OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I love rock 7

30.03.2011 (16:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1596×

Jo. Dlaší dílek je tu! A tentokrát z pohledu Michaela.

Doufám, že se Vám bude líbit.

Vaše Eris

(hudba)

Michael:

Díval jsem se za ní, jak odchází do koupelny. Za chvíli bylo slyšet dopadání kapek o zem. Byla tam asi tři čtvrtě hodiny. Když se voda vypnula, počkal jsem, dokud jsem nezaslechl zašustění ručníku, jak si ho omotala kolem těla. Pak jsem se vydal za ní.

Došel jsem ke dveřím a otevřel je. Zasekl jsem se na prahu. Stála u zrcadla, pohled prázdný. Pak si vyčistila zuby a následně vysušila vlasy. Pak se zasekla. Ručník ji vypadl z rukou a neslyšně dopadl na podlahu.

„Kriste,“ splynulo Liss ze rtů. Podlomila se jí kolena a ona klesala k zemi. Zády se opřela o zeď a nohy skryla pod sebe. Ihned jsem k ní přiskočil a vyzvedl si ji do náruče. Nereagovala. Stále měla ten strašidelný skelný pohled.

Donesl jsem ji do postele a přikryl dekou. Stočila se do klubíčka a upírala ten svůj prázdný pohled na protější zeď. Lehl jsem si k ní a ruku ji obmotal kolem boků. Nic. Nepohnula se, nepromluvila…

Je to už týden, co Liss nereaguje. Podařilo se mi ji dát něco k jídlu, ale to bylo vše. Musel jsem ji i převléct. Stále ležela na posteli, objímala si kolena a koukala do zdi. Začínal jsem o ni mít strach. Přešel jsem k telefonu a zvedl sluchátko.

Zaváhal jsem, pak jsem vytočil, pro můj svět, velmi známe číslo.

„Prosím,“ ozvalo se téměř okamžitě.

„Bratrstvo?“ zeptal jsem se. Bylo ticho, než se ozvalo ano.

„Jde o Liss. Přijeďte do Francie,“ řekl jsem ihned.

„Co se s ní stalo? Je v pořádku?“ strachoval se ihned hlas.

„Ona… Je mimo.  Už týden.“

„Jedeme.“ Tůt, tůt, tůt… Položil jsem sluchátko zpět a chvíli neklidně přecházel po pokoji. Nakonec jsem se svalil na postel a usnul.

Buch, buch, buch. Okamžitě jsem vystartoval z postele ke dveřím. Otevřel jsem je a málem mě porazila banda upírů, kteří se hnali k posteli.

Jeden, který tady byl minule a kterého Liss objala, si k posteli kleknul a pohladil ji po vlasech.

„Liss,“ zašeptal. Nepodívala se na něj. „Liss. No ták, prober se.“ Trochu s ní zatřásl. Stále nic.

„Jak dlouho že takhle je?“ zeptal se jeden upír s jizvou.

„Týden.“

„Liss, Nick je tady,“ zašeptal ten u ní. Liss, okamžitě zvedla zrak a její tělo se napjalo. Podívala se na upíra u ní.

„Nick. Kde je? Je v pořádku?“ strachovala se. „Měla jsem sen. V tom snu byl mrtvý,“ šeptala. Muž ji znovu pohladil po vlasech.

„Liss, to nebyl sen,“ zašeptal. Díval se na ni a ona na něj s narůstající hrůzou v očích.

„Ne,“ odporovala mu. „Ne, není! On žije! Musí žít!“ odstrkovala muže pryč. Ostatní upíři se stáhli z dosahu.

„On je - “

„Neříkej to!“ zařvala na něj. „To není pravda! Byl to jenom sen! Nick žije!“ Oči se jí zalily slzami, které za několik okamžiků přetekly. Odtahovala se z mužova dosahu na kraj postele. Muž se postavil.

„Ale je to pravda. Ty to víš, že jo? Tak proč si to nechceš přiznat?“ říkal muž. Tohle se mi už přestávalo líbit. Chtěl jsem jít za ní a obejmout ji, utišit, ale ostatní upíři mě zastavili.

„Byla bouřka. A ty si ho našla na zemi, jak tam leží. Promočený, zmrzlý, mrtvý.“

„Mlč!“ zakřičela na něj. Chytla se za hlavu, jako by ji najednou hrozně rozbolela.

„Přišla si k němu a objala ho. Pak si ho donesla dovnitř a zabalila ho do deky. Vzpomínáš? Nebilo mu srdce. On je mrtvý Liss.“ Slova, která vycházela z jeho úst, byla tvrdá. Seděla na zemi u zdi a držela si hlavu v dlaních. Vytrhl jsem se tomu upírovi a přeběhl k ní.

Přitáhl jsem si ji do náruče a objal ji. Prala se, se mnou. Odstrkovala mě pryč. Ale pak najednou, jakou by jí došla síla. Svalila se na mě a bezmocně brečela. Tělo se jí otřásalo vzlyky. Hladil jsem ji po vlasech a zádech. Kolíbal jsem ji ze strany na stranu a litoval toho, že sem je sem zavolal.

„Není mrtvý, není,“ šeptala mezi vzlyky.

„Ššš, bude to dobrý. Pamatuješ? Všechno bude dobrý,“ tišil jsem ji. Zakroutila hlavou. Vzlyky už přešly. Teď jen brečela.

„Nebude to dobrý.“

„Ale bude. Spolu to zvládneme. Já pomůžu tobě a ty mě. Všechno bude zase dobrý.“

„Ty to dokážeš. Protože na to máš. Zvládneš to. Dostaneš se z toho,“ šeptal jsem a díval se jí do očí. Znovu se ke mně přitiskla a objala. „Zvládneme to. Spolu.“

„Nezvládnu.“

(hudba)

Zvedl jsem se s Liss v náručí a položil ji na postel. Přikryl jsem jí a chtěl se vzdálit, nechat ji, aby si to všechno přebrala. Liss mě ale chytila za ruku a stáhla k sobě.

„Zůstaň tu se mnou,“ zašeptala a očima mě prosila. Vypadala tak zranitelně. Jako by byla malá holčička, která se bála tmy. Lehl jsem si k ní a objal ji. Přitiskla se ke mně a já cítil, jak teplé slzy kapou na moje tričko a prosakují se jím na kůži. Pohladil jsem ji po vlasech. Přitiskla se ke mně ještě víc.

Za pár minut jsem slyšel její klidné oddechování. Podíval jsem se po hloučku upírů, kteří pořád stáli u zdi a o něčem debatovali.

Ten, který ji, tak tvrdě řekl pravdu, trval na tom, že on tu zůstane. Ostatní pobízel k tomu, aby se vrátili zpět. Oni tu však taky chtěli zůstat. Podle toho co jsem zaslechl, oni měli strach.

Nakonec jeden upír se slunečními brýlemi rozhodl, že tu zůstanou tři. Ten, který jí to řekl a dva, kteří si byli podobní a byli tu minule. Všichni ale vyšli z pokoje bez jediného pohledu zpět.

Celou dobu, co Liss spala, jsem já nezamhouřil oči. Prostě to nešlo. Přemýšlel jsem o tom, čím si musela projít, když to dopadlo takhle. Nick byl vlastně její bratr, takže to musela nést těžce. Strašně moc jsem jí chtěl pomoct, ale nevěděl jsem jak. Doufám, že společně na to přijdeme.

O několik hodin později, se na mě začala vrtět. Slyšel jsem, jak jí zrychlilo srdce a pak otevřela oči. Chvíli se zmateně rozhlížela po pokoji, než si uvědomila kde je. Pak její pohled spočinul na mě.

„Ahoj,“ pohladil jsem ji po tváři. Pousmál jsem se, i když jsem věděl, že Liss do smání se nebude. Její pohled vypovídal za vše.

Políbila mě. Nevěděl jsem proč, ale nechal se. Po chvíli se odtrhla a opřela si své čelo o mé. Dívala se mi do očí. Nevím, co tam našla, ale dalo to další průchod slzám. Přitiskla se ke mně a brečela.

Najednou se rozlítly dveře a do pokoje vpadli ti tři upíři. Podívala se na ně a pak se ke mně znovu přitiskla.

„Ššš,“ hladil jsem ji po vlasech. Upír s jizvou zavřel dveře, a všichni zůstali v pokoji.

„Proč tu ste?“ zeptala se Liss roztřeseným hlasem. Podívala se na ně. Chvíli se na jednoho dívala, než zase sklonila hlavu ke mně.

„Bojíme se o tebe,“ přiznal ten s jizvou.

„Nemáte důvod,“ zamumlala. Už nebrečela, jen skrývala svou tvář. Oči měla zavřené.

„Že nemáme důvod?“ zvýšilo hlas dvojče bez jizvy. Cítil jsem, jak se mi mění oči a narostly špičáky.

„Neřvi na ni,“ zasyčel jsem. Upíři na mě stočili pohled. Potom, ti podobní si, naráz zavrčeli. Má hruď se taky rozvibrovala.

„Uklidněte se!“ prohlásil normální upír. Špičáky jsem stáhnul, ale oči se mi zpět neproměnily. Znovu jsem pohladil krásku v mém náručí po vlasech.

„Liss,“ začal upír s jizvou, „když jsme zjistili, že tě Patrik postřelil a probrali to se Zsadistem ze všech stran, dohodli jsme se, že tu zůstaneme a pomůžeme ti Patrika najít.“ Lissino tělo se napjalo, a pak vystartovala před upíra s takovou rychlostí, že jsem si nebyl jistý, jestli taky není upír.

Došla až těsně před něj. Upír zacouval, dokud nenarazil do skříně.

„Jinými slovy, mě máte hlídat. To už jste mě rovnou mohli odvízt zpět k vám a tam mě zavřít,“ naštvala se. Bylo mi jasný, že to ze sebe nějak potřebuje dostat. Všechnu tu bolest. Smutek…

„Liss,“ zavrčelo jeho dvojče. Přemístil jsem se za Liss a tím pádem před upíra. Zastavil se a dál vrčel.

„Rozhodně jsme tě nechtěli zavřít v pokoji,“ začal upír u Liss. „Jen o tebe prostě máme starost. To je to tak těžký pochopit? Že se o tebe bojíme? Může tě zabít! Je toho schopný, copak to nevíš?“

„Já to vim až moc dobře, Rayi. Zabil mi bratra, pro Krista! Já to vim! A taky vim, jak moc to bolí! Ale to je to riziko, chápeš? Potřebuju ho najít a zabít. A když nenajdu jeho, tak najdu někoho jinýho a odpadně to s nim stejně. Protože to ze sebe už sakra potřebuju dostat! Tak to už pochop a nepleť se mi do cesty! A radši vypadni!“ řvala na něj.

„Já nikam nepůjdu, Liss. Ty nás potřebuješ,“ šeptal. Liss na něj ještě několik chvil koukala, než se sehnula za něho, něco vzala a vyletěla ven. Nikdo se v místnosti dlouhou dobu nepohnul. Z ničeho nic jsem se vrhnul na upíra s jizvou.

Tak jo. Doufám, že mě za ten konec neukamenujete :) . Předem díky za Vaše komenty - těšim se na ně...

Kapitola 6. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 8.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I love rock 7: