Vasillisa Darkniová, se vydává na dlouhou cestu, za jediným účelem. Pomstít smrt svého bratra, kterého zabil Patrik Stanley. Navždy šestnáctiletý, pohledný upír.
Lissa má málo informací o tom, kde Patrik je. Ví jen jediné. Paříž.
Patrik se ukrývá ve stinných rozách Paříže, protože ví, co ho čeká. Krutá a bolestivá smrt.
Jak to vše dopadne? Bude Patrik bojovat, nebo se dál bude schovávat?
28.03.2011 (12:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1584×
Další dílek je konečně tu! Přeji příjemné počtení.
Tuto kapiolu bych chtěla věnovat všem mým čtenářům, ale hlavně BJaneVolturi, za její minulý koment, který mi vehnal červeň do tváří. Děkuju
Najednou přestal a odtáhl se. Pohlédl mi do očí. Měl je černé. Stále jsem se snažila pobrat dech, a naklonila hlavu na stranu. Chtěla jsem to. Chtěla jsem, aby se ode mě napil, i když jsem věděla, jaké to bude mít následky.
Ještě malou chvíli držel strnulost svého těla, než se začal pomalu přibližovat k mému krku. Když byl těsně u něj, políbil mě na tepnu. Jeho špičáky projely mým masem.
Vůbec to nebolelo. Ani trošku. Místo toho mé tělo ovládl spalující žár vášně. Cítila jsem, jak má krev putuje k jeho rtům, kde ji s drahocennou péčí pil. Několikrát slastně zamručel a já se zmohla jen na výdechy a steny rozkoše.
Svíjela jsem se pod ním, nemohla jsem si pomoct. Najednou mě začalo příjemně brnět v podbřišku. Věděla jsem, kam to povede. Ježíši! Brnění se začalo stupňovat, dokud nedosáhlo vrcholu.
Prohnula jsem se v zádech a z hrdla se mi vydral blažený výkřik. Cítila jsem, jak se Michael odtrhl od mého krku a ránu olízl.
Tělo jsem ještě měla ve slastné křeči, hlasitě jsem oddechovala a oči měla zavřené. Ježíši Kriste! To byl ten nejlepší orgasmus, jaký jsem kdy zažila! Wow!
„Liss?“ zašeptal po několika minutách, kdy se můj dech relativně zklidnil. „Jsi v pořádku?“ Zmohla jsem se jen na přikývnutí. „Otevři oči.“ Neochotně jsem je otevřela a hned se ztratila v jeho, krásných modrých očích.
Políbil mě na rty, ale než jsem se stačila chytit, odtáhl se.
„Omlouvám se,“ řekl. Viděla jsem mu na očích, že ho to mrzelo. Alespoň z části. Ta druhá část by si to jistě ráda zopakovala, a já bych nebyla proti. Vymanila jsem svou ruku z jeho sevření a pohladila ho po tváři.
„Nemusíš. Nemáš za co,“ zašeptala jsem. „Jen jedna věc. Jak to, že se teď nesvíjím v křečích a neproměňuju se?“ zeptala jsem se.
„No, myslím, že si se v křečích svíjela,“ zazubil se. Praštila jsem ho do ramene, ale zasmála se. Taky jsem cítila, jak se mi červeň hrne do tváří.
„Proč se neproměňuju?“
„No, to nevím,“ přiznal…
„Přestaň na mě laskavě řvát a starej se o sebe! Já nepotřebuju, aby mě pořád někdo hlídal!“ řvala jsem na něj pro změnu já. Ta jeho starost mi leze krkem. Stalo se to už dávno, a ano přiznávám, někdy jsem to trápení chtěla ukončit.
„Ale já nemůžu!“ řekl teď už šeptem.
„Proč?“
„Protože tě miluju.“ Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. Nebyly to ale slzy štěstí. Nýbrž smutku, bolesti.
„Ne, už ne. Já už nemůžu. Já tě nemůžu milovat,“ koktala jsem a před očima se mi začaly zobrazovat naše společné chvíle s ním. Přišel ke mně, že mě chtěl obejmout, utišit.
„Ne! Já už nemůžu!“ zakřičela jsem a odstrčila ho. Obrátila jsem se a utíkala pryč. Přes slzy jsem nic neviděla. Několikrát jsem zakopla a spadla. Vždy jsem ale vstala. Padala jsem však velmi často. A čím víc jsem padala, tím obtížněji se mi zvedalo. Když jsem zase znovu upadla, neměla jsem už sílu vstát. Prostě to nešlo, nemohla jsem…
Otevřela jsem oči do reality a podívala se na strop. Nebyl nijak zvlášť zajímavý. Prostě strop. Obyčejný, bílý strop. Přesto jsem na něj koukala.
Položila jsem si ruce na břicho a dál zírala. Michael mě pohladil po vlasech. Nepodívala jsem se na něj, ani jsem nepromluvila.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal.
„Hm.“
„Měla si nějakou vizi?“ ptal se dál.
„Hm.“ Jak geniální odpověď! Už se nevyptával, jen si lehl blíž ke mně a svou ruku mi položil přes boky. Díval se na mě. Cítila jsem na sobě jeho pohled.
Nick. Můj milovaný bratr. Kde teď asi je? A existuje vůbec nebe? Je tam šťastný? Je mu tam dobře? Stýská se mu? Myslí na mě? Ví, že ho pomstím? Sakra, jak moc mi chybí! Kdybych tak mohla být s ním. Zase bychom byli šťastní a smáli se. Byli bychom spolu, jako dřív. Vše by bylo jako dřív…
Z oka mi sjela jedna slza, ihned následována svými sestrami. Zavřela jsem oči, ve snaze zahnat je, ale ony se nedaly. Z hrdla mi unikl tichý vzlyk, jen z části se mi podařilo zadusit.
Michael si mě k sobě přitáhl a pevně mě objal. Stočila jsem se u něj do klubíčka a hlavu přitiskla k jeho krku. Mé tělo se otřásalo vzlyky a slzy tekly proudem.
Nic neříkal. Jen mě hladil po vlasech a zádech. Občas mě políbil do vlasů. Brečela jsem dlouho, neustále. Vyčerpáním jsem usnula.
„Hey. Nevíte kde je Nick?“ zeptala jsem se.
„Jo. Říkal, že pujde ven,“ odpověděl Daniel a dál se bavil s ostatníma. Proč by chodil ven v tomhle slejváku? Zvedla jsem se a šla ven. Chtěla jsem mu poděkovat za oslavu. Vyšla jsem hlavními dveřmi ven a rozhlédla se. Nick ležel na zemi a nehýbal se.
Vlna strachu zahalila mou mysl a já se rozběhla k Nickovi. Dopadla jsem na zem vedle něho. Musel už být promočený na kost, když…
Všimla jsem si. Podívala jsem se na ruce. Krev. Zatřásla jsem s ním.
„Prober se! Nicku! Tak sakra děje!“ řvala jsem na něj. Jeho tělo se jen třáslo, kvůli mně, ale nevydávalo žádné známky života. Roztrhla jsem mu tričko. Na hrudi měl průstřel.
„Nicku, prosím! Prober se! Nicku!“ bezmocně jsem vzlykala. Slané kapky kanuly na jeho tělo, které chladlo čím dál víc. Třásla jsem se zimou a smutkem.
„Nickolasi! Prober se!“ řvala jsem na něj. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a bezmocně se složila na jeho tělo. Čekala jsem, že se probere a zasměje se, že sem se tak vystrašila. Že je to jen jeho další špatný vtípek. Že…
Zaklonila jsem hlavu a z hrdla se mi vydal bezmocný řev. Byl prosycený bolestí nad ztrátou milovaného bratra. Řvala jsem dlouho, dokud jsem neměla pocit, že mi plíce prasknou a hrdlo rozerve.
„Vstávej! Dělej! Musíš vstát!“ Mlátila jsem pěstmi do jeho hrudi. „Dělej,“ říkala jsem ochraptěle. Vzala jsem ho do náruče a přitiskla k sobě. On není mrtvý. Nemůže být! Ne! To není pravda! Tohle je jen sen a já se zase proberu a vše bude v pořádku. Zase se budeme společně smát a tohle se nikdy nestane a nestalo…
Hladila jsem ho po hlavě a kývala se ze strany na stranu. Není mrtvý. Tohle je jen sen. Ošklivý sen. Tohle se nikdy nestane. Tohle se nemůže stát.
Selhala jsem. Já ho neochránila. Nedokázala jsem ho zachránit. Zemřel kvůli mně. To proto se teď nehýbe a neodpovídá mi. Jen kvůli mně.
Políbila jsem ho na čelo a zvedla se. Dal mi zabrat, když jsem ho brala do náruče a odnášela do sídla. Prošla jsem kolem chlapů, kteří stáli strnule ve dveřích, a donesla ho do obýváku. Zamotala jsem ho do deky a sedla si s ním na gauč a znovu ho k sobě přitiskla.
Byla mi zima, ale Nick má přednost. Dívala jsem se do prázdna a kývala se sem a tam. Sem a tam… Cítila jsem, jak mi slzy sjíždí po tváři dolů na bradu a potom kapají na Nickovo rameno.
Dala jsem Nickovi jeho bílé vlasy z čela a pohladila ho po tváři. Sklonila jsem hlavu a položila mu ji na rameno. Takhle jsem byla několik minut.
Cítila jsem, jak mi někdo přes ramena dal deku.
„Liss,“ zašeptal Tomas. Zakroutila jsem hlavou.
„Liss, podívej se na mě,“ zaprosil. Hlas měl jemný, něžný a prosycený bolestí. Znovu jsem zakroutila hlavou.
„Ne,“ zachraptěla jsem šeptem.
„Prosím, Liss,“ řekl teď Daniel.
„On není mrtvý. Tohle se mi jen zdá. Zase se probudim a budeme blbnout. Budeme se spolu smát, že jo?“ zeptala jsem se a pohlédla na něj s nadějí, že tohle není skutečnost. „Zase budeme spolu. Ráno pojedeme do školy, a pak zase sem a budeme se koukat na fotbal. Budeme spolu vařit…“ Dívala jsem se na něho s nadějí. Daniel však zakroutil hlavou.
„Ne Liss, nebudete. On je-“
Prudce jsem se posadila. Dýchala jsem přerývaně, tep jsem měla zrychlený. Na čele se mi perlil pot. Dívala jsem se na protější zeď. Když jsem se trochu uklidnila, podívala jsem se vedle sebe.
Michael spal a neklidně házel hlavou ze strany na stranu. Svaly se mu napínaly a vlasy mě zpocené.
Sklonila jsem se nad ním a zatřásla s ním. Nic. Jen se mě pokusil odstrčit.
„Michaeli,“ řekla jsem a znovu s ním zatřásla. Nic.
„Michaeli!“ zařvala jsem a dala mu menší facku. Oči okamžitě otevřel. Zorničky měl rozostřené. Položila jsem mu ruku na tvář. Podíval se na mě. Oči měl plné strachu a bolesti.
„Ššš, byl to jenom sen. Jen sen,“ tišila jsem ho. Přitáhla jsem si jeho roztřesené tělo do náručí. Své ruce mi omotal kolem boku a uklidňoval se. Po nějaké době se uklidnil.
„Bude to dobrý, uvidíš.“ Políbila jsem ho na čelo a zvedla se z postele. Už cestou do koupelny jsem si začala rozvazovat korzet.
Nohou jsem dveře od koupelny přivřela a vysvlékla se. Ihned jsem zalezla do sprchového koutu. Pustila jsem teplou vodu a nehleděla na to, že je víc a víc teplejší. Rukama jsem se opřela o stěnu a nechala se bičovat tvrdými, horkými kapkami.
Zaklonila jsem hlavu a voda mi dopadala na obličej. Bylo to tak uklidňující! Na nic jsem nemusela myslet, vše, jako by odteklo odpadem spolu s vodou…
Omyla jsem se a vylezla. Ručník jsem si omotala okolo těla a došla před zrcadlo. Rukou jsem odstranila vlhkost, abych viděla svůj odraz. Koukala se na mě dívka. Kruhy pod očima, rysy strhané. Byla unavená. V očích smutek a bolest.
Stáhla jsem si vlasy přes rameno a vymačkala z nich do umyvadla zbylou vodu. Po té jsem si vyčistila zuby. Rozčesala jsem si vlasy a následně vysušila.
Vše jsem dělala automaticky. Jakoby z povinnosti. Teprve teď mi to celé došlo. Teprve teď jsem si to uvědomila. Nemám bratra. On umřel. Už ho neuvidím. Už nikdy ho nebudu tahat ven z postele, abychom se dostali v čas do školy.
„Kriste,“ slyšela jsem sama sebe. Podlomila se mi kolena a já padala k zemi. Tvrdý náraz o chladnou zem jsem vůbec nevnímala. Dívala jsem se, ale neviděla jsem nic. Opřela jsem se zády o zeď a nohy stočila pod sebe.
Cítila jsem, jak mě dvě ruce zvedly ze země, a pak mě pomalu položily na něco měkkého. Hádala jsem, že na postel. Pak mě přikryly.
Stočila jsem se pod dekou do klubíčka a kolena si objala pažemi. Dívala jsem se, ale nic neviděla…
Doufám, že se Vám kapča líbila. Děkuji za minulé komenty a za ty, co zde přibudou. Moc se na ně těším :)
Kapitola 5. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 7.
Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek I love rock 6:
To bylo tak.... tak... tak... smutný :( :( :(
Strašně mě štve, že je Nick mrtvej, doufám, že aspoň necháš žít Michaela =) jinak uvidíš...
Bohužel už na další kapitoly nezbývá čas, ale pokusím se ho co nejrychleji udělat =)
Bylo to naprosto skvělý, úžasný, bezvadný =) =) a došla slova pro chválu =)
Díky moc, opravdu si toho vážím. Tahle kapitola byla skvělá, jako ostatně všechny jiné, tebou napsané. Doufám, že tuhle kapitolovku dokončíš, stojí za to. 
Faire: děkuju, pokráčo je na ceste 
Nádhera.
Moc tě prosím o brzké pokračování.
ajeje, to se za chvíli dozvíš
co sa stalo 
dufam ze bude v poriadku
niki, další se už píše 
Maras !!!! rychle další !! 
Mirror, děkuju za koment. NO, na Patrika máme stejný názor 
díky
Bože, to je tak krásne a smutné zároveň. 
Chudák Liss, nedokážem si predstaviť, čo musí prežívať, bože, ako nenávidím Patrika! Hajzel! Sprostý hnusný hajzel! Dúfam, že ho Liss, chytí a poriadne sa pomstí! Život za život! 
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!