprávět.

„On měl sestru?“ Je zmatený, stejně jako já. Nevěděla jsem to, nikdy o ní nemluvil. Nevěděla jsem, co byla zač. Ale asi byla taky upír. Své myšlenky jsem mu poslala. Na chvíli se zarazil, ale pak se přetočil, mou nohu si hodil přes svůj pas a přitáhl si mě blíž. Přitulila jsem se k němu a on ke mně.

„Teď to neřeš a spi,“ přikázal mi něžně a sám zavřel oči. Pak je ale otevřel, vtiskl mi rychlý polibek na rty a znovu je zavřel. Unaveně jsem se usmála a přitiskla se k němu blíž. Po pár chvílích, se mě začala zmocňovat blahodárná temnota.

*

„Au!“

„Buďte ticho, nebo je vzbudíte!“

„Ale já se praštil!“

„Pšš!“

„Mmmm…“ zamumlala jsem a zavrtala se blíž k Michaelovi. Přivinul si mě k sobě a tvář zabořil do mých vlasů.

„No podívejte, není to rozkošný?“ zašeptal někdo.

„Neočumuj je a dělej!“

„Slyšíš to taky?“ zamumlal mi rozespale Michael do vlasů.

„Jo… Co to je?“ zeptala jsem se. Ozval se tichý smích. Odmítala jsem však otevřít oči. Nějak mi to ani nešlo.

„Nevim a je mi to jedno, ale ať to zmizí, nebo se naštvu,“ brblal mi do ucha.

„Souhlasim… Majitele těch hlasů si pak pěkně podám… Budou litovat-“ zívnutí, „-že nás vzbudili,“ souhlasila jsem.

„Hey, radši deme. Bůh ví, co by nám pak provedli,“ chechtal se hlas.

„Fajn, doděláme to později.“ Po vteřině klaply dveře a my se mohli znovu pustit do, doufám, ničím a nikým nerušeného spánku.

­­*

„Miláčku,“ šeptal mi líbezný hlas do ucha. Michaelovy prsty mě hladily po linii krku a sjížděli až na klíční kost.

Zavrněla jsem a přimkla se víc k mé lásce.

„Miláčku, vstávej…“ Hlas mu zněl, jako by právě vstal.

„Proč?“ zamumlala jsem. Tiše se zasmál, ale jeho prsty nepolevily v důležité činnosti.

„Oblečeš se, chlapi vezmou poslední věci a vyjedeme,“ informoval.

„Proč?“ Hmm, geniální otázka!

„Zlatíčko, otevři očka,“ odpověděl. Jo, a geniální odpověď. Pomalu jsem je otevřela a zamžourala do tlumeného světla.

„Co se děje?“ Pohled mi těkal po místnosti, která byla prázdná, až na postel, na které jsme leželi. „A kde máme věci?“ zeptala jsem se hloupě.

„Stěhujeme se.“

„Hm?“ zvedla jsem obočí. Nějak mi to nedocházelo. Pak se ale ozvalo hlasité cvak! A mě to došlo.

„Cože? Teď? Měli jsme se stěhovat až za týden!“ namítala jsem.

„Nečil se. Já taky nevím, proč se to změnilo. Ale všechno už zařídili ostatní. Čekají na nás dole. Tak šup!“ popoháněl mě.

Na kraji postele ležel můj korzet, černé kožené kalhoty a kalhotky, kabát a na zemi byly postavené glády. Rychle jsem si sundala velké triko a oblékla se do připravených věcí. Michael mi pomohl se dostat do korzetu a přitom mě tak neuvěřitelné rozptyloval, že jsem měla sto chutí si ho strhnout a poddat se Michaelovým dotekům.

Konečně jsem byla oblečená, nasadila jsem si ještě sluneční brýle, přestože byla noc a vyšli z pokoje. Dorazili jsme do haly, kde na nás všichni čekali.

„No konečně! Už jsme mysleli, že tam vlítnem a polijeme vás studenou vodou!“ žertoval Tay s Lukasem se tomu zasmáli. Zašklebila jsem se na něj a pak se znovu ozvalo hlasité cvak!.

„Vy ste byli u nás v pokoji, když jsme spali!“

„Jo. A vypadali jsme tak rozkošně. Hlavně když ste nevěděli, kdo to tam je,“ řekla usměvavá Alice a přitulila se k Filipovi. Ten na mě mrknul.

„Měli bychom vyrazit, ať tam jsme před svítáním,“ promluvil Daniel. Pohlédla jsem na něj. Tvářil se jako vždycky. Neutrálně.

Společně jsme všichni vyšli před sídlo a šli do garáže. Vzali jsme si své miláčky a postupně z ní vyjeli. Já s Michaelem jsme jeli jako poslední. Já na své motorce a on na Nickově. Nevěděla jsem, kde se naučil řídit a dokonce mi ani nevadilo, že na ní jede.

Těsně před branou jsem se obrátila zpět na sídlo a celé si ho prohlídla. Tak. Jedna kapitola končí, druhá začíná… Tady se všechno odehrálo… Sbohem… V myšlenkách jsem se rozloučila a po boku s Michaelem jsem vyjela vstříc novému domovu.